Zvedl jsem dvě baňky a sledoval látku v nich. Šlo o čistou upíří krev v jedné, a o čistou polodémoni v druhé. Podíval jsem se na skleněnou nádobu přede mnou a nalil do ní polovinu upíří krve. Poté jsem baňku položil na stojan, sklonil se a přitáhl si lampu co nejblíže k nádobě. Pak jsem si čapl druhou nádobku, do té jsem zase vylil druhou baňku a následně ji prázdnou odložil na linku vedle sebe. Otevřel jsem šuplík, vytáhl skleněnou pipetu a vsunul jí do nádobky s krví polodémona. Následně jsem odsál nepatrných několik kapek a ty poté opatrně nakapal do upíří krve. 
Zafixoval jsem oči na nádobku. Okamžik to vypadalo, že se nic neděje. Pak jsem to ale viděl. Krev známe všichni jako tu sytě rudou tekutinu se sametovým leskem. Tady jsem ale viděl, jak se struktura krve rozpadá. Červené krvinky se sráželi do velkých chumlů a pomalu klesali na dno. Koupali se v narůžovělé plasmě a vodě která na sebe jinak krvinky vázala.  Byl jsem tím naprosto fascinován. Tohle samozřejmě nebylo poprvé co jsem dělal nějaký experiment s polodémoní krví. Ale nikdy jsem plně nezkoušel zjistit jak by působil jed v jejich krvi přímo na krev upíra. Tohle byl samozřejmě velice zajímavý výsledek. A znamenalo to, že než dělat nějaké sérum a snažit se vytahovat jen jed, bude snazší napouštět šipky před akcí přímo jejich krví, nebo přímo upíry popravovat vpravením polodémoné krve do jejich oběhu.
Zlověstně jsem se usmál a podíval se na upíra který byl znehybněn a připoután ke stolu. Viděl jsem jak vyděšeně se tváří, a jak začal v tom stresu dýchat. Dokonce poměrně rychle. Uculil jsem se na něj, stáhl jsem ruku do šuplíku pod stolem a vytáhl jsem stříkačku s jehlou. Sňal jsem krytku, vsunul jehlu do polodémoní krve a pomalu ji stříkačkou nasál. Pak jsem ji otočil, cvrnkl do ní a lehce krve vystříkl ven.
Musel jsem vidět přesně jak bude upír reagovat. Zajímalo mě to. 
Vypadalo to, že upír naprosto chápal co se bude dít. Začal i přes roubík sténat a naříkat. Viděl jsem jak zatíná pěsti a snaží se dostat ven. Bylo mu to k ničemu. 
Přišel jsem k němu, chytil mu ruku a zapřel mu ji do lehátka, pak jsem přiložil jehlu k jeho loketní jamce, do místa kde prosvítala žíla. 
V ten moment jsem slyšel, že se otevřely dveře. Zamračil jsem se, poodtáhl a podíval se ke dveřím. 
Několik lidí vezlo na lehátku ženu v černém. Věděl jsem o koho šlo. Torez ji dostal. 
Laboranti ji poměrně svižně vysvlékli a natáhli na ní poté jen tričko z tenké látky a spodní díl spodního prádla. 
Můj nespokojený výraz zmizel, já se podíval na upíra a položil stříkačku na stoleček vedle něj. Viděl jsem jak mu z obličeje vyprchala většina toho zděšení, a vědomí blízké smrti. To však nevěděl, že to pravděpodobně jen protáhlo jeho trápení. 
Podíval jsem se jak začínají dívku přikurtovávat k připravenému lehátku. Ruce i nohy ve dvou popruzích, stažených jen tak, aby jí to neodřízlo nějakou část těla od krevního oběhu, krk přidržen dalším koženým pruhem. Přes tvář přivázaný roubík.
Došel jsem k ledničce v půli místnosti a vytáhl dvě kapačky. V jedné byla jedovatě zelená tekutina. V druhé čirá. 
U měňavců byla nezbytnost zajistit, že se nepromění. To by bylo velice nebezpečné. Došel jsem s kapačkami k posteli, kde už byla dívka pevně připoutaná.
