Fantasy World / Ostatní hry / Hanna & Victor / Strana 1
Hanna & Victor -
Když jsem se přeměnil, abych se rychleji dostal pryč od Alice a ujistil se, že mě už nebude moct ublížit, nenapadlo mě, že tam prostředek ke způsobení bolesti zůstal. Voodoo panenka, kterou použila aby mě mučila, jen čekala až jí znovu vezme do ruky a zasadí poslední úder. Oknem jsem se dostal ven a vystoupal o něco výš. V přeměně jsem byl rychlý a tak jsem toho využil a dostal se docela daleko. Chtěl jsem to vzít nad lesem, jenže zanedlouho potom co jsem se nad ním ocitl, mě přepadla ukrutná bolest v pase. Okolím se ozval ptačí řev a než jsem se nadál, křídla mě neposlouchala tak jak bych si přál. I přes mou snahu jsem se začal naklánět na jednu stranu a nakonec i padat. Věděl jsem že je zle, byl jsem dost vysoko a dopad z takové výšky mohl být dost brutální. Stále jsem se snažil mávat křídly ve snaze udržet se ve vzduchu, ale bolest pulzující do celého těla mě nic nedovolila. Jakmile jsem padal skrz stromy a zlomil svým malým tělem snad všechny větve, které jsem potkal, mé tělo se začalo měnit zpět na člověka. Nic moc kolem jsem nevnimal, jen vodu pode mnou, která znamenala jen to špatné. Větve sice zpomalily částečně můj pád, ale stále jsem měl dost velkou rychlost a co bylo horší, šel jsem částečně hlavou napřed. Nastavil jsem před sebe ještě ruku, než jsem se ocitl dost bolestivě pod hladinou a tvrdě dopadl na dno plné kamení. Před očima mi problesklo a pak už nastala jen tma. Jisto jistě jsem si tu ruku zlomil a taky jsem nepochyboval o tom, že to neschytala jen ruka. Po chvíli jsem se probral a i když jsem byl dost zmatený, uvědomil jsem si že se topím. Proud mě unášel dál a po chvíli zápasení se mi podařilo něčeho chytit a dostat se na břeh aniž bych se zorientoval v okolí. Levou rukou, která se zdála být v pořádku, v rámci možností, jsem se vysoukal víc na souš a vykašlal vodu, načež jsem se zhluboka nadechl. Zůstal jsem ležet, protože jsem se cítil příšerně a ani jsem netušil jak na tom moje nohy jsou. Teď jsem se jen snažil popadnout dech, což bylo znát kašlem a hlubokými zoufalými nádechy... -
Hanna stála na úpatí zalesněného kopce a v podřepu přes mušku lovecké kuše sledovala vzrostlého dvanácteráka. Byl majestátní ve všech ohledech a okusoval keř. Vidět ho bylo vzácné, ale ne v těchto končinách, kam lidé příliš často nechodili. Kopce byly zrádné a lesy hluboké a plné nástrah. Hanna tady znala každý kout a dokázala by jít odkudkoliv kamkoliv po slepu. Jelena nepřišla zabít, jen se jím momentálně kochala, zatímco pátrala po něčem jiném. Ze sledování jí vyrušil ptačí křik a lámání větví směrem, kde pod kopcem tekla řeka. Vstala a dívala se jak se ve stromech cosi padá k zemi. Vytáhla kapesní dalekohled a spatřila v poslední chvíli muže, který docela tvrdě dopadl do vody. V tom místě nebyla voda natolik hluboká, aby se jeho tělo nenarazilo o dno. Rozeběhla se ze svahu dolů k řece a přitom skládala kuš, kterou si nakonec dala do batohu. Stále neviděla, že by se někdo vynořil ven a dalo se předpokládat, že se ten dotyčný při pádu zabil. Rozhlížela se a když její pohled spočinul o kousek níž po proudu, z vody se napůl vysoukal muž na opačném břehu. Přeběhla ztrouchnivělou lávku, po které roky nikdo nešel, protože vypadala, že by to bylo to poslední, co by ten někdo udělal. Po břehu za ním doběhla a přiklekla k němu. ,, Jste v pořádku ? Halo?" Otočila ho na bok, aby mohl vykašlat vodu z plic a pak ho položila na záda. Vypadal hrozně. Kameny a větve mu uštědřili spousty ran, ze kterých tekla krev a snadno mohla přilákat hladové divoké zvíře. ,, Můžete hýbat s nohama ? Musíte se odsud dostat.." z ruky mu částečně trčela kost, kterou doprovázela velká krevní ztráta. Otec by jí poradil, nechat ho tam, protože byl k ničemu a nejspíš ani nepřežije, ale tohle bylo něco s čím Hanna nikdy nesouhlasila. ,, Máte otevřenou zlomeninu, srovnám vám kost.. ale bude to kurva bolet." Oznámila a strčila mu do pusy kus klacku, aby se mohl zakousnout. Pak vzala jeho ruku a tahem dolů proti ráně vrátila kost zpátky. Ignorovala jeho bolestivé projevy a zatímco se hrabala v batohu, aby našla obvaz, rozhlížela se po okolí. Vytáhla obvaz, rozlomila větev na dva kusy a udělala mu improvizovanou dlahu. Měl toho víc, ale tohle se zdálo nejvážnější. -
Přistání nebylo vůbec ideální, právě naopak. Někde ve větvích jsem se přeměnil na člověka a pak už to byla rychlost. Hned při dopadu se mi zatmělo před očima a svět kolem mě zmizel. Byl jsem v bezvědomí a ještě k tomu pod vodou, ale možná to k něčemu dobré bylo, protože jsem se po chvíli probral a nějak se dostal z vody ven. Neočekával jsem že by tu někdo byl a nějak jsem se nedokázal soustředit na nic jiného než na bolest, takže jsem ani netušil že mi jde někdo na pomoc. Ozval se něčí hlas, ale bylo dost těžké to slyšet. Momentálně jsem přijímal jen myšlenky, nic jiného se ke mě nedostávalo. Díky tomu jsem ale věděl jak na tom jsem. Ocitl jsem se na boku, během čehož jsem projevil bolest tichým zakňouráním, ale aspoň jsem se tak mohl zbavit vody, která zaplnila mé plíce. Pak mě položila zase na záda, což způsobilo další bolest. Mé tělo se zoufale snažilo získat všechen kyslík světa a i když už jsem se netopil, stále se nedokázalo uklidnit. Nehýbal jsem se, protože vše bolelo a pokaždé jsem měl pocit, že omdlím. Promluvila znova a tentokrát jsem jí slyšel. Nepatrně jsem pohnul nohama, abych se přesvědčil a jak to tak vypadalo, jedna z nich na tom byla dobře, u té druhé jsem si nebyl tak jistý. Další o čem jsem věděl byly žebra, ty jistě nezvládly dopad a hlava? Levou ruku jsem zvedl. Třásla se stejně tak, jako by se třáslo celé moje tělo, kdybych dokázal vstát. Přiložil jsem si jí na levou stranu hlavy, odkud jsem cítil jak mi pulzuje bolest a když mi ruka zase spadla na zem, otočil jsem na ní hlavu. Byla od krve, ale asi nic hroznýho... Přicházel jsem trochu víc k sobě a v tu chvíli se ozvalo že mám otevřenou zlomeninu a že to napraví. "Do... Hajzlu." Řekl jsem tak slabě, že by musela nastražit uši, aby něco slyšela. "Kdo....jsi?" Zeptal jsem se stěží. Neměl jsem na to přemýšlet jestli jí vykat nebo tykat, momentálně to bylo to poslední co bych řešil. Pak se mi ale v puse ocitl klacek a zanedlouho přišla i nesnesitelná bolest. Klacek utlumil můj výkřik i další projevy bolesti a nakonec jsem si ho sám z pusy vyndal. Musel jsem se odsud dostat, přesně tak jak řekla ona. Udělala mi improvizovanou dlahu a i když jsem to nemohl vyjádřit, byl jsem vděčný za její starost. Jenže já musel na základnu. Kéž bych měl regeneraci, jenže s tou jsem musel počkat do zítra. Jakmile tedy dodělala to co dělala, otočil jsem se na bok, což mě samo o sobě stálo hodně sil a zdravou rukou jsem se zapřel ve snaze vstát. Ruka se mi třásla jakoby nedokázala unést mou váhu a stejně mě bolest nepustila se zvednout, takže jsem se zase svalil na břicho a těžce oddechoval. Věděl jsem že je nedaleko nějaká chata, nebo jsem si to minimálně myslel, ale s tím jak se se mnou teď vše houpalo a má dezorientace nebrala konců, to mohlo být jen moje přání a ne realita.
