Po představení se Anastasii, jsem se chabě pousmála. "Díky." Odpověděla jsem poněkud suše. Nesnažila jsem se být zlá, jen jsem byla stále až moc pohlcená zármutkem a ne vždy jsem dokázala artikulovat svoje pocity tak, jak bych chtěla nebo měla. Posadila jsem se zpět vedle Jeremiaha a upravovala jsem si lem šatů. 
Periferně jsem si všimla těch tří děcek, ještě o něco mladších než jsem byla já, co šli somrovat. Čekala jsem, že jim Anastasia prostře řekne "ne" a tím to skončí. Místo toho začala mluvit, a mluvit a mluvit. Ta slova nedávala naprosto žádný smysl. Chvíli jsem přemýšlela jakým mluví jazykem, protože jsem se v tom nedokázala zorientovat. Každopádně to asi vyslalo přesně tu zprávu kterou ona chtěla, protože se děcka spakovaly pryč. 
Spolu s nimi se ale odebral pryč i Jeremiah, a já ho nehodlala držet zpět. Sama bych nechtěla aby mě někdo otravoval kdybych chtěla klid. 
Pohledem jsem vyprovodila Jeremiaha, který cestou zakopl, a spadl na zem. Zahradou se roznesl smích několika těch dítek co tu byly. Zavrtěla jsem hlavou a pomalu jsem se zvedla, pak jsem se postavila vedle Stasie, která se stále pevně držela svojí čokolády. 
"To je idiot!" Slyšela jsem smích jednoho z kluků jen kousek od nás. V ten moment jsem byla fakt naštvaná. Vzala jsem ze stolu šišku, která tam asi ležela ještě po někom jiném, a pak jsem ji vcelku velkou silou hodila po něm. Trefila jsem ho do hlavy. Bullseye! On zasyčel, chytil si temeno a začal vzlykat, počemž utekl snad ještě rychleji než Jeremiah. 
Znechuceně jsem si odfrkla. Táta vždycky říkal, že slabí nestojí za ztrácení času, a že se mám zajímat o ty kteří jsou silní a těm prokázat, že já sama je převálcuju. Jen tak jsem si mohla udržet post který mi dalo to privilegium být jeho dcerou. Ale tady to bylo jiné...tady byl jen Jeremiah, nikdo jiný kdo by byl jako já. A proto jsem se rozhodla být s ním jedna ruka, i přesto že to byl slaboch. Možná to je to chladné vnímání světa..ale takhle to bylo. A bylo to to jediné vnímání co mě táta naučil. 
Natáhla jsem ruku a vzala si obrázek který přikryl Jerry pastelkama, aby neuletěl. Krátce jsem se na něj podívala, pak jsem si povzdechla a pootočila pozornost na Anastasii. "Mohu tě oslovovat jako Stasie, nebo trváš na oslovení plným jménem?" Položila jsem otázku,  přičemž jsem pomalu skládala obrázek na čtvrtku, aby se mi lépe držel.

