Vysekla jsem mu podobné pukrle jako předtím v sámošce, pak jsem se narovnala a uculila. Řekl mi, že jsem nedorostlá píča a já se trochu zamračila. "To víš no, sebevraždy v sedmnácti se nevyplácej." Zachechtala jsem se, zvedla dlaně obou rukou ke stropu a pokrčila rameny. 
Zajímalo mě, co je zač, ale nechtěl mi to říct. "Aaaw..noták! Mluuuv!" Zaúpěla jsem. Zvědavost mě užírala. "Notak Hanzi, copak naše výprava za artifakem nás nijak nezblížila?!" Zeptala jsem se a snažila se znít vážně, pak jsem se ale začala tlemit. "Jak myslíš, však ty mi to ještě povíš." Usmála jsem se a pak jsem jej pomalým krokem následovala. 
Usadil se na bednu, vytáhl lahev a sám se napil, poté mi lahev podal. Koukla jsem na lahev, pak na Hanze. "Tak můj příběh jo?" Pozvedla jsem lahev ke rtům oběma rukama, jemně zaklonila hlavu a začala jsem vodku hltat. Stáhla jsem dobrých pět loků, než jsem lahev odtáhla a rty si oblízla. Natáhla jsem k němu ruku a lahev mu předala, pak jsem obratně vyhupsla na bednu vedle něj a stočila si nohy do tureckého sedu. 
"Nevím moc co konkrétně by tě mohlo zajímat." Řekla jsem zadumaně. "Jseeeem..z itálie. Aaaa..nemůžu umřít." Řekla jsem se smíchem. Netušila jsem co mu na to říct. "Jestli tě zajímá něco konkrétního tak se prostě ptej přímo." Dodala jsem a pak se pomalu přisunula blíže k němu. "A ty mi řekni, co jsi zač." Zamručela jsem panovačně. 

Byla opravdu zvědavá na to, s kám má tu čest. Když škemrala o informace zazubil jsem se. Poprvé jsem v jejím chování cîtil její skutečnou osobnost a věděl jsem že to skutečně chce vědět. Následovala mě k sezení sedla si vedle mě do tureckého sedu, nabídla si vodky a vypadalo to, že mi konečně vyklopí něco o sobě , láhev mi poté vrátila. Ihned jsem do sebe kopl další lok. Sice jsem nelil jak ona, ale na suchu jsem se taky necítil. Spolecně s teplem z vodky se mým tělem rozlil i jiný pocit. Takže opravdu silná, bezmezná regenerace, opravdu speciální.

Nakonec nic zajímavýho neřekla a já byl zklamán. Opravdu mě zajímalo jak se jí s tím žije a proč zkončila jako troska.

Pak ale pokračovala a já se konečně dozvěděl něco zajímavého. Prý nemohla umřít, tomu jsem moc nevěřil a bylo by to nutné prvně otestovat.

Pak řekla že se mám ptát konkrétně, k tomu jsme se plánoval brzy vrátit. Potom trochu nabručeně požadovala abych i já kápl božakou. Naklonil sem se v sedu tak aby se moje rameno dotklo jejího. Chtěl jsem z té její tužby po informacích něco vytřískat. A měl jsem představu co. Nevím co mě k ní táhlo, jestli alkohol, zbytek succubího kouzla a nebo mě prostě uhranula svojí osobností. Pomalu jsem si přehodil ruku přes její ramena. "Už jsem ti říkal, že to si musíš zasloužit." Volnou rukou jsem si opět přihnul vodky a láhev ji podal.

Držel jsem v ruce kornout se sladkým popcornem a pomalu procházel uličkou. "Hele..sorry, že to minule tak nevyšlo." Podíval jsem se na můj doprovod a jemně zavrtěl hlavou. Trochu to znělo, jakobych se omlouval za zkurvený rande. Ale mně bylo doopravdy líto, že jsem s ním šel na pivko a nakonec to bylo tak debilní všechno. "Trinity mi fakt napsala na poslední vteřinu, a celý to bylo o hovně." Hodil jsem si do pusy pár kousků popcornu a natáhl ruku s kornoutem k němu. "Chceš taky? Já minule užíral tobě." Připadal jsem si poměrně dementně, když jsem ho tam minule tak ditchnul. 
Na sobě jsem měl tu stejnou koženou bundu co miule, černé, volné rifle, bílé adidas tenisky a černé triko. Dneska jsem nechal pouzdro se zbraní doma. Muselo to ještě doschnout. Po tom dešti se dal glock ždímat..i když nevím jak bych to udělal. 
"Mimochodem, ono se jí normálně nelíbilo moje auto! Že prej by mi za to mohla dát pokutu a roztrhat techničák!" Zavrtěl jsem hlavou. "...ještě bych ten techničák musel mít." Zamumlal jsem spíše pro sebe, než jsem hodil do pusy další kousek popcornu. 

