Dnešní den bych považoval za velmi příjemný, klidný s lehkým vánkem chladnějšího vzduchu, jež si pohrává s mými vlasy. Pravda je, že pro někoho by se mohla zdát i zima, avšak já jsem na podobná počasí aklimatizován. Strávil jsem spoustu let venku v přírodě. Nebýt tohodle místa, ani bych nevěděl, kolik slovíček vlastně existuje. Je jich MNOHO!! To ale neznamená, že komunikuji nahlas. Nejsem zvyklý na společnost, dlouho jsem si zvykal na nějaký režim a normální jídlo, PÁNI JÍDLO!! Pro někoho samozřejmost, pro mne to byl poklad. Když mi jej poprvé dali před sebe, váhal jsem, než jsem jej začal jíst rukama. Musím říct, že teď jsem více civilizovanější. Naučil jsem se třeba jíst příborem, ale je fakt, že ač se jim to zrovna nelíbí, ležím a spávám na zemi, kde si stáhnu jen polštářek a deku. V hlavě se mi rojí spousta myšlenek a stále nemohu uvěřit tomu, že se o mne někdo stará. 

Každopádně mírně okusuji pastelku přemýšlejíc, co je potřeba doladit na mém obrázku. Ano, nejde o umělecké dílo, ale jakmile jsem přišel, že něco takového jde, kreslil jsem okolí kolem sebe. Sedím si u lavičky se stolkem v rohu hezky sám pod jedním stromem, ze kterého občas opadne list. Tentokrát jsem zkoušel kreslit budovu, jak ji vidím ze svého úhlu. Dění kolem sebe nesleduji. Starám se jen a jen o sebe. Najdu něco, co je třeba doladit na obrázku a hned se tomu začnu věnovat.

Seděla jsem na schodech před vstupem do sirotčince, na klíně starý fotbalový míč. Takovej ten tak starej, že už nemá ani černý, ani bílý pole...prostě jen pole. Pár let zpět bych tohle neviděla ani jako hračku u hlídacího psa. Ale teď? Teď jsem byla sama, a peníze co mi nechali rodiče? Na ty nedosáhnu ještě pár let. 
Vzlykla jsem, zvedla ruku a otřela si slzy hřbetem pravé ruky. Není to fér. 
Nechápala jsem ani jak se to stalo..v jeden moment mě měl táta na klíně a smáli jsme se, v druhou mě máma cpala do krabice kterou šoupla pod postel tak, abych nemohla vylézt. Pořád jsem si pamatovala její křik, a to jak začala krabice pomalu rudnout ode dna. 
Na sucho jsem polkla. Neměla bych na tohle myslet.. Davenport říká, že vzpomínky na tohle jsou cesta do pekel. Povzdechla jsem si a pak jsem se pomalu zvedla a hodila jsem míč přes zídku vedle schodů, na malou předzahrádku. 
Došla jsem po schodech ke dveřím, rychle jsem si urovnala šedé šaty, a pak jsem vzala klepadlo které mělo tvar lví hlavy, a několikrát jím ťuknula. 
Netrvalo to dlouho, došla Davenport a vpustila mě dovnitř. "Užila sis to venku, Juliet?" Zeptala se mě sladkým hláskem, natáhla ruku a pohladila mě po hlavě. Jemně jsem kývnula, pak jsem pomalu prošla kolem ní a odebrala se na plac s hračkama, kde jsem si po chvíli tupého koukání vzala omalovánky a došla jsem s nimi k Jeremiahovi, pak jsem si mu sedla naproti. "Ahoj.." Hlesla jsem a otevřela sešit s omalovánkama. Našla jsem si stránku kde byla Ariel, vyplácnutá na kameni a čučící před sebe. Jemně jsem se nad tím ušklíbla, vzala jsem černou pastelku a začala jí vybarvovat oči do černa. 

Poslední pár dnů pro mě bylo hrozné. Zemřeli mi rodiče, podle policejního vyšetřování byli na jachtě jednoho amerického miliardáře řešit, rozšíření z Evropy.  Ale stal se tam teroristický útok, matka umřela už při výbuchu, otec se utopil.  Něco takového mě hned dostalo, ale měla jsem u sebe Institut s spoustu chemický knih a záhad k prozkoumání. Nakonec  mi bylo řečeno, že protože mi není ani 15. Můžu využívat  jen procento svého zdědění, ale jen díky tomu, že meli rodiče s tou bankou dobré zkušenosti.  Tak jsem získala  na využití 1.2 Milionů liber. Normální lidi takovou částku nevidí ani do smrti.  Proto mi to určitě bude stačit.  

A začal dnešek, dnes jsem měla jet za strýcem, tak jsem si vzala světle modrou košili s modrou výšivkou a modrou kostkovanou sukni. Vzala jsem si ponožky , šla jsem do koupelny, opláchla si obličej a šla se nasnídat, po snídani jsem si  vyčistila zuby. Už přijížděla sociální pracovnice s pár muži, která si mě odveze. Měla jsem vše zbaleno a připravena na odjezd.  Málem jsem si  zapomněla učesat vlasy. Pustila jsem se do česání. Poté co jsem se dočesala zak jsem se usmála na sociální pracovnici.  Překvapilo, ji můj počet tašek a Kufrů.  Nakonec jsem nastoupila do Auta. Tam mi vysvětlili, že mě k Strýcovi dát nemohou protože je nevidomí. A že mě vezou do sirotčince. 

