Byl páteční podvečer, zrovna odbila pátá hodina a Ophelia seděla za dřevěným stolem ve svém krámku se starožitnostmi a v černém hmoždíři drtila bylinky, které nasbírala při svém každodenním běhu před prací. Dnešní den byl poněkud tichý, příliš lidí nepřišlo a tak už jí došlo, čím se zabavit. Stále měla samozřejmě plno práce, ale každý pátek její energie rapidně klesala, připravená na víkendové volno a dlouhou bublinkovou koupel.
Venku bylo kupoivu stále světlo, a tak nebylo třeba rozsvicovat lustr, ale zapnula si malou lampičku na stolku kterou nastavila tak, aby jí svítila přímo na práci, kterou vykonávala. Vedle sebe měla položenou starou knihu alchymie, která ačkoli vypadala jako obyčejná knížka o bylinkách, poskytovala cenné informace.
Béžové stěny se slívaly se zlato - krémovými kousky dekorací, sem tam se mihla stará keramická váza zdobená složitými symboly, nebo koberce o jejichž původu se dalo jen diskutovat. Ophelia byla velmi zběhlá v tématu historie, ovšem ani ona nebyla schopná říct, odkud některé ze zdejších exponátů pochází, ačkoli povětšinou byla alespoň schopná odhadnout století, v němž byly vytvořeny. Mnoho z nich nesly znaky z více říší a většina z nich byla autentická, alespoň z toho, co věděla. O zásobování se stále starala její teta, která původní pobočku tohoto krámku vedla v hlavním městě. 
Ophelii se občas stýskalo po jejím vlídném úsměvu, ale říkala si, že je lepší mít volnost, kterou tu měla. Neupínat se na člověka, který přeci jen patří do rodiny Monnetů - o své rodině si nemyslela nic pěkného. Ale také se snažila celkově na mě příliš nemyslet. Vzpomínky jí trhaly už tak pošramocené srdce, které skrývala za svůj nezaujatý přístup a odměřený tón.

Dnešní den je jedním z těch, kdy.. mám hromadu volného času, kolik si jen zamanu. V domečku je dost práce s vybavením a můj smysl pro detail, který za posledních pár let jsem mohla projevit, takže jsem se rozhodla projet z Minew do San Hillesh. Jak jinak, než na své motorce. Projíždím pomalu ulicemi, než mne nečím zaujme krámek se starožitnostmi. Co vím, tak vždy v něm bylo něco, co si každý vybral a pasovalo k němu. Zajedu s motorkou ke kraji, zajistím ji a sundám černou helmu s oušky, přičemž prohodím hlavou, abych své vlasy rychloupravila, abych je neměla rozházené. Možná zvláštní volba helmy, ale jsem holka, tak proč ne?? Dříve bych do toho asi nešla, ale.. dříve bych nědělala to, co dělám teď, takže nač se zabývat tímhle?? Zhluboka se nadechnu a sesednu z motorky. Helmu si chytím do jedné ruky a za zvuku klapání bot na vyšším podpatku otevřu dveře a vstoutím dovnitř. 

"Pěkný den přeji," pozdravím s úsměvem dívku a zavřu za sebou dveře. V prvním okamžiku ucítím, že není obyčejný člověk, ale jsem v naprostém klidu. Rozhlédnu se okolo přemýšlejíc, kam bych prvně zaplula a prozkoumala. Mám na zádech krásný černý baťůžek přes krátkou černou bundičku. Rozhodnu začít prozkoumávat prvně levou stranu obchůdku. Moc jsem se nesoustředila, co dělá slečna, spíš jsem zaujatá věcmi kolem. Je jich tu dost k vybrání. Ať už koukám na sošky nebo třeba vázy. Do chodby nebo obývacího pokoje se hodit bude, ale nemám tolik prostoru a možností, abych vzala všechno. Navíc bych musela jet opatrněji než normálně, abych to případně po cestě nerozbila.