Zavěsil jsem kapačky nad ní, rozmotal hadičky které ke kapačkám patřili. 
Došel jsem ke svému stolu, otevřel šuple a vytáhl dvě jehly v krytce a pásku. Pak jsem se opět vrátil k ní. 
Pásku jsem chytil do úst, povolil jsem závěry na kapačkách a nasadil jednu, pak i druhou jehlu na vývod kapačky a v moment kdy jsem viděl, že tekutina vytéká z jehel jsem vývody zase zavřel. 
Následně jsem obě kapačky napíchl dívce do loketních jamek. Všiml jsem si, že v levé už jeden vpich má. Trochu jsem se nad tím uculil, ale nijak mě to nedonutilo zpomalit. Musel jsem jednat rychle, než začne přicházet k sobě. Když jsem měl jehly na místě, přelepil jsem jí ruce kolem dokola páskou, aby tam jehly drželi. Nemohl jsem riskovat, že jí vypadnou až začne řádit. Tohle by to mělo pojistit. Mimo to jsem přelepil nejen jehlu, ale i samotnou hadičku. Takže měla jehla poměrně dost jištění a nebál jsem se že by to bylo nějak ohrožující. Nakonec jsem na obou kapačkách, které nad sebou měla pověšené, otočil kolečkem a povolil je na velice pomalý běh. 
Když bylo tohle hotové, začal jsem pomalu s její prohlídkou. 
V první řadě jsem opět došel ke stolu, otevřel jej a vytáhl další jehlu. Desinfekcí jsem jí stříkl na zápěstí, pak setřel přebytek vatovým tamponkem. Jehlou jsem napíchl kůži, napíchl žílu a odváděl jí pomalu krev z ruky do čisté, nepoužité tašky. Třeba by se ještě mohla hodit. Když jsem jí měl plnou, vyjmul jsem jehlu ze zápěstí a ranku rychle ošetřil, než jsem krevní konzervu popsal a přenesl do lednice. 

Ako bežný podvečer si chcel dokúpiť niečo v potravinách. Potreboval niečo do kúpeľov pre svoje pracovníčky. No už posledné dni si všimol, že sa niečo divné dialo v meste. Cítil nepokoj a tu nervozitu ľudí okolo seba, ktorý mali negatívnu energiu. Nevedel čo sa deje, ale cítil i vôkol známe vône, ktoré boli pôvodne ľudia od Wangovej.  Odkedy sa Gray stiahol po tom incidente, čo skončilo v novinách tu uradovala Wangova a jej ľudia. Vôbec sa mu to nepáčilo. Ale on tak mohol svojim pôvodom len stiahnuť a byť hlavne nenápadný pre svoje okolie. 
Ako kráčal blízko uličky, kde počul krik, nie tak kedejaký, ale ženský krik. Nemal by sa do toho starať, ale nepáčil sa mu spôsob, že tam boli muži, ktorý si chceli niečo dokázať pred dievčaťom, ktorá mala nad váhu a robili si srandu, šikanovali ju. No jeho situácia nenechala v pozadí a počúval ich, kým si nedal stranou svoj nákup a vyhrnul rukávy na košeli. "Chlapci, takto sa s dámou nerozpráva. " Samozrejme, že sa nenechali a otočili proti nemu. Prešiel k slečne, ktorej pomohol vstať. "Postavte sa sebarovnému chudáci. " No oni jeho výzvu prijali z radosťou. Otočil sa tvárou k slečne." Bež domov." No chalani hneď zabudli na slečnu, ktorá samozrejme ušla odtiaľ so strachom. No on ako si všimol vytiahli naň kovové tyče, palicu a nôž. Len sa nadýchol, že týto frajeri fakt potrebovali dostať cez hubu. 