Usmála jsem se , když mi poděkoval za pochvalu.  Na to jsem řekla "Nemáš zač" Nemohla nepovšimnout jak se oba stáhli.    Jak se Jeremiah po příchodu těch děcek,  skrčil ke stolu a poté ci  se mi podařilo odehnat děti a uchrnánila svoji čokoládu.  jsem se chtěla o ně více zajímat.  Jeremiah mi začínal přidávat obavu.  Bylo vidět jak byl nervózní.  Což mě zase dostalo do úzkých.  Nemám tušení, jak se k to k takové situaci chová. Jak se sakra mám zachovat v situaci kdy je dítě v depresi. Jak zlepšit náladu.  Jediné co jsem zkusila byla čokoláda. Ale ta asi nefunguje na ně tak efektivně jako na mě.  Dumala jsem nad tím, ale než jsem stihla dojít k závěru se Jeremiah sebral a vstal a koktavě oznámil, že půjde.  Dostala jsem, ale skvělý nápad, jak si zlepšit reputaci u něho. "Hlavně opatr..." než jsem to ale dořekla,  začala jsem se cítit provinile.  To si tomu dala. sNajednou se ze všech stran spustil smích. Nedokázala jsem si moc představiit, jaké to je.  Nikdo se mi nesmál.  Ale jak jsem viděla Jeremiho, nemělo to na něj hezký dopad.  Zakryl si uši a zůstal jako hromádka neštěstí ležet na zemi.  
Stočila jsem pozornost na Juliette. Všimla jsem si jak vzala  šišku a hodila ho s stoprocentní přesností na chlapcovi hlavu.  To na mě udělalo  dojem.  Ta  má ale sílu. Celkem obdivuhodné, pro dívku jejího věku. Poté Jul na mě dala její pohled a zeptala se mě, velmi spisovně.  Obvykle nemám ráda, když mě označují jinak než mým celým jménem, ale když se tak  hezky zeptala, neměla jsem problém.  "Jistě, můžeš mě nazývat, jak si zamaneš"   Poté jsem, ale zase se koukla na Jeremiaho.  Měla jsem chuť ho vzít  do náruče a odejít s ním. Ale to by bylo pro mě příliš osobní. Navíc by si to mohl špatně vyložit.  Taky by se mohlo stát, že by mi mohl ušpinit oblečení, ikdyž to byla momentálně věc, která mi byla tak trochu volná. Mám spoustu peněz, oblečení si kdyžtak můžu kupovat nové. 

Onen incident s šiškou jsem přehlédl. Když to nějak ustane sundám třesoucí se ruce z uší a otevřu pomalu očka. Byl jsem okolo sebe sám. Vlastně jak to je u mne normálně. Jul se věnovala Any. Nevím, jestli to mám brát jako smíření se se samotou nebo jsem opravdu tak šíleně slabý. Co její slova, že musíme držet spolu?? Už ani nevím, jak se mám cítit. Rychle se vyhrabu na nohy a tentokrát bez problému se rozeběhnu okolo těch ostatních, na které se ani nepodívám. Neposlouchej je, máš lepší sluch, tak nevnímej nic Jery, promlouvám k sobě ve své hlavě. Doběhnu dovnitř, až jsem málem narazil asi na paní Davenport. Soustředím se jen na to jedno. Zaplout do svého pokoje, zavřít za sebou dveře a schovat se pod postel. To taky udělám. Jelikož mám problémy jaké mám, jsem aspoň na pokoji sám. Opravdu si nejsem jistý, jak bych to dal, kdybych sdílel pokoj s někým dalším, což tak někteří mají. Oči mám ještě trochu uslzená, ale tady jsem v bezpečí. Kdyby to šlo, zamkl bych se, ale nemám od pokoje klíč. Ležím bříškem na chladné podlaze pod postelí s nataženýma nohama doufajíc, že nejdu vidět a nahmatám onen placatější, avšak ostřejší kámen a vyhrnu rukáv svetru na pravé ruce. Nikdy jsem to nedělal, ač jsem chtěl. Jsem slabý i na tohle?? Jsem chodící budižkničemu?? Vyhrnu si rukáv a nevím. Buď aspoň jednou chlap. Stejně se ti to za chvilku zahojí, nikdo nic nepozná, promlouvám ve své hlavě. Zkusím to. Přitlačím a přejedu kamínkem po vnitřní straně předloktí. Ale jen malinko. Kámen mu upadne na podlahu. Zaštípe to malinko a objeví se malinká stružka krve. Nic vážného, ale vůbec se mi to nelíbí. Myslel jsem, že to bude mít nějaký účinek, ale ono nic. Jen to štipká. Ale asi jsem měl ten kámen umýt, než jsem jej použil. Přijde mi, že se se rychle nechce zahojit. Nenapadne mne nic lepšího, než ranku s krví utřít do červeného svetříku. V červené se ztratí. Snad to pomůže. Kamenu se už nedotknu.

