Slunce se líně převalilo za obzor a temné ulice města začaly postupně prozařovat oranžová světla ozdobených lamp. Z chodníků stoupala pára a z dály bylo možné slyšel křik, smích a místy i dětský pláč. Dokonce i sousedi od naproti se rozhodli vytáhnou tvé hyperaktivní ratolesti na noční procházku děsivou uličkou po hlavní třídě. V letáčcích, které bylo možné všude vidět, totiž lákalo město nejen na spoustu atrakcí a kreativních koutků pro ty nejmladší i nejstarší, ale i řadu stánků a doprovodných akcí. Sotva se dveře od protějšího bytu zavřely a rodinka si pomalu ztratila v zatočeném schodišti, naladila si Astorie v televizi živé vysílání zu Halloweenského veselí. Nadšený reportér tam v kostýmu Drákuly představoval jednotlivé úseky akce, dělal rozhovory a komentoval dění kolem. A nejžhavější novinka! Za 10 minut začne soutěž v pití piva. Pro ty, kteří by raději něco k zakousnutí, může nadchnou největší dýňový koláč na světě s rekordní váhou 105 kilogramů! Rozkřikl se rádoby Drákula, až mu z toho zaskočilo a dalších pár vteřin se jen dávivě vykašlával nezbednou slinu. Lady si během toho se škodolibým úsměvem oblékla dlouhé, černé, ghotické šaty a nalíčila se. Vlasy si spletla do drdolu a sepla si je sponou s motivem růže. Poté už stačilo nazou boty na vysokých podpatkách a dát volný průchod svému vnitřnímu já. Kůže jí díky tomu zpopelavěla, oči zrudly a ostré tesáky vysunuly. Byl to obrovský nezvyk, vyjít do ulic tak, tak jí příroda přetvořila. Co když jí tam zastaví někdo z inkvizice a budou se chtít přesvědčit, zda nejde o skutečné zuby? Možná by měla použít trochu umělé krve? Ah, na co umělou... Rychle skočila k lednici, do číše od vína si napustila trochu krve a decentně si ji nanesla ke koutkům úst. Teď už by to mohlo být dokonalé. 
Měsíc už zářil vysoko na nebi, když pustila byt a vydala se vstříc oživlému městu. Všude kolem běhali lidé v nejrůznějších maskách. Největší zastoupení ale zaznamenala v čarodějnicích, Spidermanech, upírech a zombie. Po cestě jí k jejímu údivu minula i slánka a pepřenka. Trvalo asi 20 minut, než se dostala k branám Halloweenské uličky, kde to žilo, jako v pravé poledne. Hlavní cestu a ten největší proud lidí lemovaly barvené stánky snad se vším možným, všechny podniky měly otevřeno a někde v zadu bylo vidět pár atrakcí a velké pódium. Práve od tama duněla hudba a kvíleli zpěváci, snažící se navidit tu správně napjatou atmosféru. Lady neváhala s vstoupila do ruchu. První kroky jí vedly podél stánků, kde si u jednoho koupila černý krajkový vějíř. Paní, která ho prodávala, byla převlečená za zkrvavenou zdravotní sestru a poznamenala něco o tom, že tento porodukt vyrobily onkologicky nemocné ženy. Astorie se na ni vlídně usmála a vhodila jí do charitativní krabičky pár bankovek. Tím by měla mít dobré skutky za ten den splněné. U dalšího si zase koupila lístky do tomboly, protože co kdyby opět vyhrála? Naposledy to byla noc v luxusním hotelu a ještě před tím zlaté vejce. Teď by mohla pro velký úspěch ke kartářce... další kroky už jí vedly různými směry a k různě zajímavým místům.