Sirotčinec byla celkem stará budova, která vypadala majestátně.  Otevřeli se dveře a vešla jsem elegantně z auta. Vedoucí sirotčince se mi představila a tak jsem se představila i já.  Taky byla zakončena z toho kolik mám věcí. A tak  mi dala jeden z větších pokojů. Procházela  jsem se vnitřkem elegantně až do svého pokoje. Působila jsem jako bohata dívka, ktera jsem i byla. To ale dalo důraz na to, že nezáleží na to jak jsou rodiče bohatí, do sirotčince se dostanou za stejných podmínek. Rozloučila jsem  s ostatními a zustala v sirotčinci a tak jsem šla so svého pokoje si vše rozdělat. Košile do skříně na raminko, ponožky do šuplíku, knihy na poličky. Začala nová etapa mého života. "Tohle bude ještě zajímavé" řekla jsem si a posadila na svou postel 

Byl jsem zrovna zahleděný do svého díla, když se ozval dívčí hlas. Lehce sebou trhnu, ještě jsem si nezvykl, že raz za čas někdo ke mne zkusí jít - natož promluvit. Zvednu hlavu a projedu dívku pohledem - teda aspoň na ty části, jež nejsou skryté za stolem. Ono to i stačí, obličej je nejdůležitější k vidění. Jestli se nepletu, myslím, že se jmenuje Juliette. Ne, že bych s ní někdy mluvil, avšak byl jsem poblíž, když jednou někdo sdělil její jméno. 

"Ahoj Jul," zamumlám asi po delší odmlce a kouknu zase do svého obrázku. Ne, že bych ji oslovil hanlivě, ale Jul je kratší než Juliette. Když už se něco podobného naskytne, rád oslovuji ostatní jinak, než je oslovují ostatní. Nedá mi to a nenápadně jen zvednu pohled k tomu, co a jak vybarvuje. Nějak mě to nepřekvapuje, temné věci mám rád, proto i tahle budova je na mém obrázku v temných barvách. "Tahle pastelka je špatná, není tak černá jako tahle," odvětím tiše, vezmu od sebe tu tmavší a podám ji Jul. Zhluboka se nadechnu a dám si jednu nohu k sobě tak, že chodidlem se zapírám o lavičku a koleno mám skoro pod bradou. Už mne unavovalo sedět.. normálně. Stejně musím počkat, až mi vrátí pastelku. Prsty jedné ruky nervózně bubnuji o stehno nohy, jež mám nahoře, což slyšet nejde, ale začíná na mne jít nervozita. Nejde to ani vidět, neboť tohle skrývám za stolem. Nejsem zvyklí na společnost, ale jsem dost slušný na to, abych někoho nevypakoval, to fakt nedělám. Navíc každý může kamkoliv, není to jen můj stůl. Do druhé ruky si vezmu svou kousací tužku a i tu nervózně okusuji.

Pomalu jsem vybarvovala oči černou pastelkou. Byla lámavá, ne moc výrazná, a tak jsem se snažila na ní trochu zatlačit. Nijak to ale nepomohlo. 
Jeremiah odpověděl. Nepodívala jsem se na něj, jen jsem pokývala hlavou a dál se snažila začernit oči. "..co kreslíš?" Zeptala jsem se ho monotóně, načež jsem pozvedla hlavu a koukla se na jeho výkres. V ten moment mi on podal svoji černou pastelku, a já ji po krátkém přemýšlení přijala. "Díky." Zamumlala jsem, sklonila hlavu a několika tahy jsem měla Ariel s černým bělmem. Jemně jsem se usmála, pak pastelku podala zpět. 
Jemně jsem se nadzvedla a koukala na jeho obrázek. "To je...sirotčinec?" Zeptala jsem se jej. Jeremiaha jsem měla ráda, ačkoli jsme spolu prakticky nikdy nemluvili. Cítila jsem, že je stejný jako já. A proto jsem k němu měla blíže než k ostatním..ale nevěděla jsem, jestli to bere stejně. 
Jen co jsem dosedla zpět, uslyšela jsem před sirotčincem auto, a viděla jak ke dveřím dověhla Davenport. "Chmm..to bude ta nová." Zamumlala jsem krátce. A měla jsem pravdu. 
Jakmile prošla dveřmi, ucítila jsem zvláštní pach, který jsem neznala. Znala jsem vlky, znala jsem čarodějky a znala jsem pach upírů. Ale tohle bylo nové. Vzbudilo to můj patřičný zájem. 
Holka se nesla jakoby byla z královské rodiny. A za ní šlo několik lidí s jejími taškami. Davenport si všimla, že se tam koukám, a s úsměvem mi zamávala než zavřela dveře a následovala je nahoru. 
Skousla jsem si ret, vzalajsem si tu slabko černou pastelku a pomalu vymalovávala "černě" i Arieliny vlasy, trochu jsem se ale naklonila k Jeremiahovi. "Cítil jsi to taky..?" Zeptala jsem se jej šeptem. 

Po další chvíli rozbalování jsem začala přemýšlet, jak by bylo nejlepší se začlenit. Dneska jsem nebyla nijak dobré náladě.  Zjistila jsem, že budu limitovaná pravděpodobně vedoucí sirotčince.  Nejradši bych ponocovala v knihovně ústavů,  diskutovala s různými vědci. Ale  nakonec jsem se musela rozloučit.  Koukla jsem se na svůj telefon.  Stále nechytili osobu, která byla zodpovědná za onen Teroristický útok. Věděla jsem, že uplynulo jen 72 hodin, ale to  už přece mohli zjistit.  

