Poté, co jsem si nějak zařídil ten svůj takzvanej zámek do stavu že se tady dá konečně žít aby to nebylo jak v nějakém starém opuštěném domě kde prej straší. Naštěstí ty uklízečky nic nerozbily a nelezli mi ani do mejch sklepů kde schovávam dosti zajímavé věci a hlavně mučíci prostředky. Po zařízení ještě pár věcí jsem si dal rychlou sprchu a převlekl se do jiného sáčka na které jsem si dal kabát. Přece jen jsme v Kanadě, zima se tady blíži o něco dřív než v jiné části Ameriky či dokonce Evropy a venku je zima. Né že bych tu zimu pociťoval, ale měl jsem určitej smysl pro oblekání a zapadnutí mezi lidi. Možná jsem už dost starý na to abych vypadal stylově nonstop a ukazoval své peníze. Holt moje staromódnost se držela fakt na vysoké úrovni poslední dobou. Potřeboval jsem se nakrmit a zároveň více poznat todle město když jsem tady byl furt relativně dost novej, co jsem ale nejvíc potŕeboval je započít můj hlavní plán. Armáda. Samozřejmě jsem jel pěšky abych se tady více rozhlédnul i po místech kam se autem jednoduše jen tak nedostanu a hned si zapamatoval určitý věci které jsem potřeboval třeba do budoucna. Projel jsem se i kolem parků, ohlédl se po sochách a památkách co tam byli až jsem došel právě k ulicím, kde už z veliké dálky můj vampýrskej nosánek ucítil vůni ožralejch lidí, bary, smrad z pajzlů po cigaretách a vodních dýmkách. Pomalu jsem procházel do té hlavni ulice a sledoval okolí a už teď mi bylo jasné, že tady kdyby šel někdo kdo není nadpřirozenej, skončí špatně. Očividné ale toudle myšlenkou jsem to přivolal, protože jsem najednou začal cítit krev. Nasál jsem tu vůni krve a ohledl se směrem kudy ta vůne přicházela. Byla to nedaleká ulička ke které jsem pomalu přišel a v dálce jsem viděl cápka, kterej vyhrožoval nějaké ženské s nožem u krku přičemž ji mírně říznul. Mé oči ztemněli ale rychle jsem se hodil do klidu, dal ruce do kapes na kabátu a pomalu se přibližoval k nim. Samozřejmě jsem nešel takzvaně stealth mód a chtěl jsem aby o mě vědeli, přece jen jsem si chtěl s kořistí pohrát. "Hey TY! Vypadni nebo tě podříznu jak prase!" Ozvalo se od toho chlapíka, ale ja to prostě ignoroval a nadéle jsem se přibližoval. Byl jsem ani né patnáct metrů od nich a chlap začal panikařit a přichytil si žensku k sobě a dal ji nůž ke krku. Očividně si myslel, že rukojmí mě zastaví. Špatná volba. "Prosím! Jděte pryč jinak mě zabije!" Zakřičela ženska. Chtělo se mi lehce smát z toho jejích strachu, ze kterého jsem mohl krájet rovnou vanilkové koláčky. Nakonec jsem se zastavil v menším stínu cirka šest metrů od nich, kdy jsem se na ně díval a nic neříkal. Čistě jsem si vychutnával ten strach co tady byl cítit. "Chlape, kurva vypadni jinak chcípne! Todle není tvůj problém, tak vypadni! Slyšíš!" CHlap vykřikl a hned po něm i ženská. "Prosím! Odejděte! Nechci tady umřít!" I přes to jsem byl chvíli ticho než jsem se tajemně uchechtl. "Vy lidé si myslíte jak jste něco lepšího.. ale jste jen pouhé krmivo. Když se nezničíte samotní, zničíme Vás my." Tajemně a krypticky jsem řekl a hned využil svou Vampýrskou rychlost kterou jsem se dostal myhnutím oka za cápečka, kterýho jsem chytl za krk a silně s nim hodil o zeď čím stratil krátce vědomí. Nestrácel jsem čas a hned chytil pod krk i tu nebohou ženštinu, kterou jsem bez problému zvedl až nad sebe kdy zmatkem začala kopat nohama. "A ty mi tady voníš s tou tvojí krví.. byla by škoda kdyby ses víc nepodělila." Chladně jsem podotknul a nabral si prstem druhé ruky trochu krve která ji tekla z okolí krku a poté prst pocucnul. "Mmm.. lahodná a sladká chuť." Zamrmlal jsem si pro sebe a dal ženu na svou úroveň, kdy jsem se ji hned zakousl do krku a začal pít její sladkou krev. Počas toho se chlápek vzpamatoval pomalu a vyděšene se na mě koukal, ale já to aktuálně neřešil i když jeho krev mi tady voněla pod nosem. Co ale zaujalo mojí pozornost bylo právě to, že jsem ucítil nějakou bytost která si to pomalu kráčela taky toudle uličkou.. ale nebyl to žádnej člověk. Podle parfému jsem odhadoval že to bude nějaká žena. Nakonec jsem se odkouskl a koukl na chlapáčka, kdy jsem měl kolem pusy krev a chudinka ženština ze které jsem se napil už vnímala z posledního. "Zahrajeme si na honěnou." Vyprskl jsem na chudáka, kterej se z toho jaksi podělal strachy. To ale byl záměr, rád si hraju se svou kořistí kterou teď byl i on. Nejlepší kořist je tá se kterou si jako predátor hraju a tady ta kořist se rozhodla jít na krásnej útěk, ale jaksi se po chvílce utikání, kdy jsem mu dával náskok zastavil. Očividně náš nezvanej host si čekal ve stínu.

