Amarisen seděla na okraji malé lesní mýtiny, zády opřená o kmen starého dubu. Zhluboka dýchala a vnímala každý detail kolem sebe. Slunce se pomalu sklánělo k obzoru, jeho zlatavé paprsky prosvítaly mezi hustými větvemi stromů a malovaly na zem tančící stíny. Byl to obraz klidu, ale uvnitř ní bylo všechno, jen ne mír. V hlavě jí vířily vzpomínky na události, které se staly před lety, a přesto jí připadaly jako by to bylo včera.  Ten den začal jako každý jiný. Amarisen byla tehdy mladá, plná nadějí a očekávání. Právě dostudovala a stala se veterinářkou – povolání, které milovala. Zvířata byla jejím útočištěm už od dětství, snad proto, že s nimi cítila zvláštní spojení. Jako by jim rozuměla více než lidem. Věřila, že svůj život, i přes prokletí, které nesla, zvládne žít normálně. Přeměny kočkodlaků, které jí vždy naháněly hrůzu, se staly rutinou. Myslela si, že nad nimi má kontrolu.Jenže v hloubi duše věděla, že to není tak jednoduché. Pokaždé, když se blížil nov, cítila, jak se v ní cosi probouzí. Bylo to jako temná síla, která v ní narůstala a hrozila vybuchnout. Většinou si našla čas a odešla hluboko do lesa, kde se proměnila v bezpečí a mimo dosah lidí. Avšak jednoho osudného dne, když měsíc znovu vstoupil do fáze novu, se stalo něco, na co nebyla připravená. Blížila se noc a Amarisen se cítila neklidná. Cítila, jak se její tělo připravuje na proměnu, její smysly se zostřily a ve vzduchu bylo cítit neklid. Rozhodla se, že jako obvykle zamíří do lesa, kde bude sama. Už to zvládla tolikrát – proč by to tentokrát mělo být jiné? Vytratila se z města, rychlým krokem prošla známými stezkami a zamířila hluboko mezi stromy, kde jí svět připadal bezpečnější, vzdálenější. Jenže tentokrát na ni číhalo něco nepředvídatelného. Cestou lesem zachytila pach – výrazný, kovový pach krve, který pronikl do jejího podvědomí jako šíp. V tu chvíli se všechno změnilo. Z jejího lidského uvažování zbylo jen málo, jak instinkty kočkovité šelmy začaly přebírat vládu nad jejím tělem. Cítila, jak jí buší srdce, jak její tělo reaguje na vůni, kterou nemohla ignorovat. Nebyl čas na únik. Než si to uvědomila, její tělo se začalo měnit. Kosti praskaly a protahovaly se, svaly se napínaly, a než se stihla zastavit, bílý tygr v ní se zcela probudil. Bylo to divoké, neovladatelné a nepřátelské. To, co bylo kdysi pouze fascinací nad proměnou, se teď stalo její noční můrou. Nedlouho poté našla zdroj krve – zraněného muže, který patrně hledal pomoc. Nevěděl, že právě narazil na smrtelnou hrozbu. Amarisen ztratila nad sebou kontrolu, zapomněla, kým je, a stala se tím, co vždycky odmítala přijmout – lovcem. Muž jí zkřížil cestu a ona zaútočila. Byl to okamžik, který změnil vše. Když se z toho běsnění probrala, viděla kolem sebe krev, zbytky zápasu a vyděšené oči zraněného člověka, který se jí snažil utéct. Nebyl mrtvý, ale byl zraněný – a to stačilo. Am došlo, co se stalo. Ona, která přísahala, že bude chránit život, ho téměř zničila. Ve strachu a panice utekla, daleko od toho místa, daleko od města. Zatímco dnes seděla pod stromem, snažila se potlačit vzpomínky na ten osudný okamžik. Nemohla se jim však vyhnout. Každý nový měsíc ji pronásledovaly. Byly to ty oči – vyděšené, bolestné, plné strachu. Oči člověka, který jí nikdy nezapomene. A ani ona si to nikdy neodpustí. Les, který kdysi byl jejím útočištěm, se stal jejím vězením. Už se nemohla vrátit do světa lidí tak, jako předtím. Každá proměna byla rizikem, každé zhoupnutí měsíce na obloze přinášelo nebezpečí. Bílý tygr uvnitř ní byl příliš divoký, než aby ho dokázala ovládnout. Cítila, že jejím osudem už nebude tichý život mezi lidmi, ale život na okraji, daleko od všeho, co jí kdysi dávalo smysl. Někdy, když les utichl a zůstala jen sama se svými myšlenkami, přemýšlela, zda někdy najde způsob, jak se s tím vyrovnat. Nebo, kdo by jí s tím pomohl.  Možná bylo příliš pozdě. Možná se už nikdy nevrátí zpátky. 