 Malý zvoneček nad dveřmi krámku se rozezvonil a v tu chvíli dovnitř vešla dívka, Ophelia už byla zvyklá přeměřovat si lidi, kteří vcházeli, pohledem, už jen protože se jich mnoho pokusilo něco krást. Alespoň si tak dokázala vytipovat, kdo by mohl být případným zločincem a kdo přichází s dobrými úmysly. Ale jelikož žena nevypadající o moc mladší nebo starší než Ophelia sama nevypadala jako hrozba, vrátila svůj zrak k hmoždíři a pokračovala v opatrné práci s bylinkami. "Zdravím," přikývla na pozdrav. Na small talk nikdy nebyla, ale naučila se alespoň zdravení každého zákazníka. Jeden by řekl, že zrovna Ophelia by neměla být postavena do práce s lidmi, a možná by měl i pravdu, ale skončila tu a nehodlala si na o stěžovat. Byla ráda, že jí to přineslo nějakou svobodu, ačkoli to byla vůbec první práce, kterou za život musela dělat. Učit se vycházet s penězi a zákazníky musela sama, ale kupodivu jí to šlo rychle a po roce, co sama vedla krámek už s tím zase takové problémy neměla.
Nechala dívku, ať si v klidu projde obchod, nebyla dotěrný typ prodavače, který by stál zákazníkovi za zadkem a ptal se při každé možnosti zda nechce poradit. V krámku se to nehodilo, nikdo sem nechodil pro jednu danou věc, pokud nešlo o bylinky, každý se podíval a koupil si to, co k němu promlouvalo, tak to se starožitnostmi bylo. Mnoho lidí se šlo do krámku podívat jen ze zvědavosti, ale téměř každý nakonec alespoň s něčím odešel. A kupodivu byznys nešel ani tak špatně, jak by si jeden u krámku naoko tak zbytečného řekl. Především lidé v tomto městě se zdáli milovat tajemno které se skrývalo za historií - a Ophelie měla docela dobrou představu proč. Už se setkala s mnoho rasami, o kterých kdysi neměla ani ponětí, jelikož byla zavřená v kruhu určeném pouze pro čerodějnice a čaroděje. Naštěstí ji teta na rozmanitost tohoto města připravila, než ji sem vůbec poslala. 

Neuniklo mi, že dívčina se asi moc bavit nechce, ale vůbec nikoho nesoudím. Vím, že každý jsme nějací. Procházím obchod v tichosti a pořád hledám to, co mohu vzít do svého baťůžku a zároveň se s tím po cestě nic nestane. Je z čeho si vybírat, ale smysl pro detail hledá něco perfektního. Procházím okolo pultu, než spatřím za slečnou něco, co mne naprosto zaujme, stejně i mou kočičku vevnitř. Přejdu naproti slečny se zaujatým výrazem. „Prosím vás, mohu otázku?? Je ta starožitná dýka pravá?? A pokud ano, je na prodej??“ opravdu mám veliký zájem, což jde vidět i na mém výrazu a postoji. Zastrčím si pramen vlasů za ucho volnou rukou. Vypadá dokonale. Visí na rámu jako 3D obraz hezky uprostřed pozlacená zaoblená dýka se schovanou čepelí v nejspíš železným pouzdře - taktéž pozlacené. Na ceně mi vůbec nesejde, peněz mám s sebou dost. Otázkou je spíše, jestli je na prodej. Samozřejmě až teď si uvědomím, jestli ji nevyrušuji od práce. Snad to bude v klidu, jen když se do něco upneme s kočkou, tak se těžko kontrolujeme. Dlouze se nadechnu, než kouknu na dívku s milým úsměvem na tváři.

Když žena přistoupila blíž k ní, Ophelia zvedla hlavu od hmoždíře a podívala se na ni. Poté sledovala její pohled až k dýce zavěšené za ní v bezpečnostním rámu a sama pro sebe se téměř usmála, když začala klást otázky. Spousta lidí si jí všimla, ale málokdo o ni měl opravdu zájem. Jednak se jednalo o poměrně starou věc, ačkoli zachovalou, ale také kromě kolektorů neměl nikdo příliš užitku pro takový kousek. Byla to jedna z jejích oblíbených starožitností v obchodě, jednak to byla zbraň, což už samo o sobě vypovídalo, ale také vypadala zvláštně. Nádherně a zároveň nesla jakousi tajemnou auru, která Ophelii vždy přitahovala. Kdyby s ní měla co dělat, sama by si ji vzala - ale jí byla k ničemu. 
"Tahle?" povytáhla obočí a ještě chvíli se dívala na dýku, než pohled obrátila zpět k ženě. "Je pravá, osmnácté století jestli si to pamatuji dobře, jen je trochu dražší," pověděla dívce, skotský přízvuk znovu tahal za nitky a odměřený tón ji také naopouštěl, ale to už zkrátka byl způsob, kterým mluvila. "Můžu vám ji vytáhnout, jestli se na ni chcete podívat i zblízka," nabídla chvíli poté, když viděla s jakým zájmem se na ni dívka zdálky kouká. 

