Vyčerpane sa cíti po útoku netvora, ktorého si vydedukovala ako kanibala. No tento pohľadný muž vyvrátil jej bujnú fantáziu. Len rozhovor o upíroch jej nebol dvakrát príjemný. Prejde si rukou po krku, ktorý bol bolestivý a citlivý. Nadýchla sa pri pocite, že tam vonku niekde je, aby ju zabil ten netvor. Len ako vysvetľuje zabitie upírov tak sa zarazí. "Myslíte ako ľudská žena sa zamiluje do upíra a potom vlkodlak sa zamiloval do nej a tak tvorili milostný trojhoľník? Ešte že vlkodlaci nežijú to by bolo fakt živý moderný film pre "pubertiakov" ak to tak mám nazvať" Samozrejme že spomenula Twilight, tam sa ale o tom čo opisuje nespomína. "Alebo Twilight nie je dostačujúci film?" Zamračila sa nad týmto. "tam trhali končatiny a museli telo spáliť. " Zamyslene sa pozrie na Zeusa, ktorý ju pozoruje. "Alebo je to drastickejšie? Ako Upírské denníky. "Klamala by keby nepozerala fantasy serialy či filmy "ale je to zvrátené a fakt nereálna predstava že takéto bytosti môžu existovať." Nadýchla sa s pootvorenou pusou zastavila, keď hovoril o Grayovi, jej šéfovi až bola zarazená a rukou si dala blonďavé vlasy za ucho. "Chcete povedať že môj šéf." Nechápala prečo by vampír chcel byť práve šéfom polície. "ale on ma prijal medzi svojich ľudí. Tu prácu potrebujem a čo ak..." Nedokončí vetu, keďže počula šuchot a rovnako aj Zeus sa otočil. Srdce jej bilo a hľadala vo svojom puzdre svoju zbraň. No nemala ju, vytratila ju pri tom útoku. Položila pomalý nohy na zem s úmyslom vstať. Aj keď sa cítila pod psa. Zeusovi chytila papuľu, aby neštekal a neupozornil na to že sú v chatke. Keď v tom vo dverách sa objavil muž. Nadýchla a vydesene vykríkla ale bol to domovník, ktorý kontroluje chaty a chcel vedieť čo tu robia. Či na nich zavolá polícu. Sabina reagovala ako mala a ukázala mu odznak. " Prepáčte pane, napadlo ma v lese zviera a tento muž mi pomohol a potrebovali sme sa sem dostať. Spište prosím koľko bude stáť oprava dverí a potom pošlite to sem vám to preplatíme. Bola to policájna akcia" Podala mu vizitku na policajnú stanicu. Pozrela na muža, ktorý sa jej nechcel predstaviť. "Už mi je lepšie, ďakujem už pôjdeme späť na políciu."  Privolala prstami Zeusa a vzala si veci, ktoré si odložila do kapes a prešla okolo staršieho pána domovníka vonku. Obzrela sa a pozrela na Zeusa "buď obozretný, musíme sa dostať do auta." Pohladila ho a pomalý kračala dole schodmi. Obzrela sa za mužom. 

Pozeral na Sabínu ktorá vyzerala nevinne v tomto celom scenáriu, ale jednoducho musela niejak poznáť pravdu. Popravde jej nedával ani veľkú nádej že sa dožije, pretože predsa len vedel že ten upír si ju jednoducho nájde. Ak by prežila, tak je riziko, že si ju podá zase Gray aby ju umlčal. Hold táto prekrásna mladá žena mala oprátku okolo krku ktorú by jej naozaj neprial. Ale naozaj nemohol viac robiť, pretože správne by ju mal na mieste popraviť ako niejakú divú zver. Povzdychol si pri jej slovách a prirovnaní toho všetkého k niejakému Twilightu. Nevidel ten film a fakt ani nechcel, len vedel že všetky 12 ročné dievčatá z toho boli takzvane vystriekané. "Vážne idete prirovnávať tieto veci k bezvýznamním filmom či seriálom z ktoých bola každá neplnoletá pubertiačka vystriekaná ? Víem, že je jednoducho ťažké prijať pravdu, ale holt taká je. Správne by som Vás mal nechať zabiť, ale ste nevinná tudíž Vás nechám žiť. A pre Vašú informáciu, existuju aj vlkodlaci.. Existuje strašne veľa bytostí." Vysvetlil Sabinke, že jednoducho nech prestáne blúzniť o seriáloch a jej sex symboloch z nich, pretože jednoducho realitá je kurevsky krutá. Ke´d bola téma o Grayovi, tak sa pozasmial a bavil sa popravde na jej zistení. "Verte mi, že ten aby Vás umlčal, tak Vás hodí svojím upírom zo svojho klanu. A pre info, chce ovládnuť celé mesto pre seba." Povedal to jak keby to malo byť jedno, čo nebolo, ale nevsádzal na to, že takáto pekná žienka prežije. Keď započul kroky na pôdu, tak bol pripravený zaútočiť, ale bol to majiteľ tohto obydlia, že zakrútil hlavou a schoval zbraň aby toho človeka nevydesil. Keď ale dala Sabina vizitku, tak popošiel k tomu chlapíkovi, ktorému ju vytrhol z rúk a dal mu do ruky jednoducho peniaze. Šlo o zahladenie stôp, ktoré budú i tak zbytočné pretože už sa zahryzol a určite jej pachovú stopu ucíti ešte pekne dlho. Keď Sabina nastupovala do auta, tak prišiel k nej u čoho sa obzrel. "Buďte opatrná a dneska nikomu neotvárajte dvere. NIKOMU. Majte zavreté okná.. bolo by najlepšie keby pôjdete mimo mesto na pár dní, aby ste zmiatli upíra, pretože sa po Vás vráti. Ako ho zabiť som povedal, tudíž veľa šťastia a možno sa dožijete rána, teda pokiaľ Vás nezabije Gray sám osobne." Vedel že tieto správy jednoducho Sabinu neukľudnia, ale lepšie jej úprimne povedať, že ten upírisko si pre ńu príde ako jej naklamať že je v bezpečí. "A mimochodom som Logan." Povedal rozlúčne smerom k Sabine a vydal sa do lesa popri cestičke ktorou i ona prejde svojím autom.

Po tomto faktu a zistení ju vôbec neupokojovalo a viac desilo. Nehovoriac o tom že hovoril o bytostiach. Nevie o nich moc aj keď sa s nimi ešte nestretla a samotný Gray? Bol to fešák už podľa fotiek a z jeho blízkosti na tom plese sa to len potvrdilo. Aj tak ju Gray isto nemal rád od toho plesu. Mala strach čoraz väčší. No to že vytrhne vizitku mužovi rovnako nečakala, lebo takto podľa predpisov postupovala správne. 