V moment kdy Jeremiah proběhl kolem Davenport, do ní opravdu málem vrazil. I když ke kontaktu nedošlo, zavrávorala a málem se posadila do kýble se špinavou vodou na vytírání. Elaře neunikl smích venku, a jelikož už Jeremiaha znala, věděla že je něco špatně. Následovala tedy Jeremiaha pomalým tempem do jeho pokoje a postavila se za dveře. Okamžik čekala, než uslyšela pád něčeho na podlahu, a následně ucítila slabý pach krve. 
"Jeremy?" Ozval se její starostlivý hlas z druhé strany dveří. "Jdu do vnitř dítě.." Jen to dořekla, otevřela dveře a vešla do místnosti, následně si klekla vedle postele a nakoukla pod ní, aby se na něho mohla podívat. "Copak tu vymýšlíš?" Zněla ustaraně, a v jejím hlase byla slyšet bolest, jelikož sama chápala co se stalo i bez nutností vysvětlení. 

Stasia souhlasila s mým oslovením, a já za to byla ráda. Když jsme měli tohle dole ze stolu, otočila jsem se, a zamýšlela jsem vyrazit ja Jeremiahem..ten se ale zvedl a odcházel pryč. Nebyla jsem si jistá co dělat..ale řekla jsem si, že i když já bych nechtěla být rušena, třeba mu pomůžealespoň nějaký způsob ukázání náklonnosti. "Jdeš se mnou?" Zeptala jsem se Stasie, a aniž bych čekala na její odpověď, jsem se dozeběhla ke dveřím do sirotčince. Proběhla jsem jimi, a pomalu vystoupala po schodišti nahoru, kde už jsem viděla otevřené dveře, a za nimi Elaru sedící na zemi vedle postele. 
Skousla jsem si ret, a pak udělala pár krůčků zpět, jen tak aby mě viděli kdyby se podívali, ale ne tak abych byla až moc prvoplánově slečně Davenport za krkem.

Připadala jsem si vinná. Kvůli mému zaváhání, a následného odmítnutí akce. Se Jeremiah musel cítit hrozně.  Bylo to pro tebe příliš osobní. Skvělá výmluva.  Je vidět, že si nikdy nepracovala s ostatními dětmi, Samotářko jedna.  Snažila se jsem se ignorovat svoje kritické myšlení.  Nikdy jsem neměla tolik interakcí s dětmi jako teď. Vždy jsem si všechno řešila sama. Protože mi to tak bylo i příjemné.  Není to , že bych měla sociální úzkost, nebo neuměla mluvit s lidmy či se bála. Nikdy jsem to nedělala.   Byla jsem celkem osamělá, ale  byla to samota, kterou jsem si dala na sebe sama.   Poté jsem se zase vrátila do reality.  Jeremiah už utekl snad co nejrychleji to uměl pryč. A já tu byla s Juliette.  Které jsem dovolila to co ještě nikomu jinému. Nikdo mě neoslovoval zkráceninou svého jména. Ani jsem to moc nepreferovala, ale měla jsem pocit, že když bych mohla zapracovat na socializaci. V rámci možností.  Poté se mě zeptala Jul, jestli půjdu s ní. Neměla jsem moc na výběr. Teda měla, ale můj pocit viny, mě nedonutil zamítnout tuhle žádost "Ano, jen si dojdu pro svou knihu" Nechtěla jsem ještě prozradit, že je to Učebnice Biochemie pro střední školy. Ale co jsem nečekala bylo, že už to jeden kluk měl v ruce  a prohlížel si zrovna kapitolu o Sacharidech. A vůbec to nechápal.  Přilša jsem k němu, vzala jsem mu to.  A poté jsem odešla dovntiř. Měla jsem narovnaná záda a hlavu vzhůru.   A poté jsem šla po místnosti a hledala kde je Jul.  Až jsem ji viděla,  Zamířila jsem  za ní a uslyšla jsem Davenport "Copak tu výmýšlíš?" Mám z toho špatný pocit. Jsem tu první den a už jsem ve středu něčeho. 