Vím, že jsem bývala a brzy snad i opět budu opět doktorka, avšak záliba zbraní je.. no vlastně ani nevím odkud se vyrojila. Prostě.. nějak propukla. Vím, že jde jen o výstavní kousek, ale ten už má dopředu vyhrazené místo nad gaučem v obývacím pokoji. Na jedné poličce už mám položený starší kousek modelu lodi. Byla to tehdy úplná náhoda. Když jsem ještě byla v zahraničí, taky jsem tam navštívila podobný krámek a musela jsem si ji okamžitě koupit. Na cenu jsem vůbec nehleděla.

Po její otázce vydám souhlasné, avšak natěšené ano. Vyslechnu si část její historie a akorát mě to více utvrzuje, že ji musím mít. Po frázi, že bude drahá, se krátce, avšak mile zasměji. „Na tom nezáleží, cena mě netrápí,“ odpovím v naprostém klidu. Moc jsem v této chvíli její tón upřímně nevnímala. Nabídku na ukázku nemohu odmítnout. Možná jsem si trochu připadala jako dítko, ale proč by ne?? Každý ho v sobě máme neustále a kočka mne v tom akorát podporuje. „Jestli mohu poprosit??“ s milým úsměvem čekám, až mi ji bude moct podat, což se i po chvíli stalo. Prvně jsem si však odložila na pult helmu, abych ji mohla vzít oběma rukama. Zdála se být taková lehčí, než vypadala na pohled. Odkryji čepel, abych se ujistila, zda je pravá nebo jen náhražka a vskutku byla pravá. Prstem jedné ruky jsem přejela po kraji čepele, ale tak, abych se pořezala, nejsem hloupá. „Akorát se nabrousí a bude dokonalá,“ vydechnu spokojeně. Nezklamala mne, čehož jsem se malinko obávala, ale zdá se, že zbytečně. „Kolik za ní budete chtít??“ optám se s opravdovým zájmem. Jako bych byla v hračkárně a chtěla hračku. Jinak bych to popsat nedovedla.

Povytáhla obočí když dívka zmínila, že jí na ceně nesejde, ale to bylo asi tak daleko, jak její mimika obličeje šla - ten obvykle stoický výraz tam byl stále, nezaujetí a odměřenost jako by se usídlily na její tváří a prohlásily ji za svou. Nebylo před ní úniku. Poté už jen přikývla a otevřela jeden ze šuplíků, ze kterých vyndala set klíčů. Otočila se zády k zákaznici a chvíli v klíčence hledala ten pravý, dokud nenašla malý klíček, kterým otevřela zámek bezpečnostního obrazu. Otevřela skleněné okénko na bok a opatrně vyndala dýku, než jej zase zavřela a otočila se, aby ji položila na stůl před dívku. Stůl byl dost široký na to, aby se tam vlezla i přes její rozdělanou práci - lampičku, hmoždíř a knížku položenou na jejím okraji z Opheliiny strany, které teď nechala být a vrátí se k nim zase až bude krámek prázdný. Chtěla ji upozornit, aby byla opatrná, když si ji bude prohlížet, ale dívenka ji vzala do ruky s něžností a zdálo se, že si sama starožitnosti váží natolik, že jí to ani připomínat nemusí. A tak ji jen chvíli sledovala, jak si starožitnou dýku prohlížela s ledovou trpělivostí. V takové momenty Ophelia často splynula s pozadím, uměla vyčkávat způsobem, který ji téměř měnil v jedno se scenérií. Člověk by si její přítomnosti v tu chvíli snad ani nevšiml. Ve většině chvílích na sebe však pozornost spíše poutala aniž by chtěla, ačkoli to bylo naprosto protikladné, ale šlo to ruku v ruce. Něco na její tajemné, vzdálené auře bylo přitahující, sama však netušila, že to je důvod proč na ni spousta lidí civí. Tentokrát však šlo o jinou situaci.
Koutek úst jí vyletěl do mírného úsměvu, ale jak rychle se objevil, tak rychle i zmizel. Byl to jen náznak čehosi napovídajícího, že ani ona není tak chladná, jak se z její tváře zdá. Nemohla si pomoct, reakce dívky jí přišla jak osvěžující, tak vtipná. Byla rozkošná, opravdu, nadšení, které lemovalo její hlas a způsob, jakým sledovala něco tak obyčejného. Ophelia nikdy nedržela místo v srdci pro sentimentalitu vůči ničemu kromě vlastní svobody, chvíli si snad i přála, aby někdy dokázala být z něčeho tak nadšená, jako tahle žena ze starožitné dýky.
Když se potom zeptala na cenu, otočila se na patě a zvedla rám, který sundala ze stěny za ní a položila jej před dívku zadní částí navrch, byla na něm cedulka s cenovkou, která už, jak šlo vidět, byla napsaná před nějakou dobou - přeci jen, dýka byla jednou z prvních věcí, které byly v obchodě, avšak nikdy se neprodala.

