Nasraně jsem se díval před sebe, totálně jsem ignoroval okolí. Aby toho nebylo málo, k mému neštěstí se přidala melodie písničky "dont worry be happy" která mi neúnavně hrála v hlavě. Upřeně jsem civěl před sebe a snažil se nezešílet. Nebudu happy...drž už hubu...1, 2, Honza jde, nese pyt...NE..NEBUDU SI PRO ZMĚNU BROUKAT TOHLE. Rty jsem stáhl do úzké linky a dál nechal aby mě můj mozek tyranizoval tou debilní melodií. 
Pak jsem koutkem oka viděl, jak se na mě němčour otočil..a pak i promluvil. Jeho slova mě zrovna nepotěšila. 
Sklonil jsem hlavu a upřeně, nasraně jsem se na něj podíval. Chytil jsem tik do pravého oka. 
Pevně jsem zatnul čelist i obě pěsti a sledoval toho magora před sebou. Nádech, výdech, nádech, výdech. 
Nakonec jsem otevřel ústa, a velice tiše, ale dost důrazně na to aby to slyšel jsem mu odpověděl. "Jestli nechceš abych tiobě oči vypíchl vidličkou, a dal ti je sežrat místo toho dortu, tak to už nekomentuj." Procedil jsem skrze zaťaté zuby, pak jsem pomalu zvedl hlavu a díval se dál před sebe. 

Napjatě sleduji tu chodící reklamu na hovnocucy. Jakmile vykřne svá slova, držím svůj smích, Bože, já bych se tak chtěl řechtat! Ale nemůžu, nebo mi ty oči fakt vypíchne. Skvělá mučící technika, konečně mám novou taktiku... jsem si řekl v hlavě a pak začal mluvit na toho nešťastlivce. ,,To je perfektní způsob, jak donutit subjekty mluvit! Díky za nápad, chlape. Ale jíst je nebudu, mám dneska nějakej vratkej žaludek..." Pak jsem se otočil a asi pár sekund si hleděl svého, pak jsem se ale otočil a provokativní já se projevilo. ,,Mimochodem.., chodící reklamo na hovnocuc, co se stalo, Maxwell tě za něco trestá, nebo?" tázavě jsem vypustil ze svých slov. Ta první část mého projevu asi zněla provokativně. JAKOŽE ASI HODNĚ. Ale o to mi nejde, fakt mě jenom zajmá, co se stalo. Snad ze mě neudělá abstraktní umění, to by nebylo příliš veselý.  

On snad moje výhrůžky bere jako prdel... Pomysleljsem si a nevěřícně sledoval jak se otočil. Pak jsem zamrkal a podíval se dál před sebe. Kuchařky už to cítili taky, vykláněli se z okének. Fronta se posunula a já si vzal tác ze stojanu po mojí levici. Chytil jsem tác do obou ruk a dále sváděl souboj s otravnu písničkou, když se zase otočil němčour. Pevně jsem stiskl tác a zatlačil ruce proti sobě. Ozvalo se zapraskání, a tác se přelomil na dvě poloviny. Tu půlku co jsem měl v pravé ruce jsem zvedl a praštil s ní němčoura po hlavě. Nijak moc silně, ale rozhodně to musel cítit. Pak jsem se otočil a hodil tác do koše. Na to se z výdejního okénka ozvalo: "Děláte si prdel?" Otočil jsem se na tlustou kuchařku co visela z okna do půl těla a sledovala mě. "...pardon." Odpověděl jsem jí a pak koukl na germánce před sebou. Kuchařka zavrtěla hlavou. "Smrad jak v prasečinci, půlka lidí odešla a ještě nám tu ničíte vybavení.." Kuchařka mě přivedla do reality a já sklonil hlavu. Koukl jsem se na dementa před sebou. "Sorry vole..ale už mě fakt neser." Zavrčel jsem a vzal si další tácek, pak jsem spolu s ním postoupil k okénku a položil tác na plošku před oknem. 
Měl jsem chuť ho chytit za nohy, vymáchat ho v tom co se vařilo a pak ho opatlat o všechny stěny. Kuchařka dala tomu přede mnou na talíř bramborovou kaši s párkem, a malý kus čokoládového dortu. Postoupil jsem dál, u prvního okénka jsem dostal kaši a maso, a u druhého.. "To byl poslední, už nemáme." Oznámila nakvašená kuchařka, a pak se rychle zatáhli rolety v celém okně. Skousl jsem si jazyk abych nezačal nadávat, pak jsem si vzal příbor a naštvaným krokem odešel ke stolu v koutě místnosti. 