10.10.2024 17:42

,, Pravda, ale to bude všude stejné, ne?" pousmála se. Na každém městě se našlo něco, co dělalo policistům starosti, ovšem San Hillesh vynikalo svou násilností. Jenže tohle bylo téma opravdu na někdy jindy. Grace pro dnešní večer preferovala zábavu, kterou si po tom všem co měla za sebou zasloužila. Bez dětí, bez Reyese, bez myšlenek na práci.. prostě jen uvolnění a klidně zakázané. Dotáhla svého nóbl společníka na taneční zábavu do jednoho klubu a tam ho následně zanechala u baru. Po chvilce tancování se k ní přidal a to svým vlastním tajemným způsobem, takže jí vylekal, ale byla ráda, že se přidal a není to takový suchar za jakého ho měla ještě přes malou chvilkou. Sundala mu kabát, který mu uvázala kolem pasu, aby se mohl volněji pohybovat.  Pak mu dala ruce okolo krku a on ji instinktivně chytil za boky, které se volně hýbaly do rytmu. Přiznal, že sice nechápe tenhle styl hudby, ale chápe proč lidé takhle rádi tančí. ,, Můj šálek kávy to taky není, ale.. jak říkáte, hned jsem myšlenkami jinde a prostě se nechám unášet tóny. Je to osvobozující.." Vzal jí za ruku a zatočil jí kolem dokola, pak skončila znovu v jeho náruči a zasmála se, protože se jí to líbilo. Navrhl ji, že by jí někdy mohl naučit i ten valčík, pokud by chtěla a upřímně.. chtěla. ,, To zní skvěle." Oplatila mu pohled do očí a usmála se. Připadal jí, jako kdyby se chtěl uvolnit, ale zároveň se hrozně hlídal, jako kdyby se buď bál, že udělá něco špatně, nebo se nemohl uvolnit skrz to, že byl mimo svou komfortní zónu. ,, Potřeboval byste se ještě trochu uvolnit.." stáhla si ruce z jeho krku na hruď, kde mu troufale rozepla dva knoflíčky u košile. ,, Lepší.." provokace byla její parketa a tohodle muže si chtěla dotáhnout domů, takže si vzala za cíl, rozpustit ledy dřív, než dojdou ke dveřím. Z nějakého záhadného důvodu si myslela, že jí to doma projde. Koneckonců, nechtěli zabřednout do stereotypu...

Trošku mu vadilo že moc nevidí tuozdobu, to dění v okolí ale tak. Za ty roky si teoreticky trošku zvykl, trošku. V hloubi duše ví že ho to furt bolí, že nevidí ale nedáva to nikdy nějak najevo. Tuto slabost nikdy, tu schovava vevnitř sebe. A doufá že to nikdo nezjistí, možná by to dopadlo špatně. Povzdychne si tiše, nějak ztrácel chuť tu být na té akci ale zas, po boku Calisii bud ezas brzy lépe. Cítí to. Třeba fakt vyhrají dva jednorožce a bude sranda. Na jednu stranu by rád vypadl domů, na druhou je rád že tu potkal právě jí a že mu pomáha procházet po ulici i když hovno vidí.  "Náhodou, fakt je užasnéj. Co jsem slyšel tak je dost barevný i, na hřívě a ocasu." Poznamená smíchem, hned začalo být zase lépe. "Stále doufám že vyhrajeme jednorižce oba, aby se neřeklo. Kdybych jen já, daroval bych ti ho. Klidně jej můžeš přejmenovat na Owenonžce. Tož zní dost zajimavě a divně, ale budiž." Poznamená pobavěně, byla to vskutku zajímavá představa mít takového plyšáka. Nějak se mu zalíbil ten její smích, který zněl dost upřímně a přišlo mu že se s ním baví a byl za to rád, jestli tomu tak je. Cítí její ruku na loktu, celkově