Jejího krátkého úsměvu jsem si periferně všimla, ač jsem na něj nijak nekomentovala. To mi nepřísluší, každý jsme nějací, no ne?? Má radost z oné dýky zůstává stejná, neměnná. Jsem z ní pořád nadšená. Prohlížím si na ní každičký detail, který je naprosto úchvatný. Při zeptání mi dívka donese rám s cenovkou místo toho, aby mi cenu řekla nahlas. Tomu jsem trochu nerozuměla. V čem byl problém mi ji říct?? Nebyla tak přestřelená, aby se nemohla “obávala“ jí říct nahlas, ač tu krom nás nikdo není. K cenovce se trochu skloním, prohlídnu a pokývnu, že není problém. Položím dýku na stolek se vší opatrností a ruku akorát zastrčím do kapsy, abych vytáhla peněženku a ozve se zaskřípání brzd a rána. Ihned se otočím směrem ke dveřím, zda něco neuvidím. Moc se z té dálky vyčíst nedá, zvlášť když přímo naproti stojí moje motorka. Beze slova vyběhnu z prodejny a rozhlédnu se kolem. Po levé straně už se okolo auta a přechodu objevil hlouček asi pěti lidí. Ihned se k místu rozeběhnu. Koupě musela jít stranou. Na zemi leží zraněná mladá dívka okolo tak třinácti let, ale je při vědomí, což je dobré znamení. Lidi kolem jen zírali a nedělali nic, musím proto zakročit bez váhání. „Zavolal někdo sanitku??“ zeptám se přítomných, přičemž si už k dívce kleknu. Jestli se ušpiním nebo cokoliv jiného mi bylo dost ukradené. Z auta vyleze vyklepaná mladá řidička s mobilem v ruce.

„J-já ano, volala teď.. za chvíli je tady..“ odpoví mi vyděšená žena. Je na ní vidět, že tohle nechtěla. „Ona.. mi tam vstoupila, nechtěla jsem..“ vysvětlovala chvějícím se hlasem. „Au.. to bolí..“ špitne tichounce dívenka ležíc na zemi. Věnuji ji plnou pozornost. „Hlavně se nehýbej ano?? Copak tě bolí??“ ptám se jí, abych ji udržela hlavně při vědomí. Udělám vše, co mám a soustředím se jen na ní. Sundám bundu, jež odložím vedle sebe a sundám tenký svetřík hned pod ní. Svetřík ji opatrně dám pod potlučenou hlavu, jež je od krve. Bunda by nebyla komfortní, proto jsem ji dala svetřík. „Hlava.. bříško..“ sdělí mi a vyslechla mne, že se fakt nehýbe, ač je bolavá. „Jinak se nemusíš bát, pomoc je brzy na cestě, budu tady s tebou, ano?? Jsem bývalá doktorka, jmenuji se Nicol,“ usmívám se na ni a dávám ji pocit, že se nemusí bát. Asi to pomáhá, není tak napjatá, což je dobře. „J-já jsem Hadder,“ představí se. „Pamatuješ si, co se stalo??“ zeptám se. Jestli neproběhla ztráta paměti. „Já.. se asi zapomněla rozhlédnout..“ vyčte si Hadder. „Nic si z toho nedělej ano?? Brzy budeš v pořádku a dáš si příště pozor,“ bavím se s ní klidně a mile. Natahuje malinko ke mne ruku, proto i já ji za tu její jemně chytím, abych ji neublížila. Usměji se na ni a hodlám si s ní povídat do příjezdu záchranky.

