"Mnom..jak myslíš." Řekla jsem nejistě, pak jsem se usmála. Asi bych to měla přijmout a jít se tam někdy podívat. Děti jsou fajn. A můj život je sakra nudnej a smutnej. A pokud bych mohla pomoct pár dětem se pobavit, mohlo by to dát mýmu životu alespoň nějaký to světlo, co chybí. "Dobře..zvážím i tohle." Řekla jsem, ale už jsem tak nějak měla jasno. 
Přešla jsem do vedlejší místnosti abych nasadila popruh, pak jsem vyšla ven. Bunda byla hodně volná a velká, takže to dost překrývala, ale člověk by musel být slepec aby si toho nepovšimnul. 
Vyšla jsem z pokoje a ukázala se mu ve svým novým kabátku. 
Čekala jsem, že se mu to nebude zamlouvat, ale nečekala jsem, že se mi vysměje. Trochu zaraženě jsem pozorovala jeho obličej. Jemně jsem svraštila obočí a nervozně, nejistě přešlápla na místě. Netušila jsem jak reagovat. Věděla jsem, že to není dobrý, ale to je to vážně tak špatný? Povzdechla jsem si, pak jsem udělala pár kroků zpět a beze slova vešla zpět do pokoje. 
Shodila jsem ze sebe bundu a dala ji na postel, pak jsem stáhla ruce za hlavu a pomalu rozvázala i ten postroj, který skončil vedle bundy. Pak jsem si protřepla křídla a pomalu vyšla zpět do obýváku. "Nikam nejdu." Zamumlala jsem posmutněle, prošla kolem něj a posadila se  na gauč. "Až budeš chtít jít, stačí přivolat výtah." Řekla jsem a pomalu jsem si stáhla levé křídlo přes rameno, a začala jej znovu probírat. Přišla jsem si podražená, a necítila jsem se ani trochu dobře. 

Jakmile jsem se zasmál jejíímu vzhledu, věděl jsem že jsem to přehnal. Rozhodně jsem se nechtěl vysmát jí, prostě tojen vypadalo vtipně a přesně tak jak popisovala. Nahodil jsme vážný výraz. "Ale noták, zas tak hrozný to není, aspoň  tě nebude otravovat kdejakej chlípník." Cítil jsme se blbě, že jsem takhle pokazil veškerý posun, o který jsem se tu snažil. Nabyla nové sebevědomí a já to celý zase posral. Jak mám někomu lepšit život, kdyš se sám nehodlám zlepšit?
Pak mi ale hlavou bleskl nápad. No jasný, jaktože ji to už nenapadlo? Oči se mi rozzářili a já se usmál. "Co batoh, vystříhme do nějaké bundy díru, tam si protáhneš křídla a z batohu odstraníme zadní stěnu, a nasadíš si ho na křídla. Rozhodně to nebude tak divný, jako obří hrb."
Byl jsem na sebe neroházně pyšný, z mého pohledu to byl geniální tah. Kdyby se pak třeba batoh přišil k bundě, nehrozilo by ani, že to někdo prokoukne. Musel by to být sice větší bato´h, ale vysvětlit proč má furt krosnu bylo asi lepší, než obří hrb.

Upřímně mi jeho reakce ublížila a bylo mi fyzicky špatně. Měla jsem pocit, že jsem našla někoho s kým budu mít dost společného, ale když se mi takhle vysmál tak jsem si připadala dost podraženě. Pro normální lidi by to asi nebyla tak velká věc, ale pro mě to zrada byla. Asi hlavně protože jsem k jiným lidem nepřišla, a jiné situace u mě byly vzácné. 
Začal mluvit, a já se pomalu zvedla, pak jsem s jemně skloněnou hlavou odešla ke dveřím na ochoz, otevřela je a prošla jimi ven, tam jsem koukla svižně dolů. Měla jsem teď velkou náladu se proletět, ale měla jsem strach, že to moje křídlo nedá. Navíc byl v ulicích moc velký pohyb lidí a někdo by mě mohl vidět. 
Opřela jsem se o zábradlí a koukala jak Josh stojí uvnitř a mluví o batohu. Nebyla jsem si jistá zda by to nebylo jen víc problémů pro stejně špatný výsledek. "Mylíš, že to bude mít nějakej smysl? Však ten batoh by musel být velikej." Zamumlala jsem posmutněle a opřela se plnou vahou o zábradlí. "A žádnej batoh tu stejně nemám." Pokrčila jsem rezignovaně rameny. "Natož peníze abych nějakej koupila..mám tohle..co jsem našla na zemi tam, ale pochybuju že to k něčemu bude." Vytáhla jsem z výstřihu bankovky a natáhla ruku s nimi k Joshovi.