lépe cítí její blízkost. Nějak moc si zvykl na její osobu, je to jakýsi ukliňující na něj. Začala mluvit a tak pořádně poslouchal, nechtěl jí nějak rušit. Přistihl se že rád poslouchá jak mluví. Kýve hlavou aby věděla že jí vnímá, jemně kýve. "Netuším co a jak ale dobře, když myslíš že se nikdo nenudí vedle mé osoby. Budu ti věřit A neobvyklého? A děkuji, kvůli tobě klidně do tohoto kostýmu budu se oblékat častěji jestli chceš." Poví pobaveně ale jde znát že ho potěšilo celkově to, že se asi fakt vedle nej cítí dobře. Tož ho překvapilo. "Já ho nevybral, to můj.. otrok, služka." Poznamená. "A asi dobře." pípne úšklebkem a jak se přitiskla k němu více, uvítal to ale preventivně víc chytil tu hul aby mu neupadla. Druhou má ve svém objetí Calisie, dokonce jeho celpu paži pohladila. Pomalu. Cítil nějaké mravenčení, takové příjemné mravenčení. Proto jí chytil za ruku ale jen na chvíli, aby to nebylo divný a nevěděl zdá to může dělat. Nějak neví o tom že byla trošku zklamaná ale i tak nádale udržovala dost tu blízkost, že cítil její dech na tváři. Mluvila a usmal se. "Pojďme, najdi stánek s lístky na tombolu.  Ty uvidíš co tu mají, já jen... mohu vše ohmatat abych měl přibližnou představu." Poví jí na to a no, chtěl by si jednou opatrně pohladit Calisii po tváři, pak jemně zkoumat její tvář ale to je moc intimní a to fakt mezi nimi asi takové není. A když navrhla že by mohli něco ukrást, kdyby nic nevyhrály, zasmál se. "Dobře, to možná fakt zní lépe než něco vyhrát." Zamrmlá nahlas a pobavěně. Cítíl že se dali tedy do pohybu, pomalu jej táhla po ulici neznámo kam. Snaží se nějak moc nemávat holí, aby nikomu neublížil, na to dneska není nálada. Jen cítí jak se snaží proplétat skrz hromadu lidí co na ulici jsou. Má její ruku na loktu, nějak ho furt láká chytit jí za ruku ale krotí se. V tom se ozval její sladký hlásek. "Vsadit? No ,ůžeme ale jako slepej toho moc nesmůžu, ber na to prosím ohled. Ale beru to, jen chci podmínku že se musí brát ohled na muj handicap." Poznamená, možná trošku smutně že na plno to užít kvůli tomu nepujde ale bude se snažit aby to byla sranda i přesto. Nechce jí kazit náladu, ani sobě a tak nahodí úsměv. "Už jsme u nějakého stánku ať mužem vykoupit lístky na tombolu?"

Akce je plném provozu, lidé si nakupují různě u daných stáncích lístky na tombolu. Hlasitá hudba, všude alkohol a jídlo. Jsou i místa, kde i najdou využítí děti aby se nenudili když se baví dospělí. Lístky pomalu dochazí, tak šup šup ať na všechny výjde! Celý večer sedrží jasné počasí, na tmavé obloze ani mráček. Jen sem tam jdou občas vidět hvězdy, malý měsíc který má pár dní před úplňkem. Díky osvětlení města moc toho na obloze nejde vidět. V tom v jednom stánku se stane nehoda, ničeho nic. Vybuchla velká bečka piv. Nějak špatně s ní manipulovali a byla tak natlakovaná, že buchla. Všehcno pivo letělo do okolí toho stánku, na lidi pracující za stánkem a i na ty co zrovna stáli u něj nebo jen procházeli. Zažitek, prší pivní déšť. Pro mnohé, kterí nebyli pod útokem pivního děště se začali jen smát a koukat na ty smolaře. (Pivní děštík dopadl i na postavy od Taylor a Bača, nešlo mi to najít tak aspon takto. )