Sama si upřímně cenu nepamatovala, dýka tu byla asi tak dlouho jako samotná Ophelia a sotva se kdo kdy ptal na cenu. Dívka pokývala hlavou, dávala náznak, že je to v pořádku, jenomže dřív, než mohla proběhnout transakce a Ophelia se mohla vrátit zpět ke své práci na bylinkách a klidném zbytku dne, ozvala se rána a křik zvenčí. Ophelia nevydala ani hlásku a pohlédla ven prosklenou vitrínou, ale to už dívka byla na pochodu z obchodu a směrem k havárii, která se udála. Ophelia se také zvedla ze svého místa a následovala ji uvolněnějším, pomalým krokem.
Byla by nějak zasáhla, ale dívka vypadala, že má vše pod kontrolou, a tak jen zůstala stát s rukama založenýma na prsou kousek od ní i té holky a roztřesené řidičky, která svírala mobil kterým právě zavolala záchranku. Alespoň něco. Neměla ráda, když její klidné dny byly vyrušovány, ale alespoň bylo více povyražení. Jen škoda, že ze situace necítila žádný nával adrenalinu, na smrt, zranění a krev byla až moc zvyklá na to, aby to s ní jakkoli hnulo, a bohužel, o životy ostatních lidí se zase tolik nestarala - nedokázala v sobě najít ten kousek, kterému by na nich záleželo. Nevěděla jak. Sanitka se nakonec ukázala jen o chvíli později, houkání už šlo slyšet zdálky a lidé se rozestoupili, aby jí udělali prostor. Ophelia ustoupila kousek stranou, aby jim udělala místo a nechala je dělat svou práci. Její pohled spadl místo zraněné holčičky na dívku, která jí přišla do krámku. Věděla, jak se situací naložit, což ji přimělo přemýšlet, jestli v tomhle oboru nemá nějaké zkušenosti. Stála tam, s rukama stále založenýma na prsou, a sledovala, co se děje. Na tváři měla pořád ten stejný, chladný výraz. Ani teď se nezměnil. Na druhou stranu, nic jiného se ani nedalo čekat. 

Zajistila jsem v rámci možností, aby byla stabilizovaná, ale nechci s ní hýbat, kdyby třeba byla poškozená mícha nebo cokoliv jiného. Věděla jsem, jak ke zraněným přistupovat a zvlášť než dorazí sanitka. Dívenka byla v lehkém šoku, ale komunikovala se mnou pořád, což je dobře. Pokud nemá nějaké vnitřní zranění bude brzy propuštěná domů. Přiložím ji dva prsty na její krk z boční strany a počítám v hlavě.

„Kolik je ti let Hadder??“ vyptávám se ještě na důležité informace. Dokážu naštěstí dělat více věcí najednou. Chvilinku je tiše, než odpoví, že 12. „Jaké je tvé celé jméno??“ pokládám další otázku. „Hadder Miles..“ špitne tichounce, načež pokývnu hlavou. „Máš číslo na maminku nebo tatínka??“ zeptám se, jelikož se jí na to budou určitě ptát v sanitce, ale když jim to ulehčím, budu mít z toho sama dobrý pocit. „Ano.. mám ho v mobilu..“ musela jsem ji hned zarazit, jelikož jej chtěla hledat po kapsách. „Nenene, teď se nehýbej, ano??“ připomenu ji mile. „Mobil ti pak pomůžou vytáhnout, hlavně se musí rodiče zkontaktovat,“ vysvětlím a naštěstí je rozumná a je zase v klidu. To už se objevila sanitka, jež zastaví kousek odsud. Zůstávám u ní a čekám na příchod dvou sanitářů. Muž a žena. „Už se o tebe postarají, ano?? Stále buď v klidu,“ usměji se na ní a ona vydala souhlasný zvuk. Když si ji přebírají na starost, uhýbám jim, aby měli prostor. „Jmenuje se Hadder Miles, je jí 12, puls lehce zvýšený nad 90, udeřila se hlavně do hlavy, možný lehký otřes mozku. Nevypadá to na vážnější poranění, ale to se potvrdí až v nemocnici. Mobil s kontakty na rodiče má v kapse, je potřeba obvolat rodinu, aby neměli strach a-“ „Nicol?? jsi to ty??“ zeptá se překvapený a zároveň povědomý ženský hlas. „Nicol??“ ozve se i muž překvapeným tónem. „Jayi, Sasho, ráda vás zase vidím,“ vytvoří se mi úsměv na tváři. „Málem bych tě na pohled nepoznal, ale tvůj hlas se nezapomenutelný,“ uchechtne se Jay, zatímco už Hadder rychle, ale opatrně dávali na lůžko na kolečkách, co bývá v sanitce. „Můžeme se pak večer vidět na stejném místě jako kdysi,“ navrhne s čím souhlasím. Následuju je k sanitce, kde naloží malou. „Fakt bych tě tu nečekal, ale moc rádi tě oba vidíme,“ Jayův upřímný pohled a jeho slova se hezky poslouchají. Ráda jsem s nimi trávila čas, sedli jsme si jako trojka. „Ráda bych se vrátila do nemocnice,“ špitnu tiše k němu, když už stojí i on v sanitce. „Místo na tebe tam určitě čeká, dal bych za to krk, bylas skvělá doktorka a stále to máš v sobě,“ je moc rád a já taky. Rozloučím se s nimi, zavřu dveře od sanitky a na stranu auta pobouchám na náznak, že se mohou rozjet.