"Zeus poď" Kráčala k autu rýchlejším tempom, kým nenakázala ešte Zeusovi nech nájde v lísti sačík s dôkazmi. Len čo ho Zeus mal skočil do auta a nasladla i ona. Len kým zavrela dvere tento muž od nej chcel, aby odišla z mesta. No bol problém, nemala kam a kde.  Nevedela čo mu povedať lebo ju naozaj na smrť videsil zjavne pravdou o týchto monštrách. Vôbec ju tieto informácie neupokojili. Vôbec ani jej pohľad nenasvedčoval že je pokojná. Len kým zavrela dvere ju zastvil a konečne predstavil. Pousmiala sa naň "Ďakujem Logan ja som Sabina." Z toho čo sa dozvedela ani nevedela či sa predstavila a hneď zavrela a zamkla dvere a naštartovala auto. Ani čumák či labka Zeusa ju neupokojila a autom hneď odišla z lesa a hlásila stratu kolegov so slzami a nehovoriac o faktoch kto ich zabil.  Na policajnej stanici odovzdala dôkazi a bola sama na tom psychicky zle. Nehovoriac o tom že bola napadnutá. Dostala lekárske ošetrenie, lieky a platené voľno, ktoré využije počas toho ako pôjde niekam do hotela.  No rozlúčka s kolegami bude pre ňu ťažká, ale nemohla sa pre nich ani tam vrátiť, radšej tam poslali ďalšiu vraj špecialnu hliadku a všetko Grayovi hlásili a odovzdali dôkaz až na tie fotky a video, ktoré Sabina mala v mobile. 

Bylo to zvláštní. Už pár dní se Valerian toulal po městě a nedokázal spoustu věcí pochopit. Vše bylo tak jiné, nové a nic nedávalo smysl. Smrt s ním nemluvila, takže ani nevěděl proč tu je nebo co se stalo. Bloudil kolem budov, které ani z dálky nepřipomínali staré dobré San Hillesh, ostatně stejně tak jako jeho sídlo, které mělo nejlepší léta už dávno za sebou. Také ho překvapil hluk, který dnešní svět představoval. Vozy, které se pohybovali ulicemi města, byli velmi rušivé a Val nechápal, kam se poděli koně. Ty bytosti byli zkrátka pro Vala mnohem cennější než to co se prohánělo ulicemi teď. Bylo toho na něj opravdu hodně, nehledě na to, že si jídlo obstaral krádeží, protože jak se dozvěděl od ženy, Darly, kterou zde poznal, měna kterou měl již neexistovala. Bylo toho na něj opravdu příliš a jediné co ho mohlo uklidnit, byl les. Valerian nebyl fanouškem času osamotě, aspoň kdysi, když byl ještě jeho věrný přítel s ním, jenže teď tu nebyl a Val nemohl předpokládat, že se někdy objeví. Ve městě toho navíc bylo opravdu hodně a on už měl plnou hlavu věcí, které nepoznával a které zatěžovali jeho mysl. Rozhodl se tedy pročistit si hlavu právě v prostředí, které se nijak neměnilo. Jen se zmenšovalo s rostoucími městy. Les byl pořád les a bylo to uklidňující. Šel jím neznámo kam a ani se nad tím moc nepozastavil, chtěl jen chvilku odpočinku od všeho. Po cestě si jako vždy povídal sám se sebou, nebo spíš se svou paní, jenže to by přihlížející nejspíš nerozeznal. "Spoustu se toho změnilo... Jak dlouho už to může být?" Promluvil. Nohy ho nesly neznámo kam a během chvilky byl dost hluboko v lese. Stíny stromů mu dodávali možnost procházet jimi, takže v krajním případě mohl rychle zmizet, kdyby měl nějaký důvod. Jenže v jeho době ještě ani nebyla inkvizice. Lovců jako takových už pár bylo, ale jejich síla byla oproti nadpřirozeným dost chabá. Brzy se ocitl nedaleko nějaké chatky. Nejdřív si jí nevšiml, ale když už byl blíž, nedala se přehlédnout. Zastavil se, protože nepůsobila zrovna opuštěně. Díval se na ní a přemýšlel kdo mohl v takové ztracené chatce žít. Možná ho sem přecijen něco vedlo. 

Amarisen byla ve své chatce uprostřed lesa už několik dní, daleko od všech starostí, od města a jeho ruchu. Les pro ni vždycky znamenal útěk. Klidné, neustále stejné místo, kde mohla zapomenout na svůj vnitřní boj, na svou proměnu, na bolest, kterou v sobě nesla od toho osudového dne. Tady mohla dýchat, bez nutnosti neustále přemýšlet o tom, zda někomu ublíží, nebo jestli je dostatečně silná, aby ovládla svou divokou podstatu. Dlouhé hodiny trávila v tichu, poslouchajíc zpěv ptáků, šustění listů a občasné kroky lesní zvěře. Ten pocit bezpečí, který les poskytoval, byl pro ni důležitý. Byla tu sama, daleko od lidí, a to jí dávalo klid. Přesto dnes cítila něco jiného. Zpočátku jen slabé napětí, jakoby něco narušilo přirozený rytmus lesa. Zvířata se pohybovala jinak, ptáci umlkli a vzduch kolem ní byl těžší, než býval. Amarisen instinktivně zpozorněla. Její smysly, vycvičené dlouhými roky života v divočině a podstatou kočkodlaka, zaznamenaly změnu. Vzduch byl prosycen cizí energií, nepatřil sem člověk, který by se jen tak ztratil v lese. Cítila, že je poblíž někdo, kdo nebyl obyčejný. Pomalu a tiše se zvedla z místa, kde dosud seděla. Její pohyby byly ladné, prakticky neslyšné. Kroky, kterými se přibližovala k okraji mýtiny, byly naprosto instinktivní, jako by splývala s lesem kolem sebe. Přikrčila se za hustým křovím a odtud sledovala postavu stojící jen pár metrů od její chatky. Byl to muž, vysoký a štíhlý, se zvláštním oblečením, které se sem vůbec nehodilo. Působil jako někdo z jiného světa, možná i z jiné doby. Jeho pohled byl zaměřený na chatku, ale nezdálo se, že by spěchal dovnitř. Jen stál a zkoumal to místo, jako by na něco čekal. Jeho přítomnost ji zneklidňovala. Byl jiný. Nebyl to obyčejný poutník, to by poznala hned. Tohle bylo něco mnohem záhadnějšího. Cítila jeho energii, ale nebyla si jistá, odkud pochází. Nebyl to člověk, ale nebyl to ani nikdo z tvorů, které znala. Upír  nebo čaroděj. Jeho podstata byla zastřená, jako by sám o sobě nevěděl, kam patří. Amarisen napnula své smysly. Srdce jí bilo rychleji, ale držela se pod kontrolou. Nebyla hloupá. I když ji její instinkt nabádal, aby se proměnila, aby ukázala svou pravou sílu a postavila se cizinci tváří v tvář, rozhodla se vyčkávat. Nechtěla hned vzbudit pozornost, nebyla si jistá, co by taková konfrontace přinesla. Snažila se zůstat nehybná, jako by doufala, že ji muž, který se náhle vynořil mezi stromy, přehlédne. Když ho však uviděla jasněji, její dech se zrychlil. Nevypadal jako lovec ani jako někdo, kdo by jí hned ublížil, ale to neznamenalo, že nebyl hrozbou. Problém byl, že hrozbou byla teď ona. Stála, tělo napjaté jako struna. Každý krok, kterým se přibližoval k její chatce, ji přiváděl blíž k hranici paniky. Ten pocit, že ztrácí kontrolu, že to všechno může kdykoli explodovat, se pomalu probouzel. Zvíře uvnitř ní bylo příliš blízko povrchu, zvlášť v takových situacích. Zvlášť teď. „Neměla bych tu být,“ zašeptala si pro sebe, ustupujíc ještě hlouběji mezi stromy. Byla teď vyděšená. Ne z něho, ale z toho, co by se mohlo stát. Její tělo bylo napjaté, připravené na útěk, zatímco zvíře uvnitř, ten bílý tygr, se začínal probouzet, podvědomě cítíc hrozbu. Sklonila hlavu, jako by se snažila utlumit ten vnitřní hlas, ten neodbytný pocit, že brzy přijde proměna. „Ty bys tu neměl být,“ vydechla s hrůzou a očima těkala po okolí, hledajíc cestu pryč, nějaký únik, aniž by musela čelit tomu, co se uvnitř ní chystalo vymknout kontrole. „Já… nechci ti ublížit,“ hlesla a její hlas zněl nalomeně, plný bolesti a strachu. Bojovala se sebou, s tou nechtěnou částí své bytosti, která jí v minulosti už jednou vzala možnost volby. Bála se, že by se to mohlo stát znovu. A nechtěla nikoho dalšího zranit.