Amarisen stála na místě, jakoby přikovaná. Earlova slova v ní rezonovala, a přesto jí připadala skoro neskutečná. Jako by si z ní někdo utahoval, a přesto měla pocit, že tohle všechno je opravdové – příliš opravdové. Když se znovu zhluboka nadechla, snažila se uvést své myšlenky do pořádku. Věděla, že teď s ní mluví duch, ale ta představa byla tak bizarní, že se s ní nedokázala smířit snadno. Jakoby se její život právě od základů změnil, vstoupila na cestu, o které nikdy ani nesnila. „Ty jsi... mrtvý,“ zopakovala jeho slova, jako kdyby potřebovala slyšet ten termín ještě jednou. Hlas se jí chvěl, ale snažila se to zakrýt. „To znamená, že nemáš tělo. Že jsi... jenom duše,“ pokračovala tiše, její myšlenky klouzaly od jednoho nápadu k druhému. Něco na tom bylo strašidelného, ale Earlův hlas jí paradoxně dodával klid. Jako by to, že může mluvit s někým, kdo prošel smrtí, bylo nějakým způsobem zvláštně osvobozující. „Zastřelili tě,“ zamumlala tiše a v jejím hlase byl náznak nevěřícnosti. Pomalu vstřebávala tu informaci, jakoby z ní chtěla vytáhnout něco víc. „Proč? Kdo by tě chtěl zabít?“ Její otázky vytryskly skoro samy, poháněné zvědavostí, kterou už nedokázala udržet na uzdě. Nechtěla být neomalená, ale ten zájem byl silnější. Jak si mohla představit bolest a zmatek posledních okamžiků jeho života? Zmocnila se jí podivná směs zvědavosti a empatie. Amarisen cítila, jak jí bije srdce. „A ty jsi vážně měl už zaživa takovou schopnost?“ pokračovala opatrně. „Komunikovat s lidmi telepaticky? Jak je to možné? To jsi byl už za života něčím... zvláštním?“ Byla fascinovaná. Začínala si představovat, že Earlův příběh je mnohem složitější, než si původně myslela. Když o sobě mluvil jako o někom, kdo nebyl dobrý člověk, kdo měl na rukou vinu, cosi v jejím nitru se zachvělo. Neodsuzovala ho. V jeho tónu byla cítit lítost, možná i něco, co by se dalo nazvat kajícností.  Earl se chvíli odmlčel, jako by přemýšlel, jak jí odpovědět. Amarisen to ticho vyplnila svým vlastním přemítáním. „Vím, že to asi není úplně... běžné,“ začala tiše. „Ale cítím, že ti můžu věřit. Nevím proč, možná to dává smysl jenom mně, ale nemám z tebe špatný pocit.“ Přistoupila o krok blíž, jako by se snažila přiblížit k někomu, koho nevidí, ale přesto cítila jeho přítomnost. ,,Co jsi udělal tak hrozného, že tě to nutí zůstat tady, místo aby ses… pohnul dál?“ Amarisen stále měla mnoho otázek, ale byla si vědoma toho, že Earlovi potřebuje dát prostor na odpovědi. Byla zvědavá na jeho minulost, ale ještě víc ji zajímala jeho současnost – jak se mu dařilo jako duchovi, co všechno prožíval, když neměl tělo, ani fyzickou podobu. Byla to představa, která v ní vyvolávala nespočet protichůdných pocitů. Jak asi muselo být, když si uvědomil, že je navždy uvězněný mezi světy, že nemůže opustit místo, kde ho zastihla smrt? „Když říkáš, že jsi na cestě vykoupení… Myslíš si, že to skutečně funguje?