-
Chvíli vypadal, že nereaguje, což by se dalo čekat, ale pak s jeho ruka zvedla a třesoucí se přiblížila ke zranění na hlavě. Jeho mobilita nestála za nic. Měl tam tržnou ránu, a vůbec by se nedivila, kdyby měl hlavu jako střep a otřes mozku. Kdyby mohla okomentovat jeho stav řekla by, že je na sračky a už ho nikdo nedá dohromady. Dokázala ale zachovat takt a nechtěla ho děsit. Řekla mu alespoň, že má otevřenou zlomeninu a hned jak to okomentoval musela se pousmát. ,, Tak nějak, jen asi tak desetkrát víc.." řekla, ačkoliv by bylo výstižnější, kdyby mu řekla, že je v prdeli a touhle rukou už nic pořádnýho nenapíše. Chtěl vědět kdo je, ale na seznamování bylo času dost. ,, Šetřete se a raději se zhluboka nadechněte.." doporučila mu a hned potom mu vrazila klacek do pusy. Vrátila kost zpátky za doprovodu jeho bolestivého zakňourání. Rozhodně by řvala taky. Udělala mu dlahu a pak zapnula batoh, že kterého už nic dalšího nepotřebovala. Nandala si ho na záda, zatímco on se snažil zvednout. Fakt se snažil, viděla to na něm, jenže sám to nezvládne. A taky že ne. Svalil se k zemi jak pytel brambor a ztěžka oddechoval. ,, V těchto končinách je spousta dravé zvěře.. pumy, medvědi.. jestli nechcete aby vás i mě sežrali, budete mi muset pomoct. Kousek odsud mám chatu.. tam budete v bezpečí." Řekla. Chtěla aby věděl, že situace je poměrně vážná a ona tady vážně nechtěla zůstávat moc dlouho. Teď když věděla, že přežil, nemohla by ho tady nechat. ,, Pomůžu vám se zvednout, stačí jen když se mě chytíte kolem krku.." prostě tam nějak dokulhají, ať se mu to líbí nebo ne. Překročila ho a nahla se k němu. Navedla mu tu lepší, nezlomenou ruku okolo jejího krku a nejdřív ho posadila. Měla pocit, že tahá celou jeho váhu. ,, No tak, chlape!" Pobídla ho k větší aktivitě, ale vlastně se nedivila, že dopadl do vody jak šutr. Když tedy pomine tu výšku, ze které se odporoučel na říční dno. Chytila ho kolem pasu a zvedla se společně s ním. Teď těžce oddechovali oba. On jí byl možná vděčný, ale Hanna se proklínala, že ho tam nenechala, protože teď je vážně sežerou oba, protože vítr vál ze směru, kam měli namířeno. Udělala jeden krok, pak další. Šlo to pomalu, ale vypadalo to, že se skokan chytil tempa. To jestli tam dojde, bylo půl na půl, ale alespoň se snažil. ,, Nesmíte..mi cestou.. omdlít.." dostala ze sebe.
-
Byl jsem jako ve vlastním světě a to že někde u mě byla žena jsem vnímal jen okrajově, jestli vůbec. Pomáhala mi a já ani nevěděl s kým mám tu čest, teoreticky by to mohla být i Alice a já bych si toho nejspíš nevšiml. Oznámila mi že mám otevřenou zlomeninu a když jsem se ozval, odpověděla. Za normálních okolností bych se možná pousmál, ale teď to nešlo a navíc jsem nemohl tušit, co je zač. Možná mi pomáhala, ale nerad bych skončil jako předtím. Zeptal jsem se jí kdo je, ale neodpověděla, protože na to podle ní nebyla vhodná chvíle. Hned na to mi napravila ruku a zafixovala. Něco mi říkalo, že v ní bude něco víc, protože si dokázala poradit i s tím málo co měla a lidi by v tuhle chvíli dávno panikařili nebo volali záchranku, ona ale fungovala naprosto klidně a za to že nikoho nezavolala jsem jí mohl být jedině vděčný, protože vysvětlovat co se stalo nepřicházelo v úvahu. Když mi nevěnovala pozornost, snažil jsem se zvednout. Věděl jsem že musím a sám jsem chtěl, jenže jsem na tom byl nejspíš hůř než jsem si myslel, takže to nakonec stejně nevyšlo. Vysvětlila mi situaci, kterou už jsem vlastně znal, protože dravá zvěř tu byla především v nadpřirozené rovině, což bylo o dost horší. "Dobře..." Řekl jsem, protože jsem si teď nemohl dovolit odmítat pomoc, jinak bych se mohl rovnou nechat zabít od Alice. Chtěla mě dostat do její chaty, takže jsem předpokládal dobře, jenže těžko říct jak daleko to je a já nedokázal ani vstát. Ruku mi dala kolem jejího krku a posadila mě. Snažil jsem se, jen asi ne dost. Zatnuté zuby zamezovali jakémukoliv projevu bolesti a když mě pobídla k větší snaze, objevil se mi na obličeji mírný téměř neviditelný úsměv. Nebylo to vtipné, ale můj smysl pro humor byl někdy na dost špatném místě. Zvedli jsme se, tedy spíš ona se mnou a i když mě každý krok bolel, nějak jsme se posouvali. Tempo bylo o dost horší, byl to celkem kámen úrazu, protože se zdálo že bude cesta nekonečná. Změnil bych se, ale nevěděl jsem co je zač a v tomhle stavu bych toho ani asi nebyl schopný. "Jak daleko?" Ptal jsem se jednoduše, abych si nebral moc energie k ničemu. Každý můj krok byl v podstatě do neznáma, protože se se mnou vše točilo a zem se někdy zdála o něco dál, jindy blíž, takže to nebylo jednoduché, ostatně jednoduché to neměla ani ona.
-
Podařilo se jí ho zvednout a dali se do chůze. Nešlo to tak rychle jak by bylo potřeba, ale alespoň se snažil jít dál. Chtělo to dávku odhodlání, protože v jeho stavu, by to většina lidí nejspíš vzdala. Vůli žít tedy měl dostatečnou, jedinou otázkou bylo zda se do chaty dostanou včas. Zeptal se jí jak daleko to je. ,, Není to ani půl kilometru, to zvládnete.." řekla. Jeho celková malátnost znesnadňovala chůzi i jí, ale když přestal vát vítr, trochu se uklidnila. Navenek tak možná vypadala celou dobu, ale opak byl pravdou, protože tohle nebylo vůbec vhodné místo. Jenže jak už to bývá, tyhle situace si místo nevybírají. Vláčela ho lesem a sama cítila jak jí to vyčerpává. Neustále se rozhlížela a kromě jeho hlasitého oddechování poslouchala zvuky lesa. Ta doba než konečně mohli spatřit chatu, byla opravdu dlouhá a napjatá. Zhruba na posledních padesáti metrech Hanna uslyšela jak se za nimi něco blíží. Slyšela praskání velkých větví, což mohl být los. Zastavila se a podívala se za sebe. Kousek od nich nestálo nic jiného než obrovitý medvěd, který šel po pachu krve. ,, Kruci.." zaklela tiše a pomalu se i s ním sehla. Pro něj to byl složitý pohyb, ať už kvůli žebrům nebo noze , takže šel spíš do sedu. Prudké pohyby by ho donutily reagovat útokem, což beztak nejspíš udělá, ale takhle alespoň měla čas sundat si batoh a rozložit kuši. Vytáhla z batohu i pouzdro s krátkými šípy. Pomalu natáhla tětivu a do žlábku vložila šíp, který byl tlustý jako palec. Pomalu a klidně si stoupla a v tu chvíli se medvěd rozeběhl. Od tlamy mu odlétaly sliny. Hladové těžké zvíře tlapama přeráželo vše co se mu připletlo do cesty a nabíralo rychlost. Zamířila a nadechla se. S výdechem zmáčkla spoušť a střelila ho do hlavy. Vypadalo to na konec a rána byla dobrá, jenže medvěd běžel dál a vypadal, že jí sežere jako první. Překvapeně zamrkala s mírnou nervozitou a vložila do kuše další šíp. Stačilo dvacet metrů a měl by je, ale Hanna vystřelila znovu a tentokrát do další rána do hlavy zabila. Padl v celé své váze a velikosti, přičemž si při své rychlosti zachoval dostatečně velkou energii k tomu, aby zastavil až u nich. Hanna nenápadně polkla a složila kuši zpátky do batohu. Pak se znovu sehla k cizinci a pomohla mu vstát. Těch pár metrů už se k chatě nějak dokulhali. Bylo otevřeno a tak stačilo jen zatáhnout za kliku. Uvnitř to bylo docela hezké a vypadalo to přesně jako chata lovce s tím rozdílem, že tam byla částečně znát ženská ruka. Místu dominoval krb a zvířecí trofeje na dřevěných zdech. Dotáhla ho k posteli a posadila ho na ní. Sundala si batoh, který odložila do kouta, vzala si lékárničku a přisunula si před něj židli. ,, Jaký je tam nahoře rozhled?" Zeptala se, aby prolomila ticho. Opatrně mu otřela ránu na hlavě a pak jí k sobě stáhla malými náplastmi, aby neměl moc velkou rozšklebenou jizvu. Zbytek na jeho obličeji byly jen drobné škrábance, které jen otřela. Pak se podívala na jeho ruku. ,, Ta rána je na šití a nemělo by se s tím čekat moc dlouho. " Podívala se na něj a usmála se ab, ho uklidnila. ,, Jen klid, jsem docela dobrá švadlenka.." zasmála se a vytáhla z nočního stolku whisky, kterou mu podala. ,, To je na bolest.."