Ani můj geniální nápad ji nezpravil náladu. Byl jsem na sebe fakt naštavaný a cítil jsem se blbě. Ale co se stalo, stalo se, teď to musím vyžehlit.  Vyšla na ochoz a pozorovala okolí. Uvědomil jsem si, jak křehké stvoření to je. Možná jsem prostě byl moc zjizvený na duši, abych byl vůbec schopen s ní vycházet. Byla jako prostek který mohl sebemenší vich snadno zlomit, a já byl jak bouře, co se žene po okolí. Hlasitě jsem si povzdechl když začala vyjadřovat pochybnosti o mém plánu. 
"Poslyš, s batohem by jsi sice vypada zvláštně, ale po ulicích chodí mnohem divnější lidi, nikdo by si toho ani nevšiml." Odrazil jsem její první námitku ale ona hned pokračovala. "Určitě je kousek od tud nějakej obchod kde se dají sehnat šicí potřeby a batohy." Doslova jsme mohl seběhnout dolu, vyplenit první butik a vrátit se sem.
Vyjádřila strach z finanční stránky věci a při tom mi podala pár bankovek. Opět jsem se zasmál. "Hele, jsem tu stovky let, za tu dobu jsem zjistil, jak se zabezpečit. Pár jehel, niťí a batoh mě fakt nevytrnou." Jestli je někdo na světě 250 let a je stále chudej jak kostelní myš, měl by se nad sebou zamyslet. Bankovky jsem odignoroval, nepotřeboval jsme je, nechtěl jsem je. "Tohle si nech, budou se ti hodit až ti pošlu účet za to vyšetření křídla." Dodal jsem s úsměvem, doufal jsem, že aspoň tento vtip pochopí. "Vlastně ne, pošle ti ho moje sekretářka." Dodal jsem ještě šílenější dovětek, aby byl ten sarkasmus ještě očividnější. Doufal jsem, že ji trocha humoru obměkčí a ona na batoh kývne. Za pokus to stálo, při nejhorším by si ho zkusila zde a pak by ho zahodila. "Tak co, mám spustit akci batožina?"

Opírala jsem se dál o zábradlí ochozu a zamyšleně sledovala Joshe. Trval si na svém, na tom, že to s batohem bude lepší a nebude to tak divný. "No to nevím, myslíš, že teď budou mít mšlfr otevřeno?" Vyjádřila jsem svůj názor a podívala se na černé nebe. "Je dost pozdě...myslím, že budou mít otevřeno jen večerky, restaurace a podobně." Zamumlala jsem a pak silně máchla křídly, což mě postavilo do vzpřímené polohy a já se rozešla proti němu. Prach na zemi se rozvířil a já byla poměrně rychle asi metr od Joshe. 
Peníze si nepřebral, s tím že prý nic nepotřebuje, ale že si je mám nechat na operaci. "Mhm..jak myslíš." Poodtáhla jsem jemně látku na výstřihu a vsunula bankovky pod pravé ňadro, pak spojila ruce za zády a podívala jsem se na něj. "Sekretářka?" Zeptala jsem se zmateným tónem a pozvedla obočí. Moc jsem nechápala na co má jakožto pracovník v dětském domově sekretářku, ale na to se ho třeba zeptám jindy. 
Opět se ptal na to, jestli má jít pro batoh, že by to mohlo být dobré a pomoct mi. Zvedla jsem ruce a promnula si spánky, při tom jsem zhluboka povzdechla. "..fajn.."  Pokrčila jsem nakonec rameny, spustila ruce podél těla a podívala se na něj. "Spusť akci batožina." Chabě jsem se usmála objala si rukama paže.
"Můžu ti nějak pomoct? Mám jít s tebou, nebo počkat tady..?" 