Neměla jsem ani moc náladu přemýšlet co, kde dělat, s kým se bavit ani  co bude dál. Většinu mé mozkové kapacity zabíral smutek. A co zabírá na smutek? ČOKOLÁDA! Jediná moje radost, v dobách krize.  "Ale měla bych to tu prozkoumat" řekla jsem si.  Jaký chci mít zde image. Když pujdu prozkoumávat s  jen s Čokoládou, budou si o mě myslet leda cos. S telefon  budu za závysláka. Taky bych mohla jít prostě s knížkou. To se asi bude hodit nejvíc. Ale teď jakou knihu. Pohádky jsou pro mě už příliš staré. Ty spíš čtou dečka, která jsem viděla kolem.  Když  budu mít s sebou speciální teorii Relativity, budu připadat jako extrémní šprt, možná jaderná fyzika.  To zas budu vypadat... Měla bych si zjistit svoje priority. Nakonec stejně všichni zjistí jak velký blázen jsem do Chemie. Takže si pravděpodobně vyberu image šprta. Obvykle lidi moc šprty nemusí, tak pravděpodobně se mi bude většina lidí vyhýbat. To mi asi bude vyhovovat. Tak už bych měla jít  než zase skončí den, jen z mého přemýšlení. Fakt bych měla přestat přemýšlet o věcech do takové hkoubky a vykašlat se na to co si lidé o mně myslí. Důležité je to co si myslím já. Nakonec jsem se rozhodla si vzít učebnici Biochemie a čokoládu ze spod abych ji zakryla. Narovnala jsem si košili a upravila sukni. Vzala oba předměty. A vrhla jsem se mimo pokoj.

Dneska jsem si chtěla jen prohlídnout sirotčinec. Všechny různé pravidla a řád jsem chtěla řešit až zítra.  Sešla jsem  po schodech a prozkoumávala různá  místa od jidelný po záchod a různé další místnosti a nakonec zde byla i zahrada.  Zahrada vypadala jako jedna z nejpříjemnější míst. Viděla jsem dvě děti kreslit si stolku pod stromkem. Ten strom mě zaujal. Vypadal jako běžný strom a neměl větve nesmyslně vysoko. Napadlo mě, že bych na něj vylezla, ale zase se probudlo moje kritické myšlení. Když vylezu na strom, jsou tu malé děti, ti obvykle věci opakují a dělají hned co to uvidí.  Nesmysl. Poté co jsem zamítla svůj vlastní nápad. Jsem se rozhodla, že si k tomu stromu jen tak prostě Sednu a budu si číst.  Blížila jsem se k těm dvoum dětem a zahla jsem. Poté jsem si dřepla polozila svoje věci na zem vedle stromu. Poté jsem si přidržela sukni a sedla si na kořen.   Čokoládu jsem so schovala do trávy okolo a otevřela  jsem knížku.  Ale pozor jsem na ní dávala jen na oko, víc jsem sledovala okolí a poslouchala zvuky. 

Ač jsem váhal, ale nakonec jsem jí kresbu pootočil, aby ji lépe viděla a třeba pozná, co na ní je, což.. se pak nakonec i potvrdilo. "Ano, rád kreslím okolí kolem sebe," zamumlám tiše chvíli po tom, co přestanu okusovat tužku. Nebudu přiznávat, že v lese jsem rád okusoval klacky a přišlo mi to normální. Popravdě nejsem tak zaujatý dění kolem, hledím si svého a to mi stačí, avšak jakmile Jul zmínila ten pach, ucítil jsem jej taky a proto jen hlavou mírně přikývnu. Jen letmo zvednu pohled a dívku jsem už moc nestačil vidět. Nevadí, nesejde mi na tom. "Někdo nový přijde, někdo odejde," zamrmlám a jemně pokrčím rameny. Je na mne snad poznat, že nejsem v nějaké skupince a aktivně k sobě nikoho nehledám. Věnuji se kreslení, než ucítím onen stejný pach se přibližovat. Jen malinko odlepím pohled od kreslení, abych jen zjistil situaci kolem sebe a ano.. mohl si i trochu prohlédnout dívku se zvláštním pachem. No.. dívka, která patří úplně do jiné třídy než já. Nesoudím nikoho, ale ta se stejně nebude se mnou zahazovat, takže na tom vlastně moc nesejde. Věnuji se svému opět, než uvidím obrys postavy, jež mi ubírá už tak málo světla. Zvednu hlavu a u mne z boku stojí vyšší kluk než já, asi okolo 15ti let a vedle něj o trochu menšího než je on. Možná jich za za ním stálo kluků více. 

"To seš ty to děcko, co spí na zemi jak nějaký bezdomovec," zasměje se a pár dětí taky. Uhnu pohledem na papír před sebe. Snažím se svou nervozitu před nimi ukrýt, ale odvaha se na ně byť jen podívat.. ta byla tatam. Bouchne silně dlaní do stolu, načež se šíleně leknu a dost sebou trhnu. Něco se ve mne zlomí a já se před ně postavím a hrdě zvednu hlavu. Třesu se strachy, ale snažím se to nedat najevo. 

"Není vám trapně?? Mě si děste jak chcete, ale Jul je v tom nevinně, běžte si hledět svého!!" fakt se snažím znít co nejvíc silně, ale jak mi to jde.. vůbec nevím, nejsem na takové akce zvyklý ani trochu. 

"Heleme se, někdo se nám tu zamiloval!!" všichni kolem se znovu rozesmáli, ale tentokrát se o to postaral můj vlk a strčil do něj takovým způsobem, že kdyby ho nechytli kluci za ním, je na zemi. Pomohli mu zpátky na svý a to už jsem viděl ten naštvaný výraz. "Ty haj-" již se napřahoval, ale zrovna se tu objevila paní Davensport.