Valeriana vlastně spoustu věcí i fascinovalo. Ty změny byli úžasné a ukazovalo to kolik toho lidstvo dokázalo vytvořit. I nadpřirozeno se rozrostlo, zkrátka ho to dost překvapilo a taky toho na něj bylo prostě hodně, takže procházka lesem byla ideálním odpočinkem od současné doby. Čerství vzduch hodně pomáhal myšlenkám plynout a navíc už tu dlouho nebyl, tak proč se nepodívat i někam kde je víc klidu. Došel až k chatce, na kterou si nevzpomínal, ale to mohlo být jen tím, že se nikdy moc nezdržovali na jednom místě, takže čas na nějaké obchůzky lesem moc neměli. Nejprve zastavil a prozkoumal chatku z dálky, teprve pak se začal ze zvědavosti přibližovat. Měl ale zvláštní pocit. Přísahal by že je někdo poblíž a nebyl si jistý jestli uvnitř nebo v okolí. Atmosféra se dala skoro krájet jak byla hustá a on si říkal zda náhodou není cizinec připravený svou chatku bránit. Nemohl vědět s jakým úmyslem sem Val došel. Šel k okénku, kterým nahlédl dovnitř a pak se jeho chladný klidný pohled otočil k dívce, kterou ani nemohl říct, že by viděl. Jen si všiml nějakého pohybu za křovím nedaleko. Byla tichá, ale cítil její přítomnost stejně tak jako ona tu jeho. Díval se přímo jejím směrem a z jejího pohledu to možná mohlo vypadat jakoby jí viděl. "Nejsem tu abych ti ublížil." Promluvil klidným hlasem. Ani se neobtěžoval křičet nebo zvyšovat hlas aby ho slyšela. Měl za to že ho stejně uslyší i tak. Nebál se, už to slovo ani neznal. Byl prostě jen zvědaví na cizince kterého potkal. Nevěřil na náhody, takže prostě jen udělal krok do stínu před ním a po dlouhé době využil toho co mu temnota nabízela. Cítil se jakoby to bylo včera, kdy stíny prošel naposledy. Objevil se vedle ní. Vypadala mladě a zranitelně, ale on věděl, že to nebylo její jediné já. 

Amarisen se zhluboka nadechla, srdce jí bušilo, a zatímco její tělo bylo přitisknuté ke kmeni starého stromu, její oči neklidně těkaly po okolí. Cítila, že tu není sama – ne jen proto, že ho viděla, ale proto, že vzduch kolem ní jaksi ztěžkl. Bylo něco jiného na něm, něco, co ji nutilo být na pozoru, i když se snažila zachovat klid. Její dech byl mělký, rychlý, a v hlavě jí vířily myšlenky na to, co by se mohlo stát, kdyby nad sebou ztratila kontrolu. Znovu a znovu si připomínala, proč tu je – proč se stáhla do lesa, proč se snažila držet co nejdál od lidí. Nechtěla nikomu ublížit. Ne znovu.Když k ní z ničeho nic promluvil, jeho hlas byl tak tichý a klidný, až jí přeběhl mráz po zádech.Amarisen si nebyla jistá, zda to byla pravda. Vždyť kolikrát už slyšela, že nemá čeho se bát, jen aby pak někdo ublížil jí – nebo aby ona ublížila jiným. Jeho hlas zněl zvláštně uklidňujícím způsobem, ale ona se cítila na pokraji zhroucení. Musela se ovládnout, musela si připomenout, proč je tu. Být sama v lese znamenalo bezpečí – jak pro ni, tak pro ostatní.Přitiskla se blíže ke křoví, jako by doufala, že se dokáže schovat i před tím, co cítí uvnitř sebe. Byla zranitelná, to věděla. Připadala si slabá, ale zároveň nebezpečná. S každým okamžikem v sobě bojovala, aby její zvířecí já nevystoupilo na povrch. Pak se to stalo. Z ničeho nic, jakoby se pohyboval mezi stíny, se objevil těsně vedle ní. Vzduch kolem něj se sotva pohnul a ona ho neviděla přijít. V tu chvíli jí zadrhnul dech v krku, její tělo zareagovalo instinktivně. Oči se jí rozšířily, prudce uskočila stranou a přitom se jí třásly ruce. Srdce jí bušilo jako o závod a její první myšlenka byla utéct. Utéct, schovat se, zmizet z jeho dosahu, než se stane něco zlého. Strach, že by mohla ztratit kontrolu, ji sevřel jako ledový prst kolem srdce. „Ne!“ uniklo jí tiše, téměř šeptem, ale v jejím hlase bylo slyšet zoufalství. „Neměla bych tu být…“ Hlas se jí třásl, jak se snažila najít pevnou půdu pod nohama, ale stále se nemohla zbavit obavy, že každou chvílí praskne, že její vnitřní démony převáží nad její vůlí. „Musíte… jít,“ dodala po chvíli, snažíc se najít svůj hlas, ale pořád to znělo spíše jako varování. V očích měla strach, ale zároveň také něco jiného – odhodlání. Byl moc blízko. Cítila jeho přítomnost, jeho klidný dech, ale to jen zvyšovalo její nervozitu. Jeho blízkost v ní probouzela neklid, který se stěží dařilo ovládat. Mohla cítit, jak se v ní začíná šířit ta známá, nespoutaná síla, kterou se naučila tak dlouho potlačovat. Už jen myšlenka na to, že by mu mohla ublížit, ji děsila k smrti. „Nechápete, co jsem zač,“ zašeptala tiše, téměř neznatelně. „Můžu Vám ublížit, aniž bych chtěla.“ Její ruce se znovu sevřely v pěst, jak se snažila získat kontrolu nad svým tělem, nad tou nespoutanou silou, kterou cítila hluboko uvnitř. Už to tolikrát zkazila, tolikrát se nechala přemoci svými instinkty a pokaždé to skončilo špatně. Teď tu byl někdo, kdo jí mohl porozumět nebo ji alespoň poslouchat – ale ona si nebyla jistá, jestli to stačí. „Musíte  jít pryč…“ Hlas už nebyl jen zoufalý, ale téměř příkaz. „Já… Vás nechci zranit.“ Oči se jí střetly s jeho. Znovu ustoupila, její záda se dotkla stromu, jak se pokusila získat odstup. Cítila, že už to dlouho nevydrží – ten vnitřní tlak, který ji pomalu pohlcoval. „Nechápete … co se může stát.“ Byla na pokraji zhroucení, snažila se ho ochránit, ale zároveň chránit sebe. Stála tam, dýchala ztěžka, jakoby každá vteřina znamenala boj s vlastními démony. Nesmí ztratit kontrolu. Nesmí dopustit, aby se to stalo znovu. Ale on tu pořád stál, příliš klidný na to, aby skutečně chápal nebezpečí, které v ní dřímalo.