Poslední dobou se spíše nedařilo než dařilo. Jejich smečka se stáhla zcela do ústraní, aby se jim vyhnuly veškeré ty nechutné... eventy odehrávající se ve městě. Nebyl nikdy konfliktní typ, který by si honil pele pokaždé, co někomu jinému dá do nosu. Nebyl jako Dany, či jak se ten šmejd jmenoval.
Kráčel směrem k lesní mýtině, kde pocítil pach kočky. Překvapeně povytáhl obočé. Byl tu někdo nový? Nebo se mu to snad zdálo? Podíval se na dívku, která se mu jevila v dálce spíše jako rozmazaná tečka. Cítil její silnější zápach. Blížila se snad její přeměna? Bylo to něco o čem on sám nevěděl? Přeci jen byl pouze vlkodlak. Něco, co se ne každému líbilo jakožto rasa. Někteří vůči nim měli averzi. 
Došel přeci jen k ní a natáhl ruku. "Slečno? Děje se něco? Nevypadáte úplně v pořádku.." Podotkl směrem k ní a snažil se o milý úsměv, kterým by ji nevystrašil. Jelikož stejně jako většina jeho rodu se totálně neuměl usmívat. 
Podíval se na ni ještě jednou. Prohlížel si ji jako kdyby chtěl vyvodit nějaký závěr. Přesto toho nakonec nechal, aby jej nenazvala úchylem. 

Amarisen seděla na okraji lesní mýtiny, stébla trávy jí jemně šimrala na dlaních a ve vzduchu cítila vůni hlíny, vlhkého listí a toho zvláštního, prchavého pachu, který vždycky přicházel těsně před deštěm. Snažila se zklidnit svůj roztěkaný dech, ale čím víc se snažila, tím víc se jí zdálo, že to nejde. Byl to pocit jako sedět na okraji propasti, vědět, že se blíží ten neodvratitelný moment, kdy už gravitace udělá své a strhne ji dolů. Její tělo bylo napjaté, každý sval jako by byl z kamene, a uvnitř ní to vřelo, až měla pocit, že brzy exploduje. Amarisen věděla, co se blíží – ta temná část jejího já, kterou se snažila potlačit, ta dravá, nespoutaná síla, která chtěla ven. Už jednou ublížila těm, na kterých jí záleželo, a tentokrát nechtěla dopustit, aby se to stalo znovu. Utíkala do lesa, doufala, že zde v samotě najde bezpečí, že se nikomu nepřiblíží natolik, aby mu mohla ublížit. Ale zdálo se, že i tady má štěstí proti ní. Náhle ucítila jiný pach – něco neznámého, ale současně s náznakem něčeho blízkého. Pach se přibližoval. Oči se jí zúžily a její instinkty se probraly – chtěla utéct, schovat se, nebo se snad přikrčit a čekat, co přijde. Z dálky viděla přicházející postavu – vysoký muž, jehož obrys se zpočátku jevil jen jako rozmazaná tečka mezi stromy, teď nabýval konkrétní tvar. V tu chvíli si Amarisen uvědomila, že není sama. Někdo ji našel, někdo ji sledoval. Napětí v jejím těle se zvýšilo, její srdce začalo bít ještě rychleji, ale něco v jeho pohybech a výrazu jí přece jen přimělo, aby zůstala na místě.  Jak se muž přibližoval, Amarisen si všimla, jak ji pozoruje. Bylo v jeho pohledu něco zkoumavého, téměř starostlivého, ale zároveň to byl pohled, který jí připomněl, že na sobě má teď pramálo ze své lidskosti. Jeho oči se na ni dívaly, jako kdyby zkoumaly nějaký složitý a nebezpečný mechanismus, který kdykoliv může vybuchnout.  