-
Tím že mi pomáhala ohrožovala i sebe, ale nevzdala to. Zvedla mě a i když jsem šli pomalu, nenechala by mě tam, aspoň jsem z ní měl takový pocit. Když řekla že to není ani půl kilometru, kývl jsem, to bych zvládnout vážně mohl, jen jsem chtěl vědět jak na tom jsme, protože být to kilák, asi bych vážně omdlel a pochyboval jsem o tom že by se se mnou tahala. Její napětí jsem chvílemi vnímal, byla ostražitá a díky tomu se mi začala v hlavě utvářet představa jaká nejspíš je a hlavně co je zač. Ve výsledku ale vypadala dost klidně. Znala to tu a pravděpodobně znala i způsob jakým se tu pohybovat, jenže já jí to dost ztěžoval. Nesnášel jsem být na někom závislý, ale teď s tím nešlo nic moc dělat. Čím víc jsem měl pocit, že mě táhne ona, tím víc jsem se snažil na ní nepokládat tolik své váhy. Po nějaké době, když už jsme ušli nějaký kus, se ozvalo praskání větví. Její mysl se ubírala k otázce co to je a její typy byly zcela logické... Věděla co dělá. Zastavili jsme a když se podívala za nás, udělal jsem to samé. Medvěd... Ze všeho co jsme mohli potkat to byl zrovna medvěd. Zaklela a já nevěděl zda to zvládne nebo ne. Neznal jsem jí a na tohle nemusela být připravená, ale její reakce nebyla plná paniky, právě naopak. Pomalu se i se mnou sehla, ale moje tělo něco takového nedokázalo, kdyby ano, asi bych medvěda nasral. Nebyl to příjemný pohyb, ale byl potřeba. Sedl jsem si a sledoval ženu, která si z batohu vytáhla kuši a následně i šípy. Nezvyklá zbraň, já osobně spíše volil luk, ale do terénu jsem s ním nikdy nešel, vlastně by mě to nenapadlo. Když vše připravila a zase si opatrně stoupla, medvěd zaútočil. Byla v klidu a já neměl zrovna pochyby že by to nezvládla. Vypadala že už něco dokázala. Mohutné zvíře se rozeběhlo proti nám a ona před ním stála jakoby nic. Zůstal jsem klidný, protože z toho co jsem viděl, to byl nejspíš poslední útok. Vystřelila a trefila se do hlavy, jenže medvěd nezpomalil. Podíval jsem se na ní a její překvapení znervóznělo i mě. Zprvu vypadala že se s tím už setkala, teď jsem si ale už nebyl tak jistý. Vystřelila znova a tentokrát se jeho tělo poroučelo k zemi. Svalil se a skončil až u nás. Upřímně jsem si oddechl a to už mě po sbalení kuše zvedala. Konečně jsme se dostali do chaty a já se unaveně rozhlédl po okolí. Vypadala útulně, ale zároveň jako chata lovce, jak se dalo předpokládat. Posadila mě na postel a já si rukou objal žebra, zatímco jsem se koukal po okolí. Vzala si lékárničku a přisunula ke mě židli. "Pěkný... Když napadám." Pousmál jsem se. "Je už nějaká šance, že se dozvím kdo mi zachránil život?" Zeptal jsem se, byla to náročnější věta než jsem si myslel. Postarala se o rány na hlavě a pak se přesunula k ruce, která na tom byla asi nejhůř. "Jen potřebuju trochu víc času..." Řekl jsem, protože jsem se byl schopný zítra uzdravit, jenže to ona nejspíš nevěděla. Její úsměv byl uklidňující, ale momentálně jsem měl hlavu plnou všeho. "Jo... To mě uklidnilo..." Usmál jsem se, protože by mě smích jako takový asi dostal. Podala mi z nočního stolku whisky. Nedůvěřivě jsem se na ni podíval a pak na ženu. "Děkuju, ale nedám si... Zvládnu to..." Řekl jsem, možná nezvládnu, ale nechtěl jsem dělat stejné chyby a být opilý by mi vážně nepomáhalo. Zatnul jsem zuby a šití jsem přečkal s občasným syknutím nebo zakňouráním. Sem tam jsem měl chuť do něčeho praštit, ale bylo to potřeba krotit. Nakonec svou práci dokončila, to už jsem v podstatě ruku necítil. "Měli bychom si tykat... Pokud tedy souhlasíte..." Procedil jsem skrz zuby. "Tak lovec?" Zeptal jsem se nakonec v naději že o sobě prozradí víc. Mohl bych se podívat, ale tu schopnost jsem zase tak často nepoužíval.
-
**,, Vidět všechno z ptačí perspektivy musí být opravdu nádherné..." Odpověděla. Ne že by věděla, že je inkvizitor a to, že byl dravec jen tušila, ale kolikrát stačilo vylést na obrovskou sekvoj, které mimochodem rostly podél řeky a ptačí perspektiva byla na dosah. Zatímco působila klidně, uvnitř o něm přemýšlela. Hledala indicie, které by jí řekly něco o něm. Hledaný nebyl a nadpřirozený k lidvidaci taky ne. Pamatovala si většinu a on měl snadno zapamatovatelné rysy. Vařila v podstatě jen z toho, že slyšela drásající křik a pak se někde ve větvích objevilo lidské tělo, které zmizelo pod vodou. Chtěl znát její jméno a Hanna se jen vyhýbavě pousmála. Ošetřila mu hlavu a drobné ranky v obličeji a pak se přesunula k ruce. Řekla mu, že se to musí zašít a on jen chtěl trochu víc času. ,, Až vám to zašiju, budete mít tolik času, kolik bude potřeba.." Zasmála se spolu s ním, nejspíše jim oběma přišlo vtipné, že by byla švadlenka. Ve skutečnosti uměla šít rány, ale nic víc. Nabídla mu whisky, kterou k jejímu překvapení odmítnul a tvářil se u toho, jak kdyby mu nabízela něco jedovatého. ,, Páni, kdybych byla zřízená jako vy, asi bych neváhala ani minutu.." stáhla láhev k sobě a pak ji položila na stolek. Fakt se držel. Nejen, když se pokoušel vstát, ale i teď, když nechtěl utlumit bolest. Navlékla nit do očka jehly a pustila se do šití. Propichovat kůži jehlou a protahovat krz ní nit, byl zvláštní pocit a nebylo to něco, co by chtěla dělat každý den. Přesto, si dala záležet. Šití bylo pravidelné v dostatečné hustotě, aby jizva byla jemná. Občas slyšela jak syknul a spolu s tím k němu jednou nebo dvakrát zvedla pohled. Ruku mu znovu zafixovala, tentokrát ortézou, která suplovala dlahu..bylo to lepší než obvaz a klacky. Když a ním byla téměř hotová, asi se mu ulevilo, protože měl nápad, že by si mohli tykat. Otřela si ruce do špinavého obvazu, protože je měla od jeho krve. Chvíli vypadala zdráhavě,ale nakonec přikývla a podala mu ruku. ,, Proč ne.. Jsem Hanna." Souhlasila a řekla mu i jméno, které se z ní během pár chvil snažil dostat už dvakrát. " Tak trochu.. ta chata patřila otci. Na zdech jsou jeho trofeje.." odpověděla. ,, Hádam, že jsi nespadl z letadla... A taky, že jsi nelezl na strom.." Usmála se na něj a přišoupla si k němu židli o něco blíž. Vzala ho za ruce a pomohla mu je rozpažit. ,, Drž.." oběma rukama mu prohmatávala žebra. Pak mu je dala zase zpátky. ,, Je to zázrak, ale máš zlomené jen jedno žebro.. čekala jsem trochu víc.." Zavřela lékárničku a dala jí vedle whisky. ,, Jaký máš pocit ze své nohy ? Myslíš, že je nutný zásah ? To by totiž znamenalo, že kalhoty musí jít dolů.." S nohou to nejspíš nevypadalo nijak zle, ale klidně v ní mohla být taky zlomená nebo nalomená kost. To by nejspíš stejně nepoznala, ale člověk nikdy neví. ,, Mám ještě nějakou práci.." zvedla se a vrátila stoličku, která měla víc využití, než všechny ostatní. Musela jít uklidit medvěda, který mohl přilákat další zvěř. Musela ho rozdělit na několik částí protože by ho v celku neodtáhla a postupně jeho tělo naházela do řeky. Tratolišti krve zasypala vápnem. To celé trvalo několik hodin. Když se vrátila, nevěděla, jestli bude spát nebo ne a tak se potichu vydala ke dřezu, kde si smyla medvědí krev z rukou.