Tak tohle jsem nečekal pomyslel jsem si, když jsem dostal headhit tácem, nebo spíš půlkou tácu. Mírně jsem pošeptal: ,,Jistě.." a otočil se, vzal jsem si jídlo a chytla mě bolest hlavy, ale nic hrozného. Dostal jsem celou večeři a čokoládovej dortík k tomu. Když jsem slyšel, že to byl poslední dortík, potřeba smát se mě ničla, ale bylo mi jasný, že by mi ten tác narval až doprdele. Dokážu ale vycítit fajn lidi a on jedním z nich bude, nebo aspoň doufám. Každej máme svý dny, já je vlastně mám každej den, není den, kdy bych někoho nenasral. Sedl jsem si na druhou stranu jídelny, co ten smraďoch. Bylo mi ho líto, za doprovodu smradu a stresu, kterej mě ničil s osobním přesvědčením, že z tý jídelny nevyjdu živej, nebo minimálně v jednom kuse ne, jsem došel za ním a usadil se. ,,Promiň, že jsem se ti představil v silně pozitivním světle. Holt jsem trochu-" psychcopatický smích "-trochu šilenej. A jestli mi teď ten talíř s jídlem plánuješ omlátit o hlavu, nedělej to, prosím." Jsem zvédavej, co mi na to odpoví... nechci bejt provokativní, ale moje přátelský já to nezvládá, chci se s ním bavit. Teď mě ochraňuj mein Gott, bitte. 

Sedl jsem si, vzal jsem lžíci a dal jsem se do jídla. Musel jsem do sebe dostat aspoň něco, jinak mi fakt mrdne. Po několika prvních lžicích došel ten němčour a já čekal další výsměch. Zvedl jsem hlavu a upřeně jsem ho sledoval. Omluvil se mi, a konečně nezněl jako někdo koho bych rád hodil do toho septiku místo sebe. "Co chceš..?" Zeptal jsem se jej tónem, který jasně dával najevo že tenhle den fakt vzdávám. 
Pak jsem se koukl zpět a pokračoval v jedení. Párek jsem lžící rozdělil na menší kousky a vždy jsem si vzal spolu s kaší jeden kus masa. Porce to nebyla bůh ví jaká, a rozhodně jsem nebyl sytý. 
Pootočil jsem hlavu a podíval jsem se na němčourův tác. Jo, to sladký by bodlo. 
Přišlo mi, že i já dlužím tady tomu kokotovi nějakou omluvu, a tak jsem se na něj podíval. "Po tomhle..a po fakt dlouhý sprše, si půjdu sednout někam kde je chlast..a ideálně něco sladkýho co nemá stejnou barvu jako to, v čem jsem se před hodinou válel...jdeš taky?" Byla to asi dobrá příležitost se tu s někým seznámit více. 

Jím v klidu svoje jídlo a poslouchám toho šťastlivce. První otázku jsem úplně odignoroval. Co mu na to mám říct? Chci se kamarádit, vole, to ti to nedošlo? Jeho druhá promluva mě ale víc zaujala. Alkohol a socializace? Co víc by si němec mohl přát. Snad to není léčka, třeba mě utopí v hovnech... Snad ne, ale budu mu véřit, ostatně co mi zbývá, narvat mu dortík do huby? Raději ne. ,,A kam zajdem? Sklenka by bodla, už mám plnou hlavu krve a prokopanejch kloubů. Co bych ti povídal, je to na hlavu občas."  Nepochopil jsem proč je na jednou tak přátelskej... Ale jo, je to fajn člověk. Na sklenku mě nikdy nikdo nepozval, většinou jsem za "toho divnýho germána z delty". Mít kamaráda jako mě musí bejt ale hodně těžký. Ale což, třeba se Benjamin ukáže v pozitivnějším (a méně smradlavém) světle a nebude mi mlátit tácem do hlavy, jak tyčkama do bubnů. 