Trochu sebou trhnu, když zaslechnu hlas slečny Davenport. Schovám zase kámen za nohu postele, ale nedával jsem si pozor, zda jsem jej skryl perfektně. Zatím jsem však mlčel. Nemám odvahu a sílu říct, ať nechodí. Pak už bylo stejně pozdě. Brzy jsem jen viděl přibližující se nohy a pak shrbenou slečnu Davenport. Nechtěl jsem jí přidělávat starosti. Mrzí mne to. Položím hlavu na pokrčenou ruku, tu druhou, které jsem se nedotkl. Nechtěl jsem jí říct, o co jsem se tady pokoušel. Tu ruku, kterou jsem trošku poranil, mám pootočenou tak, aby se místo ranky nedotýkalo země, ač mám na tom svetřík. Ruka s rankou je natočená tak, aby byla směrem k mému obličeji. „Moc.. se Vám omlouvám slečno Davenport.. musel jsem určitě klamat i Vás..“ vypadne tichounce ze mne, když mám pohled upřený do podlahy. Nevnímal jsem nikoho okolo dalšího, vnímal jsem jen slečnu Davenport. „Pro všechny jsem jen.. slabý opičí kluk..“ nechci, abych se litoval, jen.. si to dost připouštím k srdci. Nechci znovu plakat, ale lhal bych, kdybych tvrdil, že se mi nechce. „Jsem vám.. vděčný, že jste mi pomohla a byla mi víc rodiči než mí biologičtí, jen.. děti ve mne vidí pořád toho stejného divného přírodního kluka, co neznal vůbec nic..“ nikdy jsem o tom nahlas nemluvil, ale ona si začátky určitě pamatuje nejvíc ze všech tady. Moc nemám zatím v plánu vylézt zpod postele. Je to jedno pro mne nejbezpečnější místo.

Stasie si chtěla jít pro knížku, a já jsem jí jen odpověděla krátkým kývnutím. Pak už jsem se vydala po stopách Jeremiaha. Proběhla jsem chodbičkou, vyběhla schody a za chvíli stála před jeho pokojem. Davenport tam seděla před postelí, a mluvila s Jeremiahem, který nebyl vidět. Chvíli mi to trvalo, než mi cvaklo, že je pod lehátkem. Cítila jsem pach krve, a odhadla jsem, že si při pádu poranil koleno nebo dlaně, a tak mě to nijak moc nevytrhlo. 
Ucítila jsem nepříjemný pocit v břiše. Cítila jsem, že jsem udělala chybu když jsem za ním nešla ihned. Ale v ten moment mi to přišlo lepší tak, jak se to stalo. 
Dál jsem tam poslušně stála, a čekala co se bude dít. Mezitím nás dohnala Stasie, kterou jsem přivítala zpět krátkým pohledem a letmým úsměvem, než jsem se otočila zpět k Davenport a Jerrymu. 

Davenport natáhla pravou ruku pod postel a položila ji na rameno Jeremiaha. "Oh Jerry..nikoho jsi nezklamal." Usmála se na něj úsměvem, který věnuje matka svému potomkovi. Bylo až s podivem, jak milující, a zároveň přísná uměla být zároveň. "Pojď za mnou, sedneme si a promluvíme o tom, co říkáš?" Pokusila se mu zvednout náladu. Prsty jí pomalu sklouzly přes jeho rameno k hlavě, a pohladily ho po tváři, poté stáhla ruku k sobě a pootočila se na Juliette a Anastasii. "Dámy, trochu soukromí." Oznámila jim, pak lehce pohnula prstem a nechala dveře pomocí telekineze se zavřít. Věděla, že ani jedno z přítomných dětí nejsou obyčejní lidé, a tím pádem neočekávala že by je vyděsila či překvapila. Svoji pozornost otočila k Jeremiahovi. 
"Děti jsou někdy kruté..musíš jim ale ukázat, že ty máš navíc.. Nenech se tím semlet, a neměj strach říct si o pomoc." Usmála se na něj. "Oba víme, že máš na mnohem víc než si připouštíš. Zapracujeme na tom strachu z ostatních.." Oznámila mu. "Můžeme začít tím, že uvaříme tobě, i tvým kamarádkám co na tebe venku čekají kakao, někde mimo chuiligány jako Mariana." Mrkla na něj s pobaveným úsměvem, pak se k němu nahnula a pošeptala. "Dostal za úkol tři strany matematických rovnic...a vís sám jak moc mu 'jdou'." Zazubila se na něj, ve snaze zvednout mu náladu. Měla klidný, vlídný hlas, který dával jasně najevo, že má jediný cíl - pomoct a podpořit. 
Marian mezitím seděl o patro výše a tloukl hlavou do stolu, netušíc kudy do prvního příkladu. 

