Fantasy World / Ostatní hry / Hanna & Victor / Strana 3
Hanna & Victor -
Odmítl jsem, když řekla ať jdu. Šel bych a sám jsem věděl co riskuju a že je špatné něco takového dávat v sázku, ale byl jsem u inkvizice, takové riziko budu podstupovat stále a Hanna si mou pozornost zasloužila nebo jsem to tak aspoň vnímal. Její rasa, kterou jsem si ale ještě nebyl stoprocentně jistý mě zarážela a svým způsobem mě trochu pochybností do myšlenek vnesla, jenže já byl magian taky. O to divnější to bylo. Odešel jsem s ní stranou a dal jí dávku antibiotik, kterou měla dostat už dávno...hodně dávno a kdyby ji teď nedostala, mohl bych jí tu rovnou nechat a do chaty jít sám. Jediné co byl trochu problém, byla pozice chaty, která byla jen kousek od lovců a oni tak nějak věděli kde je, takže jsme neměli vlastně žádnou záruku, že tam budeme v bezpečí. Bylo to ale strategicky výhodné místo a mohli jsme se tam lépe ubránit. Hanna měla trochu jiný názor a neviděla moc naděje. "Je to jediný místo, kde se jakž takž budeme schopný ubránit." Řekl jsem, abych vysvětlil, že jiná možnost tak nějak neexistuje. Znovu jsem jí vzal a šel dál, protože nebyl čas a čím dřív budeme v chatě, tím líp. Během chvíle se rozmohlo špatné počasí a z kapek se stal déšť, který se dostával skrze stromy až na zem. Podmínky k našemu útěku se tak zhoršili, zejména protože bylo vidět kudy jdeme a když jsme došli k chatě, musel jsem se i s Hannou skrýt, protože byl u domku jeden z lovců. I kdyby to v tuto chvíli nebyl nikdo z nich, dvakrát bych se neptal. "Je tam jeden z nich-" Ani jsem nestihl pokračovat. Měl jsem v úmyslu tu Hannu nechat, nějak se ho zbavit a zase se vrátit, jenže ještě než jsem tak stihl udělat, nebo jí o tom jen informovat, muž se chytil za krk a začal se škrtit, tedy asi. Nechápal jsem to a jen jsem sledoval co se děje, přičemž jsem se podíval na Hannu, která si o mě pohodlněji opřela hlavu. Pokud tohle všechno dělala opravdu ona, mohla to být také čarodějka a už jen pomyšlení na tuhle rasu ve mě vyvolávalo vzpomínky na posledních pár dní. Teď jsem se ale musel věnovat něčemu jinému. Když šel muž k zemi rozhlédl jsem se a opatrně se vydal k chatě. Po cestě jsem se podíval na Hannu, která už nejspíš podlehla všemu co se jí stalo. "Hanno?" Zeptal jsem se tlumeně, kdybysme náhodou ještě nebyli v okolí sami. Nejprve jsem se dovnitř podíval oknem, protože byla chata celou dobu otevřená a teď tam mohl někdo v klidu čekat, až tam bezhlavě vejdu s Hannou, která mi momentálně znemožňovala se bránit. Když jsem ale nikoho neviděl, pokračoval jsem ke dveřím a vešel dovnitř. S Hannou jsem hned zamířil k posteli, kam jsem jí položil. Zkontroloval jsem jí a pak prošel chatu, abych se ujistil že nikdo nikde není. Nakonec jsem zatáhl všechny závěsy, aby nebylo dovnitř vidět. Ještě jednou jsem Hannu zkontroloval a pak jsem se vydal ven. Nemohl jsem tu mrtvolu nechat před chatou. Zaprvé jsem chtěl vědět co se mu přesně stalo a zadruhé by buď přilákal zvířata nebo nadpřirozené a nebo by ho našla banda tupců z jeho kempu. U dveří jsem se ohlédl za Hannou, ale nemělo cenu ztrácet čas. Dle kontroly, kterou jsem provedl měla být v pořádku, takže jsem jí mohl nechat v klidu, jediné co jsem musel hlídat bylo těch šest hodin a aby se k chatě nedostali lovci. Vyšel jsem ven a po ujištění že kolem nikdo není jsem šel k muži ležícímu kousek od dveří. Déšť už byl dost silný a už teď tvořil menší mlhu. Dřepl jsem si k němu a prohlédl si škodu, kterou si rozhodně nemohl udělat sám. Hannu čeká vysvětlování... Vzal jsem ho tedy a odnesl k řece, do které jsem ho hodil. Při cestě zpátky jsem stopy po sobě maskoval. Celým krajem se nesla bouře. Byla to druhá vlna a byla o to silnější. Blesky se objevovaly každou chvíli v takové síle, jakou bylo vzácné