Fantasy World / Ostatní hry / Edgar&Grace / Strana 2
Edgar&Grace -
Její úsměv jsem nezaznamenal, její slova ovšem ano. Byla to sice taková primitivní otázka, ale ne tak častá. podíval jsem se jí dlouze do očí a doširoka se usmál. "Protože jsem monstrum." Nejen že to byla pravda, byla to bolestivá pravda, nikdy jsem nebyl rád za to co se ze mě stalo, ale co se dalo dělat. Změnit to nešlo, tak jsem se přizpůsobil. Někdo čte, někdo sportuje, já vraždím. Luskl jsem prsty a na mé dlani se objevil malý plamínek. Velice chabý projev magie, ale vlastně to bylo to nejlepší co jsem mohl z ovládání ohně nabídnout. Přiložil jsem dlaň k jejímu podpaží, plamínek hned zhasl, ale škodu nadělal. V knihách by bylo napsané, že mučitele udeřil do nosu pach spáleného masa, ale u mě tomu tak nebylo, ani jsem to nevnímal, zvykl jsem si na všechny možné zápachy masa - spálené, hnijící, vařené, pečené. Oddělal jsem dlaň a spatřil, že ohýnek svojí práci odvedl dobře. Vnikla malá zacelená rána, nic nebezpečného ale sakra bolestivého, a jako demonstrace mé zrůdnosti zatím dostačující. Po kontrole spáleniny jsem ji s hlasitým plesknutím plácl po zadku. Né že by mě to nějak extra vzrušovalo, ale jí to asi příjemné nebylo. Otočil jsem se k ponku a nůž odložil. Začal jsem si nože jeden po druhém brát do ruky a prohlížet, abych ještě více vystupňoval napětí. -
Takovou odpověď fakt nečekala. Jako kdyby to nebylo už tak dost hrozný. ,, Monstrum?" Zopakovala po něm. Slyšela ho dobře, vlastně ani nevěděla proč to po něm zopakovala, když jí jen z toho slova samotného přejel mráz po zádech. Lusknul prsty a vykouzlil si dlani oheň. Překvapilo jí to, ale ne tak, jako kdyby to nikdy neviděla. Svět nadpřirozených jí nebyl neznámý, jen si myslela, že je to jen vyšinutý člověk. S tím jak padla základna, jako kdyby se roztrhl pytel a takovými magory. Přestali se bát a útoky byli četnější, jenže tenhle to nejspíš dělal už mnohem dřív. Přiblížil se k ní plamínkem a tak sebou zase začala cukat. Možná nevypadal nijak velký, ale pořád to byl oheň. ,, Nemusíš to dělat!" Vyjekla, ale už bylo pozdě, plamenem jí spálil na podpaží, kde byla tenká a citlivá kůže. Zaječela, ale trvalo to jen pár vteřin. Trapitel byl zvyklý na ledacos, což byla vzhledem ke svému oboru i Grace, jenže smrad ze zeskvařené kůže vnímala stále stejně. Zvykla si, ano, ale stále ho vnímala. Rána byla bolestivá a pálila i přes to, že už jí nic nedělal. Nechápala k čemu ta kontrola, ale možná se jen kochal tím, co dělal. Její dech byl stále zrychlený a nevypadalo to, že by se ještě někdy hodil do normálu. Sledovala každý jeho pohyb, pokud se jí zrovna neocitl za zády. Než odešel k ponku, kde měl vystavené svoje nástroje, plácnul jí po zadku jak kus masa. Štíplo to. ,, Au!" Sykla a na půlce jí zůstal jeho obtisk. Nástroje na stole ležely v celé své ocelové kráse a světlo se odráželo od jejich ostří. Byly tiché, ale jako kdyby křičely jeden přes druhý, "vem si MĚ!". Grace věděla, že se z tohodle nedostane a že je v tom nejspíš sama. ,, Jak.. jak se jmenuješ ?" Rozhodla se pro konverzaci, která by jí mohla dát čas. Visela tam jen chvíli, ale už nemohla. Bolely jí prsty a vlastně i celé ruce, žebra a břicho...Kdyby nechtěl aby mluvila, tu pásku by jí nesundaval. Alespoň si to myslela. Možná měl prostě rád, když křičí a bolestí sténá, což vlastně dělala pořád. -
