Seděla na lavičce jako balvan a snažila se tak nějak urovnat svoje myšlenky po té ráně, připadala si jako idiot. V duchu si přemítala neustále poučování svého bratra, v téhle situaci by mu už dala za pravdu. /"Jenom menší nehoda se ti stala, nic velkého."/ zamumlala si opět ve svém duchu a potom se podívala na mladíka, který ji v této situaci zachránil. Vnitřně mu byla vděčná, ale její social anxiety ji pořádně zavázala jazyk, takže nebyla schopna nějaké pořádné věty. Následně si stáhla čapku, která rozcuchala její vlasy do všech možných světových stran a dlaněmi si je stáhla párkrát dozadu. /"Takže budu muset koupit nějakou zmrzlou zeleninu."/ opět si pro sebe zamumlala v hlavě, protože ji hlava momentálně bolela jako střep. Následně se opět ozval dlouhý nádech. "Mohlo by to být lepší." odpověděla mu tichým hlasem a následně se podívala na hodinky, pomalu se připozdívalo a ona měla strach, jestli všechno stihne nakoupit čas. /"Ne nemysli na to, menší časové preso, tě nevytrhne ještě více."/ snažila se vnitřně uklidnit a pomalu se začala sbírat na své nohy, hlava se jí pomalu přestala točit. Opět si nasadila čepici na hlavu a snažila se alespoň usmát, i když sama věděla, že ten úsměv je poněkud nucený. "Jsem v San Hillesh, přijela jsem sem před pár měsící z Anglie." pověděla mile a potom si lehce promnula svůj krk, musel ji mít za nějakého podivína, mluvit s někým byla pro ní nejhorší noční můra. Upřímně ho ani nechtěla odbít, ale vnitřně měla pocit, že má lepší věci na práci než se otravovat s takovou nešikou jako byla ona.

Věděl jsem, že bych na ní měl aspoň chvíli dohlédnout, protože se z něčeho tak nevinného, mohlo klidně stát vážné zranění. Ani ne třeba tím prvním nárazem, ale klidně pádem, až by se jí zamotala hlava, nebo něco podobného. Scénářů bylo víc a i když jsem nebyl doktor a neznal jsem jí, nechtěl jsem zbytečně podcenit situaci. Stále vypadala dost mimo a moc nekomunikovala. Myslel jsem si, že je to tím šokem, který pravděpodobně stále dozníval, ale pravda byla trochu jinde... Sundala si čepici a vlasy si několikrát upravila dozadu. Z toho co jsem předtím viděl to musela být opravdu bolest, což mi i potvrdila, když řekla že by mohlo být líp. Lítostivě jsem se pousmál a když se začala zvedat na nohy, trochu jsem se zamračil. Byl jsem připravený že se poroučí k zemi nebo něco, takže bych jí případně zachytil, ale radši bych, kdyby to zvládla, nebo si sedla zase pěkně zpátky. Aspoň to brala pomalu... "Opatrně." Pousmál jsem se a když to přeci jen ustála, byl to docela dobrý pocit. Odpověděla na mou otázku a to co řekla sedělo a dávalo smysl, takže byla na první pohled v pořádku. Jen jsem doufal že ví, že kdyby něco, měla by jít do nemocnice. "V Anglii je určitě příjemně... Co vás sem přivedlo?" Zeptal jsem se, nechtěl jsem jí zdržovat od čehokoliv co měla v plánu, ale nebylo špatné se sem tam s někým seznámit. "Jsem Gareth mimochodem." Představil jsem se. Taky mě napadlo, že bychom si mohli tykat, ale nevěděl jsem jestli není moc brzo... Vlastně jsme se vůbec neznali. 