Ocitl se vedle ní. Byla to drobná dívka, bílé vlasy, štíhlá a drobná. Věděl co je zač, ale o tom že neměla kontrolu nad svém druhém já nevěděl a i kdyby, nebál by se. Strach byl něco co nepocítil už roky. Uskočila stranou a on si prohlédl její ruce, které se třásly. Měla snad strach? Ale z čeho? On tu nebyl aby jí ublížil. "Nic ti neudělám. Nemusíš se bát." Ujistil jí. Tak nějak mu unikalo, že jí nešlo tolik o sebe jako spíš o to, že nechtěla ublížit jemu. "Není to tvá chatka?" Zeptal se zmateně a podíval se na chatku, než se pohledem vrátil zase k ní. Stál tam a ani se nehnul, i přestože mu řekla, že musí jít. Díval se na ní jakoby se snažil jí pochopit, ale jeho prázdný zkoumavý výraz naznačoval, že má buď dlouhé vedení, nebo prostě jen neví co si o ní myslet. Zněla varovně, ale byla opravdu hrozba? Viděl v jejích očích strach a cítil z ní tu nervozitu, která z ní přímo vyzařovala. To napětí co v sobě měla. Valerian byl klidný jako voda. Ani se nehnul, zatímco jí sledoval. "Myslím že mám nějakou slušnou představu." Řekl, když řekla, že nechápe co je zač. V rasách se vyznal, potkal už kde co. "Myslím že si poradím." Řekl klidně. Sledoval jí, jak bojuje sama se sebou a asi začínal chápat o co tu jde. Odháněla ho od sebe, protože mu nechtěla ublížit, takže se nejspíš neovládala. Řekla, že ho nechce zranit a on se jí podíval do očí. "Já vím." Řekl když ustoupila až se její záda dotkla stromu za ní. "Nemusíš mít strach, mě neublížíš." Řekl dost sebejistě. "Možná bys s tím neměla tak bojovat." Dodal ještě. "Takhle se to nenaučíš ovládat." Řekl. Věřil že pochopit to bylo mnohem jednodušší metodou, jak se dostat ke kontrole, než že s tím někdo bojoval a potlačoval své já. Byl připravený se bránit, nic by jí neudělal, jen by se nejspíš přesouval skrz stíny, dokud by jí nedošla trpělivost nebo dokud by nezískala kontrolu. 

Amarisen stála nehybně, její oči těkaly z jednoho místa na druhé, jak se snažila zpracovat jeho slova. Všechno v ní křičelo, že by měla utéct, že to, co říká, je omyl. Nechápal, s čím se potýká – neznal ten pocit, když nad sebou ztratíš kontrolu a v tu chvíli nejsi jen sám sebou, ale něčím daleko horším. Byla si jistá, že kdyby věděl, co se může stát, rozhodně by tu tak klidně nestál. Jeho hlas zněl klidně, možná až příliš klidně. Její dech byl nepravidelný, jak se snažila zklidnit sama sebe. Věděla, že tohle nebyl boj mezi nimi dvěma – tohle byl boj v ní samotné. Zatnula ruce v pěst, ale třes neustával. „Nejde o mě...“ šeptla téměř neslyšně. Uskočila, když se přiblížil, a teď stála tak blízko stromu, že měla pocit, že už se není kam dál stáhnout. „Taky si myslíte, že to je tak jednoduché?“ zeptala se tichým, chraplavým hlasem, když pokračoval ve svém monologu, jakoby to vše bylo jenom otázkou rozhodnutí. „Není to... jen o tom to přijmout nebo tomu rozumět. Jsou věci, které... nemůžete pochopit.“ Měla pocit, že každý jeho krok ji dál tlačí do kouta, že čím déle tu stojí, tím blíže je k tomu, že se stane něco, co ona nechce.  Když promluvil o tom, že by s tím neměla tak bojovat, její nervozita vzrostla. „Nechápete... to není jen něco, co můžu přestat potlačovat.“ Její hlas už nebyl tak tichý jako předtím, spíše nervózně ostrý. „Zkusila jsem to. Víte, kolikrát jsem to zkusila? Skončilo to... špatně.“ Její oči se na moment zúžily, jak se podívala stranou, jako by vzpomínala na ty dny, kdy se pokoušela přijmout svou druhou stránku, ale pokaždé to skončilo utrpením. Pro ni. Pro ty kolem ní. Jeho slova o tom, že mu neublíží, jí přišla téměř absurdní. Jak si tím mohl být tak jistý? „Vy tomu nerozumíte. Nechci Vás zranit, ale to není něco, co můžu kontrolovat. Ne pokaždé. Ne, když se cítím takhle.“ Přistoupila o krok blíže k němu, i když jí její vlastní tělo křičelo, aby se držela dál. „V tomhle stavu se může stát cokoliv. Jedna chyba a...“ nedořekla to. Zhluboka se nadechla a pak ještě jednou, ale nervózní třes v jejích rukou neustával. Oči se jí setkaly s jeho a na moment viděla něco, co ji zaráželo – skutečnou jistotu, klid. Nepohnul se, ani když ho varovala, ani když viděl její strach. „Jak můžete být tak klidný?“ vydechla, jakoby tomu nemohla uvěřit. „Vůbec mě neznáte. Můžete si myslet, že víte, co jsem, ale nevíte, co můžu udělat.“  Nervózně se zasmála, ale byl to smích plný zoufalství, ne skutečné zábavy. „Myslíte, že máte všechno pod kontrolou. Možná... možná jste potkal někoho jako já, ale neznáte mě.“ Rukama si přejela po vlasech, jako by se pokoušela udržet nějaký zbytek sebeovládání. Ale strach stále hlodal uvnitř, pod povrchem, a ona věděla, že pokud zůstane příliš dlouho v jeho blízkosti, ten strach jí zlomí. „Já nejsem jen člověk. Nejsem... jen to, co vidíte. V jednu chvíli může být všechno v pořádku a v druhou...