Stále kladla odpor mému plánu, ale já byl neoblomný. Její obavy že nic nebude otevřené jsem setřásl mávnutím rukou a slovy "Vždy se něco najde, když si připlatíš, seženeš cokoliv."
Potom si bankovky schovala do výstřihu. Ona asi neví, co to jsou kapsy. Bylo to trochu divné jak se předemnou hrabala na prsech, ale co už, nezlobil jsme se.
Vtip o sekretářce očividně nepochopila a já si opět povzdechl. Žádný homor v okolí této ženy, píšu si. Očiividně jsem měli hodně odlišný smysl pro humor a asi i odlišný pohled na svět.
Nakonec docela neochotně kývla na to, že půjdu na nákup. Hodil jsem na sebe blůzu a vyrazil rovnou ven z apartmánu. "Ty raději nikam nechoď budu tu za chvilku." Prohodil jsem cestou ven. Vyšel jsem ven a zabouchl za sebou dveře. Cestou výtahem jsem se snažil odhadnout, jaká je šance, že mi neotevře až se vrátím. Asi dost velká, nebudu jí to mít za zlé, můžu si ta sám. Spěšně jsem vyrazil ven z budovy a procházel jsem všechny možné krámky. Nakonec jsem zaplul do jedné zastavárny a za přepálenou cenu koupil starý trampský batoh, bundu nějakého hokojevohé týmu o kterém jsme nikdy neslyšel, nějaké kožené opasky a taky sadu šití. Má kreditka zaplakala, ale co už, do pomoci bližní se holt muselo investovat. Vše jsem narval do batohu, ten hodil na záda a vyrazil zpátky k budově.
Celé mi to mohlo zabrat tak půl hodiny. Ohlásil jsem se na recepci a čekal na odpověď.

Zůstala jsem sedět a nechala jej odejít. Nějak tak jsem čekala, že už se neukáže. A tak jsem se šla převléct. Nahodila jsem na sebe černé tričko s širokým výřezem na hlavu, a minishortky. Křídla jsem protáhla skrze ten výřez, a akorát to stačilo na to, abych na sobě měla to tričko poměrně pohodlně nasazené. Pak jsem si sedla k televizi a zapnula další díl hloupého seriálu s názvem "Lucifer". Pomalu jsem si sedla a sledovala to. Minuty ubíhali a já se smířila s tím, že Josh už nedojde. Mnom, a pak jsem uslyšela zvonit pevnou linku u kuchyně..a tak jsem pauznula seriál na momentce kde byla akorát vidět nahá zadel Toma Ellise. 
Zvedla jsem sluchátko a poslouchala co mi chtěli z recepce, oznámili mi akorát, že přišel Josh, a zda jej mohou pustit, což jsem schválila. 
Odešla jsem zpět ke gauči, opřela se zadkem o něj, a čekala naproti výtahu až se Josh ukáže. 
Joshovi byla dole na recepci poskytnuta karta, která mu při přiložení ve výtahu měla umožnit dostat se až za mnou. 

Svolila aby mě pustili do jejího bytu, a mě se ulevilo. Když se pak dveřy otevřely a já nespatřil žádného kukláče s brokovnicí, tak jsem byl už v klidu úplně. Usmál jsem vyrazil ke kuchyňské lince, na kterou jsem vše přinesl. Otočil jsem se na Elizabth a všiml si, že se převlékla do černého, navíc vypadal trochu překvapeně. Usoudil jsem, že nečekala, že se vrátím.

"Chtělo by to nůžky, nějakou fixu, žiletka by byla taky fajn." Vyjmenovával jsem seznam věcí co jsem nesehnal. Přitom jsem rozložil bundu na lince, abych se mohl pustit rovnou do úprav. Tato nová mise mě zaujala natolik, že se mi nechtělo řešit cokoliv okolo a chtěl jsem se pustit rovnou do díla. "Nakonec jsem musel do nějaký zapadlý zastavárny, proto to zdržení." Zacal jsem v mezičase vysvětlovat proč mi to tak trvalo.

Upřímně jsem překvapená byla. Nechápala jsem, proč by se sem vracel po tom co se mi smál. Ale opravdu došel. 
Docupitala jsem ke kuchyňské lince a koukala se co vyložil na stůl, pak jsem koukla na Joshe a poslouchala co chtěl donést. Zamyšleně jsem se koukla kolem. "Žiletku nemám...nestačí ostrý nůž?" Zeptala jsem se jej a pomalu oběhla ostrůvek u tkerého jsem stála, pak začala koukat do šuplat. Po chvíli jsem měla nůžky, fixu i setsakramentsky ostrou kudlu. 
Došla jsem k němu a položila věci vedle něj, pak obešla ostrůvek z druhé strany a stoupla si naproti, abych viděla co kutí. "Já..jsem ani nečekala, že se ještě ukážeš." Přiznala jsem a pokrčila rameny. "Takže..v pohodě..jsem ráda, že jsi tu." Dodala jsem tišším hlasem a sledovala co a jak dělá. "Mám najít ještě něco..?" 