Calisia procházela potemnělými ulicemi s lehkostí a elegancí, jakou by mohla závidět i kočka. Její kroky byly tiché, ale její přítomnost se vznášela ve vzduchu jako elektrický náboj. Ticho noci bylo přerušeno jen občasným vzdáleným šelestem nebo zvukem rozbitého skla, ale nic z toho ji nezastavilo. Jak ráčela, její smysly byly napjaté jako struny, vnímala každý detail kolem sebe. Oči měla ostré a neúprosné, zaznamenávající sebemenší pohyb, zatímco její mysl byla soustředěná na cíl. Dnes v noci, vzduch byl nasycený napětím a sliboval akci. Zastavila se na úpatí jedné z mnoha úzkých uliček, kde se setkávaly stíny a šero, a jako lovec skrývající se před svou kořistí, zaposlouchala se do zvuků kolem. Přitahovala ji vůně, kterou mohla cítit jen ona – nasládlá, kovová a hypnotizující. Krev. Byla to siréní píseň, která ji volala blíž, lákala ji do temnoty. S pomalým a přemýšlivým pohybem se přiblížila k ústí uličky a schovala se do stínu. Odtamtud měla dokonalý výhled na scénu, která se odehrávala jen několik metrů od ní. Její srdeční tep se zrychlil, když uviděl mladíka, zjevně zoufalého a plného strachu, jak přidržuje ženu u zdi. Jeho ruka se třásla, nůž v ní držel s námahou, a kůže ženy, na které se nůž opíral, se začal jemně červenat. Žena tiše plakala, její tělo se snažilo vyhnout nepříjemnému kontaktu. Calisia pozorovala, jak se hrudník ženy prudce zvedl, zatímco její oči byly rozšířeným strachem. Náhle se situace změnila. Do této scény vstoupil muž, jehož přítomnost rozvířila vzduch jako neviditelná vlna. Měl jistou ladnost a sebevědomí, které okamžitě přitáhlo Calisiinu pozornost. Jeho kroky byly tiché, ale autoritativní, a jeho oči zářily zvláštním leskem. V okamžiku bylo jasné, že nepatří mezi obyčejné smrtelníky. Z něj vyzařovala temná síla, síla vampýra. Mladík, zoufalý a plný strachu, zakřičel, aby varoval vampýra Jeho hlas byl chraplavý a rozrušený, přesto se snažil udržet nůž blízko krku ženy. Ta se v jeho objetí třásla, zoufale se snažila nehybně zůstat, její oči plné naděje, že by mohla uniknout. Když se přiblížil k mladíkovi, jeho pohyby byly ladné a sebevědomé. Působilo to, jako by věděl, že ovládal situaci. Calisia se cítím, přitahována tímto tvorem, jehož síla byla téměř hmatatelná. Napětí mezi nimi bylo jako struna natažená do krajnosti, připravená se každou chvíli přetrhnout. Calisia sledovala celý tento výjev se zvráceným zaujetím. Bylo v tom něco fascinujícího a přitažlivého, jak vampýr pohlcoval svou oběť. Nechala scénu plynout, dokud si nevšimla, že mladík začal utíkat. V ten okamžik už věděla, co musí udělat. Calisia nečekala ani chvíli, když se dostala k mladíkovi. S ledovým klidem se přiblížila zezadu, v rychlém pohybu podkopla jeho nohy, čímž ho srazila tvrdě na zem. Mladík vydal bolestný výkřik, ale než se vůbec stačil zorientovat, Calisia mu drsně přitiskla nohu na koleno. Se sadistickým zaujetím pozorovala jeho zoufalý výraz, když vyvinula tlak. Zvýšila sílu a špičkou své boty mu náhle prudce udeřila přímo do kolen. Ozvalo se hlasité prasknutí první čéšky, následované bolestným řevem, který se rozléhal uličkou. Nepočkala, až se mu bolest rozplyne, a rychlým krokem přešla k jeho druhému kolenu. Další úder, tentokrát ještě tvrdší, a druhá čéška praskla pod brutálním nárazem. Mladíkova bolest byla nesnesitelná; svíjel se na zemi, snažil se plazit pryč, ale jeho tělo ho zradilo. Calisia si užívala každou vteřinu jeho utrpení. Zatímco se mladík snažil dostat na nohy, Calisia ho chytila ​​za rameno a přitáhla ho k sobě. „Takhle se neběhá. Jak můžeš utíkat, když máš takové krásné, silné nohy?“ její slova byla plná posměchu, zatímco si prohlížela jeho vyčerpání. „Teď jsi v mém světě, malý ptáčku,“ pokračovala a strčila mu hlavu zpátky na zem, jako by ho učila lekci. „Nyní se dostaneš zpátky na místo, odkud jsi přišel." Jeho výkřik bolesti se nesl uličkou, ale Calisia zůstala neoblomná. S pevným uchopením ho táhla zpátky k místu, kde stál vampýr, a hodila ho k jeho nohám. „Zdá se, že ti utekla zábava,“ prohodila chladně, „teď už s jistotou neuteče.