Jeho hlas byl hluboký, ale měkký, jakoby se snažil působit uklidňujícím dojmem. Amarisen se snažila soustředit, ale jeho slova jí připadala vzdálená, jako by byla ponořená do hluboké vody a zvuky se k ní dostávaly jen ztlumené a zkreslené.  Měla pocit, že to byl snad eufemismus pro to, co se v ní skutečně odehrávalo. Necítila se jen „neúplně v pořádku“ – měla pocit, že je na pokraji něčeho strašlivého, jako by se její tělo chystalo stát něčím jiným, něčím divokým a neovladatelným. Cítila teplo pod kůží, jakoby celé její tělo začínalo hořet.  Muž stál teď před ní a Amarisen se musela ovládnout, aby neutekla, aby neustoupila zpět. Instinkt jí velel utéct, ale něco v jeho tváři, možná to, jak se na ni díval bez odsuzování nebo strachu, jí přimělo zůstat. Pokoušela se usmívat, ale její úsměv byl rozechvělý, stejně jako její hlas, když promluvila.  „Já...“ začala a její hlas se zachvěl, „já jsem v pořádku... myslím. Teda, tak nějak.“ Zatímco mluvila, v hlavě se jí odehrávalo tisíc scénářů – co by se stalo, kdyby se začala měnit, co by se stalo, kdyby ztratila kontrolu. Snažila se mluvit klidně, ale měla pocit, že její slova visí ve vzduchu jako něco nepřesvědčivého. Nakonec přidala, „Jen... potřebuju trochu prostoru.“ Chtěla, aby pochopil, že to není situace, kterou může vyřešit svou přítomností nebo laskavými slovy. Není to o tom, že by ji jeho přítomnost uklidňovala – bylo to právě naopak. Měla pocit, že tenhle cizinec byl jako rozbuška, která by mohla všechno zhoršit, pokud by zůstal blízko. Přesto v jejím pohledu nebyla výčitka, spíš zoufalá prosba. Muž na ni dál pohlížel s jistou zvědavostí. Jeho oči byly tak jiné než u lidí, které kdy potkala. Nebylo v nich opovržení ani odpor, jen zvídavost, možná dokonce určitá míra pochopení. Amarisen se musela potýkat s pocitem, že tenhle cizinec není obyčejný člověk. Bylo na něm něco, co se vymykalo normálu – možná to bylo v tom, jak se pohyboval, jak se díval, nebo jak jeho pach připomínal les a divokost, jako kdyby patřil do stejného světa jako ona. „A vy... kdo jste?“ zeptala se nakonec opatrně, její hlas byl o něco jistější. Chtěla pochopit, kdo byl tenhle muž, který se objevil z ničeho nic uprostřed lesa. Bylo jí jasné, že tu nemohl být jen náhodou. Možná měl důvod, proč sem přišel, možná hledal něco – nebo někoho. Amarisen se podívala na jeho nataženou ruku a váhala. Byla to nabídka důvěry, nabídka, že v tom není sama. Ale její vlastní ruce se pořád třásly a její mysl jí pořád našeptávala, že by měla utéct, že by měla něco udělat, aby ochránila ostatní – možná i jeho. Zhluboka se nadechla a pokusila se na chvíli uvolnit. Možná by mohla věřit tomuhle cizinci. Možná by jí mohl pomoct. Možná by mohl chápat, jaké to je, když se uvnitř vás skrývá něco, co nechcete vypustit na světlo světa. Podívala se mu do očí a nakonec, pomalu a nejistě, se její ruka natáhla směrem k jeho. „Já... nechci nikomu ublížit,“ zašeptala téměř neslyšně, její pohled sklouzl k zemi, ale nakonec ho znovu zvedla, její oči v sobě měly jiskřičku naděje, že třeba tenhle den nemusí skončit tak špatně, jak se obávala.