Ophelia sledovala celé dění s neúprosně ledovým klidem, ruce měla založené na prsou, opírala se o sloupek pouliční lampy a zdála se, jako by ji celý ten chaos naprosto minul. Sešlo se pár lidí - kolemjdoucích i těch, kteří byli v obchodech okolo, aby se podívali, co vyvolalo takový rozruch. Všichni to sledovali s naprostým zájmem, ale nikdo kromě té holky - kterou jeden ze saniťáků nazval Nicol - nic nedělal. Stáli tam s ústy otevřenými do kořán, někteří si vytáhli mobil pro krátké video - Hele co jsem právě viděl. Všichni vypadali tak... Ponoření do toho, co se právě dělo. Jako by to bylo poprvé, co do někoho trochu narazilo auto. Ophelia, na druhou stranu, se zdála naprosto míjena chaosem, klidná jako kdykoli jindy, bez změny ve výraze, ani způsobu jakým se nesla. Jeden by si řekl, že s ní musí být něco špatně - ale ona jen zkrátka nechápala povyk ohledně něčeho, co považovala za tak nedůležité. Žila přece, ne? Přesto tam polovina lidí povykovala, jako by jí snad měli připravovat pohřeb.
Její pohled už potom ležel na ženě - Nicol,- která jako jediná vypadala, že ví co dělá a zachovala si klid. Ophelia byla jen ráda, že nemusela zasahovat sama, pomáhání cizím lidem nebyla její oblíbená činnost. Dívka byla po chvíli naložena do sanitky a Nicol poklepala na její stranu na znamení, že mohou jet. A tak se scéna konečně rozpustila, lidé se rozešly a Ophelia ze sebe vydala úlevný povzdech. "Takže doktorka, hm?" povytáhla na ni obočí a odtáhla se od pouliční lampy, o kterou se dosud opírala. "A s oblibou v dýkách," poznamenala ještě, jako by to bylo nějaké vtipné přísloví a zavrtěla hlavou. Poté už se otočila na patě a zamířila zpět do krámku.

Vím, že by měla dorazit ještě policie, kvůli vyšetřování. Každopádně moje “práce“ skončila, takže už jsem se tady nepotřebovala zdržovat. Ihned mou pozornost získala dívka ze starožitnictví. Popravdě v tom shonu jsem málem i na ni zapomněla a nevšimla jsem si ji tady. Přeci jen bylo něco pro mne zásadnějšího než si všímat lidí okolo. Vydávám se k dívce, kterou poslouchám a následně se za ní rozejdu. „Je to možná zvláštní kombinace, ale nějak se sešlo jedno s druhým,“ vysvětlím s lehkým pokrčením ramen, než spolu dojdeme do obchůdku. „Myslím, že teď už by nás nemělo nic vyrušit od dokončení obchodu,“ řeknu trochu pobaveným tónem. Ne, že bych se tím vysmívala situaci, to ani náhodou, ale už opravdu chybělo tak málo, aby byla moje. Každopádně.. pomáhání lidem mi dost chybělo a snad se k tomu i vrátím. Rozepnu kapsu a vytahuji z ní u pultu peněženku. Ještě jednou se podívám na cenovku, abych si zkontrolovala, zda si částku pamatuji správně. Vytahuji z peněženky bankovky, jež je jimi trochu plnější a pokládám je tácek sloužíc na tyto funkce. Samozřejmě, že dám o něco větší částku. „To je dobrý,“ pronesu s úsměvem a sundávám si svůj batoh ze zad, abych do něj mohla všechno schovat. Nechávám ji čas, kdyby si peníze chtěla propočítat. Aby si nemyslela, že bych ji chtěla nějak ošidit, vzít dýku a zmizet. To ani náhodou.