“ V tu chvíli se v jejím nitru probudila temná vášeň, jak si informovala, že dokážete ovládat nejen situaci, ale i sama smrt. Pomalu se přibližovala k mladíkovi, který se snažil vymanit z její moci, a sledoval, jak jeho oči plní strachem a beznadějí. Jeho situace byla bezvýchodná. V hloubce duše uspokojení. Podařilo se jí odhalit slabost, kterou mohl mladík skrývat, a teď se nacházel v úplném chaosu. Calisia věděla, že tohle je jen začátek. Před ní ležel mladík, jehož kolena byla zlomená, a přestože byl teď bezmocný, jeho duše se snažila bránit. Calisia věděla, že každý okamžik, kdy se dotkla jeho bolesti, zvyšovala vlastní moc. S každým úderem, s každou ranou, kterou mu zasadila, ji to posilovalo a dodávalo odvahu. V tu chvíli rukou mi přišla, že má v osud jak mladíka, tak i ženy. Tohle byla její šance ukázat, co dokáže. A s úsměvem se připravila na další kolo hry.

Tadle noc vskutku započala skvěle a hlavně poté, co jsem cítil krev a mohl si hrát s těmahle křehkýma stvořeníma kterýma jsou právě tydle lidské schránky. Užíval jsem si ten moment a i to, jak z té ženy pomalu utíchal její život, ale bohužel jsem si to nemohl užít, protože panáček se rozhodl utíkat, ale ne na dlouho. Sledoval jsem se zajímavosti jak ta krásna ženská vampýrka zakročila a sama si vychtunávala bolest mladíka. Dokonce mu zlámala čéšku a pozvedl jsem tak zvědavostí jedno obočí a sledoval jí jak provádí svou mistrovskou práci. Popravdě ? Uchvátilo mě jak se v tom vyžívá a to mě málo co dokáže uchvátit. Nakonec přišlo další slaďoučké prasknutí druhé čéšky kdy jsem se uškrnul. Byla to zábava sledovat někoho, kdo si taky libuje v utrpení druhých stejně jak já, což se popravdě hodně nestávalo. Vétšinou každej se po chvílce poblil nebo začalo pracovat něco, čemu každej říká svědomí. To jsem ale já neměl. Co bylo ale největší překvapení, tak mi toho chcipáka dotáhla až skoro k nohoum jak kdyby chtěla sledovat co udělám já. Vskutku vzrácená myšlenka která byla ale opravdu lákava a já ji mile rád uvítal. Prohlédl jsem si tudle ženu, kdy jsem jenom lehce zaslechl jak žena kterou jsem furt držel pod krkem chtěla něco říct. Možná chudinka byla, ale né v mých očích a proto s minimální snahou jsem jenom lehce škubnul prstama a zlamal ji vaz. Mmm, sladké křupnutí a instantní smrt. Upustil jsem ji a nechal tak její bezvládný tělo upadnout na zem a přikročil jsem k neznáme slečně. Prvně jsem se ale podíval na křicejíciho a brečicího wannabe kenkstra kterej se chtěl odplazit a proto jsem mu šlápl na ruku. Hezky se ozvalo praskání kostí v ruce. "To je milé překvapení, moc tu člověk nepotká někoho kdo má zálibu v.." Musel jsem se slovama zastavit, jelikož tendle ubohej červ mi lehce mládit po noze, že ho to prej moc bolí. Jen jsem se pousmál a podíval na záhadnou ženu. "Zálibu v mučení těhle bezcenných živlů. I když tady jsem síce krátce, moc takovejch se tady nenajde. Celkem mě těší, že je tu aspoň někdo, kdo vidí určitý věci... stejně." Dokončil jsem tajemně a podíval se zpátky na človíčka, kterej začal prosit o milost a to, že jak přisáha snad i na každé domací zvíře které kdy měl od dětství, že nikomu nic neřekne. "Myslím si že moc mluví." Pomalu jsem nohou přetočil tudle ubrečenou kupu neštěstí na záda a zašlápl mu ruku v oblasti loktu. "Co tak mu vytrhnout jazyk ? Ať tolik nebučí a my se můžem pak lépe poznat bej nějakého oplakaváni s milostí, kterou stejně tendle červ nedostane. Aspoň né odemně." Navrhnul jsem ženě, která vypadala že tudle zábavu si ještĚ ráda užije a to mi jen vyhovovalo. Už teď jsem vědel že by se mi hodila do mé armády. Do mého klanu.