Když řekla, že to dělat nemusím, rychle jsem ji odsekl. "Nemusím, ale já chci." Což byla pravda tak napůl, moje mysl mě k tomu nutila a nevím co by stalo, kdybych ji neuposlechl. Při prohlídce nožů se zeptala na mé jméno. Sice jí do toho nic nebylo, ale co, mrtvý to stejně neprozradí, navíc jsem si říkal, že ji moje přezdívka postraší ještě více. "Buch, jmenuji se Buch, ale lidé mi říkají Butcher. Brzy zjistíš proč." Moji větu doprovázel zvrácený smích. Do ruky jsem vzal masivní sekáček. Původně to měl být dvouruční nástroj na porcování hovězího, ale já ho udržel i v jedné ruce, a to co se dnes mělo porcovat rozhodně hovězí nebylo. Rychlou otočkou jsem se rozmáchl a udeřil ji do holeně. Učinil jsem tak ovšem tupou stranou čepele, která byla poměrně široká. Doufal jsem, že se kost nezlomí, protože by mohla poranit tkáně a způsobit nepěkné krvácení, ale na to jsem měl myslit dříve než jsem se rozmáchl, no co už. "Promiň, nechal jsem se trochu unést." Svoji rádoby omluvu jsem doplnit předstíraně vlídným úsměvem. Prohlídl jsem si sekáček jako by to byla zázračná relikvie a poté ho odložil na ponk. Dal jsem ruce v bok a pozoroval jsem jak se svíjí ve vzduchu. Vypadal jsem jako bych byl pyšný na to, jak skvělou práci jsem odvedl. Po chvilce kochání jsem si opět vzal malý nožík a stoupl si za ní a čekal, až sebou přestane tolik škubat. Začal jsem si opět pobrukovat tentokrát písničku Was wollen wir trinken.
-
Odpověděl jí málem ještě dřív, než to vůbec stihla doříct. Nemusel, ale chtěl. Veškerá její naděje na to, že by toho nechal, se s tímhle rozpustila jak kostka ledu. I tak ale měla nutkání se s ním pouštět do konverzace, i přes veškerý svůj strach, protože csi chtěla nahnat čas. Možná, že když ho dokáže zdržet na dost dlouhou dobu, někdo přijde a pomůže jí... Vždyť nemocnice nebyla tak daleko a jeho dům byl určitě v blízkém okruhu, kde by pátrali. Zeptala se ho na jméno, ale nečekala, že jí odpoví, ale stalo se, čehož zalitovala. Ta přezdívka o něm hodně vypovídala a on na ní byl tak pyšný, že mu nevadilo se pochlubit. Grace se protáhnul obličej a srdce se rozbušilo ještě víc. Rozřeže jí tady na kusy. Možná prodá orgány. Možná to byl ten typ, co jí nejdřív stáhne z kůže. Pak si z ní vyrobí stínítko na lampičku. Z té představy se jí obrátil žaludek. Sekáček, ktery dřímal v ruce byl obrovský. Když se rozmáchnul, vytřeštila oči a přestala dýchat. V první chvíli nevěděla, jestli nohu ještě má, přestože zaječela bolestí, která byla ostrá a pronikla do každého kousku jejího těla. Náraz do kosti byl skutečně bolestivý. Kost nebyla zlomená, ale v tom místě se skoro hned ukázala podlitina ve tvaru tupého konce sekáčku. Vytryskly jí slzy, netušila ani co jí řekl. Ta omluva šla kolem ní a i kdyby jí zaregistrovala, stejně to nemyslel vážně. Hrdě sledoval svou práci a pak si vybral jiný nástroj. Stoupnul si za ní, pobrukujíc si další píseň z jeho zrůdného repertoáru. Třeba pocit, když víš, že za tebou stojí monstrum, od kterého nikdy nevíš co můžeš čekat... Nemůžeš se ani bránit, ani se otočit.. je prostě strašný. Nevýslovná hrůza prostupovala jejím třesoucím se tělem. ,, Za-zachraňuju životy...nejen ty lidské, ale .. i nadpřirozených! Kdo.. kdo ti pomůže, až... až se ti něco stane ?!" Dostala ze sebe s námahou, roztřeseným hlasem. ,, Prosím tě, abys mi neubližoval.." prosila ho mezi vzlyky a zkusila k němu pootočit hlavu, což se jí nepovedlo.