“ Zhluboka se nadechla, hlas se jí zlomil. „V druhou to může být katastrofa. Už se to stalo a... a já nechci, aby se to stalo znovu.“ Amarisen sklopila pohled, jako by nemohla dál snést jeho klidný, zkoumavý výraz. „Možná máte pocit, že to chápete, ale já nechci riskovat, že udělám něco, čeho budu litovat.“ Zavřela oči a snažila se uklidnit, ale třes v jejích rukou neustával. Ne, tenhle klid, který jí nabízel, ji děsil ještě víc.  Amarisen cítila, jak se v ní hromadí nezvládnutelný tlak, každá buňka jejího těla volala po proměně, zatímco její mysl zoufale bojovala proti. Valerianův hlas byl tichý, ale neúprosný, a každé jeho slovo jí vibrovalo v hlavě jako ozvěna, která nechtěla odeznít. Jak mohl být tak klidný? Jak mohl stát tak blízko a tvrdit, že mu nic nehrozí? On nevěděl, co se v ní skrývá. Nemohl vědět, jak moc nebezpečné to je, když teď bojuje o každý nádech, o každý záchvěv kontroly. Její ruce se třásly, jak se snažila zadržet to, co se nevyhnutelně blížilo. Cítila, jak ji svírá hrůza – ne o sebe, ale o něj. Viděla před sebou záblesky té poslední nehody, kdy ztratila kontrolu. Krev. Výkřiky. To všechno se jí vrátilo jako noční můra, která jí nechtěla opustit. Teď se to stane znovu? Tady, v lese, uprostřed klidu, který si před chvílí myslela, že našla? Valerian stál nehybně, jeho oči ji pozorovaly s nevyřčenou zvědavostí, zatímco ona cítila, jak její tělo začíná měnit tvar. "Ne... nechoď ke mně..." vyrazila ze sebe přerývaně, ale její hlas už zněl jinak. Nižší, syrovější, plný surové energie, která byla na pokraji výbuchu. Cítila, jak její zorné pole zužují šelmovské instinkty, jak svět kolem ní začíná mizet a nahrazují ho čistě smyslové vjemy. Jeho pach. Zvuky lesa. Tep jeho srdce.  Její ruce. Ještě před chvílí byly lidské, ale teď viděla, jak se její prsty mění, jak se kůže napíná, prodlužuje a drápy začínají vyrůstat tam, kde bývaly její nehty. Zakřivily se, ostré a smrtící, připravené k útoku. „Prosím… prosím, ne…“ šeptala si pro sebe, ale teď už téměř nevnímala slova. Kožich – bílý, hebký, začal prorůstat jejím tělem, pokrýval její paže, ramena, krk. Cítila, jak jí čelisti praskají a natahují se, jak jí zuby rostou do ostrých špičáků, schopných roztrhat maso. Byl to boj s časem. Každá vteřina, kterou získala navíc, byla jen dalším krůčkem k tomu, aby ještě chvíli odolávala úplné proměně. Ale bylo to zbytečné. Její tělo už mělo vlastní plán. Svaly na zádech se stáhly a najednou pocítila, jak z ní vyráží něco nového. Ocas. Silný, huňatý, který sebou prudce mrskl, jako by to nebyl její vlastní. "Musíš odejít! Nezůstávej u mě..." Snažila se ho varovat, snažila se najít nějaký kousek rozumu v té změti instinktů a zvířecího chtíče, který se v ní bouřil. Ale on se jen díval, klidný jako vždy, jakoby skutečně nevěřil, že by mu mohla ublížit. Jak to nemůže chápat? V jejích očích se odrážela panika, strach – ne z něj, ale z toho, co by se mohlo stát. Z toho, co už se jednou stalo. A pak to přišlo. Bolest. Tělo, které se jí znovu vymykalo kontrole. Ovládala ji jedině bolest. „Prosím… já...“ Ta slova už téměř nepatřila jí. Byla víc zvíře než člověk. Ve chvíli, kdy cítila, že už to nemůže dál zastavit, zuby se zakously do jejího vlastního ocasu. Tvrdý stisk, až kosti zapraskaly.  Bolest jí projela celým tělem, záchvěv, který ji na malý okamžik vrátil zpátky do reality. Její vlastní krev. Cítila, jak jí teplá rudá tekutina stéká po jazyku a tlamě, jak její srst vlhne pod náporem zranění, které si sama způsobila. To byla jediná cesta, jak si udržet kontrolu. Kousla se silněji, hlouběji, aby zabránila tomu, co by mohlo následovat, kdyby její proměna byla kompletní a ona ztratila poslední zbytky lidskosti. Svaly na jejích pažích se napínaly, čelisti stále svíraly vlastní ocas, zatímco její mohutné tygří tělo stálo pevně, jako socha uprostřed lesa. Její oči, teď modré a plné záře, hledaly Valerianovu tvář, zoufalý pohled, který mu chtěl říct, aby odešel. V její mysli křičela, že je příliš blízko, že mu nemůže slíbit bezpečí, ale její zvířecí část nechtěla ustoupit. Stála tam, zuby stále zaryté do svého ocasu, celé její mohutné, tygří tělo se třáslo, jak se zoufale snažila udržet zbytky kontroly nad sebou samou. Byla připravená chránit ho, i kdyby si měla způsobit více bolesti. "Prosím..." opakovala tiše, její zvířecí hlas tlumený bolestí. Ale ať už říkala cokoliv, věděla, že s každým dalším okamžikem, kdy stála vedle něj, bylo čím dál těžší bojovat proti zvířeti uvnitř.