Jakmile byla na nohou a hlava se jí už tolik nemotala, začala si kontrolovat jestli má u sebe všechny potřebné věci. Nejdříve si z malé kapsičky u džín vytáhla obal na bezdrátová sluchátka. Obal s lehkým cvaknutím otevřela a vložila do něj nejdřív pravé a potom levé sluchátko. Pak obal s opětovným cvaknutím zavřela a uložila jej do stejné kapsy jako předtím. Dlaněmi následně přejela nejdříve po zadní kapse, kde měla mít peněženku, stále jí tam měla, vnitřně se jí ulevilo. Následně přišla levá přední kapsa, kde měla mít klíče od auta a skutečně je tam měla. A nakonec pravá, kde měla mobil, který byl kupodivu stále na svém místě, snad se mu nic nestalo při tom jejím pádu. Když měla kontrolu za sebou, tak se její pozornost přesunula opět na kluka, který měl očividně pořád o ní starosti. Neříkala, že nebyla ráda, jen měla stále za to, že mohl dělat lepší věci než se s ní zaobírat. "Jsem v pohodě." ujistila ho a potom si opět nasadila čepici, čímž zakryla svoje vlasy. /"Odteď žádné nehody."/ pověděla si ve své hlavě a lehce se usmála na něj. "Pokud máte rád déšť tak ano." Odpověděla bezmyšlenkovitě na Anglii avšak následná otázka ji poněkud zarazila, nebyla zvyklá, že by se jí někdo vyptával, jednak to bylo tím, že sluchátka na uších byly dokonalým štítěm a zadruhé konverzace nevyhledávala. "Vždycky jsem tak nějak chtěla do Ameriky a když mě přijali na zdejší školu, tak jsem jela." odpověděla mu po chvíli, nerada lhala, ale zase nechtěla říkat své osobní informace každému na potkání. Když se pak představil, tak ona akorát přikývla. "Jsem Emily, Emily Skye." představila se mu také a potom se podívala na dveře obchodního centra. "Měla bych si pospíšit než mi všechno zavřou." pověděla si spíše pro sebe než jemu.

Když byla na nohou, už to s ní vypadalo mnohem lépe, možná to vážně nic nebylo, ačkoliv si tu ránu bude pamatovat ještě hodně dlouho. Zkontrolovala si kapsy a když jsem jí ještě jednou pro jistotu zkontroloval, řekla že je v pohodě. Kývl jsem a pousmál se. V Anglii jsem popravdě nikdy nebyl, ale o dešti jsem slyšel... Nakonec jsem se zeptal na to co jí sem přivedlo, ale zarazila se a tak mi došlo, že bych měl brzdit. Nemusela odpovídat, nezlobil bych se, protože mi do toho nic nebylo, ale pak přeci jen odpověděla... Pokýval jsem a raději s vyptáváním skončil. "Těší mě." Pousmál jsem se, když se představila. "Nebudu zdržovat..." Dodal jsem nakonec, byla pravda že pokud si nepospíší, vše jí zavřou před obličejem a to by asi nebylo příjemný. Koneckonců i já jsem měl v plánu podívat se co tu kde mají. 

Vnitřně se však cítila trochu špatně, ten kluk jí jako jediný pomohl a ona nevěděla, jak by mu to mohla oplatit. V hlavě jí to šrotovalo jako o závod, ale ona stále nemohla přijít na nějaké normální řešení téhle situace. /"Možná ho pozvat na jídlo..."/ mumlala si v duchu, jenže na tyhle věci byla tak trochu antisociální. Vnitřně ji tahle situace sužovala jako had, který se omotával kolem jejího hrudního koše. Pomalým krokem se rozešla opět ke dveřím nákupního centra a bylo na ní vidět, že nad něčím se snaží přemýšlet. Na chvíli se podívala na svůj mobil, aby věděla, kolik přesně má času na všechno a pak jí to tak nějak došlo. U dveří se zastavila, počkala až se otevřou a následně vešla dovnitř, kde počkala na něj, naštěstí měl nejspíše v plánu také nakoupit. "Tak mě napadlo, jestli pak nechceš odvést domů?" napadla ji ona věc, tajně doufala, že není autem, možná se na to měla zeptat, ale co už, občas mluvila rychleji než přemýšlela.

