Škrabkanie a hladkanie bolo super, kým neucítil  škrtenie na krku, pri ktorom sebou doslovne mykol a cúvol. Takto držať chlapa na obojku ešte nezažil. V premenenej podobe by sa slečna prepadla pod zem, keby že videla jeho nahého a s tým prepracovaným "obojkom" okolo jeho krku. 
Nepáčilo sa mu to už len z dôvodu, že idú na tu veterinu. 
Počul jej smutný hlas, že by si ho asi aj najradšej nechala. Možno by mohol spraviť niečo, aby bola veselá a nebola sama. Hoc to by chcel i v ľudskej podobe, ale toto dievča sa ho bálo a hrozne hanbilo. 
No a to čo mal ešte na sebe bol nový psí outfit, ktorý len tak nevymyslíš. Prudko znovu potiahol a cúvol proti nej. Nechcel opustiť jej byt, ale vo psej a kĺzkej podlahe vyhrávala ľudská sila. K tomu jeho zranenie, ktoré bolelo pri zapieraní. Poľavil pri obúvaní a vylezení z jej bytu. No vonku rovnako zapieral sa proti jej vôli. No potom neprotestoval a kráčal pri jej nohe. Vždy ju kontroloval pohľadom, či je všetko v poriadku, ale i cez to ako sa blížili k veterine cítil že to dopadne zle.

Len čo boli na veterine, tak tie vône iných zvierat. Nebolo to nič príjemné byť v ich úrovní. Jeho sklopený chvost hovoril za všetko. Ani cudzie psie ovoňavanie sa mu nepáčilo a vrčal po nich. Ľudia v čakárni sa dívali na ryšavé dievča so psom, ktorý vyzeral, ako z cirkusu v bodíčku. Nepáčilo sa mu to a už chápal, prečo zvieratá boli nervózne z tohto miesta. Len čo sa posadili tak sa skryl pod lavičku, ľahol si na chladivú podlahu, ktorá chladila i ranu na jeho boku. Hlavu si položil na jej červené tenisky a čakal s ňou. Útek nešiel do úvahy. 
Každý čakajúci vypĺňal dotazník. Aby zverolekárka vedela údaje o danom zvieracom pacientovi. 
Prešla necelá hodina, keď sestrička zahlasila  slovo " Ďalší, slečna s psom na opasku."  Usmiala sa na ňu, ale nebola spokojná v akom stave psa priviedlo to dievča, ale nechcela súdiť. Ale vzala si od nej sestrička dotazník a pochopila, že pomáha pouličnému psovi. "Poďte doktorka sa naň pozrie. " Zaviedla slečnu dnu a dvere sa za nimi zavreli. Han samozrejme nebol nadšený z miesta, kde sa nachádzali.  Bol tam i sanitár, ktorý pomáhal s prevozom psíkov z útulku a tak. Vzal Hana na ruky čo sa i po ňom ohnal zubami a položil ho na stôl. Ktorý sa dvihol, aby nezoskočil. 
Han z toho stola a toho prudkého svetla. Doktorka si vzala dotazník a začala sa mladej slečny pýtať " Takže ste uviedli že je z ulice, nebáli ste sa že vás pohryzie?" Vzala nožnice a začala tu handru z neho zostrihovať dole. "Dúfam že ma nepohryzieš fešák. Je veľmi pekný, vystavný kus by som povedala. " Začala si ho prezerať, od zubov po ranu a nehovoriac o teplomerý ktorý mu strčila do zadku. 
Samozrejme vrčal nespokojným prístupom lekárky, ale toto bolo bežné vyšetrenie. "Chceli ste zistiť či má čip?" Zvedavo sa pozrela a vzala prístroj pri ktorom skontrolovala či mal čip. "Hm nemá žiadny čip. Musel zrejme úsť z nejakého vrhu. Máte v pláne si ho nechať? Spravíme mu krvné testy a určíme či je čistokrvný.  Ale s týmto psíkom by ste vyhrali na výstavach, predošlí majiteľ sa zrejme oň musel poriadne starať." Hladila ho a mojkala po hlave " že ? dáme šampióna do poriadku. Ak ma nepohryzie. " Bodíčko dala dole, ale chcela vidieť čo je pod obväzom. " dajte mu náhubok, lebo vyzerá to na zápal a musím to dať dole.Ešte že ste s ním došli. " Vytiahla teplomer z jeho zadku "ma zvýšenú teplotu. "Odborne všetko opísala a venovala sa tak i rane, ktorú mal neodborne zošitú. "slečná súhlasíte so zákrokom? Viete operácia je trochu drahšia než nejaké očkovanie." Čakala na jej odpoveď. Zatiaľ Han dostal náhubok. Samozrejme že Han s tým nesúhlasil. 