Posunul jsem před sebe tác a otočil pozornost na němčoura. Vypadal překvapivě nadšeně, že půjde na pivo s kupou hnoje co mu dala po hlavě tácem. "Něco vyberem." Pokrčil jsem rameny a pohled přesunul na hodiny na stěně. "Mnom, je..17:00. Tak o půl sraz u hlavní brány." Kývl jsem na něj a pomalu se zvedl, i s táckem. "Zatím se měj." Zamručel jsem a rozešel se směrem k odkladišti na tácky, tam jsem uložil ten svůj a došel zpět na pokoje, kde jsem si otevřel náhradním klíčkem. 
Vešel jsem dovnitř, vzal jsem si svůj šampon, gel na vlasy, sprcháč, lubrikant, jar na nádobí a motorovej olej v jednom a čistý ručník, spolu s další sadou čistého prádla, a odešel jsem z pokoje směrem do sprch. Tam jsem hodil svoje šaty, s podepsanýma etiketama do koše na prádlo a hodil ručník přes sprchovou tyč. Vešel jsem do sprchy, zapnul vodu a nanesl si na tělo to nekonečno v 1, a začal ze sebe drhnout ten odpornej zápach. 
Když jsem se konečně vydrhl a přišel jsem si zase jako novej, zatáhl jsem za ručník..ten mi vyjel z ruky a spadl na dno mokrý sprchy. Když jsem ho zvedl, dal se ždímat. Měl jsem chuť ječet. Možná spíš vraždit. 
Sklonil jsem se a vymačkal si z hlavy co nejvíc vody co šlo, pak jsem prostě stál jako kokot uvnitř, dokud jsem konečně neokapal dost na to abych neměl instantně prochcaný hadry. Když to bylo, oblékl jsem se, zahodil ručník a odešel na pokoj, kde jsem si vzal mobil a peněženku, spolu s náhradním klíčem, na sebe jsem hodil koženou bundu a odešel jsem směrem k východu. 
Pak jsem si stoupnul před vstupní branu a čekal na němčoura. 

Hned, co odešla antipropaganda na parfémy jsem do sebe jednim soustem vhodil dortík, utřel si pusu do ubrousku a ten jsem hodil na tác. Jak absurdní tahle situace sakra je? se sám sebe ptám. Právě jdu na pivo s někým, kdo mi vomlátil hlavu tácem na jídlo, ale já jsem takovej sebevrah a šílenej člověk, takže to není nic divného. Tác jsem odnesl na odklatiště táců a odcházím na svojí garzonku, respektive služební byt. Hodim se do trochu slušnýho oblečení, chodit v hadrech ve kterejch jsem řezal prdelní díru kočkodlakovi není zrovna nejslušnější věc. Tohle bude něco, Friedrichu. Buď dnes zemřu, nebo si najdu skvělýho parťáka. Nicméně jsem se ještě navoněl nějakou sračkou, samozřejmě ne sračkou ve smyslu sračky, která táhla z Benjamina, to bych samozřejmě nechtěl. Pak jsem se vydal směrem k bráně, ulízl si patku a dal si do huby žvýkačku. Po chvíli jsem dorazil před bránu, kde na mě čeká můj novej kamarád (nebo taky možná kamarád není). Podíval jsem se na něj a pronesl: ,,No nazdar, jdeme?" a psychopaticky jsem se usmál.