"Mariane, to ani nezkoušej, něco takového tady nestrpím," upozorní ho a on se stáhne.

"Ještě jsme neskončili," zašeptá, abych ho slyšel a on i s jeho partou odejdou. Ihned se stáhnu k zemi, opřu se zády o lavičku, nohy stáhnu k hrudi, a obejmu je. Teď si budu vyčítat, co jsem to udělal. Nemyslím zastání se, ale ono strčení. 

"Kreslíš hezky." Řekla jsem mu s jemným úsměvem, ten ale rychle odezněl. 
Dveře do zahrady se otevřely, a my jsme mohli vidět tu novou dívčinu. Oproti mě a Jerrymu byla vysoká. Měla krásné vlasy, pod rukou držela knihu a vypadala že v sobě dusí smutek. Voněla jinak než lidi, pach byl podobný naší pečovatelce, ale nebyla jsem si jistá. Z úvah mě vytáhl Jerry, a tak jsem jen jemně pokývla. "Asi jo.." Zamrmlala jsem a koukla se na omalovánky. Pomalu jsem černou pastelkou obtáhla obrys vlasů, pak jsem se zamyšleně koukla po zbytku. Co bych mohla ještě vzít černou barvou? Chtěla jsem obrázek udělat ponurý, nějakým stylem co by vyjadřoval jak se cítím. 
Vedle nás se objevil jeden ze starších kluků, spolu s jeho nohsledy. Marian byl normální, nudný člověk, který se musel obklopovat dalšíma, stejně nudnýma a malo myslnnýma lidma. Začal se do nás navážet. Hlavně do Jeremiaha. Kde jsou ty časy, kde mě lidi oslovovali jako Slečnu Valentine? 
Pevně jsem stáhla prsty kolem pastelky a sledovala to dění. 
Nová dívenka se mezitím posadila u stromu kousek od nás, a měla na nás naprosto dokonalý výhled. 
Když praštil do stolu, chtěla jsem se napřáhnout a pastelkou mu probodnout ruku. Každopádně než jsem se vůbec nachystala na to, že to udělám, už letěl vzad ke svejm kamarádům. Škodolibě jsem se usmála. Do toho všeho přišla Davenport, která Mariana pokárala. Myslím, že si uvědomovala jak moc stresovaný tu Jerry je. A že jen o trochu větší tlak by mohl skončit jeho proměnou a případným závažným poraněním ostatních dětí. Upřímně..bych to Marianovi přála. 
Marian se stáhl, ale nezapomněl ještě něco zašeptat. To ale neuniklo Elařiným upířím uším. "Ale skončili mladíku. Pan Smith a jeho kamarádi za mnou, očividně potřebujete nějakou formu zábavy na vyplnění času. Co si takhle dát příští týden, každý den místo volnočasových aktivit hodiny algebry?" Pronesla, přičemž chytila Mariana kolem ramen a pomalu jej vedla směrem k budově. Davenport byla pro nás všechny skvělá náhrada za matku, ale taky zvládala vymýšlet tresty na míru pro každého provinělce. "Neandrtálci." Zavrtěla jsem hlavou a koukla jsemse na Jeremiaha. "Jsi v pohodě?"

Pozorovala jsem okolí. Chvíli jsem koukala na ty dvě děti v mé blízkosti. Staly se subjektem mého zajmu. Bavilo mě je vidět jak kreslí. Ne, že by mě to bavilo, ale bylo to příjemná obměna. Nekoukala jsem přece jenom na ně. Pozorovala jsem i ostatní děti. Po tom jsem pokukávala částečně i do své knížky. Venku byl krásný, chladný větřík. Mezitím co jsem koukala okolo, nenápadně jsem druhou rukou hmatala něco v trávě. Čokoládu. Pomalu jsem otevřela obal a ulomila čtvereček. A nenápadně dala do pusy. Tohle jsem udělala nenápadně, aby mě nikdo neviděl. Nechtěla jsem aby za mnou nějaké děcko přišlo a zeptalo se zda mu můžu dát taky. V tu dobu bych bez kompromisně řekla ne. V oblasti čokolády jsem extrémně chamtivá. Rozdělení se čokolády s někým je ode mě nejvyšší symbol respektu a přátelství. Nakonec když jsem se rozhodla, že se teda vrhnu do světa biochemie, mě přerušilo několik chlapců. Byli podobného věku jako jsem byla já. Ale nešli za mnou, ale za mým subjektem zájmu 