Emily toho moc nenamluvila a konverzace byla tak trochu jednostranná, ale chápal jsem, že pro některé lidi to bylo buď zbytečné a nebo jim to bylo třeba nepříjemné. Tak či tak, nechtěl jsem jí nutit nebo cokoliv jiného a možná bych udělal líp, kdybych jí prostě nechal být. Pomohl jsem jí a nic jsem za to nežádal. Bylo to něco co by udělal každý a neměl jsem v povaze něco si za to brát nebo tak. Než odešla dovnitř, všiml jsem si, že nad něčím přemýšlí, ale nechal jsem to být, bylo na čase se zajít podívat po nějakých obchodech... Když jsem vešel dovnitř, Emily tam stála, dokonce čekala na mě. Usmál jsem se, když mi nabídla odvoz. "Nevím... Nechci tě zdržovat, navíc je to dost zajížďka." Odpověděl jsem nejistě. Nechtěl jsem jí odmítnout, vzhledem k tomu že jsem předpokládal, že jsem první kdo od ní tuhle nabídku dostal, ale ranč byl kousek dál od města a úplně jsem si nebyl jistý kde bydlí, ale tam to asi nebylo... 

Garetha vyzařovalo příjemná aura, kterou ona sama nedokázala popsat. Podobnou auru cítila vždycky kolem svého bratra. V jeho přítomnosti se nikdy necítila tolik nesvá a nepanikařila, možná by se tohle dalo říct i o Garethovi. Navíc trocha společnosti nikdy nikoho nezabila, navíc, pochybovala, že tenhle styl chování ji budou tolerovat i na vysoké. Jakmile Gareth odpověděl, tak ona akorát s úsměvem lehce zakroutila hlavou. "Vůbec mi to nevadí, mám rád noční projížďky." přiznala se mu a lehce založila ruce za zády. "Ale nenutím tě, je to čiště na tvém uvážení." pověděla milým hlasem. Doufala, že mu nepřipadala vlezle nebo něco takového a domů se jí taky tolik nechtělo. Pak se ještě rychle podívala na hodiny, aby si znova zkontrolovala kolik máš času. Postupně mizející minuty ji mírně přidávaly na úzkostném pocitu, že nic nestihne a pobíhat po nákupním centru jako šílená střela se jí také tolik nechtělo. 

Emily se zdála plachá a jak to tak vypadalo, interakcím s lidmi se raději vyhýbala, ale v tom všem bylo vidět že je dobrý člověk a že se snaží. Ačkoliv jsem myslel, že se spolu už nikdy neuvidíme, překvapila a uvnitř mě zastavila, aby mi nabídla odvoz. Bylo to příjemné překvapení a nemohl jsem odmítnout, i když jsem se cítil trochu blbě, vzhledem k tomu že nevěděla do čeho jde. "Tak jestli ti to nevadí, tak bych se tedy svezl." Usmál jsem se. "Tak za chvíli venku?" Zeptal jsem se, aby si mohla konečně nakoupit, protože do zavření už moc času nezbývalo. Když jsme se pak rozešli, prošel jsem si pár obchodů, ale ve výsledku skončil s prázdnou. Vlastně jsem sem šel jen tak, bezcílně, takže to nebylo nic nečekaného. Potom jsem se vydal ven, jak bylo domluveno a čekal na Emily. Třeba se jí u nás bude líbit, i když mě chtěla jen odvést, ale byl tam klid. 