“ Amarisen se snažila najít správná slova, aby jejím otázkám nechyběl cit. „Myslíš, že když vykonáš dost dobrého, že ti to dovolí najít… klid? Odejít z tohohle světa?“ Hlas jí zněl jemně a plný soucitu, když mluvila o něčem tak citlivém. Earlovo ticho jí najednou připadalo hlubší, jako by v sobě neslo celou váhu jeho přiznání. Pak ji napadlo něco dalšího, něco, co jí vrtalo hlavou od chvíle, kdy se s ní poprvé spojil. „A co jsi byl zač za života? Jaký člověk?“ její zvědavost zvítězila. Chtěla o něm vědět víc. Potřebovala si udělat jasnější obraz o tom, s kým má tu čest. „Byl jsi opravdu tak špatný, jak tvrdíš, nebo si to jen myslíš, protože sis něco nedokázal odpustit?“ Na tváři se jí objevil náznak úsměvu. Přestože byla celá tahle situace podivná a složitá, cítila, že jí to nějakým způsobem naplňuje. Napadlo ji, jestli by skutečně chtěla spatřit někoho, kdo už dávno opustil svět živých. Ale pokud tu byl, cítila, že má právo pokusit se pochopit jeho příběh co nejlépe. „Tak co?“ dodala po chvilce a znovu se zadívala na místo, kde tušila jeho přítomnost. „Řekneš mi o sobě víc?“

Citíl jsme jak s každým mým slovem se u ní zvedá míra zájmu a okouzlení. Chtěla o mě vědět co nejvíc, a upřímně jí to zajímalo. Nic takého se mi nikdy poředtím asi nestalo. Pomalu jsem se ztrácel v tom, na co všechno se ptala. Její myšlenky skákali z jednoho nápadu na druhý a její ústa chrlila otázku za otázkou. Nechal jsem ji se pořádně vypovídat, vyfiltrovat všechny ty emoce a zvědavost. V jednu chvíli popošla dopředu a já musel uskočit aby neprošla přímo mnou. Pak civěla mým směrem, i když jsem věděl, že mě nevidí, bylo to skoro jako povídat si se slepcem.
Když jsem pocítil, že jí došla pára, začal jsem opět já. Nechtělo se ovšem to tady všechno do ní hustit někde uprostřed davu lidí. Litoval jsem, že jsem si něpřitáhl svoji tašku.
"Pokud si chceš vážně popovídat navrhuji někde bokem. Je těžké bavit se s tebou když je tu tolik cizích myšlenek. Navíc tě tu bude mít brzo za blázna až zjistí, že tu mluvíš pro sebe." Dost mě udivovalo, že si ji zatím nikdo nevšiml a nepodotknul to, asi tu lidé byli zvyklí na všemožné podivíny.
Vzlétnul jsme mírně do vzduchu a zahlédl, že jsme se nacházeli skoro na kraji místa vyhrazeného pro akci.
"Když půjdeš teď rovně, brzy narazíš na nějaké klidnější místo, kde se budeme mic pobavit z očí do očí. Já tě teď na chvíli opustím, ale brzy se vrátím." 
Bylo mi nepříjemné tahle zmizek, obzvláště když nebyla vůbec šance, že ji opět najdu, nebo že se mezitím něco neposere. Ale tašku jsem nyní považoval za prioritu. Mohl jsem tak být konečně něco reálného a né jen ukecaný hlas. Nedělal jsem si naději, že si najdu kamaráda, ale dostat možnost pokecat si na intimnější rovině mě lákala.
Jakmile jsem dořekl poslední větu, vznesl jsem se vysoko na střehy budov a letěl přímo do staré čtvrti. Zalétl jsem ke své skrýši a pomocí telekineze jsem zvedl tašku s oblečením a letěl s ní zpátky. Dával jsem si pozor abych s ní do ničeho nenarazil, a aby mě nikdo nezahlédl. Když jsem dolétl zpět na akci, necal jsem tašku prozatím na jednom z balkonů a vydal se hledat Amarisen.