Amarisen uskočila a s Valerem to vůbec nehlo. Za tu dobu co tu byl si toho zažil až až a nechtěné přeměny viděl na každém kroku svého bytí. Patřilo to ke všemu co tenhle svět nabízel. "Není to jednoduché, ale potlačením to jen zhoršíš." Promluvil. Věděl co se chystá a místo toho aby utíkal co mu nohy stačili, se rozhodl vyčkat. "Viděl jsem to už tolikrát... Ztráta kontroly, smrt, strach." Řekl. "Nevím čím sis prošla, ale kdyby ti lidé neměli zemřít, pořád by tu byli." Dodal. Bylo to celkem chladné, ale bylo to tak. Pro něj byla smrt jednoduchá, byla to jeho součást, temnota tak přívětivá a uklidňující, že zapomínal jaké to může být pro ostatní. Většina to vnímala jako něco špatného. Věděl jak těžké je někoho zabít, jeho svět se také od prvního zabití změnil, ale dívka která se před ním snažila potlačit svou druhou polovinu, nevypadala jako někdo, kdo by šel a vraždil ze zábavy. Nechtěla nikomu ublížit a bála se toho co sama dokáže. Pořád ho přesvědčovala aby zmizel a on vypadal buď jako šílenec, kterého to nezajímá nebo někdo naprosto hluchý, co slyší jen to co sám chce. Popravdě byl ale prostě jen klidný. Nebál se smrti, smrt už zažil. Uměla být bolestivá, ale krom toho na ní nebylo nic hrozného. Navíc se vracel zpět. Aby mohl sloužit své paní. Dívka před ním panikařila, bála se, hledala kam by mohla utéct a hlavně bojovala sama se sebou a to vše jen kvůli tomu aby zachránila cizince. Valerian v ní viděl, že je jedinečná, což ostatně byli všichni, ale jen málokomu tolik záleželo na životech druhých. Ostatní by se nejspíš už dávno přestali snažit a prostě by si řekli "varoval jsem tě", ale ona ne, ona se dál snažila. Dokonce se odhodlala udělat krok k Valerovi, což jí muselo stát hodně kuráže. Takové lidi obdivoval. "Protože nevěřím v náhody." Řekl. Nevěřil, že jeho setkání s ní byla jen náhoda, možná je k sobě něco prostě svedlo. Stáli tady a teď, v tuhle chvíli, kdyby se o pár minut zpozdil, mohla být klidně pryč nebo naopak. Kdyby se nerozhodl jít do lesa, nepotkal by jí vůbec. "Co tu vlastně děláš? V lese...sama?" Zeptal se a rozhlédl se, jakoby ignoroval fakt, že se snaží neměnit na šelmu co v ní dřímala. "Ne neznám... Ale vím co jsi a to mi teď stačí. Potkal jsem spousty jako jsi ty, se stejným problémem. A můžu ti říct, že sebeovládání se nenaučíš jen tím, že zvíře v sobě potlačíš." Řekl při pohledu do jejích očí. Třásla se, každý její sval byl napjatý jako struna, jak se snažila vše zastavit. "Můžu zajistit aby jsi nikomu neublížila, ale nech tomu volný průběh..." Řekl. Sledoval jak se mění. Mohl to brát jako hru, v hlavě hádat na co se přemění, ale zábava už mu byla taky cizí. Být smrtonoš znamenalo zbavit se spousty pocitů, ale možná mu jen chyběl někdo kdo by mu tyhle pocity připomněl. "Není to tvůj nepřítel.. Nikomu neublížíš, věř si." Mohl říct 'věř mi', ale byl cizinec. Navíc to co opravdu potřebovala byla sebedůvěra a ta jí očividně chyběla, aspoň co se přeměny týkalo. Měnila se a stejně se snažila vše potlačit. Jenže tomuhle nemohla utíkat věčně a jediné čeho dosáhla bylo, že vše zpomalila. Valerian se ani tak nehnul z místa. Chtěl jí pomoct, uklidnit jí, říct jí, že je to v pořádku a ukázat jí, že smrt není nic špatného. "Nikam se nechystám." Pronesl, když mu řekla aby u ní nezůstával. Prosila ho a když to nevyšlo, kousla se do ocasu, aby si skrz bolest vnutila vnímat sama sebe. "To vše jen pro cizince..." Poznamenal. Natáhl k ní ruku. Měl v plánu jí pohladit přes hlavu k šíji, protože jí mohl klidně uspat a zbavit trápení, ale kdyby to nevyšlo, stín byl přímo pod ním a on byl připravený jím projít. I kdyby ho třeba kousla, neměl by jí to za zlé a kdyby mu náhodou utekla, následoval by jí a až by jí dohnal, pokusil by se o to samé. Chtěl respektovat její přání nikomu neublížit. 

Amarisen se zoufale snažila udržet kontrolu, ale její tělo se bouřilo jako rozbouřené moře. Praskání kostí bylo jako zvuk rozbíjejícího se skla, každý zvuk bolestivě bodal do jejího vědomí. Kosti se jí deformovaly, jak se přetvářely pod tlakem, a svaly na ramenou a pažích se napínaly, jak se její ruce měnily na zvířecí tlapy. Ostré drápy se vynořovaly z jejích prstů, jejich lesk se mísil s prachem země. Hlava se jí otáčela, její lidské rysy se začaly ztrácet, nos se protahoval do špičatého čenichu, zatímco zuby se měnily na ostré tesáky, které by mohly roztrhnout jakoukoli kořist. Každý pohyb byl spojen s ohromující bolestí a přetvářející se tělo se zdálo být jakousi zrádnou pastí, kterou si sama nastražila. Její oči, kdysi plné lidské zvědavosti, se proměnily v pronikavé zvířecí zorničky, které zachycovaly každý stín, každý pohyb v lese. Srdce jí bušilo jako splašené, pulzující zmatek uvnitř ní. Valerian, cizinec, stál klidně, jakoby pro něj byla ta přeměna něčím běžným. V jeho očích nebyl strach, ale spíše zájem, jako by si byl vědom, že pod touto kůží je něco vzácného, něco, co ještě není úplně ztraceno. Když se jí kostmi a svaly otáčely, pocítila náhlou vlnu paniky. Cítila, jak ztrácí grip na svou lidskou podstatu, jak se blíží k bodu, kdy by se mohla proměnit v to, co se tak obávala. „Nechci ti ublížit!