Emily spokojeně přikývla. "Tak jo, za chvíli venku." pověděla milým tónem. Gareth se jevil strašně mile, necítila se v jeho přítomnosti tak napjatá. Následně si opět vložila sluchátka do svých uší, aby eliminovala veškeré možné konverzace, které by mohla mít s ostatními nakupujícími. Jakmile se Gareth rozešel, tak ona udělala to samé. Nejdříve zamířila do lékárny, kde si měla vyzvednout potřebné léky proti úzkosti, zde se bohužel konverzaci nevyhnula. Naštěstí osoba pochopila, že podle prášků si s člověkem moc nepopovídá, takže ji zbytečně nezatěžovala. Emily předložila akorát předpis od doktora a následně zaplatila za léky. "Děkuji." pověděla tichým tónem a prášky si rychle schovala, aby je nikdo neviděl. Upřímně si občas přidala jako nějaký feťák a troska, ale co se dalo dělat. Pak zbýval už jenom nákup, aby si mohla doma uvařit. Nejdříve si nakoupila nějaké pečivo, potom maso, ovoce a zeleninu, pak nealkoholické pití, které by mohla ucucávat při sledování filmů. Nakonec měla dvě plné tašky, které nebyly zrovna lehké, ale co se dalo dělat. V duchu děkovala za bezkontaktní poklady, takže si mohla všechno udělat sama. Pak se s taškami rozešla pomalu ven, kde už čekal Gareth. "Promiň, že to tak trvalo." usmála se a následně položila tašky, aby si její ruce odpočinuly a vyndala si sluchátka z uší.

Když ji Gareth pomohl s taškou, považovala to za velice milé gesto. "Děkuji ti." odpvěděla a lehce se na něj usmála. To se v dnešní době moc často nevidí, navíc je pravda, že ona taky nebyla nějakým extra velkým silákem. I tak mohla spokojeně prohlásit, že tohle byla opět po dlouhé době sociální interakce, kterou si náramně užívala, protože se nemusela přetvařovat a mohla být prostě svá. A evidetně mu nevadilo, že toho moc nenamluvila, což brala za velké plus, protože se nemusela přemlouvat do nějaké nucené konverzace. Pomalým krokem se rozešla ke svému autu. "Vůbec mi to nevadí, alespoň budu mít příjemnou projížďku po cestě domů." odpověděla mu bezmyšlenkovitě a následně se zastavila u svého auta, tašku položila na zem, aby mohla otevřít kufr a následně tašku vložila. Pak počkala, až udělá to samé, aby kufr mohla zavřít. "Jistě, že chci, nebojím se jezdit takhle večer." pověděla vážně a potom se lehce zarazila. "Jo, volant je na pravé straně, my Briti musíme mít vždycky něco extra." snažila se povědět něco vtipného, ale sama nevěděla, jestli to vlastn vtipné bylo. Britský suchý humor, co na to prostě říct. Následně odemkla dveře u auta a dveře otevřela. Spokojeně usedla za volant a mobil si vložila do držáku, pak jen čekala až se pohodlně usadí i on, aby mohli vyrazit.

Pomohl jsem ji s taškou, protože to bylo to nejmenší, co jsem pro ni mohl udělat, za to že mě odveze. Ranč nebyl blízko a i když nebyl ani daleko, prostě mi přišla její nabídka až příliš laskavá. Usmál jsem se, když poděkovala a šel s ní k autu. Při cestě jsem podotkl, že bydlím na ranči, ale Emily to nevadilo, což bylo příjemné. "Dobře." Podíval jsem se na ní s vděkem vepsaným v obličeji. Když jsme došli k autu, tašku položila do kufru a hned na to jsem ji tam položil i já. Když zavírala kufr, už jsem vykročil si sednout, ale zastavila mě, když řekla že je volant tam, kam jsem si chtěl sednout. Vydal jsem se tedy na druhou stranu a při té příležitosti se zasmál vtipu, který byl docela výstižný. "Jo... Slyšel jsem." Poznamenal jsem pobaveně. Jakmile jsem si sedl, připoutal jsem se a pak už jsme vyjeli. Cesta byla v tuhle hodinu dost klidná a město připomínalo město duchů, jakmile jsme z něj odbočili na cestu k ranči, brzy se rozsvítila obloha hvězdami, protože narozdíl od města, tady nebylo žádné znečištění od světel. Kousek za městem se po stranách cesty začali objevovat ploty, které vyznačovali hranice ranče a rozdělovali tak rozlehlé louky. "Měla bys to tu vidět ve dne..." Usmál jsem se. Na konci cesty stály dva ohromné domy. Jeden byl určen pro rodinu, zatímco druhý fungoval jako ubytování pro lidi, kteří k nám jezdili třeba na dovolenou... Když jsme zastavili, jako pokaždé přišel zkontrolovat situaci pes. Až na to, že na ranči žádný pes, nebyl obyčejný pes, ale ifrit. Jedině tak jsme mohli zajistit bezpečí pro hosty i pro nás před jinými nadpřirozenými nebo inkvizicí. Ve výsledku u nás byl vítaný ale každý, pokud neměl v úmyslu zabíjet nebo ničit... "Děkuju za odvoz." Usmál jsem se rozpačitě. 