vidět. Hromy byly velice ohlušující a jistě by to vzbudilo i tvrdého spáče, jestli ale Hannu, která byla mimo kvůli zraněním jsem netušil. Vrátil jsem se do chaty a i já jsem měl poměrně problém zavřít dveře, jako předtím Hanna. Při vzpomínce na její zápasení jsem se musel usmát, protože mě pobavil fakt, že mi to předtím přišlo vtipné a teď jsem skončil stejně. Ještě jsem vykoukl ven skrz zatažený závěs a rozhlédl se. Byl jsem celý promočený a tak jsem si sundal mikinu a šel polonahý rozdělat oheň. Hanna naštěstí připravila dost dříví a tak jsem nemusel běhat po lese a shánět něco suchého. Když se mi zadařilo, svlékl jsem se do trenek a věci si nechal u ohně, zatímco jsem se přeměnil a v přeměně přeletěl na opěradlo židle, kde jsem zůstal stát a v podstatě se uvelebil dostatečně na to, abych mohl taky zavřít oči. Byl to ale spíš odpočinek, než abych spal. -
Poté co uškrtila muže před chatou, upadla vyčerpáním do hlubokého, bezesného spánku, připomínajícího spíš bezvědomí. Nikdy nebyla tak vyřízená, tak vyčerpaná a nikdy si nepřipadala víc k ničemu než dnes. Každý lovec měl takový dny kdy si sáhl fyzicky na dno. Někdo měl to štěstí, že se mu to stalo jen jednou a někdo na tohle měl spíš smůlu. Její život byl v jeho rukách, což byla taková zvláštní hra osudu, protože ještě včera to bylo naopak. Karty se obrátily. Položil jí do postele a pak se zbavil těla. Zatopil v krbu a svlékl si mokré oblečení, zatímco to její pomalu schlo na ní. Přeměnil se v dravce a začal s odpočinkem. Byl tam jak bidýlku a bylo to vcelku efektivní, protože v téhle formě byl obezřetnější, než kdyby jako člověk taky usnul tvrdým spánkem. Venku byla silná bouře, četná na blesky a hromy a nejspíš to byl taky jediný důvod, proč se za nimi ostatní ještě nevydali. Hanna spala tvrdě víc jak čtyři hodiny a ve spánku společně s antibiotiky bojovala s horečkou a zánětem, který se jí dostal do nohy. Pomalu otevřela oči, z nichž jedno jen částečně, protože bylo nateklé od rány, kterou jí uštědřil muž. Cítila teplo z krbu, které bylo příjemné a útulné. Praskání ohně bylo uklidňující. Bylo jí dobře, protože byla ve svém, dobře známém prostředí, v relativním bezpečí. Alespoň to tak vypadalo. Zapřela se rukama o postel a vytáhla se tak, že se mohla opřít o pelest postele. Noha jí bolela a neodvažovala se na ní podívat. Když se rozhlédla, nikde neviděla Victora, za to ji do oka padlo jeho oblečení. Někde tam běhal nahý, což jí donutilo se rozhlédnout ještě jednou. Teprve až napodruhé si všimla dravce v křesle. Byl to ten stejný, o kterém si myslela, že si přišel pro kousek lidského srdce. Jen při té vzpomínce se jí udělalo špatně. Opřela se hlavou, v odevzdání a dívala se na inkvizitora, kterého mohla sledovat v jeho druhé podobě. Dívala se tiše a přemýšlela o tom, jestli věděl o jejích schopnostech a pokud ano, netušila co s ní bude dál. Inkvizitoři lovili nadpřirozené a bylo jim jedno, kdo to je. V tomhle stavu by se neubránila, ani kdyby se sebevíc snažila, navíc fakt, že na jeho pomoci byla momentálně závislá, jí pořádně štval. ,, Děkuju.." řekla nakonec do ticha, protože to nutkání projevit vděčnost, bylo silnější. -
Čekal jsem až se vzbudí a zároveň hlídal kdyby se někdo rozhodl dobývat dovnitř. Cítil jsem že je vzhůru, ale oči jsem držel zavřené a stále ještě odpočíval. Nechtěl jsem ji zbytečně děsit a tak jsem zůstal nehnutě stát. Věděl jsem že mě bude nejspíš hledat, ale byla jen otázka času, než jí to dojde a tak jsem kolem toho nedělal tolik povyku. Přemýšlel jsem nad jejími schopnostmi a jak nebezpečná vlastně může být. Už teď měla spoustu dobrých dovedností, ale dokud to směřovala na správné lidi, asi to ničemu nevadilo. Jak jsem tak zaslechl, nebyl jsem jediný kdo o jejích schopnostech přemýšlel. Aspoň nerušila