Zastavil jsem před stanicí. Na chodníku byla vyznačena 2 parkovací místa doplněna o ceduli "Parkování vyhrazeno policejním vozům". Zařadil jsem neutrál, zatáhl ručku a vypl motor a majáky.  Otevřel jsem dveře a vystoupil. Ihned jsem pocítil teplotní rozdíl venku a v autě a trochu se zatřásl. Zabouchl jsem přední dveře, přešel k těm zadním, otevřel je a začal jsem ládovat všechny věci do batohu. "Zastávka Policejní stanice Minew, konečná, vystupovat." Prohlásil jsem robotickým hlasem mezitím co jsem se hrabal ve věcech. Když se mi podařilo vše nasoukat do batohu, zapl jsem ho a hodil na rameno, poté jsem zavřel i zadní dveře a narovnal se. Nebyl jsem si jistý, zda mě bude následovat, a tak jsem položil ruce na střechu a čekal, zda se dá do pohybu.

Zastavili jsme a světelná šou byla u konce. Koukla jsem z okna, na budovu vedle nás a krátce si ji prohlédla. Policejní stanice...převoz vězně na stanici...jdu do vězení?! Nechápavě jsem zamrkala a snažila jsem se pochopit co jsem provedla a proč jdu sakryš sedět. Trhla jsem sebou, když jsem uslyšela ránu od Danteho, jak zavíral dveře. Cítila jsem jak mi srdce začalo rychle bušit, a přemýšlela jsem co mám sakra udělat. 
Otevřely se dveře za mnou a on něco dával do batohu. Pootočila jsem se a poslouchala ho. Zněl jakoby se snažil napodobit hlas znící na zastávkách vlaku. ..takhle by se nechoval, kdyby mi měl nějak ublížit nebo mě tu měl zavřít..ne? Skousla jsem si ret, rozepla pás, vzala za kliku, zatáhla a vystoupila jsem ven. 
Když jsem se narovnala, oprášila jsem si stehna od drobků z koblihy a přejela jsem si rukama přes holeně. Kalhoty poměrně uschnuly, byly ale stále navhlé. 
Dante se opřel rukama o střechu auta, a já jsem zaklonila hlavu abych si ho pořádně prohlédla. Předtím jsem buď klečela, nebo byla moc vyděšená na to, abych si zjistila s kým mám vlastně tu čest. Byl o dost vyšší, a mohutnější než já. Obecně ale působil dost přívětivě..teď, když jsem neměla mental breakdown kvůli něčemu co se dost možná stalo několik let zpět. "Můžeme jít.." Zamumlala jsem a nervozně jsem si promnula prsty rukou, pak jsem spolu s ním prošla dveřmi do haly stanice. 

Doprovodil jsem ji do policejní stanice. Když jsem vešli do vstupní haly, pozdravil jsem jediné policistu který byl aktuálně na stanici. Seděl za přepážkou a četl noviny. "Zdravím Smitty" Zabručel něco na pozdrav a my pokračovali dál. Zavedl jsem ji do kanceláře seržanta a když jsme oba vešli, zavřel jsem dveře. "Prosím posaďte se." řekl jsem jí a zároveň ji nabídl jednu z židlí u stolu. Sám jsem přešel ke stolu a vytáhl vysílačku. Přiložil jsem si vysílačku k ústům a zmáčkl tlačítko. "Dante, nyní zaneprázněn, konec hlídkové činnosti."
Poté jsem vysílačku položil na stůl a pomalu přešel ke guači stojícímu u jedné ze stěn kanclu. Sundal jsem si čepici a položil ji na gauč, to samé jsem pak udělal i s vestou. Mezetím co jsem se zbavoval přebytečného vybavení jsem klidným hlasem mluvil k té dívce. "Vzali jsme to ze špatného konce, za to se omlouvám. Abych se představil, jsem Poručík Fabio Dante od Královské Jízdní Policie." Během toho co jsem mluvil jsem přešel zpátky ke stolu a usadil se do židle na druhé straně stolu od slečny. "Smím znát tvé jméno?"
Položil jsem otázku a poté se na ni zvědavě díval.