V Ophelii jen málo co vyvolalo zájem, ale tohle možná mohla být právě ta věc. Šly společně zpět do jejího (ačkoli slovo její není ve svém významu zcela správné v tomto využití, ale budiž) krámku se starožitnostmi. Ophelia jí otevřela dveře, které také zavřela jakmile vstoupila dovnitř a zašla zpět za pult, na kterém měla nedodělanou práci - a transakci. Nijak výrazně na její odpověď nereagovala, jen pokývala hlavou na znamení, že ji slyšela, a snad taky že rozumí, a vrátila se k práci.
Naťukala do kasy sumu, převzala si od ní peníze a kývla děkovně za spropitné. Ne často se stávalo, aby jí někdo nechal víc, zvláště u dražších předmětů. "Chcete to zabalit?" zeptala se po přepočítání peněz a vložení bankovek do kasy, poté vzala do ruky rám, ve kterém dýka předtím ležela. "Předpokládám, že rám k vystavení k tomu nechcete?" povytáhla na ni obočí, dokonce se jí na tváři mihl i jakýsi náznak úsměvu - něco, co se u Ophelie příliš často nevidělo, ale tak rychle, jako se na jejích rtech objevil, také zmizel. Považovala tuto dívku za ... no, minimálně vcelku zajímavou, ačkoli se zdála poměrně opačné povahy od Ophelie samotné. Není však radno soudit knihu podle obalu.

Když mi otevřela, slušně jsem i poděkovala s úsměvem. Nechci ji už déle zdržovat, než je nutné, zvlášť když na ní vidím, že si moc nechce povídat. Navíc nechci nikoho do ničeho nutit. Je to trochu škoda, neboť vypadá sympaticky a nevyzařuje z ní nic špatného. Můj čich na lidi mne za poslední čas ani jednou nezklamal. Zhluboka se nadechnu, abych mohla odpovědět na její otázku. „Jestli mohu poprosit, tak ano,“ odpovím ji mile a zastrčím si pramen vlasů za ucho. Něco navíc jsem ji dala ráda. Nechci tím říkat, že rozhazuji penězi, abych všem ukázala, že na to mám, ale poděluji se o věci s lidmi, jež si to dle mého úsudku zaslouží. „Rám taktéž poprosím, každá věc si zaslouží své místo,“ podotknu s úsměvem. Navíc jedno bez druhého nejde, když v onom rámu byla x let. Jelikož dívenku pozoruji důkladně, ač to nedělám tak okatě, tak ono malinkého úsměvu jsem si opět všimla. I tyhle malinké náznaky a dávají mi signál, že jde o dobrou osůbku. Snad se přeci jen nemýlím..

Jakmile mi vše zabalí, schovám to do batohu s velkou opatrností, zapnu jej a hodím si jej na záda. Vlezlo se to do něj tak tak. Jako bych to měla někde vypočítané na milimetry. Znovu jí věnuji úsměv. Schovám si zpět do kapsy peněženku a podívám se jí přímo do očí. „Vím, že mi do toho nic není, ale úsměv vám sluší, ač moc nebyl vidět,“ odvětím mile a pravdivě.

Když tedy řekla, že by to ráda zabalila a rám si vezme také, Ophelia pouze mlčky přikývla. Dýku zabalila do vystlané krabičky a zavázala mašlí, aby se během cesty neotevřela. Jelikož rám nebyl nijak velký, přeci jen byl pouze na nijak velkou dýku, zabalila jej do vyplněné tašky, do které dala i krabičku a podala to slečně. Ani si neuvědomila, jak rychle uplynul čas, ale to bylo nejspíš také kvůli autonehodě, která se přihodila venku. Už zbývalo jen patnáct minut do zavření krámku, tak akorát čas, aby dokončila drcení bylinek a nechala je na sušení v zadní části krámku.
Natáhla se tedy pro hmoždíř, aby pokračovala, když dívka promluvila. Ophelia zvedla hlavu a s povytaženým obočím na ni chvíli koukala, jako by snad řekla něco naprosto směšného. "Hm," pokývala hlavou nakonec, "neusmívám se když nemám důvod," pokrčila nakonec rameny jako odpověď na nevyřčenou otázku. Dívka byla opakem toho, jak se chovala Ophelia, její tón byl milý a vřelý, zatímco Opheliin postrádal jakýkoli náznak emoce či zájmu. Jinak to však neuměla. 