Poslouchala jsem, ale nic jsem nedělala. Ubohý. Pomyslela jsem si. Celkem jsem se lekla, jak třískl do stolu. Měla jsem chuť, mu to vrátit. Když zasáhnu teď. Pravděpodobně budu mít průšvih. Chvíli si počkám. Až nebudu viděna. Připadalo mi celkem odvážné a roztomilé jak Jeremiah se snažil ochránit svou kamarádku Jul. Ale poté co ho odhodil odložila knížku, ale jakmile jsem uviděla v dálce paní vedoucí, vzala jsem si učebnici zpátky. To si nedovolí. Ale mýlila jsem se. Kluk, který se pravděpodobně jmenoval Marian. Se chystal  udeřit Jeremiaha. Nikdy jsem  šikanu nezažila. Protože pochopitelně nikdy jsem nebyla ve škole. Pokud se teda nepočítali termíny zkoušek. Když ho potrestám, když bude ke mě zády, kdo mě uvidí. Proč mám pocit, že mě Davenport uvidí? Tím pádem jestli chci využít situace. Utrhla jsem si úvodní stránku knížky a začala ji muchlat do kuličky. Z mé ruky vycházela teplá pára z toho jak jsem odštěpovala uhlík a oxidovala vodík. Protože přerušování vazeb byla exotermní reakce. Nakonec jsem začala tvořit grafit. Uspořádala jsem ho atom od atomu. Až jsem vytvořila takovou menší tuhu. Nemohla jsem nevšimnout pohled Davenport. Tak jsem radši předstírala, že čtu a protahovala jsem si ruku. Násilí vede jenom k většímu násilí. Měla bys sis to pamatovat. Řekla jsem si sama sobě a nakonec. Ale zmínila Davenport, že mají Algebru jako trest. To mi ale vůbec nepřipadalo jako trest. Pro mě by to byl spíš jako dárek, stejně se to bude učit tak proč ne? Pro ní by byl spíš trest Dějepis nebo Zeměpis. Z Nich ještě nedostala ani jednu jedničku. A nakonec jsem svoji nové utvořenou tuhu zlomila a vysypala vedle mě

Aby mi někdo pochválil obrázek se mi nestávalo. Jen jsem zamrmlal tiché díky. Poté se všechno stalo tak rychle, že mám chuť se zvednout, utéct do pokoje a schovat se. Nejlépe pod postel. Málem jsem i přeslechl otázku Juliette. Odvážím se zvednout hlavu a to jsem akorát viděl, jak ostratní ode mne ihned odvrátili pohled. Zhluboka se nadechnu, zavrtím hlavou a uvolním ruce okolo nohou. "J-Jo, samozřejmě," vyhrabu se na nohy a snažím se chovat navenek, jako by se nic nestalo. Moc lidí koukají, už tak jsem tady za slabocha. Sednu si zpátky na své místo, popadnu svou černou pastelku. Stejná ruka se třese i s onou tužkou. Chvíli ji pozoruji, než ji položím na stůl a ruce stáhnu pod stůl, aby na ně nebylo vidět. "Asi jsem.. neměl.." zamumlám si spíše pro sebe. Spíš jsem to chtěl říct jen v hlavě, ale vyšlo to z mých úst ven - ač tiše. Trochu se pohupuji dopředu dozadu. "Chceš si obrázek nechat??" zeptám se zničehonic. Myslím, že mi nejde být v klidu. Co si namlouvám?? Asi mezi tyhle děti nikdy nezapadnu. Spíš se neklid ve mne rozšiřuje, že si ani nevšimnu změnu barvy mých očí na vlčí. Pevně chytnu okraj lavičky a pohupování nepřestává. Mám větší a větší chuť utéct k sobě, jelikož cítím ty pohledy, vím, co si šuškají. Hlasy. Moc hlasů jež jsou hlasitější a hlasitější. Proto se od lidí držím dál. Jediná osoba, na kterou jsem se teď dokázal podívat - byť jen na chvíli, byla Jul. Ta jediná si mohla všimnout změny očí, kterou jsem nezaznamenal ani já sám. Jinak jsem upřeně zíral na kraj stolku. Pohledem jsem jej skoro až hipnotizoval. Dech se mi zrychluje. Potřebuji se napít, ale nic nemám po ruce. Panika mne naplňuje. Bojím se, co mi dokážou v nestřežené chvíli udělat, oni se nevzdají, cítil jsem to z nich, hlavně z Mariana. 

Dívky ustromu jsem si nikterak nevšímala. Nevěděla jsem o ní nic, a nebyla jako já a Jeremiah, a tak mě bohužel ani tak moc nezajímala. 
Jeremiah vypadal dost smutně, a vyklepaně. Nevěděla jsem co mu říct, a nebyla jsem na nějaké uklidňování. Sama bych potřebovala nějakou psychickou pomoc. Povzdechla jsem si a pomalu se natáhla pro temně modrou pastelku, kterou jsem začala Ariel vymalovávat ocas. 
V malování mě přerušil Jeremiah, který se pohupoval sem a tam. Nabízel mi obrázek který namaloval. "Tak jo." Řekla jsem a jemně jsem se usmála. Pak jsem natáhla ruku aby mi obrázek mohl předat. Pak jsem si toho všimla. "Mhm.." Zamrkala jsem. Nevěděla jsem co si mám myslet, ale věděla jsem že tohle není dobré. "Jerry..tohle nesmíme." Řekla jsem trochu plaše a koukla se kolem sebe, pak zpět na něho. 
Zvedla jsem se tak rychle, že moje židle spadla dozadu. To mě ale nezajímalo, rychle jsem přišla k němu, a bez otázek jsem ho pevně objala kolem krku. "Nesmíme tohle dělat..Jerry.." Pípala jsem šeptem, přičemž jsem měla nadále ruce kolem jeho ramen. Nevěděla jsem jestli mu spíše nepřihorším, na druhou stranu..vlci by měli držet spolu. A jelikož jsme tady jen my dva, prakticky jsme byli smečka. A člena smečky nemáš nikdy nechat na holičkách. 