mé myšlenky, protože v nich měla stejnou otázku. Co s ní teď bude? Měl bych jí zabít, tak jako každého jiného nadpřirozeného a taky bych měl tím pádem zabít sebe. Možná jsem to měl udělat když ještě spala, pak bych s ní nemusel bojovat, i teď na tom byla zle... Nakonec promluvila a já otevřel oči a podíval se na ní. Asi by bylo dobré se zase přeměnit a obléknout se a protože jsem se necítil na to aby mě viděla jen ve spodním prádle, snesl jsem se ke svým věcem a kalhoty si pracně odtáhl za roh. Normálně jsem s tím takový problém neměl, ale Alice tohle tak trochu pozměnila. Mimo dohled Hanny jsem se přeměnil a oblékl si aspoň kalhoty. Pak jsem se vrátil a oblékl si mlčky zbytek. V hlavě jsem toho měl ale spoustu. Otočil jsem se k ní a vzal si lékárničku ze stolu. "Jak se cítíš?" Zeptal jsem se a přešel k ní. Dal jsem jí ruku na čelo a zkontroloval teplotu, která neustávala. "Podívám se ti na tu nohu... Chceš něco na bolest?" Zeptal jsem se a pak jí vyhověl ať už chtěla nebo ne. Následně jsem začal odstraňovat obvaz a sem tam po očku kouknul na Hannu. Musel jsem se zeptat... "Co jsi zač? Čarodějnice? Magian?" Možná ani jedno, mohl jsem se mýlit, ale když se něco divného stane dvakrát, už to náhoda nebývá. Hlavně protože u toho co se uškrtil jsme byli jen my a on a já tohle nedokážu... Sundal jsem jí obvaz a rána nevypadala moc dobře. Dostala se do ní infekce a mě začínali docházet nápady. Podíval jsem se do lékárničky, ve které už bylo jen pár zbytků, ale na ošetření to stačilo. Očistil jsem ránu jak jsem jen mohl a mezi ránu a obvaz jsem dal savou vrstvu, která by se měla infekci alespoň zabránit v rozmachu. Pak jsem vzal nový obvaz a znovu ránu zatáhl. "Hanno... Já nejsem doktor, nedokážu ti pořádně pomoct... Možná bych tě měl k nějakému vzít." Řekl jsem, protože už mi docházeli nápady a ona se nezlepšovala.
-
Se slovy díků pozorovala ptáka, který se na ní rovněž díval. Byla to divná situace a uměla si představit jak by na to koukala nějaká třetí nezúčastněná osoba. Pak dravec udělal něco, co si nikdy nemyslela, že uvidí. Snažil se odtáhnout svý kalhoty někam mimo její dohled. Vypadalo to legračně, ale zachovávala si svůj výraz. Teprve až když zašel za roh pousmála a uhla pohledem na druhou stranu místnosti. Pomyslela si, že se před ní asi stydí a netušila co si o tom má myslet. Bylo to roztomilé, ale taky by to do něj nikdy neřekla, což bylo zavádějící, protože ho vlastně vůbec neznala. Slyšela jak šustí kalhoty a pak si jakoby nic nakráčel zpátky ke krbu pro zbytek věcí. Mlčky si je obléknul. ,, Nejspíš neumřu.." odpověděla na jeho otázku a zadívala se na lékárničku v jeho ruce. Pořád to nebylo dobrý. Stále měla teplotu, byla slabá a to jak zřídili jí moc nepřidalo. Přesto se díky němu její stav nezhoršoval, což bylo zásadní. Seděl u ní, kontroloval její stav, na který se moc netvářil, ale nemusel nic říkat, protože Hanna své tělo znala dobře. Přikývla, když řekl, že se jí podívá na nohu a pak přikývla znovu, když se jí zeptal na léky na bolest. Zkrz tu, se totiž nedokázala soustředit, a ačkoliv zprvu přemýšlela nad tím, že si nic nevezme, aby ji neměl za slabocha, uznala to jako blbost. To, jak vyrůstala, jí pronásledovalo celý život a tak se stále snažila, aby si o ní nikdo nemyslel, že je slabá...a už vůbec ne muži. Dal jí co chtěla a když jí odmotával obvaz, přišla ta otázka, která ji tak trochu strašila. Mohla mu klidně lhát, jenže to by nikam nevedlo. Navíc mu dlužila hodně, protože tady pořád byl, i když už dávno nemusel. ,,... Magian," odpověděla krátce a svraštěla obočí, když se na něj podívala a pokračovala, ,,zjistila jsem to... nedávno.." řekla a znovu se opřela hlavou o pelest. Natočila hlavu ke krbu, aby se zadívala do uklidňujícího ohně. Na to, že jí právě teď