Stál jsem tam, a přešlapoval na místě. Konečně jsem si nepřipadal jako totální kupa hnoje. A už jsem ani nesmrděl jako hovno v parfumérii..takže jsem se cítil mnohem lépe. 
Po několika minutách vyšel z budovy i němčour a já na něj kývl. "Jdeme, jdeme." Řekl jsem mu souhlasně a pomalu vykročil. Sám jsem si nebyl jist kam půjdeme. Ale napadl mě jeden podnik, kde byl většinou klid a chlast byl fajn. "Asi i vím kam jdeme..vezmem auto." Pokýval jsem hlavou a pomalu přešel na druhou stranu silnice, s němčourem v závěsu. 
Došel jsem k mýmu černýmu, starýmu bavoráku, kterej se definitivně nedal srovnávat s čímkoli v čem jsem si vozil prdel když jsem jel někam služebně. 
Vsunul jsem klíčky do zadních dveří na straně řidiče, otevřel je, pak jsem se natáhl dovnitř a otevřel přes caplík i dveře řidiče. Nasedl jsem a pravačkou vytáhl capl i na straně spolujezdce, aby mohl skoro gestapák nasednout. 
Když tak učinil, nastartoval jsem a zapnul si pás. 
"Jen si nejsem moc jistej  kudy mám jet.." Zamrmlal jsem, a sáhl do kapsy pro mobil, který naštěstí neskončil ve spalovně. Otevřel jsem jej abych vypnul "letadlo" a zapnul aplikaci s mapama. Jenže jakmile jsem to udělal, začaly na mě vyskakovat SMSky od různejch členů inkvizice, co se mi tlemili kvůli dnešnímu fiasku. Stáhl jsem rty do úzké linky, a začal postupně zprávy mazat..než jsem si všiml zprávy od Trinity. Přimhořil jsem oči, naklonil se a přečetl si ji. "Dojeď do Poison Bitu, bude potřeba čistka." Aaa sakra. Koukl jsem se na čas zaslání. Poslala to když jsem byl na večeři.
Rychle jsem naklepal do mobilu "UŽ SE ŘÍTIM" a pak jsem se sehnul pod sedadlo, vytahujíc svojí pistoli i s pouzdrem. Sundal jsem si bundu, nahodil si pouzdro i s popruhem na sebe a přes to znovu natáhl bundu. Glock jsem vytáhl z pouzdra, rychle vytáhl zásobník a zkontroloval jsem jej. Plnej..aspoň, že tak.
"Změna plánu..Trinity chce abych za ní jel do Poisonu..snad to nebude velká clownfiesta...pojedeš se mnou." Oznámil jsem Friedrichovi, a šlápl na plyn. 

Po nasednutí do toho jeho baworáku, který by se dalo považovat za úrážku německý cti a německýho automobilovýho průmyslu, jsem se pohodlně usadil. Víceméně jsem ho jenom poslouchal a nic neříkal, nasrat ho ještě víc opravdu nechci. Zaujalo mě však když řekl, že Trinity chce, aby za ní jel do Poisonu. Bylo mi jedno, že mi takovým arogantním, nevůdcehodným způsobem oznámil, že jede semnou, co mě však zajímalo bylo proč. ,,A proč, potřebuje Trinity mužskou přítomnost?" jsem na něj vyhrknul a dál si všímal svého. Když vytáhnul svojí zbraň, bylo mi to jasný, jdeme vrtat hlavy pár hajzlům. Ze svejch těžkejch vojenskejch kanad jsem vytáhnul nůž, kterej je normálně zasunutej do podrážky. Ten jsem uchopil a vyčistil ho o vnitřek bundy, ten nůž je furt od nějaký krve, či co to je. U mě člověk nikdy neví, třeba by to mohl bejt i obsah střev, že. Kromě toho jsem se trochu podíval do bundy, jestli tam nemám něco, co by mohlo přijít vhod a voala. Netuším z jakého důvodu u sebe nosím skalpel, teda jako, vím proč, ale chci dělat, že takový hovado nejsem. Radši jsem ho schoval zpět, než si s tim něco udělám, nebo nedej něco udělám tomu druhýmu. ,,Sice jsem jenom delta, ale nějakou akci si rád užiju, pokud se nejdeme koupat ve sračkách." jsem slabším hlasem řekl, přičemž tu část se sračkama jsem pronesl trochu opatrně.