-
Když se zmínila o ptačí perspektivě, ihned jsem se na ní tázavě podíval a trochu pozvedl obočí. Nebyl jsem si jistý jestli zná mou rasu a tyhle slova mě na jistotě z její přítomnosti moc nepřidávaly. "Když zrovna nepadám tak jo." Pousmál jsem se trochu naštvaně, protože byl viník tak nějak jasný. Vytáčelo mě, že i když už jsem byl dávno pryč, dostala mě a nebýt ženy, která mi pomohla, byl bych mrtví. Pak jsem se ale nechával unést jejími myšlenkami. Často mě myšlenky jiných vstupovali do hlavy jako moje vlastní a ty mé naprosto smetly. Teď tomu nebylo jinak. Nebránil jsem se jim jako předtím, protože jsem nechtěl znovu narazit na nějakou šílenou čarodějnici jakou byla Alice. Nevěděla kdo jsem a odpověď hledala dost nezvyklým způsobem. Z jejích myšlenek se zdálo že se živý lovem tak nějak všeho, na čem je stanovená nějaká cenovka. V podstatě nájemný vrah, ale mohl jsem se mýlit. Chtěl jsem znát její jméno, ale jen se pousmála. Nechtěla ho prozradit a já to dokázal respektovat, proto jsem to nechal být. Nejistota byla na obou stranách, nemohla vědět koho zachránila a já zase kdo mě zachránil. Ošetřila mě a když se dostala k ruce, oznámila že to je na šití s vtipnou poznámkou. Zasmála se se mnou a na šití dál trvala, přičemž mi na bolest nabídla whisky. Odmítl jsem a očividně byla překvapená. Po její poznámce jsem se jen pousmál. Kdybych jí znal, taky bych neváhal. Jakmile začala, začalo s tím i mé utrpení. Nejenže to byla hrozná bolest, ale ten pocit když vám kůží projíždí jehla byl tak nepříjemný jak jen mohl být. Držel jsem se a snažil se zůstat ticho, i když to nešlo pořád. Dávala si záležet i přestože nemusela. Starala se a to mi nemohla věřit, byl to zvláštní pocit, protože takových lidí moc nebylo. Když skončila, dala mi ortézu a já měl konečně klid od bolesti. Teda minimálně od té jehly. I když jsem byl po bolesti docela unavený. Navrhl jsem že bychom si mohli tykat a i když moc šťastně nevypadala, nakonec povolila a dokonce prozradila své jméno. "Rád tě poznávám... Jsem Victor." Rád tě poznávám u mě nebylo moc časté a když už se objevilo, většinou to nebylo upřímné, až na výjimky jakou byla tahle chvíle. Rozhlédl jsem se potom co vysvětlila, že jsou trofeje jejího otce. "Nebuď tak skromná... Víš sama že jsi dobrá, tak jaký má smysl to skrývat?" Zeptal jsem se. "Takže....?" Zeptal jsem se, ale už to bylo jasné. "Věděla jsi kdo jsem, když jsi se mě snažila zachránit?" Zeptal jsem se znovu, protože mi to mohlo o ní prozradit víc. Přisunula si ke mě s úsměvem židli a pomohla mi rozpažit ruce. Pak mi prohmatala hrudník. "Jo, měl jsem štěstí..." Poznamenal jsem klidně. "Myslím že s nohou vydržím... Díky za všechno..." Řekl jsem a když se zmínila o kalhotách, usmál jsem se. Pak už stejně řekla že má ještě práci, tak jsem kývl a nechal jí být. Když byla pryč, chatu jsem prolezl. Trvalo to, ale pohyboval jsem se od jedné věci ke druhé, díval se do šuplíků i jsem obdivoval trofeje na stěně. Nakonec jsem se ale vrátil k posteli, kde jsem si sednul a jelikož na mě po chvíli dolehla únava z minulých dní, mé oči nevydrželi otevřené dlouho. Bolest mě párkrát vzbudila a řekněme že jsem za to byl docela vděčný, protože jsem se tak mohl pokaždé ujistit, že je vše v pořádku a mužů spát dál. Když jsem se vzbudil naposledy, všiml jsem si Hanny u dřezu. Chvíli jsem přemýšlel jestli bych neměl zase spát, ale stejně bych neusnul a tak jsem se zvedl do sedu. Mohl bych se zeptat na hodně, ale odpovědi bych asi nedostal. Byla chytrá a opatrná. Tak jsem jen mlčel a sledoval její pohyby. Někdy i ticho prozradilo o lidech hodně.
-
V tomhle šíleném světě, musel být člověk opatrný, zvlášť když věděl, že se nebezpečí skrývalo na každém rohu. Myšlenky mu vstupovaly do mysli v obrazech, ale jen okrajově. Mohl vidět, že lovila nadpřirozené a mohl vidět i to, že lovila lidi, které ale nezabíjela. Předávala je spravedlnosti za úplatu. Obrazy ale nebyly ucelené. Ne jako u Alice, která mu promítla milníky svého života. Na otázku ohledně svého jména zatím neodpověděla, protože se soustředila na něj a také na to, jak pokládat otázky, aby z něj dostala co nejvíc. Nějakou představu, nebo představy měla, každopádně si o něm nemyslela, že by byl nebezpečný, alespoň ne v tomhle stavu. Lék na bolest odmítnul a Hanna ho k tomu nijak nenutila, protože to byla jeho vlastní volba. Ruku mu sešila pečlivě a o to déle to trvalo. Držel pevně a jen občas projevil známku bolesti. Kdyby ho měla ještě uklidňovat, asi by se na nějakou pečlivost vykašlala. V chatě bylo ticho, které nenarušovaly ani zvuky lesa. Nevěřila mu, protože nebyla naivní a nic od tohodle setkání nečekala. Chtěl si s ní tykat a tak mu Hanna konečně prozradila své jméno. ,, Těší mě Victore.." odpověděla s lehkým úsměvem. Na to, že to byl cizinec a pravděpodobně nadpřirozený, byla atmosféra uvolněná a nenucená. Prostě tady byl. Zřejmě se cítil lépe, protože když mu řekla, že jsou to trofeje jejího otce , rozpovídal se. Znělo to familiárně, jako kdyby byli staří známí. Musela se nad tím pousmát. Narovnala se v zádech a rozhlédla se po zdech, na kterých visely hlavy vysoké zvěře nebo jejich paroží. Myslel si, že je dobrá a že nemělo smysl to skrývat. ,, Támhle ten je můj.. bylo mi šest a obrečela jsem to.." ukázala na malé paroží vedle obrazu, na kterém byla kachna v rybníku. Pamatovala si ten den dobře, protože to byla zkouška. Každý něco ulovil a jen ona to obrečela. Pak se jí ostatní smáli a říkali, že brečí, protože je to malá holka a nepatří k nim. Myslela na to, že by ty hrozné obrazy měla dát pryč, ale nechodila sem zase tak často, aby ji to tolik vadilo. ,, Občas něco málo ulovim.." pokrčila rameny v nejasné odpovědi. Přisunula se k němu blíž, protože chtěla zkontrolovat jeho žebra. Jeho otázka byla zajímavá, ale odpověděl jednoduchá. ,, Ne.." zkontrolovala ho a řekla mu že má zlomené jen jedno žebro. Fakt měl štěstí, protože při tom pádu očekávala rozdrcený hrudník. ,, Zatím si jen tvořím obrázek o tom kdo jsi, ale v podstatě je mi to jedno. Tady jsi v bezpečí a až ti bude líp, odvezu tě do města.." řekla. Věřit jí to nemusel, ale proč by si dávala tu práci s jeho ošetřením, kdyby měla jiné úmysly? Navíc jí narušil dovolenou... Chtěla vědět jak to má s nohou, ale statečně odpověděl, že s ní vydrží. Zmínka o kalhotách nebyl vtip, ale fakt a ani jednomu se do toho nechtělo. Pak se slovy, že má ještě nějakou práci odešla ven, aby se zbavila medvěda. V chatě si mohl dělat co chtěl, dle svého uvážení, protože tam nic moc nebylo. Za několik hodin se vrátila zpátky, aby smyla krev z rukou. Victor se mezitím vzbudil, což zaznamenala, ale dělala jakoby nic. Umyla hrnek a talíř, který jí tam zůstal od snídaně a pak se na něj otočila a opřela se zády o hranu linky. Ruce si složila na zádech. ,, Máš hlad ?" Zvedla obočí. Nevařila, ale měla hromadu plechovek s jídlem. To bylo maximum, které pro něj ještě mohla udělat.