Přijde mi jako trošku komplikovaná osobnost, ale vypadá jako osůbka s dobrým srdcem. Neznám ji, mohu se mýlit, ale myslím si to. Nadechnu se a pohlédnu na ní, když mi odpovídá. Vyslechnu jí. „Rozumím Vám,“ pokývnu mírně hlavou. „Jen sděluji svůj názor,“ dodám tiše. Nevím vůbec.. mohla bych to neřešit, jít prostě pryč po zaplacení, ale má kočka z ní má dobrý pocit, je zvídavá a líbí se jí její tajemnost, což se u ní popravdě moc nestává. Je ale fakt, že než jsem se vrátila, tak v zahraničí jsem se soustředila jen na focení a nedělala jsem si tam s nikým navíc kontakty, když jsem měla v plánu se sem zase vrátit. „Nechtěla byste si zajít na chvíli do kavárny po zavíračce??“ zarazím se trochu a uhnu pohledem. Vypadlo to ze mne, ani nevím jak. Určitě to byla práce kočky. Lehce se mi začervenaly tváře. Ne, že bych ji zvala na rande, ale.. sotva dívku znám 15 minut. „omlouvám se.. vypadlo to ze mne..“ omluvím se a trochu se za to stydím. Cos to zase vymňoukla jako?? promluvím ve své hlavě s kočkou. Sama by ses k tomu neodhodlala, ohradí se.

Ophelia už se vrátila zpět k práci na svých na bylinkách, jemně pokývala hlavou na její slova, ale nijak dál nereagovala, neviděla důvod to nadále komentovat. To byla jedna z potíží s Ophelií, příliš rychle ukončovala konverzace, jelikož nikdy neměla cit pro jejich vedení a odpovědi. Jakmile se jí téma zdálo uzavřené, šla do neverbálního stádia a pokud druhý nezačal znovu mluvit, tím to také končilo. Tak nějak očekávala, že slečna - tedy, Nicol, jak ji nazval jeden ze sanitářů, prostě odejde se svým nákupem a už ji nikdy neuvidí, pokud se nevrátí pro nějaký další kousek, ale místo toho znovu promluvila.
S překvapeným výrazem na tváři zvedla hlavu a chvíli ji jen tak sledovala, jako by se snažila z jejího výrazu vyčíst, zda to myslí vážně, nebo to jen tak plácla do větru. Nakonec povytáhla obočí a podívala se na své hodinky, zbývalo zhruba sedm minut do zavírací hodiny. Přikývla. "Pokud je nějaká ještě otevřená," pokrčila rameny, ačkoli to byl v její knize souhlas. Potom už jen dodrtila bylinky a podívala se na Nicol. "Jen se o něco postarám vzadu, vezmu si věci a můžu zavřít," řekla nakonec. 

Možná jsem ani nedoufala, že mou.. spíše kočičí nabídku přijme, ale stalo se. Neunikne mi její překvapivý výraz. Ano, i já byla svým způsobem, ale nedávala jsem nic na sobě znát. Už má slova nešly vzít zpět, bylo by to dost hloupé. Každopádně.. může to být fajn začátek se s někým poznat, ráda bych tu měla i přátelé, pokud nepočítám bývalé kolegy z práce. To je prostě něco jiného. 

„Pokud je tu stále ta jedna kavárna nedaleko, tak ta by měla být ještě otevřena,“ odvětím na její slova. Chodívala jsem tam nějaký čas zpátky. Byla v ní příjemná atmosféra. Na její další slova pokývnu, vezmu si svou helmu z pultu a hodlám na ni počkat venku. Tam se nadechnu čersvého vzduchu a kouknu směrem k motorce, která stojí na stejným místě, kam jsem ji zaparkovala v naprostém pořádku. Stejně mi to nedalo a pro jistotu okolo ní projdu. Ano, opravdu je celá v pořádku. Uleví se mi. Jakmile Dívčina vyjde a zamkne obchůdek, společně se rozejdeme směrem ke kavárně. Je to zvláštní, že jdu s cizí holčinou do kavárny a vlastně neznám ani její jméno.