Calisia se s Owenem pomalu proplétala mezi hloučky lidí, kteří se shromáždili kolem stánků na tombolu. Byla to noční událost, která přitahovala různé typy lidí: rodiny s dětmi, mladé páry, ale i skupinky přátel, kteří se přišli pobavit. Atmosféra byla naplněná smíchem, veselými výkřiky a vůní pečených dobrot, která se linula z nedalekých stánků. Ale pro Calisii to nebylo nic víc než pozadí k jejím vlastním myšlenkám. Jak se snažila udržet Owensu blízkost, cítila se uvolněně. Jeho humor a schopnost brát věci s nadhledem ji fascinovaly. V jeho přítomnosti zapomněla na svou temnou minulost, na hrůzy, které zakoušela, a na bolest, kterou každodenně nosila v sobě. Owenova slepota ji zasahovala jinak, než by si byla bývala dokázala představit. Byl to paradox, ale cítila s ním jakési zvláštní spojení, které ji přitahovalo blíž. Owenova vtipná poznámka o jednorožcích ji rozesmála a na chvíli ji vymanila z temných myšlenek. "Owenonžec," smála se, a její smích byl jako hudba v této rušné noci. Byl to moment, který jí ukázal, jak příjemné je mít vedle sebe někoho, kdo dokáže rozjasnit i ten nejtemnější kout její duše. "Pojď, najdeme ten stánek s lístky!" vyzvala ho, a cítila, jak se její srdce rozbušilo při pomyšlení na tu vzrušující chvíli, kdy budou mít možnost vyhrát něco magického. Když se dostali ke stánku, všimla si skupinky lidí, kteří se shromáždili kolem. Calisia byla pozorná a snažila se být oporou, ale najednou ji upoutala nechtěná pozornost jednoho z mužů v davu. Byl to obyčejný chlapík, na pohled nic zajímavého. Ale jeho slova, která zamířila k Owenovi, byla jako ledový hrot. „Hele, slepý! Jaké to je být teď mrzákem?“ zavolal posměšně, a smích ostatních se rozlehll kolem jako hrom. Calisia se její tvář okamžitě změnila, z veselého úsměvu na chladnou masku, zatímco v ní začal vířit hněv. Její oči se zúžily, a jako by se v tu chvíli všechno kolem zastavilo. Cítila, jak v ní narůstá touha po pomstě, touha učinit spravedlnost pro Owena. V tu chvíli se rozhodla. Rychlým pohybem se otočila, a než se posměváček stačil vzpamatovat, uchopila ho za zápěstí a trhla. Její síla byla ohromující, a s radostí cítila, jak mu ruka v její sevření křupne. Nechala ho, aby se rozplácl na zem, ale sama si dala pozor, aby to vypadalo, jako by mu nic nebylo. Všichni se nadále smáli, bavili se, a ona byla s každým dalším zlomeným kostí šťastnější. "Jaké to je být mrzákem?" zeptala se, když se sklonila k němu. Její hlas byl tichý, téměř klidný, ale v jeho intonaci se skrývala krutost. "Zvláštní, že? Ale neboj, brzo si zvykneš." S každým slovem si vychutnávala jeho bolest. Byl to bezprecedentní zážitek, kdy se ocitla v roli, kterou obvykle hrála sama. Ale teď byla ona ta, kdo dával bolest, a cítila se silná, mocná, naplněná. Když se vrátila k Owenovi, její úsměv byl široký. "Pojď, máme lístky, a ten pitomec si dal říct," pronesla, a ruku měla stále na loktu jeho, jako by nic. "Myslím, že mu to jen prospěje. Možná se naučí být trochu slušnější." V jejím hlase byla jistá lehkost, a její smích zněl jako hudba, která se k jeho křiku vůbec nehodila.  "Tady je to divné, co?" zašeptala mu, než se proplétali davem, "ale občas je to nutné. Lidé si myslí, že mohou říkat, co chtějí, aniž by čelili následkům." Uvědomila si, že s každým nádechem se opět cítí v bezpečí. Měla moc chránit toho, kdo ji zajímal, a v této roli byla tak přirozená. Jak se posouvali dál, vnitřně se jí ulevilo. Tato noc s Owenem se proměnila z obyčejné akce na něco mnohem víc. Jejich vzájemné pouto bylo silnější než kdy jindy, a Calisia se cítila, jako by nalezla svou pravou podstatu. Hranice mezi dobrem a zlem se stíraly, a ona byla tím, kdo tvořil pravidla, co bylo přijatelné a co ne. Pro ni to byla hra, ve které byla mistryní, a Owen byl její nečekaný spojenec v této temné odysee, kde smích a bolest byly spojeny.

