Z rozebírání, jak by se dalo dál pokročit s případem, nás vyruší kapitán. Ihned mu věnuji svou pozornost a vyslechnu si jej. Trochu mne tím překvapil, jelikož sám jsem tu byl nový, ale.. aspoň ne nový v oboru. Souhlasně mu odpovím, jelikož nemám důvod rozporovat kapitánovi slova. „Samozřejmě, ukážu mu všechno potřebné,“ pokývnu hlavou a sleduji ho, než odejde. Poté se sám omluvím, že musím jít a taktéž odejdu z kanceláře. Cestu si naštěstí dobře pamatuju, takže ihned zamířím do zbrojnice, kde by měl čekat nováček. Podle toho, jak o něm mluvil jsem čekal, že jde o muže, ale po přijití tam jsem spatřil čekající ženu. Je doslova bílá jako stěna. Nejsem osoba soudící druhé, takže k ní hodlám přistupovat stejně, ač něco se mi na ní asi trochu nezdálo. „Dobrý den,“ pozdravím slušně nazpátek. Přistoupím k hubené dívence a nejde si nepovšimnout, jak na její postavu jsou jí kalhoty velké. Navíc jsem z ní poznal upíra. Tak či onak máme řešit práci a ne, kdo je kým, takže tohle nebudu vytahovat. Prozatím ale vynechám část o mém prvním dni na téhle stanici. „Jsem detektiv Redfield, dostal jsem vás dneska na starost,“ začnu neutrálním tónem a natáhnu jejím směrem ruku, abych si s tou její potřásl. Dívce koukám do očí. „Jestli chcete, mohu Vám to tady prvně ukázat, pokud už jste prohlídku budovy neměla,“ navrhnu slušně. Bylo by fajn na začátku vědět, kde co je a já ji mohu provést stejně, jako jsem byl nedlouho zpátky proveden já. „Kdybyste měla jakýkoliv dotaz, kdykoliv se ptejte,“ nezapomenu dodat. Co bude v mých silách, tak s ochotou pomohu. Jsme teď přece jeden tým a aspoň kolegiálně bychom měli spolu vycházet. 

Když jsem muže bez uniformy pozdravila, brala jsem to za uzavřenéo On ovšem ne. Přitoupil ke mě a pozdravil mě. Vycítila jsem z něho ten tak dobře známý pach, pach upíra. Na stanici jsem zaznamenal několik různých nadpřirozených pachů, ale do teď jsem jim nevěnovala pozornost. Netušila jsme zda mám cítit úlevu, nebo se spíš bát. Představil se jako detektiv a podal mi ruku. Natáhla jsem pravici a silou hodnou upíra mu stiskla jeho dlaň a potřásla. Sebejistě jsem prohlásila: "Důstojník Kuhtreiber." Zarazila jsem se a ryxchle opravila "Tedy, konstábl Kuhtreiber." Nemohla jsem si zvyknout na změnu mého oslovení a teď jsem se díky tomu ztrapnila hned první den, to to tedy začínalo...
Pustila jsem jeho ruku a mírně se začervenala. Tento den opravdu neprobíhal dle plánu. "Zatím jsem navštívila pouze kanceláře, takže bych prohlídku uvítala."  Bylo opravdu divné s někým se bavit takto ve stoje, Musela jsem zaklánět hlavu, abych se s ním vůbec mohla bavit z očí do očí. Trapnější by to snad mohlo být jenom, kdyby si pokleknul a mluvil na mě jako na dítě. Proto jsem s radostí přijala jeho nabídku na to projít stanici a bavit se po cestě.
Usoudila jsem, že dneska to bude jen takové seznámení se stanicí a pravý úvod do chodu hlídkové služby bude zítra. Ulevilo se mi, jelikož se mi opravdu nechtělo ve dne jezdit někde po městě a nedej bože vystupovat z auta. Počkala jsme až vyrazí na cestu a pušlně se vydala po jeho boku. Rozhodla jsem se předchozí  divnou interakci překrýt trochou humoru. Stále jsem nebyla schopná kdy a jak je svhodné vtipkovat, alew u tohodle muže jsem první dojem neudělala moc dobrý, tak nebylo co ztratit. "A čím ste se provinil, že ste mě dostal na starost právě vy?" Prohodila jsem jakmile sme se dostali z doslechu policisty sloužícího ve zbrojnici.