-
Hanna byla jeden velký otazník. Působila odměřeně a skrývala spoustu věcí. K tomu všemu byla typ člověka, kterého nebylo lehké číst a v podstatě na takové lidi má schopnost ani moc nefungovala. To dokazovalo i málo informací, které jsem sotva dostal. Lovila nadpřirozené i lidi, to nebylo moc obvyklé a docela mě jako osoba zajímala. Než jsem se ale dozvěděl cokoliv jiného, ztratil jsem to. Někdy se to stávalo. Kdo měl komplikovanou mysl, jakoby se dokázal bránit. U Alice to bylo něco jiného, protože vztek a její jednoduchost a jasný cíl taky vše zacelil. Jméno nechtěla říct a býval bych se nejspíš taky choval jinak, kdyby mi nezachránila život, jenže to se nestalo. Riskovala svůj a táhla se se mnou až sem. To se pak těžko drželo stranou. Ošetřila mi rány a nakonec mi i jméno řekla. Navrhl jsem abychom si tykali a ona souhlasila. Nechtěl jsem být na obtíž ani jí otravovat a už vůbec jsem neměl zájem o to aby tu panovala nepříjemná atmosféra. Potom co jsem si s Alicí zažil by bylo dobré chvíli odpočívat a s Hannou vyjít v klidu. Další den jsem měl stejně v plánu vypadnout, takže nebyl důvod tu dělat nepříjemnosti. Snažil jsem se z ní něco dostat a nakonec jsem jí řekl, že nemá cenu skrývat to co umí. Byla dobrá, sejmula medvěda dvěma ranami a ani se nehla. To jen tak někdo nedokáže... "Pěkný." Řekl jsem a pousmál se když ukázala co v šesti ulovila. To že to obrečela pro mě v podstatě nic neznamenalo, nevnímal jsem to jako slabost, takže jsem její úlovek uznal jako slušný. Když poznamenala že občas něco uloví, kývl jsem. Moc toho neřekla, ale to ani nemusela... Zkontrolovala mi hrudník a nakonec promluvila. "To zní fér. Do města se dostanu sám. Ale děkuju." Odmítl jsem tak odvoz, protože bych měl být schopný se zcela zregenerovat. Při otázce ohledně nohy jsem další týrání odmítl. Nepotřeboval jsem to a pomohla mi už dost. Odešla a já prozkoumal chatu, která zela prázdnotou, co se týkalo něčeho zajímavého. Proto jsem nakonec skončil stejně v posteli a dopřál si odpočinek. Vzbudil jsem se s příchodem Hanny zpátky a posadil se, přičemž jsem sledoval co dělá. Nakonec se otočila a zeptala se na jídlo. Normálně bych odmítl, ale hlad jsem měl. Váhal jsem, mohlo to počkat do zítra... Ale zachránila mě a dokonce mě ošetřila, někdo takový nejspíš neměl zájem ublížit. Měla hodně práce s tím mě dát dohromady. "Nechci být na obtíž." Pousmál jsem se, i když to už jsem tak nějak byl.
-
Když jí řekl, že se nemá podceňovat, protože je dobrá, vyšvihla se a ukázala na malé paroží. Možná tu otázku směřoval jinam, ale nebyl důvod, aby mu o sobě hned všechno řekla. Netušila kdo to byl a na důvěryhodnosti mu nepřidalo ani to, že doslova spadl z čistého nebe. Okomentoval to slovy "pěkný" a Hanna se usmála. Bylo to spíš odfrknutí, ale upřímné. Poté co zkontrolovala hrudník a nedala najevo své překvapení ohledně jeho stavu, řekla že o něm má určitý obrázek a pak mu nabídla, že ho odveze do města. Překvapeně k němu zvedla hlavu a odrhnula si z tváře vlasy, které jí vypadly z culíku. ,, Do města je to bezmála čtyřicet kilometrů..." Potměšile se na něj podívala, protože představa, že půjde po dnešku takovou dálku lesem, byla prostě úsměvná. S nohou pomoct nepotřeboval a tak odešla. Byla pryč několik hodin. Když se vrátila, vypadal, že spí a tak si v poklidu umyla ruce a něco málo z nádobí. Instinkt jí během toho napověděl, že je vzhůru, protože na sobě jeho pohled cítila. Otočila se na něj a se založenýma rukama se ho zeptala, jestli nemá hlad. Musel mít hlad, záleželo jen na tom, jestli ve stavu, kdy chce jíst. Evidentně chtěl, ale nechtěl být na obtíž. ,, Kdybych měla pocit, že budeš na obtíž.. nechala bych tě v lese.." řekla upřímně s lehkým úsměvem. Neznal jí, ale opravdu by to udělala. Navíc si nemohl myslet, že by mu snad uvařila. Otevřela dveře od špajzky a vytáhla dvě konzervy s hotovým jídlem. Podle obrázku to byly boloňský špagety. Zapíchla do nich vidličku a došla za ním aby mu je podala. ,, Chutná to líp než to vypadá...a nebo jsem si na to už zvykla.. každopádně nic lepšího nemám.." jí to stačilo a s hosty nepočítala, takže mu to ani neohřála, protože neměla jak. Plynová bomba byla prázdná, proto mu nabídla, že ho odveze do města. Chtěla si koupit novou a doplnit zásoby. Sedla si s plechovkou ke stolu a druhé straně místnosti a podívala se ven z okna. Momentálně o ničem nepřemýšlela,možná snad jen o tom, že by to chtělo sýr a že kvůli nezvanému hostovi nemá kde spát.
-
Odmítl jsem odvoz, protože jsem věděl, že mě regenerace umožní vrátit se po svých. To ale nějak nepobrala Hanna, která měla za to že to nezvládnu, protože to bylo do města čtyřicet kilometrů. V letu to bylo téměř nic a já jsem hodlal zase letět, protože jsem měl kam spěchat. Nakonec odešla a vrátila se až po několika hodinách. Aspoň jsem se částečně vyspal a když se vrátila, chvíli si dělala svoje, než se na mě otočila, protože věděla že jsem vzhůru. Ruce si založila na hrudi a zeptala se jestli nemám hlad a ten jsem měl. "Tak to mám dneska vážně štěstí... Nejen co se týče zranění." Pokrčil jsem rameny a pousmál se. Vážně mě tam mohla nechat kdyby chtěla, mohla v klidu dělat že tam nejsem a odejít. Když nabídla jídlo, tak nějak jsem počítal s chlebem nebo něčím takovým, zkrátka nic složitého, ale vzala konzervy s boloňskými špagetami a upřímně? I když to nebylo ohřáté, bral jsem to jako luxus. Navíc mi jídla z konzerv celkem chutnali. Vzal jsem si to od ní a do jídla se s chutí pustil ještě dřív než vůbec začala mluvit. Měl jsem hlad a protentokrát jsem věřil že je jídlo vážně jen jídlo. "Děkuju..." Poděkoval jsem ještě mezi sousty. "Je to dobrý." Řekl jsem jednoduše. Spokojeně jsem jedl, dokud jsem neuslyšel že kvůli mě nemá kde spát. Na chvíli jsem jídlo nechal být a zvedl jsem k ní hlavu. Někdy jsem tu schopnost vážně nesnášel. Dozvídal jsem se věci na které jsem ale nemohl odpovidat, protože by vyšlo najevo co jsem zač a představa že někdo ví že mu čtu myšlenky a on by se snažil je skrýt, přičemž by mě akorát sral, se mi nelíbila. Nakonec jsem se zase vrátil k jídlu a mlčel, nemohl jsem nic říct, i když jsem byl ochotný spát na zemi... Zbytek dne byl dost tichý... Zato večer se to celkem rozjelo, protože nastala silná bouře, déšť a vítr, který hýbal okolním světem. "...Budu spát na zemi... Nechci abys kvůli mě nespala ve své posteli..." Poznamenal jsem a podíval se z okna, kde se blýskalo.