Při procházení mezi stánky si všemla, že někteří směňují peníze za lístky do tomboly. Její soutěživá duše neodolala a musela rovněž zkusit své štěstí. Třeba vyhraje zlaté vejce, které je všechny prokleje, a nebo noc v hotelu, který záhy vypálí. U vysokého postaršího pána ve stánku s fialovou dýní si koupila pár lístků a poté už zamířila k pódiu, kde byly ceny ukázány.

Amarisen stála na místě a chvíli sledovala, jak se Earlova přítomnost z její mysli vytrácí. Cítila, jak její pozornost klesá zpět do reality, která ji obklopovala, plná hluku, smíchu a šumu cizích myšlenek. Přesto jí vše připadalo podivně vzdálené, jako by byla schovaná za neviditelnou clonou, která ji oddělovala od okolního světa. Měla pocit, že skutečně poprvé během dne promlouvala s někým opravdově. I když ten někdo byl... mrtvý. Vzrušením se jí rozbušilo srdce. Vše, co se stalo během posledních několika minut, bylo tak zvláštní a neuvěřitelné, že měla co dělat, aby si to všechno urovnala v hlavě. Představa, že s někým sdílí mysl, že s někým takovým mluví – duchem – jí stále připadala neskutečná, ale zároveň nesmírně zajímavá. Hádala by, že kdyby jí to někdo vyprávěl, pokládala by to za výmysl, něco, co se nemůže stát. A teď tu stála sama, zatímco její mysl se přetékala otázkami, které Earlovi položila. Neunikla jí jeho poznámka o tom, jak ostatní lidé brzy zjistí, že tu mluví pro sebe. Ne že by to někdy dříve dělala, ale dnes měla pocit, že by dokázala hodiny diskutovat s někým, koho nikdo jiný neslyší. Teď, když byl pryč, měla dojem, že ztratila někoho, s kým mohla sdílet něco tajemného a zvláštního. Všechno na tom bylo absurdní, a přesto tak fascinující, že ji nenapadlo nic jiného než poslechnout jeho radu a najít klidnější místo. Earl říkal, že pokud půjde rovně, brzy narazí na tichý koutek, kde budou moci pokračovat v rozhovoru. Udělala několik kroků, ale zastavila se a nejistě se rozhlédla. Cítila se, jako by vstoupila na úplně neznámé území. Dav se kolem ní pohyboval, každý si hleděl svého, a Amarisen se připadala podivně izolovaná. Popošla ještě pár kroků směrem, kterým jí Earl radil, a zjišťovala, že se ocitá na kraji velké plochy, kde bylo méně lidí a vzduch byl o něco čistší.  Když došla na menší travnatou plochu obklopenou stromy, konečně si dovolila zastavit a zhluboka vydechnout. Tady byl klid. Jakmile se zde zastavila, zvedla ruku a projela si prsty vlasy, trochu roztřesená. Byla tu sama, a přesto tu na nějaké úrovni nebyla. Earl ji slíbil, že se vrátí, a ona věřila, že svůj slib dodrží. Přemítala o tom, co říkal – o tom, jak hledal nějaký způsob vykoupení a mluvil o svém životě, který se zdál temný a složitý. Cítila ve svém nitru něco mezi soucitem a zmatkem. Nemohla si pomoct, ale chtěla vědět víc. Jak dlouho už byl vlastně mrtvý? Jaký byl jeho život předtím, než se stal duchem? Co ho přivedlo na cestu, která skončila tak tragicky? Earl zřejmě nebyl žádný svatoušek, to bylo jasné z toho, jak o sobě mluvil. Ale ta poznámka o tom, že se snaží vyrovnat svou karmu, ji zaujala. Znamenalo to snad, že někde hluboko uvnitř pořád hledal cestu ke smíření? Bylo možné, že se snaží o něco, co by mu mohlo přinést klid, a ona mu mohla nějakým způsobem pomoci? „Bláznovství,“ zamumlala si pro sebe, zatímco si sedala na trávu a opřela se o kmen stromu. „Celé tohle je bláznovství.