Zašlápl jsem spojku, zařadil na dvojku a pomalu vyjel z ulice před sídlem. 
Nemeček blbeček se ptal, proč chce Trinity mužskou přítomnost. Přibrzdil jsem a podíval se na něj, jemně zavrtěl hlavou a rozjel se dál. "Asi si chce užít, že mě dostala pod sebe, a chce mi dát sežrat ten dort co jsem jí narval do huby na tý schůzi tenkrát." Odvětil jsem mu naprosto upřímně. Moje nakrmení Trinity sladkostma nebylo žádný tajemství, tak mi bylo jedno to říct. 
Moc jsem nevnímal co dělal, ale koutem oka jsem viděl, že si z boty vytáhl kudlu. Skvěle, třeba se i delta bude hodit. 
Otočil jsem pozornost k silnici a pokračoval v cestě tak rychle jak mi to zákony a předpisy povolovaly. 
Jeli jsme už pár minut. Pootočil jsem se na deltu, pak koukl na silnici, vyvalil jsem oči a prakticky jsem skočil na brzdy. Asi deset metrů přede mnou mi na přechod skočila ženská s kočárkem. Pleskl jsem pravačku na klakson a začal agresivně troubit, pak jsem levačkou chytil páčku pod oknem, abych okýnko stočil dolů. Jenže jsem za ní zabral tak silně, že jsem po dvou tempech zůstal s kličkou v ruce, a okno stočené jen dva centimetry. Musel jsem vypadat jako mašinka tomáš, protože přísahám bohu, že mi z nosu i uší šla pára. "JESTLI NECHCEŠ DĚCKO TAK JDI NA POTRAT A NE NA SILNICI TY TUPÁ NÁNO!" Zařval jsem skrze škvíru v okně, pak znova zatroubil a objel jsem ji kolem. Podíval jsem se nanemečka. "Chápeš to?!" Zavrtěl jsem hlavou a pomalu jel dál. Aby toho nebylo málo, začal němec zase mluvit, a musel mít poznámky na můj den. "Jestli mě bude někdo ještě chvíli srát, přísahám bohu že ho dojedu hodit do tý stejný díry kam jsem spadl já." Procedil jsem skrze zuby a dál se věnoval řízení.

Bůh ví, jestli náhodou neměla v kočárku dítě vampíra, to bych jí šel udělat pozdní potrat. Radši dál nebudu provokovat toho nerváka. Ještě by ten můj skalpel skončil v mojí krční tepně, ale Bože, mě to tak baví! Ten jeho rudej obličej a pára z uší mi dělá tak dobře, že tomu nejde odolat. Každopádně se radši snažím v hlavě vymyslet, jak se budu chovat při takové situaci. Mám strčit Trinity taky dortík do huby? Kurva, to neznělo tak jak by mělo. Asi budu bodat do čehokoliv, co nevypadá přátelsky. Tak snad tam nebude zrcadlo, probodat sklo není bezpečný. Nicméně jsem zvědavej, jak to dopadne. Nikdy jsem v takový akci nebyl, maximálně při zkoušce vstupu do inkvizice. Umřít dneska opravdu nechci, minimálně po boku takovýho mručouna. 
Co mě zaskočilo je však stav Benjaminovo auta. Říkal jsem si, že můj Hilux je sračka, ale očividně není. Ten se aspoň za jízdy nerozpadá, čekám, kdy tomu baworáku upadne kolo, nebo rovnou celá náprava, minimálně ty zvuky, co to auto vydává, tak zněj. ,,Příště pojedem mym, tvoje auto zní jak typický ženská, když se jí něco nelíbí."

Už je tomu pár let, co jsem zde byla naposledy. Přeci jen jsem tu byla od malinka skoro celý svůj život, takže.. se vracím celkem ráda. Jsem vyklidněná, se vším srovnaná a celkem jsem zvědavá, kolik změn se zde naskytlo. Pustili mne dovnitř staří známí. Jako trochu mne i překvapilo, že si mne pamatujou. Z jiné základny mám s sebou větší brašnu a v ní nějaké oblečení a hlavně i nějaké ostré předměty a hlavně svou oblíbenou tyč, jež mi daroval Matty. Každopádně ostré věcičky mám vždy i ukryté někde pod oblečením. Miluji zbraně, tahle vášeň se mnou přetrvává stále. Dost jsem i cvičila, jakmile jsem se zbavila sádry na ruce od toho blbce. Keith se tuším jmenoval?? Nevím a je mi to už i jedno. Jestli ho potkám, má se určitě na co těšit. Naučila jsem se vyčkávat na správný okamžik. Matty z předchozí základny mi ukázal i jiné metody, ať už k přežití nebo k útoku. Dokonce jsem mi ukázal, že takové pistole jsou vskutku dobré věcičky. Dřív jsem bývala jen na blízko, ale teď už bych dokázala někomu ustřelit i palici. Rozhodně detaily okolo výcviku jinde nebudu vykládat na počkání všem. Moment překvapení je k nezaplacení. Rozpuštěné vlasy si přetáhnu rukou na jedno rameno. Jo, moc často rozpuštěné vlasy nenosím. Mám prý na někoho počkat tady, takže až se zabydlím, tak se půjdu podívat ven. Chci se kouknout ke hrobu otce. Od odchodu jsem tam nebyla a ráda bych jej znovu pozdravila s čistou hlavou a srovnanými emocemi.