-
Nebylo to tak, že by to nepobrala, jen zkrátka ještě netušila co je zač. Samozřejmě myslela i na to, že by to mohl být inkvizitor, o kterých se mezi lovci běžně mluvilo. Mnoho z nich se k nim přidalo a bralo to jako vyšší level. Jiní to zase brali jako takovou malou zradu, ale Hanna měla spíš neutrální postoj. Byli na stejné straně, i když ona narozdíl od nich, nad svou prací víc přemýšlela. Taky mohl být měnavec, což bylo skoro stejně zajímavé. ,, Jak se to vezme.." odpověděla s pokrčením ramen. Dala mu konzervu s jídlem, kterou ani neohřála, ale buď měl opravdu velký hlad a nebo to byl fanda jídel z konzerv. Potěšilo jí to, ani nevěděla proč. ,, Nemáš zač.. dobrou chuť.." Neměla důvod být nepřátelská nebo mu odsekávat a dávat mu tím najevo, že jí tady vadí. Seděla u stolu a jedla si své, přičemž se její myšlenky ubírali jen jednoduchým směrem. Sýr a postel. Victor její myšlenky postřehl a když k ní k zvedl hlavu v klidu jedla dál. Těžko říct, jestli by byla tak v klidu, kdyby věděla, že ji vidí do hlavy. Až do večera s ním moc nemluvila, protože nebylo o čem. Myslela na cigarety a nakonec to vyřešila náplastí. K večeru už bylo jasné, že přijde bouře. Vyšla ven a obešla chatu, protože potřebovala naštípat dříví dřív, než se spustí déšť. Když skončila, už pršelo a po nebi se rozbíhaly blesky. Vítr zesiloval a když otevřela dveře, bylo to jako kdyby do chaty vpustila tajfun. Položila na zem koš se dřevem a stěží je zavřela. Byla mokrá, ale den byl docela horký, takže by to příjemné osvěžení. Odtáhla koš ke krbu a sedla si na zem. Rozdělala oheň u kterého seděla, dokud se neozval Victor. Ohlédla se na něj přes rameno a vstala. ,, To je opravdu hezký, díky..ale s tímhle si nemusíš dělat starost. Nevadí mi spát na zemi a kdybych to snad dopustila, nemohla bych usnout s pocitem, že jsem mrzákovi ustlala na zaprášený podlaze.. " sedla si na židli vedle postele, protože nebylo na škodu zkontrolovat jak na tom je. Dala mu ruku na čelo, protože kdyby některá z jeho ran, byla zanícená, touhle dobou už by měl teplotu. Pod ortézou nebyla krev, takže byl zašitý dobře. ,, Mám nafukovací matraci, bude se mi spát dobře.." ujistila ho, když s ním skončila. ,, Pořád nechceš nic na bolest ?" Natáhla se pro láhev, kterou odšroubovala a pak se z ní napila. Být ve dřevěném příbytku za takové bouřky, nebylo vůbec příjemné. Vítr si dovnitř prorážel cestu každou skulinou, déšť se snažil rozbít okna a všude kolem se ozývaly hromy. Některé byly tak blízko, až se zdálo, že ten další udeří přímo do střechy. Nabídla mu láhev. Myslela na to, že jí začíná být zima a že by se měla převléct.
-
Byla vážně zajímavá osobnost a čím míň prozradila, tím víc mě lákalo zjistit víc. Nakonec jsem podlehl hladu a konzervu si od ní vzal, bylo to takové mé pravidlo, co si neuvaříš, to nejes, protože v tom mohlo být vážně cokoliv a řekl bych že se mi tak nejednou podařilo vyhnout nějakému útoku. Tohle jsem většinou neuplatňoval v barech nebo restauracích, i když to nedávalo smysl, ale tam to bylo prostě jinak. "Taky." Řekl jsem, když mi popřála dobrou chuť. Jedli jsme každý na jiný straně místnosti a mlčky přemýšleli každý o tom svém, jenže narozdíl od ní, já jí slyšel. V tu chvíli jsem nic neřekl, i když její myšlenky směřovali k tomu, že jsem vlastně překážel. Do večera jsme moc nemluvili, vážně nebylo o čem, protože další den bylo v plánu zmizet. Venku zavládl ten už známí klid a Hanna šla ven. Slyšel jsem jí, jak štípe dříví a když se vrátila, počasí už pomalu přecházelo do extrémů. Jakmile otevřela, dostal se dovnitř vítr a nechtěl ven. Bylo vidět, že s dveřmi trochu zápasí, ale nakonec je zavřela. Rozdělala oheň, u kterého si i sedla a když jsem pak promluvil, zase vstala. "Dobře, ale pomohla jsi mi už dost, nepotřebuju zbytečný luxus..." Pousmál jsem se, aby věděla, že bych vážně klidně spal na zemi i s tím jak jsem na tom byl. Zase si ke mě sedla a dala mi ruku na čelo. Podíval jsem se jí do očí, jakobych chtěl znát všechny její tajemství a pak toho radši nechal, než bych je vážně nechtěně našel. Když se zeptala jestli se nechci napít, kývl jsem. "Dám... Díky." Řekl jsem a když mi podala láhev, ze které se napila, přijal jsem jí. Mohla mě zabít už dávno kdyby chtěla. Napil jsem se a láhev jí vrátil. Bouřka zesílila a každý úder byl intenzivnější, dokonce jsem měl ten špatný pocit, že jestli to práskne do střechy, rozstřelí to dům na cucky. Po večeru stráveném relativně v klidu, když se nepočítalo počasí, kdy jsme se ještě párkrát napili, přišlo ráno. Nebylo tak špatné, ale předešlé počasí způsobilo mlhu, která by se dala krájet. Viditelnost byla dost bídná a v takovém počasí jsem nemohl ani vyletět, takže jsem byl stejně odsouzený jít po svých... Super. Když jsem se vzbudil, cítil jsem, že bych měl být brzy schopný se uzdravit. Nakonec jsem vstal a odkulhal si sednout jinam.
-
Vzájemně si popřáli dobrou chuť a to bylo tak jediné. Oba měli rádi jídlo z konzerv, i když to nebylo ideální, bylo to dobré a rychlé a nepodléhalo to zkáze jako to čerstvé. Do večera kolem něj spíš tiše chodila, aniž by se pokusila o jakýkoliv rozhovor, protože ji v celku nezajímal, i když by ráda věděla proč spadl a kým vlastně je. Pak odešla ven naštípat dřevo, aby v chatě mohla zatopit, protože vítr při bouři většinou všechno teplo vyhnal pryč. Měla menší šarvátku s dveřmi, nad kterými nakonec zvítězila, ale to už byl venku doslova Saigon. Zatopila a po chvilce kdy se hrála u krku, se ozval jako první. Dělal si starost o to kdo bude spát, ale tohle už měla dávno vyřešené. ,, Luxus ? Tak to mi lichotí.." na její chatě nic luxusního nebylo, ale chápala jak to myslel. Byla schopná si venku ustlat na větvích nebo ve stromu a nikdy ji to nevadilo. Zkontrolovala ho a nabídla mu pití, ze kterého se napila jako první. Chtěla mu ukázat, že se nemusí bát, že by v tom snad bylo něco špatného..a taky měla chuť. Párkrát se napili a pak si Hanna nafoukla matrací, na kterou si lehla. Spala, ale jen lehkým spánkem, protože u sebe měla cizince, který jí udržoval v bdělosti. Celou noc bylo skrz okna vidět blýskání. Hromy okolí nijak nešetřily a déšť měl snahu rozbít střechu. Celá chata vrzala, jak se do ní opíral vítr. Byla zvyklá vstávat velmi brzy a následující den tomu nebylo jinak. Victor ještě spal, když přešla k oknu, ze kterého neviděla vůbec nic . Mlha šla od řeky a byla hustá, že by se dala krájet. Oblékla se a protože stále spal, rozhodla se, že před odjezdem zkontroluje pasti. Postavila mu na stůl plechovku, aniž by tušila, co v ní je, protože měla stržený obal a vydala se ven. Teprve až tam viděla, jakou zkázu bouře napáchala. Kromě špatné viditelnosti, byl terén posetý rozlámanými stromy a větvemi, tu a tam v cestě stál velký kořenový bal z vyvráceného stromu. Vyšla na průzkum jen s nožem za opaskem a postupně kolem chaty ve vzdálenosti několika desítek metrů skontrolovala pasti. Bylo to důležité, protože v chatě byly zásoby a medvědi byli nejen chytří, ale taky zvědaví. Taková návštěva medvěda ve dvě ráno, není nic moc. Většinu pastí musela hledat, protože nebyly na místě a musela je znovu natahovat, protože byly zklaplé. Věděla kolik jich tam má a našla je všechny, jenže nepočítala s tím, že nános lesního bordelu sebou v dešti vzal ještě jednu starou, byla zrezlá a zákon schválnosti chtěl, aby zůstala natažená. V nánosu nebyla vidět a když se Hanna rozešla zpátky k chatě, na jednu z nich šlápla. Ten zvuk z hlavy jen tak nedostane. První vteřinu necítila nic, než mozku došlo co se stalo. Zuby protnuly kůži a zarazily se o kost, do které se zakously. Hanna zařvala, protože ta bolest byla jednoduše příšerná. Sedla si a s oroseným čelem sledovala nohu, která krvácela a pulzovala. Se zatnutými zuby se snažila past roztáhnout, ale z tohodle úhlu to nešlo, navíc se jí šokem třásly ruce. Vyndala nůž, aby se pokusila past alespoň rozebrat, ale nebyla toho vůbec schopná. Opřela se spadlý kmen a snažila se sebrat. Musela tu bolest přijmout a pokusit se něco vymyslet, protože tady byla dost snadný cíl. Ztěžka oddechovala a alespoň si páskem nohu přiškrtila.