Byla jsem překvapená tím jak byl Jeremiah, sebereflexivní.  Protože se mu děcka smáli. Věc kterou jsem nepochopila  byla ta věc poslední. 'děti ve mne vidí pořád toho stejného divného přírodního kluka, co neznal vůbec nic' Co tím myslel, divného přírodního kluka, co neznal vůbec nic? Počkat, tím chtěl říct, že po většiné svého života žil v přírodě? To pro něj muselo být náročné.  Snad mu bude líp. Vyrušila mě, sama paní Davenport s oznámení "Dámy trochu soukromí".  Cítila jsem se částečně vinná a část pocitu, který byl celkem divný.  Hned první den se zapletu do něčeho. Co jsem ani neplánovala.  No nic..  Nic s tím neudlám  Poté co to slečna Davenport oznámila odvětila jsem "Jistě, jak si přejete a trochu jsem od dveří ustoupila, překvapilo mě jak je zavřela. Myslela jsem si,  že jsem jediná kouzelná a speciální. Asi jsem se spletla.  Poté jsem se obrátila na Jul. "To je k vám chovají furt tak hrozně?" zeptala jsem se a popřemýšlela jak bych to mohla změnit. Mohla bych se dostat do zdejší hiearchie a nastolit mír a pokoj, "Mohla bys mi kdyžtak říct jakou tu máte hiearchii, nebo aspoň představit ostatní děti?"  

Slečna Davenport byla.. úplně první, jejíž doteky mi po nějakém čase nevadili. Právě naopak. Cítil jsem vždy z ní lásku, kterou jsem nikdy od nikoho nedostal. Nikdy na mne nezvedla hlas, vždy byla ke mne milá, laskavá.. Kéž by byla mou skutečnou mámou..

Její milá slova mne donutila se na ní kouknout. Je vážně moc milá a já jsem rád, že ji znám a mohu důvěřovat víc než komukoliv jinému. „Opravdu byste si se mnou chtěla povídat?? Nerad bych Vás zdržoval, slečno Davenport..“ špitnu tichounce a na malou chvíli uhnu pohledem dolů. Až když promluvila na Any a Jul jsem si uvědomil, že jsou zde taky a všechno slyšely. Co si teď budou o mně myslet?? Ale.. co když jsou tady, tak mne.. aspoň trochu mají rády?? Já a mít přátelé?? Opravdu?? Nebo si jen něco namlouvám?? Nejsem na něco takového zvyklý, takže vůbec nevím.. 

Vše, co mi říkala, bedlivě poslouchám. Tohle skutečně ve mne vidí?? Nevkládá jen moc důvěry do kluka jako jsem já?? Abych pravdu řekl, její slova byla.. povzbudivá?? Možná má pravdu, ale jak toho mám docílit?? Když by mi tedy pomohla, mohl bych být lepší?? Její slova se mi líbila a opravdu mne potěšila. Kouknu na ní a malinko se usměji. Jsem i rád, že Marian trpí při tom počítání. Tento poznatek si nechám pro sebe. Nechci znít škodolibě, to se nedělá.  „Moc vám děkuji, slečno Davenport a rád bych si dal s Jul a Any kakao,“ cítím se popravdě lépe. Její slova jsou vskutku zázračná. A co se týče návrhu na společné kakao s holkama.. rád bych si dal, pokud i ony budou chtít si jej dát se mnou. Konečně se začnu hrabat zpod postele a postavím se vedle ní, než ji obejmu. Možná se to nesluší, ale.. chtěl jsem. Jsem ji za všechno vděčný. Moc vděčný. „Snad vás nezklamu, když mi tak moc věříte..“ vydechnu klidně tisknouc se k ní, než se odtáhnu. Pokusím se na ní ještě usmát, jak jsem za vše, co pro mě dělá a jak se ke mně chová, rád..