Podíval se na ni a ušklbl se mírně. Necítila tu tu spoustu pachů? Nakonec se mu modré oči zalesknuly a on se na ní podíval s lehce nakloněnou hlavou. "Jsem rád, že jste v pořádku, ale" Zastavil se aby se odmlčel. Očima střelil k okraji mýtiny, kde si všiml dvouch velkých a mohutných psů. Hlavou jim naznačil, že by se měli vzdálit. "Možná máte spíše štěstí, že jste narazila přímo na mě než na kohokoliv jiného. Hlavně na naše elitáře. Jsem Kuroko White Garmadon. Alfa Garmadonské smečky. A vy se momentálně nachízíte na jením území." S tím roztáhl ruce, aby ji dokázal, že rozhodně neměl v plánu ji ubližovat jako by to udělala jiná Alfa při narušení území. Chtěl aby se podívala po mýtině a do lesů, kde se na ně upíraly pohledy vlkodlaků. Trénoval je na tyhle záležitosti hlavně i on sám. Věnoval se jim. Pro svou smečku by jako každá smečka dýchal.  "Tyto lesy jsou naše. Patří naší smečce a neradi jsme, když by nám někdo na území dělal bordel. Nemáme docela slitování s těmi, jenž chtějí narušovat náš mír a klid. Tak jako my se nepleteme do náležitostí ostatních, tak to samé chceme i od nich." Smečka kvůli němu měla koupené amulety. Aby se mohli měnit kdy by byla potřeba. Tak aby mohli efektivně zasahovat. Každý právoplatný člen si jej při vstupu zasloužil. 
Podíval se na ni, jen co zašeptala, že nechce nikomu ublížit. Natáhl k ní ruku a dal jí zjizvené prsty na tvář. Podíval se jí do očí tím, že pozvedl její tvář. V jeho modrých očích se jiskřilo něco, co bylo soucitem. Nakonec zase její tvář pustil. Při tom ještě prsty po ní přejel. "Již malá vlčata se učí, že pokud je až moc divoký vlk, tak to chce disciplínu. Není bestie, která by se jejímu majiteli nepodařila zkrotit. U tvé rasy to bude nejspíše podobné. Nadechni se a zavři oči." Jal se jí učit? Tady na tomto místě? 
Sedl si naproti ní. Nohy si dal do tureckého sedu. Sledoval jí. Sám měl dech klidný a vyrovnaný. Na krku se mu čas od času zahoupal amulet. Ten, který dával každému členovi ve své smečce. Aby to, kdy se promění záleželo přímo na nich a ne na někom jiném. "Zavři oči. Představ si, že stojíš proti svému vnitřnímu zvířeti. Je divoké a nezkrotné, že? Nejraději by tě jako jeho paní roztrhalo na cucky a vyhrálo by právě ono. Ale to mu nesmíš dovolit. Představ si ve své ruce řetěz. Zlatavý, takový který by tvou bestii mohl bolet, kdyby se jí obmotal okolo krku. Přistupuj k ní opatrně. Pokud to nezvládneš a proměníš se, tak se ničeho neboj. Nemám problém tě srazit k zemi." Začal s první lekcí a během toho ji sledoval. 