-
Zatímco se pečlivě starala o to abychom neumrzli, já celou dobu v podstatě jen odpočíval, nic jiného mi můj stav stejně nedovolil a i když mě to štvalo, nic jsem ani nezkoušel. Když se vrátila, po boji s dveřmi rozdělala oheň a seděla u něj. Promluvil jsem a tím jsem na sebe upozornil nejspíš víc, než jsem chtěl, protože mě šla zkontrolovat. Nazval jsem postel a s tím i chatu luxusem a i když to jí očividně pobavilo, myslel jsem to vážně. I já jsem byl zvyklí na hodně. Spát se někdy muselo bez ničeho a jakékoliv místo ke spaní pak byla improvizace. Nabídla mi pití a nejprve se sama napila, čímž mi ať už úmyslně nebo ne, prozradila, že je v pořádku. Pak jsme se napili ještě, až šla Hanna připravit spaní pro sebe. Oba jsme spali docela stejným způsobem, protože tohle nastavení měl v hlavě snad každý lovec. Být ostražitý v přítomnosti neznámé osoby bylo jasné, ale taky to bylo k ničemu, pokud jste se nenaučili spát jen napůl. I tak jsem se ale vyspal dost dobře. Dokonce jsem nějak nepostřehl to že Hanna odešla, což nebylo dobré, protože to znamenalo, že jsem nebyl dost na pozoru. Když jsem se probudil, vstal jsem a odkulhal si sednout, na stole byla položená plechovka. Podíval jsem se na ní, ale pak můj pohled zaujala mlha venku. Po chvíli zírání do blba jsem byl konečně schopný použít regeneraci, v tu chvíli se ozval výkřik, byl daleko, ale byl slyšet a tak jsem neváhal. Vyběhl jsem ven, ale hned se zastavil. Pasti byli všude a i když jsem tyhle lesy znal, teď to bylo nové prostředí, tak jako po každé bouři. Rozhlédl jsem se kolem, ale moc toho vidět nebylo, vlastně nic, co bylo nějak dál. Risknul jsem to. Přeměnil jsem se a letěl naslepo. Snažil jsem se držet směr a doufal že vím kam letím. Některým překážkám jsem se vyhnul dost těsně, ale jinak to šlo. Chvíli mi to trvalo, protože se pak už neozvala. Našel jsem ženu chycenou v pasti na medvědy. Přeměnil jsem se na člověka a opatrně doběhl blíž. "Hanno?" Bylo to spíš uvědomění, že je to ona, než otázka k ní. Došel jsem k ní a klekl si abych zjistil, s čím máme tu čest a taky jak je na tom Hanna. "Nech mě ti pomoct... Můžeš hýbat prsty?" Zeptal jsem se ihned a přitlačil na pružinu pasti. Měla sílu. Past byla zrezlá a to jí celkem přidávalo. Jakmile na ní šlápla, uvolnili se pružiny po obou stranách a vystřelili. Kruhy na jejich koncích objímající čelisti, je pak sevřeli a naprosto znemožňovali se z toho dostat. Nemohla by to rozevřít ani kdyby chtěla. "Jak ses do toho dostala? Víš na čem jsme?" Zeptal jsem se, nebylo to důležité, ale chtěl jsem aby se mnou mluvila a neomdlela mi. Přesunul jsem se blíž k Hanně a šlápnul na pružiny, aby se snížili kruhy, pak jsem začal tlačit na čelisti pasti, aby uvolnili její ruku, jenže na to bylo potřeba víc, hlavně protože jsem musel mít nohy na pružinách. "Dostanu tě z toho..." Poznamenal jsem a rozhlédl se. V okolí byli dva klacky, které jsem mohl použít jako páku, vrazil jsem je tedy do mezery, kterou tvořila Hannina noha a opět se snažil rozevřít past. Muselo to sakra bolest, protože tyhle pasti byli ve výsledku dost brutální, už sami o sobě, protože měli za úkol někoho chytit a už nepustit. Zabral jsem a v tu chvíli se začala past zase otvírat. "Nohu vytáhni až to půjde, nespěchej na to, ať si neublížíš ještě víc..." Poznamenal jsem. Ta rez mě znepokojovala, ale prvně bylo důležité jí dostat pryč.
-
Ve chvíli kdy jí past secvakla nohu, věděla, že je v hajzlu. Tyhle pasti měly zastavit medvěda a Hanna neměla šanci se z toho dostat. Přesto to alespoň zkusila, což jí tak akorát způsobovalo bolest. Zaškrtila si nohu opaskem, aby neztrácela moc krve a zároveň aby zpomalila průtoku krve k srdci, která mohla být infikovaná rezavým a špinavým kovem. Seděla opřená o kmen stromu a přemýšlela, jak z toho ven. Potřebovala se uklidnit, ale nebylo to snadné, protože past stále měla snahu tlačit na kost o kterou se zastavila. Zatínala zuby i pěsti a ztěžka oddechovala. Uslyšela své jméno a tak tím směrem zvedla hlavu. Z mlhy se vynořil Victor, který vypadal, jako kdyby se mu nic nestalo. Teď už nebylo pochyb o tom, že je to inkvizitor, protože musel použít regeneraci. Mohla se z toho dostat sama, jenže bolest byla příliš velká, aby mohla použít vlastní schopnost, kterou ještě navíc neuměla pořádně ovládat. ,, O-opatrně.." řekla, když šel za ní, protože tam klidně mohli být další. Chtěl vědět jestli může hýbat prsty a byla by hloupá, kdyby pomoc odmítla, protože byl široko daleko jediný. Noha jí neposlouchala. ,, Nemám v nich cit.." odpověděla, protože od pasti dolů nohu necítila. Nemuselo to znamenat, že se v noze přerušilo něco důležitého, možná byla jen traumatizovaná, ale stejně to byl blbý pocit. Jakmile na past stáhnul, zasténala a dech se jí zrychlil. ,, Není to moje ...past. Objevila se.. tady po bouřce.. " Zhluboka se nadechla a podívala se na něj. Byla v nevýhodné pozici, mohl si vzít co chtěl a zmizet, zatímco jí nechá umřít v lese, ale neudělal to. Nedal to najevo ani náznakem. Šel k ní blíž a začal s pastí manipulovat, což jí působilo další bolest. Držela se, ale v duchu klela a přála si, aby toho už nechal. Jeho dostanu tě z toho jí zarezonovalo v hlavě a tak se na něj podívala a přikývla. Do řeči jí moc nebylo. S použitím klacků a vlastní silou začal past rozevírat. Hanna se napnula v bolestivé křeči a sevřela rukama zem pod sebou. Cítila jak zuby pomalu opouštěly kost, maso a se skřípěním její nohu opustily úplně. Během toho se dívala na něj, ne na to co dělá a sykala bolestí. Tak strašně moc chtěla tu nohu vyndat okamžitě, ale musela počkat až past rozevře úplně. Povedlo se a Hanna nakonec nohu vytáhla. Musela si pomoct rukama, protože to jinak nešlo, ale pak cítila v podstatě velkou úlevu. Znovu se opřela o kmen, vlastně se na něj spíš svalila a snažila se to všechno vydýchat. ,, D-děkuju..." Dostala ze sebe a vůbec se necítila dobře. Utáhla si pásek o něco víc, ale byla slabá. Ta past jí sebrala spoustu energie a ona už se nedivila, že to dokázalo tak snadno zkolit medvěda. Podívala se na něj, vděčně. ,, Asi jsme si..kvit.." řekla tiše s úsměvem. ,, Hodila.. by se mi... tvoje regenerace.." Ta noha vypadala strašně. To věděla, aniž by se na ní podívala. Pro lovce mít nohu v takovém stavu bylo přímo katastrofické a zabere spoustu času, než bude v pořádku. Důležité ale bylo, že z toho byla venku a že jí ten cizinec pomohl, což vnímala dost nezvykle. Vždycky se totiž musela ve všem plácat sama.