Cesta na veterinu byla strašná. Pes se vzpouzel, a já se bála tahat jej. Takže v moment kdy se zapřel jsme prostě stáli na místě dokud ho to přestalo bavit. Nechtěla jsem mu přehannou silou ublížit víc, než by si zvládl ublížit sám. Nakonec jsme ale byli u veteriny, a následně v ní. Interier byl v příjemné krémové barvě, se spoustou oken a malým prostorem nabízející možnost počkat si na slunci a čerstvém vzduchu, ve středu areálu. 
Vyplnila jsem dotazník, který mě následně zařadil mezi čekající pacienty.
Posadila jsem se na lavičku, a psík si sedl pod ní, hlavu si dal na moji nohu. Shrbila jsem se tedy dolů a začala jsem jej hladit po hlavě. 
Vrčel na ostatní psy, a očividně nebyl vůbec spokojen s tím, že tu jsme. Já taky ne, ty pohledy od paniček s vyfoukanýma bišonkama a čivavama mi nedělaly dobře. 
Uběhla asi hodinka, a konečně přišla řada na nás.
Když byla borderka na stolku, málem pokousala jednoho z techniků..a tak jsem k němu rychle došla a začala hohladit v dobré víře, že mě nepokouše. Pak už ale přišly na řadu všechny ty otázky. "No..v ten moment vypadal tak vyčerpaně, že mě to moc netrápilo." Řekla jsem upřímně. Chtěla jsem mu jen pomoct. Nic jinýho v ten moment nebylo odůvodněný. Sledovala jsem, jak z něj sestříhávala bodýčko, a se zájmem jsem to sledovala. "Je..věřím, že někomu doma hodně, hodně chybí." Řekla jsem souhlasně, trochu posmutněle. 
Začala jej prohlížet od zubů ačumáku po anální žlázky a teplotu, dokonce zkontrolovala i sestouplost varlat. Pes ji očividně hodně zajímal. "Ano, potřebujeme vědět jestli má čip." Řekla jsem souhlasně. Chvíli na to už jsme měli odpověď. Vánoce přišli letos nějak brzy. "C-co? Opravdu nemá?" Zeptala jsem se jí a překvapeně ji sledovala. "Určitě mám v plánu nechat si jej..ale testy nebudou potřeba, já chci jen mít parťáka domů...a on je dokonalej." Usmála jsem se. Věděla jsem, že budu muset ještě zkusit najít majitele, ale nevěděla jsem jak moc se mi do toho bude chtít, když mu ani nedali čip. 
"Uh..nemám náhubek..doma jsem dala hodně provizorně dokupy obojek a vodítko..ale náhubek bohužel nemám." Řekla jsem s povzdechem. "Zápal..? Je to vážné?" Zeptala jsem se starostlivě, a začala psíka hladit po hlavě. Vyslechla jsem si co řekla, a skousla jsem si jazyk. Peněz jsem měla málo, moc málo..ale nehodlala jsem ho nechat umřít..vždyť už to byl můj parťák! "Jo..souhlasím. Pokud to je orpavdu nutné..jen..na kolik to vyjde? Můžeme se nějak domluvit na splátkách?" Zeptala jsem se, odhodlaná kývnout na všechno, jen aby byl peso v pohodě. "A když už...tak ho rovnou načipujte a naočkujte...ať to mám z krku zaráz." Dodala jsem s povzdechem.

Doktorka sa dívala na slečnu a chápala situáciu, ktorá nastala pre chudobné dievča. Prikývla. "rozhodne sa budeme vedieť dohodnúť aj na splátkach. Dobre, poprosím vás, sestra vás vezme do čakárne a tam to poriešite spolu a my sa pustíme do toho. Kolega si prevezme vedľa  ostatných pacientov. " Tak ako povedala sa i stalo a ona si vzala Hana nastarosť. 

On rozhodne s tým nesúhlasil a už vôbec nespolupracoval. A po odchode Morine, bol viac problemový do doby, kým ho neuspali. S čipovaním a očkovaním nesúhlasil, predsa nebol psom akým si myslí že bol. 
Dali mu kanilku a cez tu mu striekli látku, ktorá ho na nejaké 2 h dostalo do umelého spánku a zákrok tak mohli bezproblémov vykonať. Len sa bál že to by mohlo nastať nebude nik spokojný, predsa v spánku takto nevediac nemohol veľmi kontrolovať svoju moc. Ale zvládol to, i keď netušil čo sa s ním dialo. Doktorka mu ranu ošetrila a vyčistila a krásne dala doporiadku. Zošila a zároveň previazala a nasadila mu na hlavu ten plastový megafón, aby si do rany nešúpal. Previazala mu to a spravila mu z gázy takú vestičku. Len čo bol hotový ho začipovala a pripravila papiere, ktoré poslala po sestričke na vyplnenie. Dala mu aj antibiotiká a ostatné očkovacie látky, ktoré vo svojom stave znesie. Spravila mu preukaz a ako darček pre dievča nachystala obojom s vôdzkou, postroj nebol momentálne dobrý pre jeho zranenie. Prebrala ho a dala do klietky, kým naberie plné vedomie, ktoré po narkóze psíky sú ako opité. 