Přišla jsem si jako kdybych byla školáček co něco posral a učitelka si mě vedla do kabinetu na pokec s ředitelkou. Prošli jsme kolem nějakého policistu co si nás ani pořádně nevšiml, protože si četl. "Dobrý den.." Kývla jsem hlavou a následovala Danteho dál. Celá stanice byla taková zvláštně nudně šedá, místy modrý detail.
Pustil mě do jedné z kanceláří s prosklenými dveřmi a řekl mi, že se mám posadit. Odsunula jsem si tedy židli a poté jsem se na ní přesunula. I mně tu bylo vedro, stejně jako jemu. Takže jsem si rozepnula bundu a stáhla ji ze sebe, pak jsem ji dala přes opěrku za sebou. Mikinu jsem si rozepla a nechala ji na ramenou. 
Po očku jsem koukala jak se Dante také snažil dostat svoji tělesnou teplotu na něco přijatelnějšího. Když na mě promluvil, jemně jsem pokývla. V duchu jsem ale měla spoustu otazníků. Jízdní policie? Jezdíš na koních? Představila jsem si jak Dante nahání nějakýho hajzlíka v lambu, na černém oři co má na hlavě připláclej kapesní majáček. Pak jsem ale zavrtěla hlavou a znovu se vrátila do reality. "Těší mě, pane.."
Zeptal se mě na jméno. Definitivně si všiml, jak mi opadl i ten lehký úsměv co jsem měla. "Já nevím...nepamatuju si ho..." Povzdechla jsem a zavrtěla hlavou. "Pamatuju si..fakt jen útržky." Trochu jsem se zamračila, pak jsem položila ruce na stůl a spojila dlaně. 

Zmateně sem zamrkal. Jak jako nevíš jak se jmenuješ? Tohle bude větší oříšek než jsem si původně myslel. "Tak, Tak..." začal jsem ze sebe zaraženě soukat "... tak se koukněte zda u sebe nemáte nějaké doklady." 
Tak nějak jsem čekal, že odpověď na tuhle otázku bude zklamáním, ale pak mě něco napadlo. Vzal jsem do ruky počítačovou myš a svakrát klikl. Obrazovka se rozsvítila, já rychle naťukal přihlašovací údaje, a začal se proklikávat k databázi pohřešovaných. Mlčky jsem začal vyplňovat základní údaje, čas od času jsem vykoukl zpoza monitoru abych si ji mohl prohlédnou a vyplnit to co nejlépe. Trochu jsem vypadal jak úchylák co okukuje slečny v parku nebo tak něco. "Prosím, řekněte mi cokoliv co vás napadá, nemáte třeba něco na těle, podle čeho bvy vás šlo snadno poznat, nebo třeba jméno nějakého přibuzného, nebo kde bydlíte, prosím, něco." V mém hlasu byl cítit náznak zoufalství. Mám tu živou a zdravou osobu, ale nevím koho hledám, většinou to je naopak, víme koho hledáme, ale tělo není. Každopádně jsem doufal, že databáze něco vyplivne, jinak bych byl v koncích.

Viděla jsem to zmatení co se mu mihnulo tváří. Přišla jsem si díky tomu extremně trapně. Chvíli nevěděl co říct, ale pak mi dal nějaký pokyn, a já tedy kývla. Předtím jsem se prohledávala a našla jsem u sebe jen dýku a peníze, nic víc. 
Zvedla jsem se a začala jsem důkladně procházet všechny kapsy na mikině, kalhotách, pak i bundě. Tu jsem prohledala fakt poctivě. Na stůl jsem pomalu vytahala nějaké dolary, pár stříbrných a zlatých mincí které byly už znatelně ohlodané zubem času, a pak i svoji dýku. Bezradně jsem koukla na věci, pak na Fabia. "No...nic víc.." Povzdechla jsem si. 
Všimla jsem si jak vykukuje zpoza počítače. Vypadalo to opravdu zvláštně, ale chápala jsem že se mi snaží pomoct. 
Pak začal mluvit, zněl dost zoufale - to mi na naději vůbec nepřidalo. Někde něco na těle..? Zamrkala jsem a koukla dolů, pak na něj. "No...já jsem se ještě neviděla, takže nevím." Zamumlala jsem, a pak jsem ze sebe začala shazovat oblečení. Mikinu, triko, boty, kalhoty. Stud teď nebyl to hlavní, já chtěla zjistit co se děje...a pokud prozkoumání mého těla mohlo dát nějakou nápovědu, hodlala jsem udělat všechno co šlo. Za chvíli jsem před ním stála ve spodním prádle.
Sklonila jsem hlavu a prohlédla se. Všude po těle jsem měla nepravidelné, tlusté jizvy, které se vždy spojili s těma ostatníma. První dvě byly na rukou ve středu zápěstí, další naramenou..věděla jsem co to je..pamatovala jsem si jak mě začal zaživa porcovat na kusy. Když jsem sklonila hlavu níže, všimla jsem si velice výrazných strií kolem břicha. Ihned mi hlavou proběhla dvě jména..Milo, a Sandro. "..to jsou...těhotenské strije..?" Řekla jsem překvapeně, a zároveň vyděšeně. Jestli mám děti..kde sakra jsou??? 