-
Když jsem se k Hanně dostal, moc dobře to nevypadalo. Její noha byla od krve a jelikož nebyli zuby pasti téměř vidět, dostali se dost hluboko. Předpokládal jsem že jí to nohu nezlomilo, i když tam šance byla a musel jsem počítat se vším. Byla v šoku, dýchala zrychleně a zatínala ruce v pěst, ale aspoň si nohu zaškrtila. Promluvil jsem k ní a šel blíž, abych jí mohl pomoct. Upozornila mě abych byl opatrný a taky jsem byl, protože po té bouři bylo vše jistě vzhůru nohama a šlápnout si do nějaké pasti taky znělo nepříjemně. Zeptal jsem se jí na to jestli může hnout prsty, což byl takový základ pro to zjistit jak na tom noha je. Pokud by s nima hýbat dokázala, bylo by to dobré znamení, ale to nedokázala. "Dobře... To nevadí, nic to neznamená..." Řekl jsem klidně, abych tím uklidnil jí, protože šok sám o sobě byl taky nebezpečí a říkat že je v hajzlu nebyla dobrá taktika, i kdyby sama věděla, že to úplně dobré nebylo. Jakmile jsem sáhnul na past, projevila bolest. Zvedl jsem k ní hlavu a pak se dál věnoval pasti. "Kdyby byla tvoje, nejdřív bych se ti musel asi vysmát." Řekl jsem pobaveně, šlo o odvrácení její pozornosti od toho co se jí stalo. Ujistil jsem jí, že jí z toho dostanu a ona kývla. Začal jsem na tom pracovat a vnímal jsem na sobě její pohled. Sykala pokaždé když se past jen nepatrně pohnula, ale i tak bylo obdivuhodné že nekřičela. "Opovaž se tu nohu vyndat dřív..." Poznamenal jsem varovně, ale následně jsem se usmál, aby pochopila že tón byl zcela myšlen ze srandy, ten zbytek jsem ale myslel vážně, protože to bylo něco hodně nebezpečného. Rozevírat past klacky bylo už samo o sobě špatné, protože mi mohli sklouznout nebo se zlomit a kdyby začala nohu vytahovat dřív, mohla by tohle všechno způsobit vlastně sama. S takovou by se pak past zase sevřela a Hanny noha by byla na odpis. Nebylo to nic lehkého, ale past se po chvíly otevřela dostatečně na to, aby si Hanna s pomocí rukou vytáhla nohu. Jakmile byla mimo dosah zubů, klacky jsem opatrně pustil a past se zaryla do nich. Ulevilo se i mě, že je venku a že jsem jí víc neublížil... Jakmile poděkovala pousmál jsem se a klacky položil a s tím i past. Když jsem se zvedal, všiml jsem si svítící ledky přidělané k pasti. Nebyla na nic napojená a tak jsem to moc neřešil. Dokud to nebyla bomba, byla Hanna důležitější, protože jí šlo stále o život. Přešel jsem tedy k ní a podíval se jí na nohu. "Kvit si budeme až tě odsud dostanu tak jako ty mě." Usmál jsem se. Nelíbilo se mi jak na tom byla, ale nebylo se čemu divit. "Jo... Někdy přijde vhod." Poznamenal jsem a opatrně z rány odsunul nohavici abych se mohl lépe podívat. "Už jsi se někdy chytila?" Zeptal jsem se, na tohle jsem byl celkem zvědavý. Potom jsem si sundal mikinu a triko a mikinu si zase nasadil, zatímco triko jsem roztrhal, abych měl aspoň něco na zavázání rány. Měl jsem spoustu látky a hodlal jsem jí co nejvíc přitlačit do ran, ale nejdřív jsem musel odvést pozornost. Podíval jsem se tedy někam vedle nás a zpozorněl. "Slyšela jsi to?" Zeptal jsem se a když svou pozornost zaměřila jinam, látku jsem jí vrazil do ran a vše pořádně omotal a utáhl dalším kusem. Během toho jsem vlastně i zkontroloval kost hmatem, což už jí nemohlo na bolesti přidat, protože si vše vyžrala už když jsem jí aplikoval "tlakový obvaz". Na zlomeninu to nevypadalo, ale pochyboval jsem o tom, že je kost úplně v pořádku. " Promiň..." Mrkl jsem na ní a trochu škodolibě se pousmál. "Měli bysme se dostat zpátky do chaty..." Poznamenal jsem a podal jí obě ruce, aby se mohla pořádně zapřít.
-
Hanna byla obecně celkem opatrná, takže to, že se jí stalo něco takového jí víc než překvapilo. Kdyby se jí tohle stalo, když nebyl nikdo nablízku, měla by to nejspíš zpečetěné, protože z pasti by se nedostala. Nebylo ani možné s ní někam odejít. Nemohla hýbat prsty a i když věděla, že to může být špatné znamení, nenechala se tím zvyklat. Samozřejmě si myslela, že je v hajzlu, což si v její hlavě mohl přečíst. Byl v klidu a řekl jí, že to nic neznamená, jenže to byl spíš takový okraj, takže tomu ani jeden nevěnovali pozornost. Na prvním místě bylo dostat jí z toho ven. Kdykoliv sáhl na past, vše se přeneslo do kosti a to jí nutilo projevovat bolest. Držela se, nechtěla křičet, ale možná by se jí ulevilo a zvládala by bolest líp. Řekla mu, že to nebyla její past, načež jí odpověděl, že kdyby byla, musel by se jí vysmát... Taky by se smála, kdyby na jejím místě byl někdo jiný. Když se něco takového stane lovci, je to v každém ohledu blbé a do jisté míry i trapné. Krátce se zasmála, ale bolest jí nedovolila v tom pokračovat. Věřila mu, že jí z toho dostane, hlavně protože jí nic jiného nezbývalo. Kývla a on začal s vyprošťováním. ,, Nevyndám!" Ujistila ho se zvýšeným hlasem, protože manipuloval s pastí a Hanna doslova prožívala muka. Musela se soustředit a čekát, protože vyndat nohu dřív, bylo zkrátka lákavé. Ta bolest nešla vydržet. Mohl se tvářit povzbudivě nebo překvapeně, ale pod bolestí už ho nevnímala, chtěla aby ta noha už byla venku, i kdyby jí měl amputovat. Sám musel být opatrný, protože stačilo málo a past by při rozevírání secvakla znovu. Tentokrát by to ale bylo daleko horší. Rovněž to nebylo snadné, protože past byla zrezlá a ztuhlá. Pevně svírala zem pod sebou, zatímco jí z čela odkapávaly krůpěje potu. Slunce bylo dost vysoko na to, aby mlhu začalo spalovat a brzy bude zase horko. Už teď začínal vzduch být těžký, ale to byl možná jen její pocit, protože její tělo zažívalo trauma. Nohu jí nakonec uvolnil a kdyby byla jen o něco málo slabší, nejspíš by omdlela. Vyndala nohu za pomocí ruky a strašně se jí ulevilo. Byli si kvit, ale podle jeho slov, ještě ne. Musela mu nechat, že byl fér. Unaveně se na něj usmála. Řekla, že by chtěla jeho regeneraci, čímž mu vlastně řekla, že věděla kdo je. ,, Při tom co děláš... Je to potřeba.." odpověděla a opřela se o kmen. Stále ještě nemohla popadnout dech. Chtěl vědět, jestli už se někdy chytila. ,, Ne.. takhle ne.. " dívala se jak se svléká. Chtěl použít část svého oblečení na její nohu, ale příjemně se u toho odreagovala, protože bylo na co se dívat.**,, Minulý týden... jsem špatně natáhla pastičku na myši. " Kleplo jí to přes prsty, ale v porovnáním s tímhle, to bylo jako pohlazení. Myslela na to, že není úplně k zahození a možná rád cvičí, ale tyhle myšlenky se rozpadly ve chvíli, kdy odlákal její pozornost. Hanna v domnění, že jde o nějaké divoké zvíře zbystřila a Victor aplikoval improvizovaný tlakový obvaz. Tentokrát byla dost hlučná, protože to bolelo jako prase, zrovna když se jí ulevilo. ,, Doprdele!" Zpražila ho pohledem, ale věděla moc dobře, že to bylo nutné. Sice se omluvil, ale jeho škodolibý výraz to zrovna nevylepšil. Natáhla k němu ruce a chytila se ho. S jeho pomocí vstala, ale nebyla šance se na nohu postavit. Automaticky se ho chytila kolem krku, protože to tak bylo lepší. ,, Díky.." Myslela si že svou schopností vyhledá kov okolo, ale byla na to slabá, takže každý pokus byl marný. Budou si muset dát pozor.
Citrónový ježíš
Ellen davis