-
Zrovna když chtěla něco říct jsem nožem odřízl obě ramínka její podprsenky. Nejdřív jsem těm kecům nevěnoval pozornost, ale pak padlo jedno zajímavé slovíčko. "Nadpřirození," to slovo se mi zaseklo v mysli. Položil jsem ji ruku na rameno, a otočil ji směrem k sobě, sice to bylo takové krkolomné, jelikož se pouta přetočila také, ale ve srovnání se zbytkem to byla malá bolest. Necítil jsem z ní nadpřirozenou krev, ale to mohlo být i tím, že moje schopnost rozeznat nadpřirozeného, je velmi chabá. "Co si zač?" Tu otázku jsem na ní rychle vyplivl, asi poprvé v mém hlasu bylo cítit, že mě její slova zajímají. Na důkaz, že chci odpověď jsem špičku nože přiložil k jejímu krku, tak těsně, že sem jí probodl kůži. Pohledem jsem zaznamenal, jak po čepili stéká miniaturní pramínek krve. "Dělej, mluv." Dodal jsem ještě zbytečně navíc, vypadalo, jako by se karta obrátila, a teď měl zbytečný kecy já. Nalepil sem se k ní tak, že se naše těla téměř dotýkala a z blízkosti jsem se jí podíval do obličeje. Mračil jsem se a lehce funěl, no musel to být opravdu uklidňující pohled. Pravdou sice bylo, že jsem se nebál nikoho, ale nadpřirození byly taky mí zákazníci, a já věděl, že mají své party, a že nasrat nějakou takovou partu se nevyplácí, lidi, co někoho takového nasrali, se většinou dostali pod ruku mě. Zamordovat nějakýho nevýznamnýho nadpřirozenýho nebyl problém, ale co když dělá pro nějakou partu? Opravdu nepotřebuju, aby jatka vypálila parta kolem Graye. Tohle nebylo tak poklidné jak se zdálo prvně.
-
Proříznul jí ramínka podprsenky, ale košíčky zůstaly na místě, takže se žádné odhalení nekonalo. I tak to nebylo nic příjemného. Tenhle poslední kousek oblečení který jí zůstal, jí dělil od naprosté nahoty, která byla v jeho přítomnosti neskutečně ponižující. Její slova ho zaujali natolik, že se vším přestal a otočil jí k sobě. Náramky na rukách jí zabolely, stejně tak paže, které v téhle dlouhodobé pozici, každou chvíli vystřelovaly bolest do zad a krku. Chtěl vědět co je zač. Zprvu netušila, co mu má říct a vlastně v tom byla i určitá dávka vzdoru. Viděla na něm jak ho to zajímá a možná to byla jediná páka, kterou na něj mohla mít. Jenže z něj zároveň měla strach a hrůzu. Nebyla to žádná hrdinka a chtěla žít. Přiložil jí nůž ke krku a jemně ji s ním propíchnul kůži. Udělal to schválně, žádný omyl, protože moc dobře věděla, že dokáže být chirurgicky přesný. Něco jako varování. Řekl jí, ať mluví a vypadal netrpělivě. Natisknul své oblečené obtloustlé tělo na její hubené a téměř zbavené oblečení. Zrzavé vlasy jí v pramenech visely z drdolu, který opouštěly postupně s tím, jak se pod bolestí svíjela. Byl blízko a funěl, jako nadržený prase. Stejně jí ale něco uvnitř říkalo, že tohle nebyl ten typ násilníka. Sklonila k němu pohled a dala si záležet na tom, aby ten pohled byl pevný. Pevnější než to, jak se skutečně cítila. ,, Jsem člověk.. Doktorka.. " řekla a když se patřičně nadechla pokračovala. ,, Jsem tu jediná, kdo může pomoct nadpřirozeným. Tohle si přece nechceš vzít na svědomí... Spoustu nadpřirozených by to naštvalo a nejen je.. " Netušila, jak na tohle bude reagovat, ale nic jiného jí nezbylo. Musela se alespoň pokusit, zastrašit ho tím, kým byla i když bylo možné, že mu to bude úplně jedno. Taky pracovala pro inkvizitory, ale nebyla si úplně jistá tím, jestli to byla cesta, kterou by teď chtěla jít. ,, Nikomu to neřeknu.." ujistila ho znova a její dech byl stále zrychlený. Slyšela vlastní srdce, které se jí dobývalo ven z hrudi, protoze tušilo, že je tohle její poslední šance. Už neměla nic, čím by ho mohla zaujmout. Dívala se na něj a prosila ho ubrečenýma očima.