Nemyslel jsem to na ní nijak zle, jen mě to zajímalo čistě ze zvědavosti jak to má s dětmi, třeba do budoucna ovšem zatím jse nijak extra neplánoval že bych byl nějakou neočakávanou návštěvou která se přijde třeba nakrmit trochou krve. Samozřejmě mě nijak do podrobna její osobní věci ohledně dětí nezájimala jen mě překvapovalo že taková až divoška mezi těma lidma si najde čas i na děti. Byla to věc kterou jsem chápat ani nechtěl a měnit to ani nijak nechci. Když ještě řekla že její přítel je prej policista tak jsem se chvílkově zamyslel. A prej se nevyhnu ani menšímu výslechu ? Snad tady tu ženskou neudělám vdovou pokud by mě sral, ale dám na její slova že je prej přátelskej. "Slyšel jsem že poldové tady to maj občas zajímavé.. To je ovšem téma na jindy, přišli jsme se přece bavit." Nechtěl jsem více vyzvídat a hlavně tady to nebylo místo, kde by se mělo řešit právě něco takového. Chtěla se bavit tak je třeba se bavit i když je todle jina zábava která pro mně né úplně nebyla, ale proč to nezkusit ? A to že jsem byl nóbl byla pravda, ale ovšem jsem se za to vůbec nestydil kdy celkově každej měl nějakej ten svůj styl žití a tendle mi i celkem sedl. Bylo to zcela dokonalé maskování pro mojí temnou stránku která by nejraději tady všechny pozabíjela a udělala z celého parketu krvavo horrorové drama pro celé město. Grace jsem poté i lehce vylekal a ten její výraz zmatení že ji prosím o ruku na tanec jak kdybych za ní fakt přišel tančít valčík tak jsem se uchechtl. Lehce mi sundala kabát a uvázala u pasu rukávama kdy jsem to nijak neřešil a jak mě objala kolem krku tak já své ruce položil na její hbyté boky a tancoval s ní takhle společně. "Musím říct že tu hudbu furt nechápu, ale mohu s čistým svědomím i říct proč lidi dosti možná rádi takhle tančí. Pohybu dost, člověk se uvolní a vypustí všechny myšlenky. Chápu proč ráda takhle tančíte Grace." Dosti jsem uznal že tendle styl tance i když nebylo moje kafe, tak jsem si ho i určitou malou části užíval a chápal proč i lidi na tu diskošku chodí. Mimo teda chlastáni.. Jak jsem s ní ale takhle tančil, jednu chvíli jsem ji vzal za jednu ruku a protočil ji jako balerínu a znova ji k sobě přitisl, uchechtl se a tančil s ní dal. "Vsadím se, že by vám šlo tančit i něco staršího, jako ten valčík. Třeba jednoho dne vás jej i naučím Grace, pokud by jste za to stála. Taková oplátka za naučení tohodle tance." Uchechtl jsem se nad tím a koukl ji do očí počas tančení. Byl jsem překvapen že zatím do nás ještě nikdo nevrážel tím jak to tu bylo stísnené, ale teď jsem se soustředil spíš na to abych těma tancama více zapadl a třeba omylem nešlápl na její nohu, což by mohlo bolet. Naštěstí tančení valčíku mě naučilo si dávat pozor tak jsem se až tak o to tolik nebál.