Žiletka nebyla, byl ostrý nůž, na delikátní práce nic moc, ale muselo stačit. "Tak nůž teda." Odvětil jsem né zrovna nadšeně.

Donesla mi věci a já ihned popadl fixu a naznačil jsem na bundě místa na vyřiznutí. Poté jsem vzal nůž a zabodl ho láky a začal krájet otvor do budy. Nůž při tom dřel o povech linky, ale to byla daň za tvorbu našeho projektu.

"Chápu, já zase nečekal, že mě sem pustíš, takže sme si kvit." Odpověděl jsem poměrně suše. Pak řekla že ke ráda, že ksem se vrátil. Usmál jsem se. "To rád slyším."

První verze otvoru byla hotova zrovna když se zeptala, zda je ještě něco potřeba. "Budeš si muset vzít ten postroj, musím zjistit, zda se ti tam vlezou křídla." Aniž bych čelek odpověď, pustil jsem se do úprav na batohu, kde jsem odstranil téměř celou část co sedí na zádech. Sice to znamenalo porušit i výztuž, ale to nevadolo, batoh neměl nést žádnou váhu.

Slyšela jsem jak nůž začal dřít do povrchu linky, a ihned jsem nespokojeně zamručela. Natáhla jsem se kousek vedle něj a podala mu prkýnko. "Můžeš..pokračovat na tomhle?" Zeptala jsem se jej a přisunula jej trochu blíže. Nechtěla jsem znít nevděčně, ale taky jsem nechtěla ničit mejetek hotelu. Dante by za to musel platit. Pak už jsem jen sledovala co dělal. Mezitím došlo k výměně pár vět. Přiznal, že ani on moc nečekal, že se ještě uvidíme - ale z jiného důvodu než já. Pak ale vyjádřil radost z toho, že jej já osobně ráda vidím. Rozhodla jsem se mu do toho nekecat a prostě jen sledovat jak mu to šlo od ruky. A velice brzy na touž byla na zádech velká díra. Upřomně mi bylo trochu líto té bundy, ale třeba mi to fakt pomůže a budu moct ven, aniž bych si připadala jako zrůda. 
Oznámil mi, že bude potřebovat abych měla křídla v postroji, a já tedy pokývla, a odcupitala do ložnice, odkud už jsem se vrátila s postrojem v rukou. Pak jsem si pomalu prošla celým tím zdlouhavým postupem nasazování postroje na obě křídla, a ve finále stála před ním a nespokojeně sebou vrtěla. Nesnášela jsem ten postroj..ale byla to jediná možnost jak se dostat mezi lidi. Stoupla jsem si před Joshe. "Tak..mám si tu bundu obléct?" Položila jsem otázku, a čekala co mi řekne. Nerada bych do toho nějak zasáhla a něco pokazila nebo udělala jinak než to plánoval. 

Moje hrubé zacházení s kuchyňskou linkou se ji nezamlouvalo anpodala mi prkénko. Sice to znamenalo snížení precizosnosti řezů, ale dalo se to přežít. Podložil jsem budnu prkénkem a řezal dál. "Jasný, pardon." Vysoukal jsem ze sebe omluvu.

Na můj požadavek o postroji nevznesla žádné námitky a rovnou ho přinesla, a oblékla se do něho. Měl jsem z ní pocit, jako by se soukala do fakt těsného korzetu. Bylo mi ji líto, že se musí tak trápit, ale ani můj plán nemohl fungovat bez toho postroje. Zeptala se, zda si má obléct bundu. "Jo, pomůžu ti s tím a podívám se, kde to nesedí." Záměrně jsem díru udělal menší, protože zvětšit se mohla kdykoliv, zašívat nějaké kusy se mi fakt nechtělo. Když si to nasadila, k překvapení nikoho, to nesedělo. Ale odvedl jsem dobrou práci, chyběl jen kousek. Poznačil jsem místa na úpravu a bundu si opět vzal. Při tom jak jsem jí s tím pomáhal jsem se dotknul jejího křídla. Pírka byla hebká, byl to příjemný pocit. Vůbec jsem netušil, jak svoje křídla vnímá a tak jsem se lekl, že by ji to mohlo nějak znepokojit. Začervenal jsem se. "Promiň, to jsem nechtěl." Doufal jsem, že pochopí, že jsem ji opravdu neplánoval osahávat. Rychle jsem se vrátil k bundě a provedl nutné úpravy a opět jí ji podal.