Devon toho měl poslední dobou na talíři opravdu hodně. Boj s jeho rodinou byl náročný až až a taky si to vybíralo svou daň. O to víc, že kvůli tomu jak byla jeho rodina jak mezi inkvizitory tak smetánkou známá, musel si dávat pozor na to co dělá a jak se chová. Každopádně inkvizice byla něco kde se mohl trochu odreagovat od všeho co musel řešit ve svém osobním životě. Dnes měl úkol přivítat zpátky někoho koho sám ani neznal, protože v době kdy tu byla byl už dávno v Egyptě. Neslyšel o ní ani od Caleba, ale slyšel že měla za sebou pád v helikoptéře s jeho bratrem Keithem. Došel k hlavnímu vchodu zrovna chvilku potom co přišla, takže ani tak dlouho nečekala. "Lilith? Lilith Van Tarhner, je to tak?" Zeptal se. Nebylo těžké jí rozeznat, když všechny inkvizitory znal alespoň od pohledu. Každopádně většinu z nich znal i jménem, protože byl přecijen po boku Maxe velkou část doby co se vrátil a s takovou musel mít přehled. "Vítejte zpět." Řekl a podal jí ruku. Bylo to takové zdvořilé gesto, možná byl až příliš zkažený diplomacií, která panovala na večírcích snobů, které musel podstupovat kvůli své rodině. "Jsem Devon Mercier." Představil se. Některé věci byli ale prostě praktické a neuškodili. "Takže hádám, že byste ráda viděla svůj pokoj." Řekl, při pohledu na tašky. "Pojďte za mnou, zavedu vás tam. Pár věcí se tu za vaší nepřítomnosti změnilo, ale určitě byste to našla sama." Zas až tak jiné to tu nebylo. Vedl jí chodbami dál. "Jak bylo na druhé základně?" Zeptal se. 

Vskutku jsem nečekala dlouho. Jako ono mi čekání nevadí, jsem trpělivější, ale přeci jen je fajn, že doprovod dorazil brzy. Nepoznávám ho, ale na tom teď nesejde. Bude spousta času se seznámit, pokud bude příležitost. Ne, že bych měla potřebu se s každým hned skamarádit, ale je třeba začít znovu a neznepřátelit si všechny kolem sebe, jak jsem toho byla schopná.

„Ano, to jsem já,“ pokývnu hlavou a malinko se usměji. Dřív to nebylo zvykem. Jeho ruku přijmu a zdvořile si s tou jeho potřesu se slovy díku. „S potěšením vás ráda poznávám,“ svá slova myslím upřímně. Nemám potřebu se jakkoliv přetvařovat. „Samozřejmě, trefila bych asi sama i do pokoje, pokud by byl ten stejný, ale ráda se nechám provést,“ odvětím klidně a snažím se mluvit co nejlépe, jak se sluší. Ale jestli mi to jde?? Těžko říct. Moc na povídání a podobné věci nejsem zvyklá. Kráčím po jeho boku hezky vzpřímeně a popravdě i spokojeně. Koukám jen očima okolo sebe, ne jak dítě, co u toho točí hlavou jak nevím co. Padne otázka, kterou jsem mohla očekávat, ale moc jsem ji neslýchávala. „Bylo to jiné, než tady, o tom žádná,“ začnu a krátce na něj kouknu. „Ale určitě to byla příjemná změna a zkušenost, ale jen na dobu určitou. Zde jsem vyrůstala a strávila dětství, táhlo mě to sem a ke všemu je zde pochován můj nevlastní otec Maldrick,“ dopovím klidně. Možná o něm slyšel, možná ne. Rozhodně už to nebolí jako kdysi, takže o tom dokážu mluvit.