Amarisen se zastavila a otřásla se, jako by se zhluboka nadechla po dlouhém pobytu pod vodou. Všechny události, které se právě odehrály, jí vířily v hlavě jako vichřice. Ten  muž s dýní, ta bláznivá žena, hysterické výkřiky davu, a teď ticho, které následovalo. Amarisen kráčela pomalu, její kroky byly těžké, jako by se snažila setřást nejen stres, ale i myšlenky, které jí v hlavě vířily. Nechtěla zůstat na místě, ale pohyb jí pomáhal urovnat si vnitřní neklid. Kolem ní lidé spěchali, směsice pachů, hlasů a zvuků ztrácející se v pozadí, zatímco její mysl se zaměřovala na to, co se právě stalo. Tohle město, ten chaos… A ona sama – stále hledající rovnováhu mezi tím, co byla a tím, co teď cítila, že se v ní probouzí. Najednou ten známý hlas zazněl v její hlavě. Zastavila se. Zamrkala. Hlava se jí instinktivně otočila, hledajíc zdroj, ačkoliv dobře věděla, že nikoho neuvidí. Earl se objevil v její mysli stejně tiše jako pokaždé. Jako duch, který nebyl vázán žádnými pravidly. Ozval se opět ten hravý, téměř posměšný tón. Amarisen se zastavila uprostřed chodníku, jako by jí jeho slova na chvíli vytrhla z reality. Zaváhala. Cítila, jak jí pomalu v mysli krystalizuje otázka, kterou si už nějakou dobu kladla. Kdo byl tenhle Earl? A co se mu vlastně stalo? „Ach, Earle,“ zašeptala si pro sebe. „Jak bych na tebe mohla zapomenout? Jen...“ Roztřeseně se zasmála, jak se snažila najít slova. Její úsměv byl nepatrný, skoro omluvný. „Je to trochu divné, víš? Mluvit s někým, koho nevidím.“ Jakmile to řekla, cítila se trochu hloupě, ale přítomnost Earla byla natolik zvláštní, že ji to fascinovalo, i když si s tím nevěděla rady. Byl tu a zároveň ne. Jako někdo, kdo jí sledoval, ale nebyl úplně přítomný.  Kráčela dál a dav kolem ní se najednou zdál vzdálený, rozmazaný. Její myšlenky se teď soustředily jen na něj. Když slyšela jeho další slova, pousmála se, tentokrát s lehkým nádechem zvědavosti. „Ptát se na cokoliv, jo?“ Amarisen přimhouřila oči, jako by tím mohla přimět Earla, aby jí odpověděl pravdivě, přestože ho nemohla vidět. Cítila, jak jí hlavou prolétá spousta otázek. Bylo toho tolik, na co by se mohla zeptat. Ale jedna otázka jí pálila na jazyku víc než ostatní. „No dobře... Jak jsi vlastně zemřel, Earle?“ Vyslovila to tiše, ale v jejím hlase bylo cosi pevného, jako by jí ta otázka nedala pokoj už dlouho. Zastavila se u malého parku. Stromy tiše ševelily ve větru, jejich listí házelo jemné stíny na zem. Kolem ní nebyl skoro nikdo. Připadalo jí, že je tu najednou klid, jako by samotný svět na malý okamžik ustoupil stranou a dal jí prostor. Prostor slyšet jeho odpověď. Byla ztracená ve svých myšlenkách, téměř zapomněla na okolní svět, jak se soustředila na Earla. „Víš,“ pokračovala jemněji, jako by se bála, že ho tím snad odradí, „můžeš mi to povědět? Možná ti to připadá jako divná otázka, ale vážně mě to zajímá.“ Naklonila hlavu na stranu a pokusila se usmát, i když jí nikdo nemohl vidět. „Celá ta věc s tebou je… zvláštní. A já se nemůžu ubránit, chci vědět víc.“ Pohlédla na oblohu. Bylo to zvláštní, ale poprvé od té doby, co se s ním setkala, cítila se klidná. Ne nervózní nebo zmatená. Bylo v tom něco zvláštně utěšujícího – mluvit s někým, kdo tu sice nebyl fyzicky, ale přesto měl určitou přítomnost. Možná to bylo tím, že Earla začínala brát skoro jako... no, přítele. Někým, kdo ji doprovázel, i když jen na dálku. Zhluboka se nadechla a zavřela oči, jak ji požádal. „Tak co, Earle? Jak to s tebou vlastně bylo? Kdo jsi byl, než…“ její hlas na okamžik utichl, než pokračovala, „…než jsi zemřel?“ 

Začala se vymlouvat. Nejspíš ji nebylo úplně jasné, že poznám, co si myslí. Já věděl, že mou přítomnost vypustila na chvíli z hlavy a neměl jí to za zlé. Snažila se neutrhnout se ze řetězu a zachovat si klid, a získala u mě plusové body za to že to zvládla. Absolutně mě netrápilo, že chvíli nemyslela na to, že má někoho dalšího v hlavě. Celá ta situace bylo obsurdní a rozhodně bych nechtěl být na jejím místě. Volba její otázky mě zaskořčila. Nebo spíše mě zaskočilo to, jak k tomu celému přišla, to že se chce zeptat jsem věděl ještě než to řekla. Jenže to že by věděla co jsem zač a že jsem mrtvý, to v její mysli vytanulo zčista jasna a přitom to byla tak přesná úvaha. Když se to takhle provařilo, nemělo cenu říkat cokoliv jiného než pravdu. Většinou jsem lidem trvdil, že jsem telepat, většina lidí totiž nedokázala uvěřit že mluví s duchem. Amarisen byl ale úplně jiný případ, dle ní to bylo jediné možné vysvětlení a nemělo cenu jí to vyvracet. Na chvíli jsem se odmlčel abych si to vše urovnal.
"Fajn, máš pravdu, skutečně jsem mrtvý, jsem takzvaný duch. " Na chvíli jsme se odmlčel. Rozhodl jsem se jí informace dávat v měnších dávkách abych ji nezahltil a nebyl v tom opět zmatek. "A abych odpověděl na tvoji otázku zdarma, tak mě zastřelili. Nájemný vrah mě střelil do hrudi a hlavy." Prohlásila že jí celá ta situace připadala zvláštní a jsem nemohl jinak, než souhlasit. Celá má existence byla zvláštní a většina mých interakcí s lidmi byla vyloženě divných. Nakonec ji zajímalo kým jsem byl zaživa. Rozhodl sjem se naskočit na vlak sebereflexe a hezky to na sebe všechno povědět. Kdyby se něco nepovedlo, mohl jsem prostě navždy z jejího života zmizet, měl bych od ní pokoj téměř ihned.
"Čím jsem byl? Byl jsem špatný člověk, dělal jsem nehezké věci a to se mi také vymstilo. Nyní jsem ovšem na cestě vykoupení, snažím se si vyrovnat karmu." Opět jsem ji dal chvilku na to to vstřebat a pak jsem preventivně začal odpovídat na otázky, co je určitě zajímaly také. "Kdyby tě náhodou zajímalo, jak jsem starý, tak bych řekl, že jsme se narodili  né moc dlouho od sebe. A mrtvý jsem dva roky. A jaktože mě slyšíš, ale nevidíš? Tuhle schopnost komunikovat s lidmi neverbálně jsem měl i zaživa, a teď se mi náramně hodí."

