Fantasy World / Ostatní hry / Daniel / Mona / Kendra / Strana 1
Daniel / Mona / Kendra -
"Naschle." Zavolala jsem za cinkajícími dveřmi, jimiž právě odešel další spokojený zákazník kavárny Coffee bar Lavazza. Sotva se dveře zavřely, umělý úsměv se mi z tváře pomalu vytratil. Neměla jsem koho oblbovat. Obvykle byla kavárna docela narvaná, ale dnes tudy prošlo jen pár zákazníků a všichni si brali kávu s sebou. Na jednu stranu jsem si užívala, že nemusím být ve stresu, zda zvládnu vyřídit objednávky dostatečně rychle. Ale taky to byla nuda. Odfrkla jsem si, pustila volume s hudbou o trošičku víc a v rámci alespoň malého pocitu, že pracuju, jsem popadla mokrý hadr a šla utírat čisté, ten den ještě nepoužité stoly. To bude dlouhá šichta. -
Dnes jsem se vyhrabal z postele až po 11 hodině a dal jsem si rovnou něco málo k jídlu. Jelikož jsem se vzbudil tak pozdě řekl jsem si že půjdu běhat. Když jsem pár kiláku uběhl potřeboval jsem pití. Dlouho jsem nemohl najít žádný krám ani restauraci. Pot ze mě kapal a myslel jsem že za chvilku padnu. Nakonec jsem uviděl kavárnu jménem Coffee bar Lavazza. Moje záchrana. Vstoupil jsem dovnitř a koukal jestli nemají i něco studeného k pití. Obsluha právě čistila stoly. K jednomu jsem si sedl "Dobrý den prosím jednu vodu jestli máte". -
Jako vždy jsem nestíhala, hlavu jsem měla na milion místech, potřebuju vyřídit miliardu věcí, jsem hladová a to je známka toho, že za chvíli budu i pěkně nevrlá a tělo mi začne vypovídat. Potřebuju cukr a to hned! Jak procházím městem, všimnu si jednoho malého, ale z venku velmi útulného coffee shopu, Lavazza? To mi připomíná mé mnohé cesty do Itálie. Vypadá, že uvnitř je pěkně klídek a to je to co nutně potřebuju. Klid, útulno a pořádnou dávku cukru. Jakmile jsem vešla, ucítila jsem krásnou příjemnou vůni, koláčky? No to mě poser! - pomyslela jsem si. Pozdravila jsem a šla jsem blíž k vitríně, abych nechala pokochat i mé oči. Když jsem se vzpamatovala z údivu, rozhlédla jsem po celé místnosti, všimla jsem si dvou "lidí", ano měla bych spíše říct nadpřirozených. U jednoho ze stolů seděl mladý vlkodlak, těch je ve městě a okolí fakt hodně, mají jediné štěstí, že když jdou na lovu, tak se mému ranči vyhýbají obloukem, vypadá jako by právě doběhl maraton a obsluhovala ho sympaťačka od pohledu, no jo čarodějka. Už jsem si dávno zvykla, že se zde vyskytuje mnoho nadpřirozených a nadaných lidí. Sedla jsem si do horu k malému kulatému stolečku s pohodlnými semišovými křesílky a čekala jsem, až ten vlkodlak dokončí svou objednávku, ať si konečně můžu objednat já. Hodila jsem na něj pohled, že jestli si nepospíší, tak bude mít co dočinění se mnou. Nikdo se nebude stavět mezi mé hladové já a KOLÁČEK!!! -
Zvědavě jsem vzhlédla od stolu, když zacinkaly vchodové dveře. Nějakej mladej kluk. Nasadila jsem profesionální úsměv, odložila hadr a přešla ke stolu, kam se usadil. "Zdravím." Užuž jsem sahala do kapsičky na zástěře pro bloček, když v tom mě požádal o vodu. Poušklíbla jsem se, na to bloček nebyl třeba. "Perlivou, neperlivou?" Zeptám se a dodržuju oční kontakt, přesně jak mi nakazovali při zaučování. Dveře znovu cinkly. "Dobrý den." Pozdravila jsem nově příchozí slečnu. Byla moc hezky oblečená, těžko se dalo odhadnout, jestli byla jednou z těch slavných influencerek, nebo prostě jenom měla styl. Konečně bylo zase chvíli co dělat.
-
Když se mě zeptala hned jsem řekl "Neperlivou a asi litr děkuju". Usmál jsem se na ní a opřel si rukou hlavu abych tu nepadnul. Podíval jsem se na slečnu která zrovna přišla. Vypadala hezky ale její výraz nebyl moc přátelský. Radši jsem si tedy všímal svého a netrpělivě čekal na obsluhu. Potom co mi donesla pití vypil jsem to na ex. Hned mi pak bylo líp. Podíval jsem se ještě na obsluhu. "Nevadilo by kdybych tu ještě chvíli poseděl". Koukal jsem na ní trochu zoufale a čekal na odpověď.
-
Donesla jsem mu půl litrovou sklenici s neperlivou vodou s ledem a na mini talířku plátek citrónu. Kopnul to do sebe jako nic. "Dneska je tu klid, klidně zůstaňte jak dlouho chcete." Vzala jsem prázdný půlitr. "Donesu vám ještě jednu." Usměju se. Došla jsem za slečnou. Můj úsměv se proměnil v omluvné ušklíbnutí. "Ještě jednou dobrý den, co si dáte?"
-
"Já si dám hořkou čokoládu, domácí bezinkovou limonádu, k tomu ty fantastické koláčky, prosím zbytek mi zabalte s sebou, vezmu je i pro mé zaměstnance, aby taky ochutnaly kus Evropy ( :) s úsměvem dořeknu). A dál se chci zeptat Kendro - jména si všimnu na její jmenovce, co má na levé straně, zda tu máte nějaké zásuvky, potřebuji vyřídit spoustu věcí a obávám se, že mi notebook nevydrží tak dlouho." Odpověděla mi, že zásuvka je šikovně schovaná za tou krásnou kytkou, co stojí po mé pravici a že s mojí objednávkou bude hned zpět. Velmi jsem ocenila, že si odpustila ten falešný úsměv, co nastavila, když jsem vešla a pozdravila. Asi pochopila, že o nic takového nestojím. Začala jsem si připadat jak v reklamě na Snickers - Když jsi hladový, nejsi to ty! Čeká mě náročný den a podle toho, co tady zatím pozoruji i zajímavý. Něco mi říká, že dnešek nebude úplně jako jiné dny.
kris