Devon se choval diplomaticky. Dokázal se bavit s kde kým, s tím problém opravdu neměl, ale opravdu blízko si pustil jen pár vyvolených. Jen potřeboval zjistit jaká Lilith je, třeba ho překvapí a bude jí moct věřit, ale to zatím nemohl určit. Došel za ní chvilku potom co přišla. Nemusela na něj nějak zvlášť čekat. Poznal že jí nezná, protože kdyby ano, ty oči by nezapomněl. Ujistil se, že jde o Lilith a pak kývl a pousmál se, když mu potvrdila, že je to ona. Podal jí ruku, kterou přijala a pak mu řekla že ho ráda poznává. "Nápodobně." Řekl a pak se rozhodl ukázat jí pokoj, který se od jejího odchodu zase o tolik nezměnil. Spíš vůbec, našla by ho i na stejném místě, ale pár věcí se přecijen změnilo nebo vylepšilo. "Je to stále ten samý, aspoň z toho co jsem si zjistil." Pousmál se. "Moc se toho za tu dobu co jste tu nebyla nezměnilo. Jen bezpečnostní systém je trochu pokročilejší, rozšířila se tělocvična o jedno patro, maličkosti... Vše je tam kde bylo." Řekl a během toho co šli si všiml jejího vzpřímeného postoje i toho jak se dívala kolem. Byla disciplinovaná. Když se zeptal na druhou základnu, musel se při její odpovědi usmát. Usmál se pro sebe, ale nějak mu nedošlo, že to může vidět taky. Jen prostě věděl jaké to je, protože v Egyptě to bylo úplně něco jiného. "Jo, tomu rozumím. Myslím že nikomu nebude vadit když za něj budu mluvit a řeknu, že vás tu rádi zase vidíme. I když...já si vás přiznám se nepamatuju." Podíval se na ní, jenže pak mu řekla jméno svého otce. "Maldrick?" Zeptal se jakoby se mu rozsvítila žárovka v hlavě. "Byl to skvělý inkvizitor." Řekl. "Pamatuju si ho, byl to přísný a velmi ambiciózní muž. Jeden z nejlepších..." Kývl nad vzpomínkou na něj. Došel s ní k pokoji, kde se zastavil. "Až si vybalíte-" Promluvil, ale v tu chvíli mu přišla zpráva. "Pardon." Řekl a podíval se o co šlo. "Vlastně...víte co? Právě mi napsala jedna lovkyně že má nějakého nadpřirozeného na předání, co říkáte na menší výlet? Vybalte si a pak za mnou přijďte na parkoviště." Řekl. Aspoň si jí mohl otestovat a taky se s ní seznámit.

Ano, určitě jsem dost jiná než jakou jsem byla před dočasným odchodem. Měla jsem autority dost na háku hlavně po smrti Maldricka. Pochopila jsem pak, že tudy cesta nevede, takže jsem změnila přístup. Ne, že bych se teď před ním přetvařovala, to ani náhodou. Na nic, co nejsem si už nehraju. Nechci však teď přemýšlet nad osobou, jež jsem bývala.

Takže dle jeho slov, stejný pokoj, to je fajn. Myslím, že v tom spěchu jsem zapomněla pod podlahou krabičku s vzpomínkami na dětství a dospívání. Je skrytá, takže nikdo ji snad nenašel. Poslouchám ho, aniž bych mu hodlala skákat do řeči. Upřímně?? Tělocvična mne potěšila. Tam jsem trávila dost času a když je větší?? Tím lépe. „Je dobré, že proběhly změny k lepšímu,“ podotknu. Přeci jen, kdyby se nic nedělo a jen to tu stálo, tak bychom pokrokově byli pozadu, a kdyby nás našli a bezpečností systém byl třeba k ničemu, tak jsme v háji. Zrovna se otočím krátce hlavou na něj a všimnu si úsměvu. Ač rychle otočím hlavu zase před sebe, tak se taky v hlavě usměji. Nevídávala jsem často, aby se jen tak někdo v mé přítomnosti usmíval. Dřív.. jsem se na to ani nezaměřovala popravdě. Jeho další slova mne potěšila. Neodcházela jsem odsud s dobrou krví s některými. „Děkuji,“ vydechnu upřímně za ona slova. „Myslím, že jsme se neměli ani možnost vidět nebo poznat. Situace byla.. řekla bych jiná,“ podotknu pak. Mluvit o tom, jak mi autorita nic neříkala jsem mluvit nechtěla. Možná to sám ví, možná ne, ale je to minulost.