Vždy když jsem vykoukl zpoza monitoru čekalo mě nějaké menší překvapení, nejdřív se na stole objevili staré mince, pak dýka, a než mi došlo co se děje, vykoukl jsem a zahlédl jak je předemnou jen ve spodním prádle. Zhluboka jsem pokl. Kdyby tohle někdo zahlédl, můžu se rozloučit s odznakem. Chtěl jsem ji požádat aby se co nejrychleji oblékla, ale pak moji pozornost zachytila další věc. Její tělo bylo pokryto jizvami, ty so různě spojovali a rozbíhali, když jsem přuihmouřil oči, vypadalo to jako by ty čáry rozdělovali její tělo na různé části. Poté začala mluvit o striích, můj pohled sjel na její břicho, sice jsem z mého místa moc neviděl, ale vypadalo to tak.
Lehce jsem se začervenal, až treď jsem si ji nějak více prohlídl jako celek, a uvědomil si, jak hezká holka to je, a ty jizvy tomu vůbec neubírali, možná spíš naopak. Zavrtěl jsem hlavou, nesměl jsem se nechat odvést, už tak ta situace byla dost za hranou. "Jak ste k tomu všemu přišla?" Vypálil jsem ze sebe rychle a poté ještě dodal "A vůbec, honem se zase oblečte, tohle po vás požadovat nemohu." Vrátil jsem se k datlování do počítače. "Tělesné znaky:  zahojené jizvy po celém tělě" Zmáčkl jsem enter a počítač začal chrtoupat data a vyhazovat výsledky. První to dávalo hledané osoby z blízkého okolí a s co nejmladším datem. Setřel jsem si pot z čela a s očekáváním sledoval monitor.

Sehnula jsem se a podívala jsem se na výraznou jizvu na noze. Bylo jasně poznat otisk zubů. A když jsem si rukama přejížděla po těle, všimla jsem si hrbolů na zádech, které tvožili takový půlválec. Neviděla jsem ale co to je. "..a asi mě pokousal..pes?" Zamrmlala jsem a pak zvedla pohled k němu. "Oh..omlouvám se." Nenapadlo mě, že by to mohl být problém. Každopádně jsem na sebe hodila tričko a kalhoty, pak jsem si sedla do židle. 
Pohled jsem stočila na dýku na stole. Něco mě k ní šíleně táhlo, nedokázala jsem ale říct co. Pakmi došlo, že se mě na něco ptal. "Já..nejsem si jistá...pamatuju si, že mě..řezal na kousky.." Odpověděla jsem mu a pak rychle stočila pohled do země. Moc dobře jsem si uvědomovala jak to zní, a jak velká je to hloupost. 
"Zkuste se podívat..jestli nemáte v tom vašem pořítači někoho jménem Milo a Sandro." Nadhodila jsem, pak jsem pomalu položila ruce na svoje břicho. 
"Vím jak divně to všechno vypadá..kdybych věděla co se stalo, ráda bych vám to řekla." Dodala jsem, když jsem si uvědomila jak podivně to musí působit. 

Počítač zatím nic uspojkojivého nedodal. Začala mluvit a ji pozorně poslouchal. Jo tak tebe pokousal pes, to je fajn, mě totiž taky, tohle mi fakt nepomůže. Taky tě řezali jo? Tak to je fakt hustý, počkat, řezal na kousky? Podíval jsem se na ní a povytáhl obočí. "Řezali vás na kousky? Od toho jsou ty jizvy? Jak hluboko do vás řezali?" Tahle infomace u mě vyvovala novou řadu otázek.  Poté zmínila nějaká jména, konečně nějaký posun. "Kdo to je, někdo z vaší rodiny?" Vrátil jsem se k počítrači a zadal ta jména do kolonek, ale zatím jsem to nechal být, stále jsem nevěděl, co ti lidé mají společní s mojí Jane Doe. Protáhl jsem se a mírně se na židli zaklonil. Konečně se to někam sune, s trouchou štěstí to bude tolik informací, že mi to něco vyplivne.