Už nějaký ten čas byl dost mimo společnost. Byl rád když mohl si užívat klidek, který si vytvořil ve svém bytě. Savyel musel něco kutit ohledně smečky kde patřil a on to chápal, jen už je sakra moc dlouho pryč a je mu neskutečně smutno. Dost se to i projevilo na jeho postavě, kdysi udržovaná a svalnatá postava je teď pomálu hubená, málo svalnatá postava. To je když zanedbává fitko a cvičení celkově, taky že to jde i hůř když má jen jednu ruku ale kdysi se aspoň snažil. Dneska však zjistil že je to už pár dní co naposled byl i venku, že má hlad. Jináčí hlad. Už dlouho neměl sexuální styk a jak Savyel odjel a je pryč, omezil to. Citil se moc špatně že musel podvádět svého muže. Nadechne se a vstane z gauče, přitom vypl televizi co byla spíš jak kulisa než aby ji sledoval. Podívá se na sve trencle a usoudil že je čas se obléct a vyrazit trošku mezi lidiy kde by mohl najít oběť a zdroj energie na papaní. Fáze oblékání a obouvani byla celkem rychlá, a už byl v autě. Netušil kam jede, jel čisté bez nějakého cíle. Jedna ulice, druhá...pátá až zahlédl obchodní centrum. Zaparkuje před nim a vystoupí. Nadech, vydech.

"To zvládneš Rhysande... nakrmiš se, třeba koupíš nějaké ty hadry a pojedeš domů." Zamumlal si pro sebe tiše a rozejde se ke dveřím, které se otevřeli samy. Hned ho skoro oslepí to jasné světlo z osvětlení, které je všude a dost jasné. Zastaví se kus od dveří aby nevadil jiným, rozhledne se kde a co. Některé názvy obchodů ani nepoznal. Někdy se vážně už cítí staře. Zapadne do prvního obchodu co uvidí s oblečením. 