Postavila jsem se k němu zády, s bundou na sobě, a s křidly v postroji prostrčenými skrze ďuru v zádech oné bundičky. Stála jsem tam, nechávala jej s bundou různě manipulovat a upravovat to podle toho jak bylo potřeba. Nakonec jsme už bundu sundali, přičemž mi projel rukou přes peří. Dotek jsem zaznamenala, ale nebylo to nic světoborného a tak jsem na to neměla v plánu reagovat. On se ale ozval. "V pořádku..stejně už jsi na ně sahal." Odpověděla jsem klidným, příjemným tónem. 
Křídla sice byla citlivá na dotek, ale nebyla jsem kvůli tomu nijak vyplašená ani ukřivděná. Bylo to trochu jakoby mě někdo pohladil po hlavě. Vnímala jsem každé pírko a dotek jsem rozhodně poznala. 
Opřela jsem se lokty vedle něj o linku a sledovala jak se dále věnoval bundě. Pěkně pomalu odřezával nepotřebné kousky, a nakonec mi byla bunda znovu podána. 
Chytila jsem bundu na ramenech, švihla jí přes hlavu a pak jemně nadzvedla křídla, abych je protáhla skze díru, pak jsem protáhla ruce. 
Křídla trochu vypadaly jako kdybych měla na zádech dvě kuřata co provozovali bondage na amatérské úrovni. Ale ve finále na tom nesešlo, protože budou schovaný v batohu. "Tak co..ještě budeme odřezávat..?"

Dotek křídel přešla v klidu. Měla sice pravdu že jsem se jich předtím dotkl, ale to bylo za jiných okolností. "To je pravda, ale tam jsem nad tím ani nepřemýšlel."

Upravená bunda ji seděla skvěle. Teď přišel zlomový bod. Bude batoh dost velký? Vzal jsem ho a podal Elizabeth. Na rozdíl od bundy jsem se u batohu nedržel zpátky a otvor byl velký. Ovšem to zda se křídla vejdou do úložného prostoru, byla věc druhá. "Pomůžu ti s tím, budu jak tvůj panoš." Začal jsem ji pomáhat nasadit batoh. Zkombinovat nasazení popruhů a zakrytí křídel dalo zabrat. Nakonec bylo jasné, že bude nutná úprava, ale rozhodně to bylo proveditelné. "No mám strach, že to na sebe sama jen tak nedáš." Bylo by ji to k ničemu, kdyby nebyla schopna si to sama oblěknoutna svléknout, ale co už i kdyby si to vzala jen dne, byl by to aspoň malý úspěch.

"Fajn, můzeš si to sundat, budu to muset upravit." Utnul jsem její trápení při nasazování batohu. Vzal jsem si ho a začal párat švy na vrchu, abych mohl změnit jeho tvar.

Stála jsem tam jako poslušnej pejsek na výstavce. On si mě všelijak upravoval a opravoval a prohlížel bundu s batohem, a já stála jako tvrdé Y. Musela jsem se trochu zasmát, když oznámil, že bude jakoby můj panoš. "Dobře, dobře..tak to jdeme zkusit." Usmála jsem se, zvedla ruce a nechala jej aby mi pomohl batoh nasadit. Opravdu to šlo poměrně špatně. Nebyla jsem si jistá, jak to budu dávat když tu budu jen já. "Mnom..koukám." Uklízečce si asi o pomoc neřeknu, aby mi to nasadila a já mohla ven..tak to bude o dost těžší. 
Začal pomalu koukat na to co je ještě potřeba opravit a upravit, než mi potvrdil že i bágl si můžu sundat. Pomalu jsme mě z toho vysoukali, a já jsem si pak sednula na stoličku vedle linky, nadále sledujíc jeho práci. "Jsem zvědavá." Pousmála jsem se. Měla jsem obavy z toho jak to bude vypadat. Co když to na mě pak nasadíme, sešité, a moje křídla budou tlačit do batohu a bude to zase vypadat jak kdybych ten hrb měla i nadále? Jen schovaný pod batohem? 
"Na kolik to vyšlo..? A můžu ti pomoct?" Podala jsem otázku a koukla se na něj.