Slunce se líně převalilo za obzor a temné ulice města začaly postupně prozařovat oranžová světla ozdobených lamp. Z chodníků stoupala pára a z dály bylo možné slyšel křik, smích a místy i dětský pláč. Dokonce i sousedi od naproti se rozhodli vytáhnou tvé hyperaktivní ratolesti na noční procházku děsivou uličkou po hlavní třídě. V letáčcích, které bylo možné všude vidět, totiž lákalo město nejen na spoustu atrakcí a kreativních koutků pro ty nejmladší i nejstarší, ale i řadu stánků a doprovodných akcí. Sotva se dveře od protějšího bytu zavřely a rodinka si pomalu ztratila v zatočeném schodišti, naladila si Astorie v televizi živé vysílání zu Halloweenského veselí. Nadšený reportér tam v kostýmu Drákuly představoval jednotlivé úseky akce, dělal rozhovory a komentoval dění kolem. A nejžhavější novinka! Za 10 minut začne soutěž v pití piva. Pro ty, kteří by raději něco k zakousnutí, může nadchnou největší dýňový koláč na světě s rekordní váhou 105 kilogramů! Rozkřikl se rádoby Drákula, až mu z toho zaskočilo a dalších pár vteřin se jen dávivě vykašlával nezbednou slinu. Lady si během toho se škodolibým úsměvem oblékla dlouhé, černé, ghotické šaty a nalíčila se. Vlasy si spletla do drdolu a sepla si je sponou s motivem růže. Poté už stačilo nazou boty na vysokých podpatkách a dát volný průchod svému vnitřnímu já. Kůže jí díky tomu zpopelavěla, oči zrudly a ostré tesáky vysunuly. Byl to obrovský nezvyk, vyjít do ulic tak, tak jí příroda přetvořila. Co když jí tam zastaví někdo z inkvizice a budou se chtít přesvědčit, zda nejde o skutečné zuby? Možná by měla použít trochu umělé krve? Ah, na co umělou... Rychle skočila k lednici, do číše od vína si napustila trochu krve a decentně si ji nanesla ke koutkům úst. Teď už by to mohlo být dokonalé. 
Měsíc už zářil vysoko na nebi, dkyž pustila byt a vydala se vstříc oživlému městu. Všude kolem běhali lidé v nejrůznějších maskách. Největší zastoupení ale zaznamenala v čarodějnicích, Spidermanech, upírech a zombie. Po cestě jí k jejímu údivu minula i slánka a pepřenka. Trvalo asi 20 minut, než se dostala k branám Halloweenské uličky, kde to žilo, jako v pravé poledne. Hlavní cestu a ten největší proud lidí lemovaly barvené stánky snad se vším možným, všechny podniky měly otevřeno a někde v zadu bylo vidět pár atrakcí a velké pódium. Práve od tama duněla hudba a kvíleli zpěváci, snažící se navidit tu správně napjatou atmosféru. Lady neváhala s vstoupila do ruchu. První kroky jí vedly podél stánků, kde si u jednoho koupila černý krajkový vějíř. Paní, která ho prodávala, byla převlečená za zkrvavenou zdravotní sestru a poznamenala něco o tom, že tento porodukt vyrobily onkologicky nemocné ženy. Astorie se na ni vlídně usmála a vhodila jí do charitativní krabičky pár bankovek. Tím by měla mít dobré skutky za ten den splněné. U dalšího si zase koupila lístky do tomboly, protože co kdyby opět vyhrála? Naposledy to byla noc v luxusním hotelu a ještě před tím zlaté vejce. Teď by mohla pro velký úspěch ke kartářce... další kroky už jí vedly různými směry a k různě zajímavým místům.