Po prebudení videl rozmazané a ubolene, cítil sa fakt divne a ubolene. Doslovne nevedel čo sa to s ním stalo. Ale rozhodne v tomto stave naozaj nechcel byť. Labkami si ten golier chcel stiahnúť, zavadzal mu a hrozne rozčuľoval. 
Nehovoriac o tom ako sa snažil labou otvoriť aj prednými zubami klietku v ktorej bol. Musel tak čakať na Morine.

Měla jsem veliké štěstí, že doktorka nebyla bezcitná svině a měla pochopení. Bylo mi odsouhlaseno placení operace ve splátkách. Na její slova jsem více méně jen pokývala, pak jsem se rozloučila s hodně nespokojeně vypadajícím psíkem, a vyšla do čekárny spolu se sestrou. 
Sestra mě odvedla do kanceláře sousedící s ordinací, sedla za počítač a začala pomalu datlovat do počítače, pak mi podala papír k vyplnění. Koukla jsem na papír a začala bezmyšlenkovitě psát. Jméno..Miracle Morine Bourreau..přijmení...ale notak, už zase?! Zamračila jsem se a rychle zaškrtala svoje přijmení, a přepsala jej do správné kolonky. Datum narození...asi moje. Vypsala jsem další kolonku a takto postupně prošla naprosto vše. Nakonec jsem vyplnila svoje údaje o kartě a po domluvě se sestrou vytáhla mobil abych nastavila trvalý příkaz placení na účet veteriny. "Tak, a slečno Bourreau, odhadovaná částka činí bezmála 3.000 kanadských dolarů. Může to být samozřejmě více, v závislosti na možných komplikacích během operace." Usmála se na mě sestra když mě informovala o plánu jak mě zbankrotovat.. Cítila jsem jak se mi sevřelo hrdlo. Byla jsem bledá, a bylo mi zle. Netušila jsem co si myslet, ale na tom už nesešlo. "A domluvíme se na placení 300 dolarů týdně, dobrá?" Na sucho jsem polkla, pak pokývala hlavou. Chtělo se mi brečet. Však to je skoro polovina toho co vydělám za měsíc..z čeho budu žít?! Netušila jsem. Ale na to už bylo asi pozdě, moc jsem se bála něco namítat, a rozhodně jsem nehodlala nechat psíka ba holičkách. "Dobrá..tak jen podepsat tady, a tady..a nastavit ten příkaz." Usmála se na mě. Já natáhla ruku, přebrala propisku a pomalu jí podepsala podávaný papír. "Skvěle, a teď poprosím počkat na chodbě..pak nám ještě podepíšete finální vyúčtování." Usmála se znovu a pomalu mě vyvedla ven na chodbu. Sedla jsem si na lavičku a vypnula mobil. Neměla jsem teď nervy na vypisování, potřebovala jsem chvíli klidu. 
Sklonila jsem hlavu a tupě se dívala před sebe. Chtělo se mi zvracet a měla jsem strach. Ani jsem nevěděla jak dlouho jsem tam seděla, ale utíkalo to neskutečně pomalu. A pak se konečně otevřely dveře, a zavolali si mě dovnitř. 
Pomalým krokem jsem vešla dovnitř, podepsala papíry a pak koukla na psíka. Doktorka mě nechala s ním ještě moment vyčkat v kanceláři, než jsem mu mohla nasadit pořádný vodítko.
Nakonec jsem se tozhodla, že jsem unavená, vyplašená a v nervech, a potřebuju co nejdříve domů. A tak jsem vytáhla mobil, a zavolala jsem si taxík. Psíka jsem velice, velice opatrně zvedla do náručí v oné dece na které ležel, a vynesla jej ven, abych jej pak mohla naložit do taxíku co na mě čekal. 
Nebyla jsem schopná nic moc vnímat, všechno uteklo moc rychle. A tak jsme po několika desítkách minut už byli u mě na bytě. On na podložce vedle postele, a já sedíc v depresích na židli v kuchyni.