Len čo bola slečna preč s plačom utekala čo najrychlejšie vedela. On stál oproti ním bez zbraní, len vedel že sa môže spoľahnúť na roky učenia bojového umenia. Samozrejme proti tým veciam to bude ťažšie. Hneď sa doň pustili a on sa bránil. Samozrejme že aspoň dvom dal poznať, že to s ním nebude ľahké a tak ľahko sa nepodá, aj keď schytal nepekných niekoľko rán do stehná, rebier a paží. Dvoch zo štyroch odstavil ale dvaja tiež statočne bojovali. No len proti nožu, ktorý jeden z nich mal nešťastne uhol. Len cítil pálivú bolesť v oblasti boku ako čepeľ prešla cez tu bielu košeľu. Chytil si rukou ranu, ktorá nepekne krvácala. Kým by sa jeho hojenie spustilo, tak to potrvá, hlavne sa nekrmil energiou, ktorú by si rád vzal od tých zbitých chalanov, ktorý ležali nehybne na zemi.  Boj s týmto krvavým zranením bol komplikovanejšie, než si myslel a premeniť sa to nehrozilo v tejto chvíli. Ako sa tak bránil v pokračovaní v bitky, strácal krv čo ho dosť spomalilo v jeho reflexoch. I keď ich zmlatil proti kovovej tyči ktorou mu podrazili pod kolená. Len čo padol do prachu a špiny ho mlátili kým sa nerozhodli že s tým prestanú. On si tých smradov neskôr nájde, ale nie v tejto chvíli, kde myslel že bude jeho posledné.

Zahučali policajne sirény a chalani ušli aj s tými zbitými čo najrychlejšie od neho. No v uličke si ho nik nevšímal. Rozhodol sa, že sa premení v psa a tak sa zdvihnúť a dostaviť sa aspoň na bezpečné miesto. Kryval a desil ľudí okolo, ktorý sa mu vyhýbali. No potreboval oddýchnuť a tak v psej podobe si ľahol pri vchodových dverách akejsi bytovky. Potreboval odpočinúť, aby sa jeho stav hojenia spustilo. 

Neměla jsem moc času, musela jsem stihnout tramvaj. Proč? Protože jsem spěchala za mámou. Ne, že by to mělo nějaký význam, ale slíbila jsem jí, že dneska přijdu a povím jí jak šel pohovor na vedoucího směny v kavárně. Svižnou chůzí jsem se hnala po chodníku, a dívala se do svojí tašky, kontrolujíc že mám všechno. Mobil, peněženka, klíče, svačina, zápisník.. Asi mám vše. Zavřela jsem tašku a hodila si ji na záda, pak přidala do kroku. 
Zaběhla jsem za roh ulice a podívala se na zastávku o asi sto metrů dále. Moje tramvaj už tam stála. Krucipísek! Zaklela jsem v duchu, pak jsem se odrazila pravou nohou a rozeběhla se co nejrychleji směrem k ní. Bohužel jsem nebyla ani v polovině cesty, když se dveře šaliny zavřela a ona odjela. Naštvaně jsem se zamračila a dupla si. 
Došla jsem na zastávku, sedla si na lavičku a naštvaně podupávala nohou, přemýšlejíc co teď udělám. Nakonec jsem se ale rozhodla..že když se rozejdu, tak tam budu dřív než by tam byla další tramvaj. 
A tak jsem se zvedla, srovnala si tašku na zádech a pokračovala teď už méně svižnou chůzí, směrem k nemocnici. 
Prošla jsem několik ulic, když jsem zaslechla policejní sirény. Jelikož mě tyhle dramata vůbec nezajímala, tak jsem pokračovala v cestě kupředu. Přeběhla jsem silnici, zatočila doleva a šla a šla..a pak jsem se zarazila. Do nosu mě udeřil silný pach krve. A když jsem zaměřila pohled na chodník, uviděla jsem ji i na zemi. Vypadalo to trochu jak z Jeníčka a Mařenky, jak kdyby někdo dával drobečky, které mě měly někam navést. 
Spěchala jsem sice za matkou, ale na druhou stranu...co když ten, jemuž ta krev patří, potřebuje pomoc?
Vydala jsem se tedy směrem, kam mě vedla krev na chodníku. S očima nalepenýma na zemi jsem sledovala stopu jako stopařský pes. A po chvíli jsem našla toho, komu krev patřila.
Ve výklenku jednoho domu se krčila nádherná border kolie, totálně od krve. Zalapala jsem po dechu a rychle si k němu klekla. "Pane bože..co se ti stalo?!" Položila jsem ruku psoi na záda a prohlédla si ho. Přes chlupy slepené krví jsem ani neviděla odkud ro vlastně teče nebo jak rozsáhlé zranění to je. 