Když jsem pomalu končil s rozpáráváním kusu batohu přisedla se k lince. "Peníze neřeš, chvíli jsem dělal chirurga v jedné z nemocnic, kam chodí boháči. Tak jsem si natřískal bankovní konto do plna." Což byla pravda, žil jsme sice skromně, ale na kazdém kontinentu jsme měl nějaké bankovní konto s nějakou tou rezervou. "Přitáhl jsem malé šitíčko, můžeš mi zatím navlíknou niť, zkus vybrat nějakou pevnější, děluji." Zareagoval jsem na její nabídku pomoci aniž bych zvedl ruce od díla. Vzal jsem nůž a a chyrurgickou přesností jsem seříznul jeden kus batohu tak aby šel upravit jeho tvar. 

Dostal jsem žízeň, rozhodl jsem tedy využít její nabídky pomoci. "A dal bych si ještě něco k pití pokid možno, prosím." Opět jsem nespustil oči z batohu, nyní jsem akorát rovnal látku tak jak jsem si představoval cílový produkt. Všiml jsem si, že látka o kousek nevychází. Naštěstí jsem měl kus bundy kterou to šlo nastavit. Na prkýnku jsem tedy látku seřízl do obdelníku. Natáhl jsem ruku k mému asistentovy a rozkazovačným hlasen prohlásil "Šití!" Nebyl to záměr být nějak panovačný, pouze se ve mě probudil doktor a připadal jsem si jako na operaci a tak jsem tak i mluvil, tam nebyl čas na nějaké prosíky a přehnané zdvořilosti.

Opět trval na tom, že nemám řešit kolik co stálo. Narozdíl ode mě měl stabilní příjem, já jen žila z Danteho konta, mezitím co on lítal bůh ví kde. "Dobře." Řekla jsem nakonec, a rozhodla jsem se znovu peníze nevytahovat. Každopádně mi dal něco, s čím jsem mu mohla pomoct a co jsem ochotně přijala. Natáhla jsem ruku, chytila šitíčko a přitáhla jej k sobě, pak jej otevřela a koukla se do něj. Pohledem jsem přejala výběr nití a jehliček, a nakonec jsem vybrala černou, pevnou a poměrně tlustou nit. 
Chytila jsem jednu z jehliček, položila ji před sebe na pult a pak koukla na nit, začala jsem odměřovat kolik by jí tak mohlo být třeba. Rozhodla jsem se, že více nitě bude lepší, a tak jsem odmotala poměrně velký kus a odstřihla jej nůžkama. 
Nakonec jsem musela ještě provlést vlákno očkem, což bylo pochopitelně to nejtěžší na celém úkonu. Ve finále jsem to ale zvládla, protáhla jsem nit  tak aby na každé straně byla polovina vlákna, a na konci jsem udělala uzlík. Poté jsem uklidila zbytek špulky a nůžky do šitíčka a odsunula je stranou a jehličku mu nachystala tak, aby si ji kdykoli mohl zvednout, a zároveň mu nepřekážela. Druhým jeho požadavkem byla voda. "Jdu na to." Usmála jsem se, zvedla z židličky a obešla jej. Zvedla jsem sklenici ze které jsem předtím pila já, rychle ji vypláchla a následně naplnila vodou z kohoutku.
Otáčela jsem se, abych mu dala napít, a akorát jsem slyšela jak něco říkal. Pití..? Nerozuměla jsem mu, ale vzhledem ke znění jsem hádala, že chtěl napít. "Uhm..jo..tady ho máš..?" Byla jsem překvapená z toho tónu který použil, ale došla jsem k němu, a podala mu sklenici. 