Protentokrát jsem už je sledovala bez předstírání. Odložila jsem si knížku za strom a dala jsem ruku zas do trávy s ulomila si další čtvereček čokolády a dala do úst. Čokoláda se mi nebesky rozpouštěla na jazyku. Mamka mi říkala, že bych měla omezit svůj příjem čokolády, nebo budu tlustá. Nakonec se zase vrátím do reality. Vidím jak se kluk vypořádává s následky jeho činu. Ale to co se klukovi dělo se mi moc nelíbilo. Třes, zvětšená aktivita a další příznaky. Vypadali jako symptomy přicházejícího panického útoku. Chtěla jsem tomu zabránit. Je to fakt dobrý nápad? Co se všechno může stát? Stanu se terčem těch kluků? Ne, že bych se nedokázala bránit. Přináší to víc rizik nebo to přináší více odměn? Ale když nepomůžu, můžu potom dostat obvinění, že jsem si toho všimla a nic s tím neudělala. Sakra. Neměla bych přemýšlet zda se vyplatí pomoc dětem. Všichni tedy ztratili rodinu jako já. Prostě se pokusím pomoc. Potom co jsem se zase dostala ven z mých myšlenek. Než jsem stihla tím vším projít viděla jsem jak dívenka, s jménem Jul, pravděpodobně přezdívka. Ho objímala aby ho uklidnila. Věděla jsem co je nejdůležitější ve chvíli smutku. Přece Čokoláda! Zvedla jsem se ze země oprášila si sukni a vzala čokoládu sebou. Poté jak jsem se přiblížila dostatečně daleko abych k nim dosáhla z boku. Jsem řekla před Jul a Jeremiahem, "Mohla bych nabídnout čokoládu na zlepšení nálady?" Nabídla jsem svůj nejvyšší poklad. Nikdy jsem takovou situaci neřešila. Četla jsem trochu psychologie. Ale dočetla jsem to jen do příznacích. Nemám tušení, co dělat když je někdo jiný smutný nebo jak ho utěšit. U mě vždy fungovala čokoláda. Tak snad to pomůže i tu.

Slyším slova Jul, mluvila na mne jak snad nikdy nikdo. Nečekal jsem to, nepřipouštěl jsem si možnost, že by někomu na ne záleželo - byť jen trošku. Trochu jsem sebou trhl, jelikož nejsem zvyklý na doteky, ale kupodivu.. mi to od ní nevadilo. Při obejmutí jsem se mírně uvolním a položím hlavu na její hruď jako malé dítko. Povolí se mi stisk z kraje lavičky a oči se vrátí do mého normálního odstínu. Bylo to včas, neboť se tu překvapivě ukázala ta nová holka a nabízela mi čokoládu. Dost mne to překvapilo. Mě a někdo něco nabízet?? Ani na tohle nejsem zvyklý. Jsem o mnoho klidnější, hlavně díky Jul. Ta nová je pro mne stále.. nová, neznám ji, ale i přesto si vážím nabídky. Chvíli váhám, ale nakonec si nabízený kousek vezmu. „Děkuji ti nová dívko,“ špitnu slušně, jelikož neznám její jméno. Stejně mi to nedá a i o ten kousek se hodlám na půl podělit s Jul. Je mi již opravdu lépe a postupně se uvolňuji. Rozlomím jej a podám půlku Jul. „Děkuji ti Juliette, vem si prosím,“ snad poprvé se aspoň malinko na ní usměji. Když si tu celou situaci projedu v hlavě uvědomím si, že mi zachránila život, kdybych se proměnil, vím, že bych nikomu neublížil, ale všichni by viděli něco, že bych už ani tady nebyl v bezpečí. Přišel bych o všechno to málo, co teď mám. Poposunu se, aby si Jul mohla sednout hned vedle mne. Udělala pro mne něco, co nikdo, proto ji začínám vnímat než dívku rasou jako já, ale přeci by to mohla být i.. kamarádka?? Vážně o tom moc nevím, ale je to něco nového pro mne. „Jak se vlastně jmenuješ??“ zeptám se, jelikož jestli někde zaznělo při jejím příchodu, přeslechl jsem to.

Držela jsem ho v objetí a jemně ho hladila po zádech. Ani náhodou jsem nebyla klidná, byla jsem ztuhlá a bála jsem se toho co bude, jestli se Jerry promění. Nikdo nechce pološílenýho vlkodlaka v sirotčinci. Nikdo. 
Cítila jsem jak se pomalu uklidňoval, a nevnímala jsem okolí. Takže jsem si nově příchozí nevšimla až do momentu než promluvila. Jeremiah působil klidněji, a tak jsem jej pustila a odtáhla jsem se stranou. Dívčina podala Jeremiahovi kousek čokolády, a mně se udělalo nevolno. Táta mi vždycky podstrkoval čokoládu, abych neřekla mamce, že jí pozdě v noci a bez ní. A pak jsme spolu vždycky zprasili celou tabulku u televize. Povzdechla jsem si, a sedla jsem si na místo vedle Jerryho, které mi uvolnil. 
Pozvedla jsem hlavu až když na mě promluvil a podával mi kousek čtverečku. "Díky.." Chabě jsem se usmála, přebrala ho a po chvíli si jej dala do úst. Čokoláda se začala okamžitě začala rozpouštět na jazyku, což byl opravdu příjemný pocit. Po chvíli jsem spolkla sousto a zvedla jsem hlavu. Zajímal se o jméno té nové, což zajímalo i mě, a tak jsem se zájmem čekala co nám dívka prozradí. 