A tak jsem se rozhodla na nic nečekat. Rychle jsem psíka podebrala a vzala co nejšetřněji do náručí, abych se rozeběhla znovu stejným směrem. 
"Bude to dobrý, hlavně to nevzdávej!" Promluvila jsem lítostivě na psíka, těsně než jsem vběhla do cesty někomu kdo právě otevřel dveře do mojí bytovky. Ani jsem se neomluvila, vyběhla schody a u mých dveří jsem vytáhla z kapsy klíče, kterými jsem odemkla. Nechala jsem rozražené dveře, vběhla do koupelny a psa položila do sprchy na podlahu. Pak jsem zmizela ve vedlejší místnosti, čapla ze skříně v kuchyni lékárničku a běžela zpět k psíkovi. 

Ležal si v tom rohu a snažil sa nabrať druhý dych. K sebe domov do čínskej štvrte je to dosť ďaleko. Preto potreboval nabrať silu, aby sa tam dostal čo najviac nanepádnejšej podobe. Ale toto zranenie, ktoré mu ten idiot spravil potrvá dlhšie. Regenerácia sa spustila, ale nie natoľko rýchlo, aby to prestalo krvacať. Ľudia ho obchádzali a nevšímali si predsa psa, ktorý zjavne padol do rúk inému psovi. Ani si o pomoc požiadať nemohol.  Každá premená ho oberala o silu sa premieňať a premieňať. Musel aspoň kým sa tá rana na boku nezacelí a hlavne prestane krvácať.
No ale začal byť po tejto ráne vyčerpaný. Dosť vyčerpaný. Privrel oči a snažil sa odpočívať. No počul zvuky, nie tak kadejaké. Boli to kroky, ktoré smerovali k nemu. Zodvihol uši pri blízkosti. Prv mu ta vôňa bola povedomá, vduchu premýšľal odkiaľ. No potom, ako sa daná osoba prihovorila, videl ryšavé vlasy, hneď vedel kto to je. No v tejto forme sa pred ňou ukazovať nechcel. Ale zatiaľ sama nezistila kto je, takže je safe. Nehanbila sa a v takejto blízkosti jej ešte nebol.
Nedovolil by si ublížiť jej ani vo zvieracej podobe, nie to ešte ako človek. Hmka a zakňučí pri dotyku na tom miestu, kde zrejme prezerala kde je zranený. Stiahol chvost medzi svoje polky a znovu zakňučal tým, čo to dievča robilo. Mykol sebou, kým nebol na jej rukách v takej polohe, že sebou nemohol ani hýbať.

Nechal sa nevediac kam niesť. Dievča vyzeralo dosť silné a bojovné k jeho stavu. Už keď chce pomôcť psovi, ktorý vyzerá takto a ležal na ulici tak to hovorí za všetko o tom charaktere. Morine mala dobré srdce, to už cítil aj keď boli spolu pri masažach. Bolo milé ako sa hanbila. 
No už sa bál, že pôjdu niekam na veterinu, kde by nerad bol pod dohľadom lekára, ktorý by mu robil testy a zistil by nemylé výsledky. 
Každé zatrasenie a stisk momentálne bolel, ale šlo to prežiť v týchto milých rukách tejto slečny. Počul cinkanie kľučov a dvere, ktoré sa pred ním otvorili a tak videl kam vošli. Podľa pachu zistil že to bol jej byt. Sťažky vydychol pri položení na chladnú podložku vo sprche. Zodvihol hlavu sledujúc kam šla. To dievča bolo fakt rýchle a hyperaktívne. Nezaprela sa v nej ta liškodlacká vlastnosť, v duchu sa pouškrňal kam s toľkou energiou by vedela ešte využiť. Ale to hneď preruršil, keď videl tu lekárničku. Sklopil uši a ňufakom jej do rúk stále šťuchal. Ako chcela ho ošetriť cez tu srsť?  Už len v kľude ležal a nechal ju čo mala v pláne.  Kým sa zregeneruje potrebuje aspoň niekoľko hodín.