Proběhla jsem hlavním vchodem, ve středové části obchodního centra. Pak jsem se koukla kolem dokola. Nutně jsem potřebovala nové oblečení. Na parkovišti jsem zanechala svůj caprice, který se mi tu podařilo sehnat poměrně za levno a bez přepisu. Kradená kára? Určitě. Mrzí mě to? Určitě ne. 
Díky tomu mám kde spát, kde si nechávat věci a kam se vracet. To auto se prakticky stalo mým domovem. Jen vždy sehnat místo na sprchu bylo těžké. Ale přežívala jsem, a nestěžovala jsem si. 
Jak jsem již zmínila, potřebovala jsem koupit nové šaty. Poslední slušné tričko jsem si totiž propálila cigaretou a kalhoty co jsem nosila většinu času se už začali prodírat mezi nohama. 
Momentálně jsem na sobě měla světle modré tričko, se strženým lemem kolem krku, moji milovanou černou mikinu a ony zmíněné kalhoty s prodřeným rozkrokem. 
Rozhlédla jsem se kolem sebe. Několik chodeb, desítky obchodů, stovky lidí. Lehce jsem si pozvdechla. Bylo tu cítit tolik pachů, bylo tu tak dusno a hutno.. Okamžik jsem zůstala koukat, než jsem se odsekla. Jo..oblečení, proto tu jsem. 
Několik krůčků obchodním centrem a už jsem viděla obchod do kterého se vydám. Mezi všemi těmi restauracemi, hračkárnami, obchody s úplnýma hloupostma..jsem rozpoznala obchod s oblečením. 
Nijak moc jsem se teď okolí nevěnovala, ale vešla jsem dovnitř. Cože to chci? Jo..nějaký trika, kalhoty, možná teplejší mikinu..to bude cajk. 
Zamířila jsem ke stojanům s tričky a začala se jimi probírat, ve snaze najít něco normálního. A po dlouhém zápolení a trápení jsem to taky našla. Několik šedých trik, jedno modré a jedno pastelově modré tílko. Fajn. 
Uložila jsem věci do košíku a přešla ke stojanu s kalhotama. I zde jsem po chvíli hledání uspěla. Našla jsem tmavě šedé jeany. Takže jsem vzala rovnou dvoje, uložila je do košíku k tričkům a poté vyrazila směrem ke kabinkám. 
Sklonila jsem se abych viděla zda tam někdo je. A ve všech třech jsem viděla něčí nohy. V jedné kabince dokonce dva páry noh! V druhé nějaký muž, a ve třetí nejspíše nějaká slečna. 
Povzdechla jsem si, položila košík na stoličku a opřela se zády o stěnu, s pohledem upřeným na kabinky před sebou a netrpělivě očekávajíc odchod jednoho z okupovatelů prostoru. 

Pořádně netušil proc zrovna obchodní centrum ale zas, jeho druhé já je nadšene z tolika lidi co tu okolo je. Až se udivuje proč nejsou v praci nebo ve škole. Zákrouti jemně hlavou a začne se více koukat na oblečeni. Když uz, odnese si hadry a pak i plné brisko a možná, ale možná i prázdné kule. To by bylo fakt fajn. Jde okolo jednoho stojanku s tepláky, pak nějaké trička i kalhoty. Až začal mit paniku co na sebe si tedy pořídí. Uz dlouho nejak nedba na svuj vzhled, co je Savyel pryč a asi kdyby se to dozvěděl Savyel, byl by rozcilen. Myslí si to. Popsdne nějaké uplejsi sexy kalhoty a košile. Až nakonec v rukou měl menší hromádku hader a možná příště by mohl vzit i košík, kam by to odkladal, aby to to neměl v rukou. Povzdechne se a dojde pomalým kruckem ke kabinkach, nějak si nevšímá tváří v okolí ale citil ze asi kabinky jsou plne, tak se opřel a zavřel oči.

Stála jsem tam, dívala se před sebe a přemýšlela..co tam ty lidi sakra dělají tak dlouho? Páreček v první kabince se hlasitě zasmál, a když jsem se podívala na to málo z jejich těl, co bylo vidět pod závěsem tak jsem viděla, že jsou u sebe nebezpečně blízko. Zamračila jsem se a povzdechla si.
To se mám svlíknout tady přede všema? 
Zavrtěla jsem hlavou a nespokojeně si odfrkla. 
Zbytek kabinek vypadal, že si dovnitř vzali celý stojan, a proto jim to tak trvá. 
Během mého rozčilování se a tichého nadávání všem co kabinky okupují už déle než sedm minut, se vedle mě opřel někdo další. Skvěle. Doufám, že se uvolní místo a ten chlap se tam vsere přede mnou. 
Pootočila jsem hlavu a prohlédla si osobu vedle sebe. Pak jsem se zarazila. 
To je ten incubus! Ten co mi nikdy nedá pokoj! Až do teď jsem si neuvědomila jeho pach vznášející se ve vzduchu. Nenapadlo mě si tohle hlídat tady, když tu je tolik lidí. Povzdechla jsem si, prohlédla si ho a koukla se na to co držel v ruce. Taky nakupuje jo?
Povzdechla jsem si a pootočila jsem hlavu nahoru, abych mu viděla do očí. "Dlouho jsme se neviděli, což." Promluvila jsem šeptem a tiše ho pozorovala.