“ vykřikla, ale její hlas zněl jako vzdálené echo, skryté za závojem šelmy, která se snažila uniknout. Jeho hlas klidný a neochvějný. Amarisen si byla vědoma, že se snaží potlačit zvíře uvnitř sebe, ale bylo to jako snažit se zadržet vichřici holýma rukama. Každý další pokus o kontrolu ji stálo sílu a rozum, a teď, když její tělo zažívalo tuto intenzivní proměnu, zdálo se, že už nemůže dál. Instinktivně se kousla do ocasu. Dlouhé zuby pronikly do měkké kůže, bolest jí projela tělem jako blesk, a v tom okamžiku jí bolest pomohla zůstat při smyslech. Krev jí stekla po jazyku, ale byla to cena, kterou byla ochotná zaplatit, aby se neztratila. Každý záběr do vlastního masa jí připomínal, že tu je stále ona, lidská Amarisen, a ne šelma, která se snažila ovládnout její mysl. Valerianova slova se mísila s jejím vnitřním bojem. Na okamžik se její strach zlomil. Možná, že skutečně nemusel být jejím nepřítelem. Možná, že v něm mohla najít spojence. Když natáhl ruku, instinctivně se napjala a chtěla uskočit, ale jeho klid a nedělní způsob, jakým se k ní blížil, jí na chvíli dal pocit, že by se mohla otevřít.Dovolit mu, aby ji pohladil, bylo jako skok do neznáma. Na okamžik ztratila schopnost se bránit, když jeho ruka jemně klouzla po její srsti a dotkla se její šíje. Bylo to překvapivě uklidňující, jeho dotek byl jemný, jako by se snažil proniknout do jejího já. Cítila, jak se jí dech zpomaluje, jak se vzduch kolem ní stává hmatatelným a přívětivým. Bylo to jako kousíček domova, který nikdy neznala. Na chvilku zapomněla na bolest, na strach, na tu rozzuřenou šelmu, která v ní byla. Její srdce, které ještě před chvílí bušilo divoce, se zpomalovalo, jak se jí myšlenky proplétaly s tím, co jí Valerian říkal. Přechozoval její mysl a v jeho hlase se ozývaly stopy důvěry, které nikdy nezažila. Byla v chaosu, ale ten moment, kdy se jeho ruka dotkla její kůže, jí připomněl, že v ní zůstává část lidskosti. Cítila, jak se srdce pomalu uklidňuje, jak se ta vnitřní vichřice začíná zvolna ztišovat. Myslela na všechny, kterým nechtěla ublížit, a na sílu, která byla uvnitř ní. Možná, že to nebylo monstrum, ale něco silného, něco, co může ochránit, když to bude potřeba. I když se její tělo měnilo, ona stále byla Amarisen, bojovnice, která si zasloužila být sama sebou. I přes všechnu bolest a chaos, cítila, že se nachází na křižovatce, kde by mohla udělat volbu. Odepřít si šelmu, nebo ji přijmout a naučit se žít s ní. Ale v tuto chvíli, když Valerianova ruka klouzala po její šíji, si nebyla jistá, co udělá dál. Mohla cítit, jak z ní zmizela část strachu. Bylo to jako by našla kousek světla, který ji vedl skrz temnotu, a i když bojovala se svým tělem, měla pocit, že už není sama. Valerian stál po jejím boku, a jeho přítomnost jí dodávala sílu. Možná se mu nakonec podaří ukázat jí, že smrt a zlo nejsou jediné možnosti, které má. Možná byla víc, než si kdy myslela. A když ji pohladil, cítila, že se možná dokáže postavit šelmě ve svém nitru. Možná se skutečně může naučit s ní žít.

"Já vím." Řekl klidně, když vykřikla, že mu nechce ublížit. Byl si toho vědom, už jen protože působila jako někdo, koho mrzí když někomu ublíží. Zkrátka na něj působila jako nevinný tvor, který zažil spoustu bolesti kvůli tomu čím byl. Přeměny nebyli nikdy milosrdné, obvzlášť když si někdo nedal tu práci aspoň s tím, aby ty co přeměnil obeznámil s nadpřirozenem. Valerian netušil jak k tomuhle všemu Amarisen došla, ale byl si jistý, že je v tom nová nebo neví dlouhodobě co s tím. Am se kousla do ocasu jen aby si zachovala ten zbytek lidskosti, který momentálně měla. Jen aby si udržela sama sebe ještě o trochu dýl. Pokaždý když se zakousla víc, připomínala si tak, že je to stále ona. Krev jí stékala po ocasu a z tlamy, zatímco trpěla bolestí ve snaze uchránit Vala před jí samotnou. Natáhl k ní ruku aby jí mohl uspat a pro dnešek jí zbavit trápení z toho, že by mohla někomu ublížit. Očekával kde co, mohla ho v mžiku zabít, kdyby nestihl zareagovat, mohla mu klidně urvat ruku nebo něco podobného, ale neuskočila a nechala se pohladit. Jeho ruka se dotkla její sametové srsti, po které jemně přejel až k její šíji. Stačilo se jen uklidnit, vzít to krok po kroku a mohla se naučit tomu co Valer. Nic z toho co byla a kým nebylo špatné, tak proč by se tak měla cítit? Vnímal jak se z napětí trochu uvolnila, jak mu dovolila se jí dotknout, jak se pomalu uklidňovala její mysl i srdce. Chvíli přemýšlel že by jí nechal být, ale nakonec využil svých schopností a uspal jí. Její těžké tygří tělo začalo ztrácet sílu a s tím i pevnou půdu pod nohama. Netrvalo dlouho a její víčka ztěžkla byla donucená na chvíli vypnout, ale Valerian tohle dělal jen aby se sebou už nemusela bojovat. Nebylo to něco co se naučí ovládat přes noc, takže jí nechtěl trápit zbytečně dlouho. Jen jí chtěl ukázat, že to taky jde jinak, že se na to stačí kouknout z trochu jiného úhlu. Potom vzal Am k ní domů a jelikož neměl klíč, prostě spolu s ní prošel stíny a uložil jí do postele. Trochu se porozhlédl, ale jen v naději, že třeba zjistí o téhle bytosti něco víc nebo že najde fotky. 