Davenport nás lehce "okřikla" a pak zavřela dveře. Jemně jsem se zamračila, pak koukla na Anastasii, která vypadala poměrně překvapeně. Nakonec ale položila svoji první otázku. 
"Hrozně?" Zeptala jsem se poněkud prázdným tónem. "Vždy ne." Zapřemýšlela jsem. "Jen když se nudí. Marian a jeho banda jsou nejhorší." Zamrmlala jsem a podívala se zpět na dveře, za kterými byla naše pečovatelka spolu s Jeremiahem. 
Anastasie se ale vyptávala dál. "Hierarchie je tu zvláštní..nejstarší jsou nejsilnější, ale většina z nich chce mít jen klid.." Nadechla jsem se a povzdechla si. "Marian se snaží si něco dokazovat, a rád si dělá srandu z ostatních..ale stylem, který je vtipný jen pro něho a jeho pochopy." Lehce jsem nakrčila nos. "Nemám ho ráda." Dodala jsem, a zůstávala nadále stát vedle Stasie. Mezitím za dveřmi pokračovala konverzace, která pro nás byla poměrně tlumená díky tlustým dveřím. 

Davenport opětovala Jerryho objetí a jemně si ho k sobě přivinula, při tom ho hladila po zádech. Byla zvyklá na takové dotýkání, každý někdy potřebuje oporu, ať už fyzickou či psychickou. "Zajisté, že ano.. Nemusíš se bát..když budu mít čas, vždy si s tebou ráda promluvím." Ujistila ho hlasem hladkým jako samet. 
Jejím cílem bylo Jeremiaha povzbudit a přimět k nějakému lepšímu pocitu ze sebe sama. 
"Skvěle..jdu to dolů připravit..a ty si s děvčaty promluv, ano?" Usmála se na něj a pomalu se od něj odtáhla, pak se sklonila pod postel, a prakticky ihned vytáhla ven ostrý kámen. "A tohle..už nikdy nechci vidět." Řekla, znějíc posmutnělem počemž se zvedla a pohladila ho po hlavě. "Nemáš jak mě zklamat štěňátko." Mrkla na něj, než otevřela dveře a vyšla ven. Pohledem přejela venku stojící dívky. "Až se na to budete cítit, přijďte všichni do jídelny." Kývla na ně, a poté se odebrala po schodech dolů. 
V kuchyni nachystala kakao pro celou trojici, přichystala ji k jednomu stolu, a následně si sedla do koutu místnosti, k jinému stolu, aby si sama vypila čaj. 

Poslouchala jsem ji.  "Je vidět, že nezná svoje místo.  Jako starší by se měl k mladším chovat ohleduplně" řekla jsem, myslela jsem tím Mariana. Němela jsem v úmyslu to říct nahlas, ale už jsem ujela svou myšlenkou.  do reality. Teď budu znít jako nějaká povrchní rozmazelná dívka.  Nekdy se stává, že se chovám povrchně. Ale obvykle jjsem to dělala, když mě dospělí otravovali s úkolami. Jako přeměň tamto a tamto. A podobně.  Nic nudnějšího nebylo.  Aspoň něco dobré k něčemu špatném.  Já vlastně mluvím s Jul. Sakra  a rychle přemýšlela o tom co říkala a co bych měla říct /Nedivím se, že starší chtějí mít klid.. Taky bych kdybych mohla zůstala celou dobu zavřená.  Ale přece nemůžu nechat dítě na hranici psychického zhroutení bez pomoci.  Proč mám pocit, že můj poklidný život v sirotčinci dřív skončil než začal?/  Pozvdechla jsem si a poté jsem  Jul navrhla. "Plánovala si někdy pomstu? Pomsta je věc, která je potřeba dobře naplánovat a počkat na správnou chvíli" Něco o pomstě věděla.  Ale než jsem stihla dostat odpověd od Jul vycházela  Slečna Davenport.  "Jak si přejete" řekla jsem slušně. až jsem čekala až se Jeremiah vyleze.  Brala jsem slova slečny Davenport jako rozkalz. 