-
Takže jsem se nespletl, byl to jen člověk, aspoň že tak. V hlavě mě utkvěla jiná věc co řekla. Nejen je... Vedlo mě to jedné věci o které jsem se musel ujistit. "Neřekneš to ani inkvizici?" Byl to takovej chabej pokus vylákat zní odpověď, jelikož mi bylo jasné, že i oni potřebují schopné doktory, a koho jiného by její smrt naštvala, než inkvizici. Tak i tak, dnešek se rozhodně nevyvíjel, tak jak jsem si představoval, a přestávalo se mi to líbit. Vypadalo to, že jsem poprvé unesl někoho, kdo měl nějaký význam. Poodstoupil jsem a prohlídl si její pochroumané tělo. Škoda už byla napáchána, ty prsty se už nespraví, zbytek nebyl tak vážný, ale hojit se to bude dlouho. Napadlo mě, že nejlepší by bylo ji rovnou zabít, ale věděl sem, že vše má své meze, zabíjet zbytečné nuly je jedna věc, ale zabíjet doktory, navíc mohla pracovat pro nějaké mé kontakty. Bylo to jak zastřelit pracovníka Červeného kříže v půlce války. určitě by to někdo řešil, já však nic takého řešit nechtěl. pomalu jsem přešel ke stolu a odložil nůž. Otočil sem se opět k ní, můj pohled se zastavil na podprsence zaseklé na její hrudi. Zašklebil jsem se, vzal podprsenku do ruky a hodil ji ke zbylému oblečení.
-
,, Neřeknu to nikomu!" Nemusel jí věřit, ale zase to byla doktorka a jako taková dokázala udržet tajemství. Už tam na tom místě nechtěla být ani minutu a udělala by opravdu cokoliv, aby se odtamtud dostala. Tím kým byla mu kazila plány, aniž by si to uvědomovala. Netušila totiž, jakým způsobem pracuje. Co dělá a pro koho. Měla ho prostě jen za vyšinutýho blázna se sadistickými sklony, kterýmu se připletla do cesty. Když pak vrátil nůž na své místo, strašně se jí ulevilo. Měla pocit malého vítězství, jako kdyby to, co mu řekla, zapůsobilo dostatečně k tomu, aby se nad ní slitoval. Snad by se i štěstím rozbrečela, kdyby jí nesundal podprsenku a nehodil jí ke zbytku oblečení. Jeho chování si protiřečilo a už byla zase tam co předtím. Netušila se co se s ní bude dít. Zoufalství jí sálalo ze zarudlých očí a její tělo se začalo zase třást. Vždycky si myslela, že je dost silná, ale ve skutečnosti to tak nejspíš nikdy nebylo. Taková situace nejspíš nebyla dobrá pro nikoho, takže si svojí slabosti nejspíš měla odpustit. Prameny vlasů jí alespoň částečně zakrývaly ňadra, přesto to ponížení nemohlo být větší, když takhle vystavovala veškerou svojí ženskost. ,, Prosím, Buchi.." Bylo to trapně zoufalé, ale nic víc než prosby jí nezbývaly, takže to zkoušela dál, zatímco jí bušilo srdce a horko těžko mohla strachy dýchat. Ta bouda, ve které visela na háku, pro ní bude možná do konce života, noční můrou. A bylo jisté, že jestli se z toho někdy dostane, jeho tvář nikdy nezapomene.
bača
Davis