Calisia si vychutnávala každou vteřinu. Pohled na mladíkovo zkroucené tělo a bolestný výraz ve tváři ji fascinoval. Jeho zoufalé pokusy o útěk ji pobavily, byly to zoufalé pokusy někoho, kdo si stále ještě myslel, že má šanci přežít. To, že Elijah ocenil její práci, bylo však něco, co ji překvapilo. Muži jako on obvykle neměli potřebu chválit ostatní – jejich ego bylo příliš velké na to, aby připustili, že by někdo jiný mohl být také schopen takového mistrovství v mučení. V něčem ale Elijah přece jenom odlišoval. „Jazyk?“ pousmála se a přikývla, zatímco se její pohled opět stočil k mladíkovi na zemi, jehož obličej zrudl panikou. „To zní jako docela zábavná myšlenka. Ale možná bychom to mohli udělat trochu… zajímavější.“ Pomalu přešla k muži a naklonila se nad něj, aby mu viděla přímo do očí. Byly tam – ty hrůzou rozšířené zorničky, které prosily o milost, kterou on sám neprojevoval dívce, jíž předtím vyhrožoval. „Víš, co se mi na tomhle nejvíc líbí?“ zašeptala směrem k muži, i když věděla, že je to spíš řečnická otázka. „Že tvá bolest a strach jsou jen vedlejším produktem toho, co skutečně chci. Mně nejde o to, abych tě potrestala za tvé hříchy. Já si prostě jen užívám tu chvíli, kdy mám nad tebou absolutní moc.“ Otočila hlavu k Elijahu a znovu se usmála. „Máš pravdu“ pronesla  s jistým nádechem sarkasmu.  „Opravdu mě těší, že jsme se potkali. Jen málokdo dokáže vidět tu krásu v destrukci, jakou vidím já. Většina se dříve či později zlomí, ale ty –“ zarazila se a zkoumala jeho pohled, „ty ne.“ Její ruka se přiblížila k mladíkovu krku, jako by ho chtěla pohladit, ale pak náhle sevřela jeho čelist, aby mu zabránila hýbat se. „Když tě slyším, jak prosíš o milost,“ zašeptala, „není to nic víc než slabost, a slabost je něco, co nemohu tolerovat. Zvlášť ne teď, když mám příležitost ukázat ti, jakou skutečnou sílu může mít někdo, kdo se odhodlá jít až na hranu.“  Podívala se na chlapce, který ležel na zemi, zbitý a zlomený. V jeho očích byla jen hrůza a bolest, žádná bojovnost. „Ne, já chci něco víc. Chci, aby bojoval sám se sebou. Aby cítil, jak se jeho vlastní ruce mění ve zbraně proti němu.“ Naklonila se k mladíkovi a sevřela jeho vlasy, přinutila ho, aby zvedl hlavu a podíval se na ni. „Podívej se mi do očí,“ řekla s nebezpečnou jemností v hlase. „Ty sám dokončíš, co jsi začal.“ Pak švihla nohou, čímž kopla nůž, který předtím držel, blíž k jeho ruce. „Vezmi ten nůž,“ přikázala mu chladně. „Vyřízni si jazyk. Udělej to pomalu. A možná ti pak dopřeju rychlou smrt.“ Mladík se na ni díval, očima plnýma hrůzy. Cítila z něj pach krve a potu, směs, která jí dráždila smysly a přiváděla ji k další vlně vzrušení. Byl to instinkt predátora, hlad po utrpení a zoufalství, který v ní rostl. Když spatřila, že se jeho třesoucí ruka natáhla po noži, její úsměv se rozšířil. Bylo fascinující sledovat, jak se zoufale snaží vyhovět jejím rozkazům, a přitom věděl, že smrt je už tak blízko. „No tak,“ pobídla ho tichým hlasem, jako by na něj naléhala s láskyplnou něžností. „Nezklam mě.