Amarisen stála na mýtině, obklopená neznámými stíny, které se rozprostíraly kolem ní. Její tělo bylo napjaté, každá část jejího já křičela, že by měla utéct, že by měla prchnout, dokud má ještě možnost.  Přesto se nedokázala pohnout. Slova muže před ní ji zaujala a v podivném smyslu fascinovala. Alfa. Vůdce vlkodlačí smečky, která se zjevně dívala na její přítomnost jako na narušení. Být tady znamenalo být v jejich moci, plně závislá na jeho milosti.  Když se k ní Kuroko přiblížil a natáhl ruku, Amarisen automaticky couvla, její tělo se napjalo, jako by čekala útok. Jenže ten nepřišel. Místo toho ucítila, jak jeho zjizvené prsty jemně přitiskly k její tváři. Byl to zvláštní, intimní dotek, kterého by se nikdy nenadála. Jeho prsty byly chladné, ale zároveň plné síly, a v jeho očích našla něco, co by nikdy nečekala – soucit. Jak pozvedl její tvář, jejich pohledy se střetly, a na moment všechen strach, všechny obavy a nejistoty ustoupily do pozadí. Jeho slova zněla jemně, ale pevně – jako příkaz, ale i povzbuzení. Amarisen si na okamžik přála, aby mohla zapomenout na vše, co ji tížilo, a přijmout to, co jí teď bylo nabízeno. Být zde, na tomto místě, pod jeho ochranou, možná dokonce naleznout nějakou rovnováhu. Když její tvář pustil, pociťovala zvláštní prázdno, jako by ten dotek byl jediným mostem mezi její temnou stránkou a mírem, po kterém tak zoufale toužila. Jeho slova, plná jistoty a trpělivosti, byla pro ni cizí. Byla zvyklá se bát, byla zvyklá na chaos a boj se svou vlastní přirozeností. Nikdy neměla někoho, kdo by jí řekl, že by to mohlo být jinak – že to, co cítí, je zkrotnutelné. A že někdo jako ona by mohl mít šanci na klid. Když si Kuroko sedl naproti ní, Amarisen chvíli váhala, než se odhodlala ho následovat. Posedla si do tureckého sedu, napodobila jeho pohyby, a její oči se pomalu uzavřely. Její dech byl stále neklidný, těžký, jako by každé nadechnutí bylo malým vítězstvím nad jejím vnitřním chaosem. Jeho hlas byl tichý a klidný, jakoby jí vedl na cestě do její vlastní mysli, do míst, která byla plná stínů a neznáma. Zavřela oči a představila si své vnitřní zvíře – obrovské, divoké, s očima plnýma vzteku. Bylo to jako vidět samu sebe ve chvílích, kdy ztratila kontrolu, kdy dovolila svému strachu a bolestem ovládnout všechno. Tvor, který stál před ní, nebyl nic než ztělesnění jejího strachu a vzteku. Viděla jeho svaly napjaté, zuby vyceněné v hrozivém úšklebku. Při pohledu na něj pocítila chvění, jakoby jí srdce chtělo vypadnout z hrudi. Zavřela oči ještě pevněji, představovala si ten zlatý řetěz ve své ruce, jako symbol své vlastní síly. Bylo to těžké, její ruka se třásla, jak si představovala, že k němu přistupuje. Tvor se napjal, a ona pocítila strach, že ji napadne, že ji zraní – že ji roztrhá na kusy, jak její vlastní strach naznačoval. Ale musela pokračovat.  Kurokov hlas ji vedl jako jemná hudba, jeho přítomnost, i když jen hlasová, ji uklidňovala. Amarisen se pomalu přibližovala k tomu, co v ní bylo nezkrotné. Bylo to, jako by stála na hraně útesu, a každým krokem se ocitala blíže k pádu. Ale neměla jinou možnost než pokračovat.  Vědomí, že pokud ztratí kontrolu, někdo jiný ji zastaví, jí paradoxně dodalo trochu odvahy. Nemusela bojovat sama. V tu chvíli to cítila jinak – jako by její břímě nebylo úplně její, jako by mohla sdílet ten těžký, nekontrolovatelný kus své duše. Představila si, jak jemně řetěz obmotává kolem krku toho divokého tvora, její ruce se třásly, ale její odhodlání sílilo. Tvor se bránil, křičel na ni, oháněl se zuby, ale ona ho nepustila. Byla to bitva, ale tentokrát nechtěla prohrát. Ve své mysli pocítila, jak se zlatý řetěz kolem jeho krku utahuje, pomalu, ale jistě. Dovolila si hluboký nádech, a pak výdech. Její dech se začal zpomalovat, stejně jako bušení jejího srdce. Když otevřela oči, první, co viděla, byl Kurokův pohled. Byly to ty samé oči, plné jistoty, klidu, a možná i náznaku uznání. Amarisen cítila, jak se jí napětí v těle pomalu uvolňuje. Po dlouhé době cítila, že možná... jen možná to opravdu zvládne.