Amarisen se pomalu probouzela, jako by se vynořovala z hlubokého, temného oceánu. První, co si uvědomila, byl jemný tlak pod hlavou a těžkost jejího těla, která byla téměř ochromující. Měkké teplo postele, které ji obklopovalo, bylo tak nečekané, že ji to zmátlo. Přinutilo ji to na chvíli zavřít oči a znovu se pokusit uvědomit, kde vlastně je. Bylo těžké přimět tělo k pohybu. Cítila, jak jí něco svírá mysl, jako mlžný závoj, který se pomalu rozpouštěl. Pokoušela se zaostřit zrak na strop nad sebou a její oči se postupně přizpůsobily matnému světlu, které prostupovalo místností. Byla ve svém pokoji – poznala ten starý dřevěný strop, popraskané skříně na protější stěně a svůj oblíbený přikrývku, kterou si sama kdysi dávno vybrala. Ten pocit známého místa ji na chvíli ukonejšil. Ale potom přišel záchvěv neklidu. Jak se sem dostala? Její myšlenky byly zmatené. Vzpomínala si na ten les, na jeho hustý podrost, na všechny ty stromy a zvláštní pocit neklidu, který ji obklopoval. A potom ten muž – cizinec, který se objevil odnikud, jako by se sám stal stínem. Jeho pohled, tak klidný a neústupný, ji provrtával. A potom... dotek. Jeho ruka, která se jí jemně dotkla, když už si myslela, že nemá žádnou kontrolu nad sebou samou. "Nejsem tu, abych ti ublížil." Ta věta jí stále zněla v hlavě. Jak věděl, co cítí? Jak věděl, že to nebyl strach z něj, ale ze sebe samé, co ji paralyzovalo? Amarisen se přetočila na bok a přitáhla si ocas blíže k tělu, stále cítila bolest ze svého zoufalého kousnutí, jako připomínku svého zápasu o kontrolu. Byla zmatená a frustrovaná. Proč jí záleželo na tom, co si o ní ten muž myslel? Proč jí pomohl?  Pomalu se posadila a cítila, jak se její hlava zatočila. Její tělo bylo stále těžké, každá buňka jako by se odmítala plně probudit. Přesto se rozhodla vstát, i když se jí nohy třásly a zdálo se, že každým krokem může ztratit rovnováhu. Jak se postavila na nohy, pohledem přejela po místnosti, která se jí teď zdála jaksi cizí a prázdná. Šla k oknu, pomalu, opatrně, jako by každým krokem mohla něco rozbít. Otevřela závěsy a pustila dovnitř trochu více světla. Les před ní vypadal klidně, jako by se nic nezměnilo. A přesto měla pocit, že se všechno změnilo. Dnes, v ten jeden jediný okamžik, se věci posunuly. Zhluboka se nadechla, snažila se najít klid v tom všem chaosu. Zavřela oči a v duchu si znovu přehrála každý moment, kdy se její oči střetly s jeho. Cizinec, který se nebál. Byla zvyklá na to, že lidé prchali, že se jí báli, nebo naopak, že se ji snažili zničit dřív, než by mohla cokoliv udělat. Ale on se nebál, zůstal a dokonce ji i ochránil před ní samou. Ta myšlenka v ní vzbudila zvláštní pocit – ne strach, ale jakýsi záblesk naděje. Možná, že by jednou mohla také zůstat, ne utíkat před sebou ani před druhými. Možná, že by mohla najít způsob, jak se smířit s tím, co je, a být klidná. Podívala se znovu ven a vzpomněla si na to, jak se cítí být svobodná, jak jí les dával pocit bezpečí, ale teď... Možná bezpečí neznamenalo jen skrývat se. Možná to znamenalo najít někoho, kdo chápe, a kdo nebude utíkat. Zasněně se pousmála, trochu unaveně, ale přesto s odhodláním, že se to pokusí zvládnout. Nechtěla se už bát sebe samé. Možná byl právě teď čas to změnit. A muž, ten zvláštní cizinec, možná by mohl být klíčem k jejím odpovědím. 

Amarisen se zhluboka nadechla, aby se trochu uklidnila, a opatrně se otočila od okna. Její mysl byla stále obklopená pavučinami nejistoty a chaosu. Potřebovala se zorientovat, potřebovala zjistit, co se vlastně stalo a kdo ji sem přinesl. Když se ohlédla po svém okolí, zahlédla v rohu dveře vedoucí do vedlejší místnosti. Pocítila nutkání se tam podívat. Musela to vědět, i když ji část jejího já nabádala, aby raději utekla. Její kroky byly váhavé a těžké, jak kráčela k těm dveřím. Každý krok byl doprovázen šelestem jejích bosých nohou po dřevěné podlaze. Dveře byly lehce pootevřené a za nimi se rozprostírala temnější místnost. Amarisen se nadechla ještě jednou, ruce se jí mírně třásly, když jemně postrčila dveře a vkročila do místnosti. Když tam vešla, zarazila se. Valerian tam byl – seděl v jednom ze starých křesel, zády opřený, jako by na ni čekal. Jeho pohled ji okamžitě zaskočil. Jeho oči byly přímé, bystré, ale zároveň v nich bylo něco uklidňujícího, co Amarisen nepřipomínalo nic, co by předtím zažila. Valerian seděl téměř nehybně, jeho ruce spočívaly klidně. Amarisen, napůl překvapená, napůl vyděšená, cítila, jak se její dech zadrhl v hrudi. Její oči se setkaly s jeho, a v tom okamžiku měla pocit, že celý svět na malou chvíli ztichl. Nikdo tuhle její podobu ještě neviděl tak zblízka, ne s takovým pochopením, jaké viděla v jeho očích. Valerian na ni neútočil, ani neměl v očích strach či opovržení. Místo toho jí pohledem dával najevo něco úplně jiného – snad soucit, snad zvědavost, snad jakési neznámé uznání. „Ty… jsi stále tady,“ vydechla tiše. Její hlas zněl téměř jako šepot, slabý a váhavý, jak se pokoušela rozluštit, co by měla vlastně říct. Téměř se bála, že jakmile promluví nahlas, naruší tento křehký okamžik, a vše se znovu rozpadne do chaosu.  Amarisen cítila, jak jí srdce buší, každé bušení připomínalo, že i přes všechen strach je stále tady, stále živá. Přesto v ní zůstávalo něco bojácného, něco, co ji nutilo zvažovat každou další myšlenku. „Proč?“ dostala ze sebe konečně, oči se jí trochu zaleskly. Chtěla vědět, proč zůstal, proč ji neopustil, proč se rozhodl tu být – u někoho, jako je ona, s kým je snadné se splést a považovat ho za hrozbu.

Valer se porozhlédl po jejím skromném bydlení a obdivoval věci které neznal, zatímco ona spala. Nevěděl proč ho to táhlo sem nebo k ní, ale nevěřil na náhody a cítil, že by tu měl zůstat. Vždy pomáhal druhým přejít na druhý břeh, někdy ukončoval životy, které se vzepřely smrti, ale čas od času dostal příležitost i na něco trochu jiného. Na něco co mu mohlo alespoň trochu připomenout jeho lidskost. Amarisen byla kočkodlak, který měl ale vážný problém s přeměnou. Takových už viděl spousty, ve strachu sami ze sebe, z toho že ublíží. Valerian jí chtěl ukázat, že to není tak špatné jak si myslí a tak se usadil do křesla a téměř nehybně tam na ní čekal. Podíval se na ní když přišla. "Ano." Promluvil a vyrušil tím ticho, které kolem panovalo. Asi chápal proč se zdržovala hlavně tady, to ticho, klid, les... jenže jemu chyběla společnost a věřil že jí také. "Protože ti chci pomoct." Řekl upřímně. "Nemusíš se bát být tím čím jsi." Řekl. "Teď tu jsme, mluvíš se mnou a neměníš se... Jak je to možné?" Zeptal se a zvedl se. "Předtím jsi to zvládla moc dobře." Řekl nakonec, ačkoliv tahle pochvala zněla trochu krkolomně, hlavně protože Valerian takové věci neříkal, nejspíš nikdy, byl to prostě nezvyk a samotnému mu to znělo divně. Každopádně to bylo upřímné.