Její stisk byl vskutku pevný, to uznávám. Vím, že je upír, ale při prvním dni bych takový asi neočekával. Na tom asi ani nesejde, hlavně, že půjde všechno v klidu. „Těší mě,“ odvětím slušným tónem po tom, co se představila.. vlastně napodruhé, co se opravila, ale stává se. Nic jsem k tomu neřekl, tohle se může stát naprosto komukoliv. Nejsem typ, abych si z toho začal utahovat a smát se tomu. Jsem detektiv, ne nějaký roztržitý puberťák. Pohledem se jen snažím dát najevo, aby byla v klidu a nic si z toho nedělala. Kdo nějak nezačínal?? 

Zhluboka se nadechnu a vyslechnu jí, kde všude byla. „To napravíme,“ pokývnu klidně hlavou. Jde hlavně, aby se nějak nezalekla a nesekla s tím dřív, než vůbec začne. Teda samozřejmě, pokud to nebude jelito typu, že ji třeba nevypadne na zem zásobník při zastavení pachatele zbraní. Ale musím uznat, že situace byla celkem humorná svým způsobem. Je malinká a hubená, že se divím, že se na ní vůbec něco našlo. Pokud má ale šikovné ruce, dá se s tím něco udělat, ale to už není má starost. Ke všemu nejsem ani ten typ, co by na její "výšku" narážel. Každý je nějaký, no ne?? 

Když se vydáváme na prohlídku po velké budově, položila mi otázku, nad kterou jsem se popravdě musel uchachtnout. To jinak nešlo. „Asi to bude tím, že jsem dnes taky poprvé na téhle stanici,“ utrousím odpověď s ještě trochu pobavením znějíc v hlase. Je pravda, že normálně se o takové věci se detektiv nestará, ale tak se dnešní den aspoň zajímavě vybarvil. Na jednu stranu.. Aspoň tu nejsem jediný nový a ona snad bude mít pocit, že kdyby něco, obrátí se na mne a já se pokusím pomoct. Nevadí mi to. Potřebuji být myšlenkami jinde než u toho, co jsem způsobil tam.. Ne, nemysli teď na to. Nové místo, nová cesta a vyvarování se stejným chybám, to si pamatuj. „Jak jste na tom se střeblou??“ zeptám se a krátce na ní kouknu, když ji vedu po budově. Rád bych si i zastřílel ve střelnici, tak uvidíme, jestli máme podobnou zálibu, či ne. 

Můj úvodní přešlap vzal s klidem. Celkově působil velice mile, přátelsky a nápomocně. Možná až moc na upíra. Když jsem se ho vtipně zeptala na co provedl, dost mě zaskočil. Nováček má zaučovat nováčka? Usoudila jsem, že je asi zkušený policista, jen změnil působiště, Možná chtěl kapitán docílit toho, že se ani jeden z nás nebude cítit divně, z toho, že je tu nově. Zasmála jsem se a pokračoval mlčky dál.
Po chvilce prolomil ticho pro změnu on a zeptal se mě na střelbu. "Noooo, terč trefit dokážu." Spustila jsem jako školačka co se vykrucuje z písemky. "Taky aby ne, když téměř necítím zpětný ráz a nemusím se trápit s dechem." Když jsme dorazili na místo s lidmi, přestala jsem s narážkami na to, co jsem dopravdy.  Nemohla jsem ovšem zavřít pusu a blekotala jsem dál, nejspíše z nervozity. "Ale prát jsem se v base naučila dobře, takže žádný strachy." Usmála jsem se jako blbec ale to on naštěstí neměl šanci zahlídnout. Byla jsem zvědává, co mě chce člověk ,co je tu taky prvně, naučit. "Doufám že ze mě nebudete chtít dělat detektiva, na to já moc nejsem." Dobře jsem věděla, že bylo nepatřičné takhle bez usatání mluvit, ale prostě to ze mě padalo.