Upřímně mne překvapilo, že si jej pamatuje. Pousměji se. Bylo na jednu stranu pěkné znovu slyšet a jak se o něm mluví. Vím, že jeho poslední akce byla.. dost riskantní, svou práci práci v mých očích vykonával rád a jak nejlépe dovedl. „To ano, byl..“ vydechnu tiše snažíc se udržet svůj stálý výraz. Samozřejmě, že mi tu chybí, ale smířit s jeho skonem mi trvalo dlouho. Konečně dojdeme k pokoji, kde si otevřu dveře. Fakt se moc nezměnil. Když se zasekl, věnuji mu pohled. Vyčkávám. Když vysloví slovo výlet, popravdě se mi na tváři objeví zaujatý úšklebek. Samozřejmě, že tohle si nenechám ujít. „Jistě, hned tam budu,“ pokývnu a už rychle odkládám svou tyč a sundávám bágl ze zad. Přivřu dveře pro jistotu a rychle se převléknu do tmavého a pohodlného pro boj. Pár nožů mám schovaných pod oblečením, z báglu vytáhnu svůj unikátní opasek se dvěma pistolemi. Každá má připravený unikátní zásobník. Jeden je plný pozlacených nábojů a druhý postříbřených. Nevím, o jakého nadpřirozeného se jedná, obě se budou hodit. Připnu si jej kolem pasu, rychle si sepnu vlasy do culíku, ať mi jako rozpuštěné nepřekáží. Upřímně?? Dost se těším. Ihned se vydám na domluvené místo. Nechci, aby dlouho čekal na mne.

Něco málo jí řekl, snažil se vést nějakou konverzaci, protože jedině tak by se mohl něco dozvědět o nové krvi. Pousmál se, když řekla, že je dobré, že proběhly změny k lepšímu. S tím mohl jen souhlasit. Devon jí vedl do pokoje a během toho se zeptal na jinou základnu, ze které se sem vrátila. Až podezřele to připomínalo jeho zkušenost, i když on si musel základnu vybudovat sám. Krom toho to ale mělo dost stejný nádech a upřímně byl rád, že není jediný, kdo tu viděl i něco jiného než jen zdi této základny nebo San Hillesh. Usmál se nad představou, že tohle měli společné, i když se vůbec neznali. Devon by si ty její fialkové oči pamatoval, takže si byl jistý, že se nejspíš jen v minulosti míjeli. Bylo to několik let, co byl v Egyptě, ale něco mu říkalo, že ona tu byla mnohem déle. Spousta inkvizitorů v inkvizici vyrůstala a jelikož byl on jedním z nich a ona nejspíš taky, museli se tu míjet. Řekl jí, že jsou jistě rádi, že je zpátky a ona poděkovala. Muselo jí to potěšit. "Měl bych se ptát?" Zeptal se, když řekla, že byla situace jiná. Docela ho zajímalo co tím myslela. Kdyby tušil, že autorita pro ní nic moc neznamenala, musel by se smát, protože on se vzepřel rodině ve všem co mohl, takže problém s autoritama bylo jeho druhé jméno. Pak mu řekla o Maldrickovi a on si na něj vzpomněl. Byl to dobrý inkvizitor, jeden z nejlepších, to se tady o každém říct prostě nedalo. Devon si ale nebyl jistý, jestli si pamatoval, že by někoho měl, natož dceru. Na druhou stranu, nebyl by první co by se staral o sirotka. Raději se nezeptal jak to vlastně bylo. 

Došli k pokoji, který zůstal takový jaký býval kdysi a když jí chtěl něco říct, zasekl se kvůli zprávě. Navrhl jí výlet a když viděl zaujatý úšklebek, byl vlastně rád. Kývl, když řekla, že tam hned bude a pak si došel pro zbraně a vydal se k autu. Moc dlouho nečekal a když jí uviděl, sedl si za volant. Jakmile nastoupila, odjeli do staré části města. 

------> přesun stará část města