měl ve svých rukách inkvizitor, který jí měl bez zaváhání zabít, se cítila podivuhodně v klidu. Čistil ránu a vypadal, že už nemá co víc by pro ní udělal. Vyslechla si ho a nechápala, nač taková péče. Začínalo to vypadat, jako kdyby se svých sourozenců snažil stranit a jako kdyby nechtěl přijmout nevyhnutelné. ,, Victore.. To není třeba, dostal jsi mě sem.. a já už si nějak.. poradím.. " Vidina toho, že by šla do nemocnice, jí celkem děsila a taky nechtěla, aby ve své blízkosti měla dalšího cizího člověka. ,, Měl bys jít, čeká na tebe tvoje rodina.." řekla potichu a v krbu zapraskal oheň. Venku to stále vypadalo jako konec světa.
-
Muselo to vypadat asi hodně legračně, když jsem se jako dravec snažil odtáhnout kalhoty někam za roh, zejména kvůli mé velikosti oproti nim. Taky to nebylo tak jednoduché, jak by si jeden myslel, ale bylo to něco, co jsem musel alespoň ve vlastním zájmu udělat. Necítil bych se dobře a celkově mi to bylo nepříjemné, takže to takhle bylo lepší. Když jsem se vrátil, oblékl jsem si zbytek a přemýšlel o Hanně, která byla svou existencí momentálně proti mě. Byli jsme téměř stejní, minimálně rasou, ale ve výsledku jsme se rozcházeli a stáli proti sobě, což bylo dost divné, protože mi nejen zachránila život, ale taky lovila. Nerozuměl jsem tomu a nevěděl jsem co s tím vším mám vlastně dělat. Na mou otázku odpověděla a sice to nebyla úplně ideální odpověď, ale bylo to něco s čím se dalo pracovat. To mi připomnělo to, že jsem byl chvíli mimo a v tu dobu ji mohli dělat cokoliv. "Ublížili ti nějak, když jsem byl mimo?..." Přemýšlel jsem jestli otázku více rozvinout, protože tam bylo něco, čemu jsem na první pohled možná nevěnoval moc pozornost, ale možná jsem měl. "Když jsem se k tobě dostal... Na zemi byl kousek...srdce? O co tam šlo?" Zeptal jsem se opatrně, protože se tam mohlo stát vážně cokoliv. Nejspíš jsem se vyptával trochu moc, ale chtěl jsem v tom mít jasno. Během kontroly jejího stavu jsem se jí zeptal jestli nechce něco na bolest a když přikývla, jejímu požadavku jsem vyhověl. Nemělo cenu si tou bolestí procházet, když jí bylo jak zmírnit. Začal jsem jí odmotávat obvaz a zeptal jsem se na rasu. Během otázky jsem jí věnoval letmý pohled, ale pak se soustředil na to co jsem dělal a oční kontakt s ní nenavazoval, aby měla na odpověď klid a necítila se pod tlakem, kdyby lhala nebo taky protože jsem nechtěl aby se cítila ohrožená. V mém pohledu bylo jistě znát, že s tím co je zač a co mám za úkol někde uvnitř bojuji. Jakmile řekla že je magian, nepodíval jsem se na ni, ani jsem nezareagoval, jako bych to vůbec neslyšel. Jen jsem potřeboval trochu času, protože mou hlavou procházelo spoustu myšlenek. "Počkat... Ta klec. Byla otevřená, když jsem se probral. Tos byla ty?" Zeptal jsem se, předtím jsem si to nespojil, ale teď to docela dávalo smysl. Ošetřil jsem ji nohu, která nevypadala nejlíp a pak jí řekl jak to je. To co jsem udělal doteď bylo maximum. Ne protože bych snad ztratil zájem jí pomoct, i když jsem ohledně toho měl rozporuplné pocity, ale protože jsem už nevěděl co dál. Nevyznal jsem se v medicíně a to co jsem dokázal byl jen základ, jestli vůbec. Proto bylo fér jí to dát najevo a taky jí doporučit někoho jiného. "Hele já neříkám že to nezvládneš, ale teď nejsi zrovna fit a tam venku je pořád spousta lovců, který chtěj tvojí hlavu... Možná máš schopnosti a podle toho co jsem viděl asi docela silný, ale jsi si vážně jistá, že to stačí, abys to tu zvládla?" Zeptal jsem se. Nechtěl jsem jí shazovat, jen jsem chtěl vědět, jestli ví jak to s ní teď je. "Jo..." Řekl jsem potichu a uhnul pohledem někam ven. Měl jsem se stát jejich rodičem a dost dobře jsem věděl, že na to nejsem ani zdaleka připravený. Možná tohle všechno byla vážně jen snaha to oddálit.