“  Mladík vzal nůž do ruky a přitiskl čepel k jazyku. Jeho tělo se třáslo, krev mu už tekla z ran na kolenou, které mu předtím zlomila. Jakmile začal tlačit čepel proti masu, z jeho hrdla se vydral bolestný výkřik. Calisia ten zvuk uvítala s uspokojením, které pro ni bylo téměř až hmatatelné. Byla to hudba, koncert bolesti a strachu, který hrála podle vlastního scénáře. Ale jakmile nůž trochu pronikl, chlapec zavrávoral a nůž mu vypadl z ruky. Jeho křik se změnil na přerývané vzlyky, tělo se mu zmítalo v agónii a on znovu a znovu prosil o milost. Calisia nad ním stála a její oči zůstávaly chladné a bez emocí. „To je vše, na co se zmůžeš?“ řekla s pohrdáním a jednou nohou mu přitlačila ruku k zemi. „Jsi jen slaboch.“ Poté se otočila k Elijahovi, který vše sledoval s chladným zájmem. „Možná, že není hoden ani toho, abychom mu dopřáli rychlou smrt,“ poznamenala, aniž by spustila oči z chlapcova zbídačeného těla. „Nechal bys ho tady umírat pomalu?“ Její hlas byl opět jemný, ale nesl v sobě náznak čiré krutosti, jako by si opravdu užívala představu o tom, jak chlapec zůstane ležet na studené zemi, bojující o každý nádech. Calisia se obrátila zpět k chlapci a pocítila další příval vzrušení. Jaké to asi je, vědět, že se blíží konec, ale nemít sílu se mu postavit? Naklonila se nad ním a její oči zářily krutým uspokojením. „Zlámala jsem ti nohy, abys neutekl,“ řekla tiše.  Calisia se dívala na mladíka, jehož tělo bylo zničené a sotva schopné pohybu. Ležel tam na zemi, zraněný a bezmocný, jeho dech byl přerývaný, a oči zalité slzami. Stále však v něm vnímala jiskru života, ten malý, zoufalý záblesk, který ještě nevzdal. Přestože měl zlomenou ruku a loket, jeho kolena byla rozdrcená na kousky, pořád ještě měl možnost bojovat – pokud by se odhodlal postavit osudu. „Tak snadno to vzdáváš?“ zeptala se posměšně, její hlas byl plný pohrdání a krutosti. „Myslíš si, že je konec? Podívej se na sebe – zlomená ruka, loket, kolena na sračku... Ano, máš pravdu, vypadáš uboze.“ Naklonila se k němu blíž a její oči se leskly zlověstným světlem. „Ale pořád můžeš bojovat. Pořád máš jednu zdravou ruku a ještě nějakou vůli žít, ne?“ Chvíli se na něj jen tiše dívala, jako by čekala na odpověď. Mladík se zoufale snažil nadechnout a jeho tělo se třáslo bolestí. „Proč bys měl čekat na smrt, když se můžeš pokusit bojovat o svůj život?“ pokračovala Calisia a její hlas byl teď jemný, téměř přesvědčivý, jako by mu opravdu chtěla dát šanci. Vložila mu do ruky nůž, který předtím držel. Jeho čepel se leskla ve světle lamp a Calisia se usmála, když viděla, jak mladík pohlédl na zbraň, jako by představovala jeho poslední naději. „Udělej to,“ šeptla. „Chyť se každé šance. I když je to ta poslední, pořád je to šance. Bojuj, nebo zemři. Je to na tobě.“ V té chvíli to nebylo jen o jeho osudu, ale i o tom, jak moc si Calisia užívá ten pocit moci nad jiným životem. Sledovat, jak zoufale přemýšlí, jestli má dost síly, aby vzal nůž a znovu se postavil osudu. Jak si uvědomuje, že možná ani nemá šanci zvítězit, ale stejně musí zkusit bojovat. To bylo to, co ji fascinovalo – ta tenká hranice mezi nadějí a beznadějí, která oddělovala život od smrti.