Sledovala jsem se, jak se pomalu Jeremiah uklidňuje. A přemýšlela jsem zda nedělám něco zbytečného. Moje chamtivost, nedat čokoládu málem vyhrála, ale zase tomu  zabránilo tentokrát další myšlenky. Vzpamatuj se, jde tady o psychické zdraví dítěte. Navíc kdybys teď tu čokoládu zamítla, budeš vypadat jako padouch, ale budeš mít radost, protože sis uchránila čokoládu. Tak se vzpamatuj. Usmála jsem se na něj. Chlapec na tu čokoládu chvíli zíral a potom si ji vzal. Poté jsem se už narovnala a abych ochránila svoji čokoládu, před dalšími hladovými krky, jsem si dala ruce, za záda.  Sejde z očích, sejde z mysli.  K tomu jsem se ještě narovnala.  Jakmile si kluk čokoládu odebral, mi poděkoval. Nová dívko, nezní to tak špatně. Ale zároveň hrozně.  Jsem nová mezi  lidmi, kteří ztratili rodiče.  Nově, už nemám nikoho kdo mi mi řekl jak jsem chytrá.  Nikoho kdo by byl semnou a učil se. Nově jsem se stala na všechno sama. Jeho slova mi přinesli smutek. Na vteřinu mi můj úsměv zamrzl ale vzpamatovala jsem se a nasadila znovu úsměv Připadalo mi celkem sladké jak se spolu rozdělili. Pochybuju o tom, že někoho najdu jako oni. Vyhnala jsem takové myšlenky z hlavy a najednou jsem se stala středem jejich zájmu.  Chtěli vědět moje jméno. Přemýšlela jsem jak se mám představit. Využít spisovný jazyk? Nebo třeba k tomu využít pár archaismů? Nebo nějaký jiný způsob? Co takhle zkusit cizí jazyk? To by mohlo vyvolat menší zájem. Nebo třeba tohle. Představit se normálně, jako bych to udělala, kdekoliv jinde.  "Jmenuji se Anastasia Zero, Vy?" Zachovala jsem rámec spisovného jazyka a navíc jsem frázy využila k otázce a tím získám další informace.

Cítil jsem s Juliette, že mé rozdělení se o čokoládu nebylo tak potěšující, jak jsem asi někde v hlavě očekával. Určitě jsem nečekal, že bude skákat sto metrů do vzduchu, ale.. že to třeba bude vnímat pěkně. Jsem asi hodně domýšlivý a svými rozhodnutími si pak sám vůbec nejsem jist, proto jsem na chvíli uhnul pohledem dolů a chvíli nevěděl, co dál. Sám jsem si vložil kousek čokolády do pusy, neboť jsem už malinko cítil, jak se mezi prsty rozpouští. Nevím, jak se chovat k ostatním, stále se učím. Už jsem vlastně jen čekal čekal, až se dívka kousek od nás představí a taky se stalo. Při prohlížení se nedá nevšimnout, že je takový.. opak mě. Působí vyspěle a má ráda jistý řád, oproti třeba mne. Podle některých jsem opice. Nad tím však teď nechci přemýšlet. „Rád tě poznávám nebo.. jakže se to říká..“ trochu jsem to zapomněl. Lehce se čistou rukou podrbu ve vlasech. Nerad bych si vlasy upatlal čokoládou. Už tak jsem na posměch. Uvědomuji si to. Po její otázce se trochu zarazím. No do příchodu sem jsem neměl ani příjmení, bude to zvláštní, když jej mám stejné jako paní Davenport, ale třeba se nezeptá. „Jmenuji se Jeremiah Davenport,“ odpovím ji na otázku. Jul nechám, jestli se bude chtít představit, nebylo by asi slušné to udělat za ní, navíc si teď moc nejsem jist jejího příjmení. Ruka mi rychle vystřelí směrem na můj obrázek, jež jsem přenechal Jul, neboť málem odletěl díky trochu silnějšího větříku, jez zavál. Nečekal jsem, že mám tak dobré reflexy. Schovám ho pod omalovánky a na ně dám ještě pastelky. Samotný papír byl nejlehčí, takže takhle už nebude mít tak velkou šanci odletět. 

Pomalu jsem ocumlávala půlčtvereček čokolády, a snažila se nějak vytěsnit to, co mi ta chuť připomínala. 
Jeremiah se jal vedení konverzace, což u něj bylo hodně nezvyklé. Spolkla jsem zbytek čokolády a pozornost otočila k dívce před námi. Nevnímala jsem ji o nic jinak, než ostatní děti tady. Byla tu, protože byla sama. To bylo to jediný na čem sešla. Pokud si chtěla udělat známosti, aby zapadla do hierarchie která tu panovala, tak si vybrala hodně špatný lidi. I tak jsem to ale oceňovala. Představila se jako Anastasia, a stejně jako my jsme se zajímali o to její jméno, ona chtěla vědět naše. V tento moment bude Jerry asi o dost výřečnější než já. Zvedla jsem se z lavičky a napřáhla k ní pravici, tak jak se to při představování činí. "Juliette Valentine." Odpověděla jsem monotónně, čekajíc na potřesení. Ruce jsem měla čisté, byla jsem upravená, šedivé šaty vypadaly draze a udržovaně. Všechno na mě vypadalo jak mělo, ale můj pohled byl, stejně jako většinu času, prázdný. "I mě těší." Řekla jsem, abych dokončila ty zdvořilosti co se sluší a patří. Poté jsem si pomalu sedla zpět vedle Jeremiaha, který akorát chňapl rukou po jednom z našich obrázků, a rychle jej schoval pod pastelkama. Upřímně na mě rychlé reflexy zapůsobily, ale rozhodla jsem se k tomu nic neříct. Bůh ví, jak by si to Jerry přebral, nebo bychom zase byli středem výsměchu kvůli sebemenší náklonnosti. Děti jsou kruté..a neskutečně hloupé. 