-
Bylo to legrační a vlastně už dlouho neviděla nic, co by ji takhle upřímně pobavilo. Samozřejmě by to za jiných okolností bylo lepší. Něco z toho všeho ji připadlo tak zvláštní a odtažité a brzy už věděla proč. Victor totiž věděl co je zač, jen se potřeboval ujistit. Teď tady byla, zranitelná, před někým kdo jí měl ve své vlastní podstatě zabít. Možná byli stejní, ale vlastně byli taky docela jiní. Cítila se o něco lépe, i když mírně utlumená, ale noha jí stále dost bolela. Dívala se na něj, co dělá a snažila se být dostatečně ostražitá, kdyby přecijen přestal být přátelský. K jejímu překvapení, ale chtěl chtěl vědět, co se s ní dělo, když byl pryč. ,,..Ehm.." zmátlo jí to, protože to nebylo úplně to, co čekala. Vrátila se jí zpátky ta chvíle, kdy před ní stála žena s talířem zavanutých orgánů plavajících v krvi. Kvůli přežití už musela sníst ledacos a možná jen díky tomu se teď a ani předtím nepozvracela. ,, Bylo to lidské srdce. Ta ženská .. si myslela, že mám hlad." Zapíchla do něj svůj pohoršený pohled, který pak nasměrovala ke krbu. ,, Vím, že je v lidech zlo a někteří z nich dokážou být pořádné zrůdy... Ale takhle organizovaně?" Zakroutila hlavou. Nemohla to nechat jen tak být. Ne v její blízkosti. Chtěla něco na bolest, protože se nemohla soustředit a měla dojem, že musí alespoň chvíli mít čistou mysl. Přiznala kým je, i když už dávno věděl, že je nadpřirozená a zdálo se jí, že nijak nereagoval. I když to asi bylo jinak. Zapřela se rukama o matraci a zvedla se trochu výš. ,, Otevřela jsem ti tu klec, protože jsem chtěla, abys utekl.. Myslím, že jsem zabila i toho muže, který mě chtěl ocejchovat.. Zkoušela jsem to ovládat, ale jde to úplně mimo mě." Zakroutila hlavou. Byl to taky jeden z důvodů, proč byla zrovna tady. Oficiálně měla dovolenou, ale chtěla zkusit pochopit, kdo vlastně je. ,, Měl bys mě zabít, ale vím že to neuděláš.." opřela si hlavu o pelest a pousmála se na něj. Nedal by si tolik práce s tím, aby jí ulevil od bolesti a celkově jeho péče nenasvědčovala tomu, že by se jí chystal zabít. Pořád ale měla v hlavě to, že na něj někde čekali sourozenci, kteří v téhle chvíli dost možná panikařili, protože netušili kde je. ,, A co jiného chceš dělat ? Venku je pořád bouře a silný vítr a už takhle je většina cest zablokovaných stromy. " Pohlédla na svou nohu, se kterou nedokázala od kolene dolů pohnout a vlastně neměla tušení, jestli je vůbec funkční, ale tenhle fakt na době nedala znát. I když bylo fajn, že tu v téhle chvíli nebyla sama a bylo to dokonce i rozumné, nechtěla ho tam držet, když se kolem potulovali ti zvláštní lovci. Hanna neměla nikoho a vyhovovalo jí to, kdežto on měl rodinu o kterou se musel starat a která na něm v téhle chvíli byla závislá. Uměla být sobecká, ale nebyla idiot. ,, Už jsem přežila i horší věci, takže ano... Zvládnu to Victore, nemusíš mít strach.." Svým způsobem si toho opravdu vážila, protože takové lidi okolo sebe nemívala. Zvlášť muže, se kterými byla zvyklá spíš soupeřit a kteří vždycky nechali ve sračkách.
Citrónový ježíš
Ellen davis