Slova slečny Davenport mne upřímně povzbuzovala. Jsem potěšený, že mne má ráda a mohu za ní kdykoliv jít, ač.. jí moc popravdě nechci otravovat. Má tolik starostí a já jsem přeci jen.. vyplašený kluk. Každopádně.. kdyby se slečna Davenport neobjevila, asi bych.. těžko vylezl zpod postele. „Moc Vám za všechno děkuji, slečno Davenport,“ špitnu a malinko se na ní usměji, což se mi nestává často. Na její otázku pokývnu hlavu, než.. se za sebe trošku zastydím. Špatně jsem jej schoval, ale.. možná je to tak lepší. „Omlouvám se slečno Davenport.. už to nikdy neudělám,“ přísahám ji pravdivě. Není to nic pro mne. Ještě než otevře dveře, ji krátce obejmu a poté ji nechám odejít. Dveře za ní už zůstaly otevřené, takže se chvíli koukám jinam, než se odvážím kouknout na ně. Slyšely všechno nebo ne?? Mají mne ještě za většího slabocha, než za kterého už jsem?? Zase mi na mysl přicházejí podobné myšlenky, kterých se chci tentokrát zbavit zavrtěním hlavy. Udělám pár krůčků blíže a promnu si část ruky, kde jsem se kamínkem škrábl. Svědí to trochu. Snažím se na ně aspoň malinko usmát, než semknu ruce za zády. „Vy jste.. opravdu přišly za mnou??“ v hlase zněla překvapenost, jelikož.. jsem nečekala, že by tohle pro mě někdo udělal. „Já se.. jen půjdu umýt a můžeme jít do jídelny,“ navrhnu jim klidně se rozeběhnu do koupelny společné s ostatními chlapci. Naštěstí tam nikdo nebyl, takže jsem si v klidu očistím ranku mýdlem, opláchnu, usuším ubrousky a vyhodím je. Stáhnu rukáv zase zpátky dolů a vrátím se za Jul a Any.

Pokrčila jsem rameny a koukla na dveře. "Je to hlupák..nemá smysl se s ním zaobírat." Složila jsem ruce na hrudi a koukala před sebe. Chvíli bylo ticho a naslouchala jsem jen tomu co se dělo za dveřmi. Moc jsem tomu ale nerozuměla. "Pomstu..? Táta říkával, že pomsta musí být definitivním krokem, který zajistí, že se ten na koho je mířená už nikdy nedokáže zvednout." Přemýšlela jsem, jestli to byl důvod proč je moje rodina po smrti. Mstil se nám někdo? Pomstím se taky..i kdyby to zabralo roky. Před očima jsem uviděla znovu tu krabici nasáklou krví. 
Otevřely se dveře a ven vyšla Davenport, s krátkým pokynem. Pokývla jsem hlavou a sledovala Jeremiaha. "No..bála jsem se o tebe." Řekla jsem a zkoumavě si ho prohlédla. Davenport mezitím zmizela dolů po schodech, a za chvíli jsem slyšela jak se zaklapnuly dveře v jídelně. Jeremiah odešel do koupelny. "Myslíš, že tak bychom se měli pomstít jemu, Stasie?" Zeptala jsem se a pomalu otočila prázdný pohled k Anastasii. 
Netrvalo to dlouho, a Jeremiah se k nám vrátil. Cítila jsem z něj mýdlo. "Tak jo..asi jdeme dolů." Zavelela jsem, a pak se vydala po stopách Davenport. Pěkně po schodech dolů, pak skrze dveře v jídelně, a pak ke stolu, na kterém už seděla konvička ze které šla pára, a kolem ní několik hrnečků. 
Odsunula jsem židli, sedla si na ní a přisunula se, pak jsem složila hlavu na rukou a pokukovala po dvojici.