Cítila jsem se celkem divně.  Ještě nikdy jsem se nepředstavovala dítěti. Vlatně jsem se ani s žádným nebavila. Maximálně tak, když jsem něco potřebovala v obchodě, nebo když si mě někdo zastavil při mé schůzce ze školy.  Bylo to nové. Bylo to celkem zajímavé.. Vždy jsem se představovala jen dospělým lidem.  S tím, že děti mají málo rozvinutý mozek a nepochopili by moje rozsáhlé úvahy.  Ale vlastně proč jsem si to myslela?   Já už vlastně ani nevím. Potom jsem se zase vyhrabala ze svých myšlenek a  málem bych nezaznamenala Jeremiahovo "Rád tě poznávám" A poté se mi představil  jako Jeremiah Davenport. Samozřejmě jsem musela být co nejslušnejší a pověděla jsem "Potěšení je na mé straně, Máš krásné jméno."

Jul byla ale o něco zvořilejší. Jakmile Jeremiah představil , zvedla se z lavičky a představila se . A natáhla ruku. Tak jsem její ruku přijala. Též jsem ji měla řekla "I tebe ráda poznávám. Juliette? Máš překrásné jméno"  Dokázala jsem poznat, že Jul nebyla ve své kůži.  Nebo něco jiného, za to možná budu moc já.  Poté se , ale stalo  něco čeho jsem se obávala.  Děti, jak jsem měla čokoládu za zády, si ji všimli  dva kluci a jedna holka ke mě přišli. A dívka spustila "Ahoj, jak se jmenuješ?" Poté začal mluvit chlapec "Já jsem Pavel" Po Pavlovi promluvil, druhý chlapec "Dáš nám kousek tvé čokolády?" Na tohle už jsem měla předem vytvořený rozhovor. Ale přece jako správná zdvořilá dívka, jem musela odpověděť tak jak mě učili, slušně, spisovně a asertivně s využitím komplexních výrazů a termínů abych děti odradila. "Mé jméno, jež se zjevuje v kontextu ontologické existence, jest Anastasia Zero. V diskurzu identity a individuálního sebeuvědomění se tak prezentuji jako entita, jejíž metafyzické vlastnosti a psychologické aspekty se prolínají s archetypálními vzory a kulturními narrativy, které definují můj bytostný statut. O čokoládu se výhradně nedělím, neboť v jejím božském substrátu nacházím transcendentní radost, jež se vymyká běžnému sdílení, a tak zůstává mým soukromým pokladem." Což efektivně přineslo nechápavé pohledy od všech třech dítek, až potom řekla dívka "Ta Nová je ale divná, radši pojďme pryč" Odešla a kluci ji jako ocásci následovali.  Cítila jsem eufórii z vítěztví. Vychrlila jsem na děti, spoustu odborných  termínů i archaismy i knižní slovosled.  Ale potom jsem si uvědomila, že jsem měla  rozhovor. Otočila jsem se. "Snad vás můj monolog, nezmátl"

Sám jsem byl ze sebe překvapený, ale aspoň trošku jsem se snažil jevit slušně. Ne, že bych nechtěl, ale nejde mi to, venku jsem tohle.. nepotřeboval. „Děkuji..“ špitnu tiše, když mne překvapí tím, že pochválí mé jméno. Neslýchám to často.. Slyšel jsem to vůbec?? Netuším vůbec.. Mám ale pocit, že jak jsem začal mluvit, tak.. jsem asi i skončil. Nejsem výřečný, nevím na co se ptát, nevím, jak se chovat jinak. Když ji Jul podala ruku, došlo mi, že tohle jsem netušil nebo mi to vypadlo?? Nejsem si jist.. Ještě ani ne před pěti minutami jsem málem přišel o jediný domov a Juliette bych už nemusel nikdy vidět. Zase si má hlava domýšlí, co nemá. Nestalo se tak a měl bych se asi i stáhnout, ať se situace neopakuje. Nebo právě o to té partě kluků jde?? Na mou hlavu je toho asi hodně.

Když k Any naběhnou děcka, trochu se stáhnu a poposunu od dění dál. Skrčím se a koukám do stolu, abych případně neupoutal pozornost. Jde sice o nízkou šanci, neboť šly po čokoládě, ale.. asi jsem dneska moc paranoidní. Její odpovědi jsem vůbec nerozuměl. Je inteligentní, proti ní jsem jen obyčejný snob. Když děti konečně odejdou, vstanu trochu nervózně. Asi už bych rád šel dovnitř k sobě do pokoje, už mi.. kontakt s jinými stačil až až. Nemyslím Jul nebo teď Any, ale.. těch ostatních. Jemně a nervózněji si promnu paži. „J-já už asi půjdu..“ dostanu ze sebe a rozeběhnu se pryč. Ne však daleko. Asi se mi nohy zamotaly do sebe a zakopnu. Ten smích spousty dětí se mi vrýval do uší. Chvěji se a to už se mi hrnou i slzy do očí. Proč mám takovou smůlu?? Seberu se aspoň trošku a sednu si na své nohy, zakryju si uši jak nejsilněji dovedu a pevně semknu víčka. Hlavu mám sklopenou a lokty natlačené na hruď. Nejsem schopen znovu vstát a utéct. Jsem na to tak slabý. Jsem dost slabý kus stále učící se být mezi lidmi. Jakmile se dostanu k sobě do pokojíku a dlouho z něj nevylezu. Třeba už nikdy. Nechci tu s nimi být, když jsou tak zlí. Nikdy jsem se s tím nepřiznal, ale pod svou postelí schovanou za její nohou mám jeden takový ostrý kamínek, který jsem nenápadně propašoval do pokoje. Nepoužil jsem ho ještě, ale.. možná bych mohl.. kdo to pozná?? Hojím se rychleji.