“ Přesto měla pocit, že chce být součástí tohoto zvláštního dobrodružství. Možná to bylo proto, že nikdy neprožila nic tak vzrušujícího. Její život byl až příliš obyčejný, ale teď, když stála na hraně mezi světem živých a mrtvých, připadala si tak nějak živější než kdy dřív. Seděla tam několik minut, naslouchala zvukům okolí, ale její myšlenky stále směřovaly k Earlovi. V hlavě jí vířily otázky, na které chtěla odpovědi. Co by mohla udělat, aby mu pomohla najít klid? Mohla by vůbec něco udělat? A co tím vlastně riskuje? Bylo zřejmé, že s ním na nějaké úrovni začala cítit jistou blízkost, ačkoli ho vlastně vůbec neznala. Možná to bylo tím, že sdíleli tak podivné a intimní spojení – spojení, které se zdálo vysoce nepravděpodobné, ale přitom opravdové. Najednou se jí zdálo, že kolem ní zavál lehký vánek. Skoro jako by s sebou přinesl náznak hlasu, který volal její jméno. Amarisen se narovnala a rozhlédla se kolem. „Earle?“ zašeptala, skoro až nesměle. Nepřipadalo jí správné mluvit nahlas, ale ten vnitřní pocit ji přiměl to udělat. „Jsi zpátky?“ Zavřela oči, skoro jako by se snažila znovu navázat telepatické spojení, a doufala, že se Earl opět objeví.

Najít Amarisen mi nedalo moc práce. Našlia si skvělej flek u torchu zeleně. Vzal jsem tašku a nenápadně ji položil za strom. V tu chvíli jsem zaslechl její hlas, skoro jako by vycítila, že jsme se právě vrátil. "Jsem tu, teď se ovšem nelekni." Vlídně jsem ji odvětil. Poté jsme vzal tašku a po zemi ji došoupal před ní. Z jejího pohledu to musel být zvláštní, sportovní taška co se sama pohybuje po zemi. Ale varoval jsem ji a od ducha mohla očekávat jen samé divné věci. Když byla taška  přímo před ní pomalu jsem rozepl zip a otevřel ji. Nic z toho jsem samozřejmě nedělal já, já se ničeho dotknout nemohl, těla jsme to svou myslí. Z tašky jakoby vylétla šedá mikina s logem Ghost busters a začala se rozkládat. 
"Nemůžeš sice vidět mě, ale tohle ti pomůže brát mě jako někoho skutečného, taky ti tím ukážu, že dokážu ovlivnit okolí kolem sebe." Mluvil jsme pomalu a možná trochu podivně. Dávalo mi skutečně zabrat s někým komunikovat a zároveň hýbat s předměty. Byl jsme maximálně soustředěný a stejně to nebylo dost. Když přišel čas na správné vytvarování  mikiny, musel jsem dokonce přestat  mluvit. Po chvilce před ní začala levitovat mikina ve tvaru lidského rorsa. Poté jsem přidal i kalhoty, boty, rukavice a nakonec jsme nasadil kapucu. Sice to trvalo několik minut, ale nakonec se před ní zjevila postava v oblečení ale bez tváře. Opět jsem na ní začal mluvit a při tom jí postava zamávala. "Ahoj" Dodal jsem k pozdravu loutky. "Promiň jestli jsi na mě mluvila a já nevnímal, musel jsem se soustředit. Teď se konečně můžeš ptát, odpovím ti na každou tvou otázku." Když jsem s ní nemusel komunikovat, využil jsem mozkovnu na to, abych donutil postavu sednout si proti Amarysen do tureckého sedu. 
Nebyl jsem sice schopen provádět nějaké drobné pohyby a nebylo možné vyjadřovat výrazy tváře, ale i tak mi to pomáhalo se cítít aspoň trochu živě, jako skutečná osoba. Navíc  kdyby se díval nějaký kolemjdoucí, z jeho pohledu by to vypadala jak dva lisé co sedí v trávě a povídají si. Sice mluvila jen ona, ale měla posluchače a nepůsobila tedy jako blázen.