Požádal jsem ji o pomoc a ona začala ochotně pomáhala. Když jsem ovšem požádal o šití, přišla ke mě a dala mi do ruky sklenici. Takovou váhu jsem nečekal.  Ruka se mi naklonila, ale rychle jsem to vyrovnal. I přez mou rychlou reakci je část vody vylila. "Sakra" řekl jsme instinktivně. Pak mi došlo, co se stalo a zaraženě jsem se podíval na Elizabeth a nahodil jsem výraz "jako fakt?" . Když jsem se vzpamatoval, rozhodl jsem se uhrát že se nic nestalo. Napil jsem se ze sklenice, položil ji na pult a vzal si jehlu. Aniž bych se podíval na louži na podlaze, pustil jsem se do opětovného sešívání. Při tom jsem celkem chladně prohlásil. "Díky za vodu." 
Raději jsem se věnoval mé misi a moc se nevěnoval ničemu okolo. Začal jsem cítit, že  té interkace s lidmi mám pro dnešek dost. Začínal jsem být protivný a nejraději bych prostě odešel, lehl do postele a počítal fleky na stěně. Ale to nešlo, tohle celé jsem musel dotáhnout do konce ať to stálo co to stálo.
Šití mi šlo skvěle od ruky, aby taky ne, když jsem měl tak dlouhou praxi. Netrvalo dlouho a batoh byl upraven do konečné podoby. Rozhodl jsem se přidat nabatoh jeden z opasků a s jeho pomocí vytvořit napětí na látce batohu tak, aby držel vhodný tvar. Nakonec jsem ještě zašil zipy, aby nikdo náhodou batoh neotevřel a neodhalil jeho tajemství. Když jsem skončil,  spokojeně jsem si prohlédl dílo. Batoh vypadal, že si lecos zažil, ale z venku stále působil jako pouzitelný kus vybavení. Mlčky jsem batoh předal Elizabeth a vyčkal na její reakci.

Rozlil vodu po zemi, a pak se na mě koukl poměrně dost nepěkně. Skousla jsem si ret, nevěděla jsem co jsem udělala špatně. "Mhm..jo." Udělala jsem krok pět, vzala z linky hadr a pak si vedle něho dřepla na kolena a začala otírat louži na podlaze. Nepotřebovala jsem aby měl chudák mokrá chodidla. Když jsem byla spokojena se suchostí podlahy, zase jsem se zvedla a poodešla ke koši na prádlo, kam jsem hadr hodila. 
Následně jsem se přesunula zpět před pult, sedla si a sledovala jej. Občas jsem jemně protřepla křídla, ale over all jsem se snažila být potichu a nerušit ho. Nerada bych ho znovu naštvala, nechtěla jsem aby se nám pokazil vztah už takhle v začátku. Přeci jen jsem potřebovala kamaráda. 
Po několika dlouhých minutách konečně přišel moment, kdy mi předal jeho výtvor. Přebrala jsem to, koukla na to a pak jemně kývla. Seskočila jsem ze stoličky, vzala bundu za ramena, a pak si ji přehodila přes hlavu. Křídla jsem stáhla k sobě a snažila se je do batohu nějak nacpat, když jsem měla za to, že to bylo hotové, protáhla jsem ruce skrze rukávy a následně zapnula zip. Koukla jsem na Joshe a pomalu se před ním otočila. Osobně jsem si připadala o dost lépe než předtím, křídla se nemačkala tolik a měla svůj vlastní prostor. "Já..myslím, že je to dobrý..?" Koukla jsem se na něj s otázkou. "Líbí se mi to víc...cítím se v tom dobře." Pokývala jsem hlavou a rozpačitě se na něj usmála.

Zkusila si můj výtvor. Seděl ji překvapivě dobře. Myslel jsem si, že bude nutno ještě pár finálních úprav, ale vyšlo to na první dobrou. Prohlédl jsem si celý její oufit. Jako první mě zarazila kombinace shortek a bundy, ale to nebylo nic, co by nešlo napravit. Mimo to vypadala jako hippie co jede na trip do lesa, ale nic bijícího do očí. Spokojeně jsem se usmála. "Když napravíš ty kraťasy tak cajk, vypadáš jak hipík na výletě."
Opřel jsem se o pult, vzal skleničku a hodil do sebe zbytek vody. "Celkem mi vyhládlo, co si tak skočit do nějakého podniku?" Podíval jsem se na její záda. "Asi spíš nějaké hladové okno, s tímhle tě asi v restauraci nenechaj." Zasmál jsem se a ukázal an batoh. Pochmurná nálada mě přešla, když jsem věděl, že se akce povedla. Těšil jsem se, že Elizabeth umožním chodit mezi lidi a konečně trochu žít.