"No...ne řezali..ř..řezal. Byl myslím jen on.." Povzdechla jsem si a koukla na Fabia. "Jak hluboko..? V jeden moment po mně hodil moji vlastní ruku.." Zvedla jsem pravici a podívala jsem se na ní, prstem jsem objela jizvu kolem dokola. "..asi tak hluboko." 
Zmínila jsem jména a on se téhle informace okamžitě chopil. "Měli by to být moji synové..myslím.." Bylo znát, jak moc v mlze to mám, a že si nejsem absolutně vůbec jistá tím co říkám. Snažila jsem se chytat všeho co šlo. 
Podívala jsem se na dýku na stole a jemně jsem do ní cvrnkla. Co jen mě k tobě tak táhne? 
Máš dvě děti..notak..vzpomeň si na víc..přece je chceš vidět.. Pokoušela jsem se povzbudit. Moc to ale teda nešlo. S kým je mám? Kdo je otec..? A jsou v bezpečí? Zavrtěla jsem hlavou.
Pak jsem se na chvíli zarazila. Hlavou se mi mihnulo další jméno. "Gregory..Jones..?" Zamrkala jsem. Že by to byli jeho děti? Najdu je u něj? 
"Ten..mi byl myslím blízký.." Pokývala jsem hlavou. Gregory byl inkvizitor se kterým jsem měla pár zážitků. A jelikož nebyl starý několik set let, mělo by ho to v systému najít. 

Hodil po ní její ruku, jaktože má teda stále obě ruce? Tady se mi něco nezdá.... Sledoval jsem jak naznačuje kdy jí ruku uřítl. Hmm, opravdu divné.
Pak mi zdělila, že ty jména jsou jména synů. Bingo, jestli je v databázi, tohle ji najde. Zadal jsem to do počítače a během čekání jsem věnoval neznáme krátký pohled. Dotkla se dýky na stole. To se mi moc nelíbilo, nejdřív sem tu kudlu neřešil, ale teď jsem měl pocit, že je v úzkých a přemýšlí nad tím, že mě ubodá. Nehodlal jsem nic riskovat a dýku vzal a schoval do jedno z šuplíků ve stole. Podíval jsem se na monitor. Nic, žádný výsledek. Očividně tě nikdo nepostrádá holka.
Povzdech jsem si a zadal do databáze občanů jméno "Gregory Jones" A bingo, vypadalo to, že v San Hillesh jeden člověk toho jména skutečně žije. 
"A vida, vás jsem sice nenašel, ale vašeho známeho asi ano" Pronesl jsem se znatelně lepší náladou. "Uvidíme zda ho půjde nějak zkontaktovat" Dodal jsem a opět se ponořil do zkoumání záznamů.

Uvědomovala jsem si jak blbě to vypadá i působí a zní a všechno. Ale já si to pamatovala..stalo se to. Leda, že by to byl špatný sen, ale jakto že mám potom ty jizvy? To by musel být sakra živej sen. 
Sáhla jsem na dýku a nutilo mě to přemýšlet, to ale došel Fabio a vzal mi ji, pak ji odnesl do svého šuplíku. Musela jsem vidět jako štěně kterému někdo odnášel oblíbenou hračku. "..dostanu ji pak zpět..prosím?" Zeptala jsem se a nervozně se na něj podívala. Cítila jsem se jakoby mě ta dýka volala, jako kdybych teď fakt o ruku přišla(znovu). 
Polkla jsem, složila ruce na klín a jemně podupávala nohou. Pak jsem se sklonila a boty jsem si nazula a pomalu je zavázala. 
Dala jsem mu jméno mého "kamaráda" a okamžik čekala. Gregoryho našel a já jsem se usmála. Tohle by mohlo dost pomoct, třeba bude vědět víc o tom co a jak, a třeba bude vědět kde mám děti. "Dobře..snad to pomůže.." 

Když jsem jí vzal ten nůž, působila nervozně. Nemohl jsem přijít na to, zda se bez toho nože cítila ještě zranitelněji, nebo za tím bylo něco víc.
Jak jsem pročítal záznamy toho Jonese, moje nadšení opadlo. Nebylo tam nic užitečné, zádná adresa, žádný kontakt. Fajn, tak sme opět na začátku....
Když jsem vykoukl zpoza monitoru musela na mém obličeji vypozorovat zklamání. Chvíli jsem se na ni jen mlčky díval a snažil se zklidnit abych nezněl moc negativně.
"No slečno, váš kamárad je jako duch, obávám se, že ani naši skvělí policisté ho jen tak nenajdou." Nechla jsem svoje slova doznít a poté jsem se zvedl, otočil se ke skleněné stěně napravo a zadíval se do útrob stanice. "Nedáváte mi jinou možnost, než váš případ předat někomu jinému. Bohužel moje prostředky a schopnosti na váš případ nestačí." Poté jsem se odmlčel a nehnutě sledoval stanici. Cítil jsem se trapně, že ji nedokážu pomoci. Celá ta situace byla podivně zvlášní a nějak mi to nesedělo. Usoudil jsem, že se mi to nezdá protože s tím nic nedokážu dělat a tak se snažím získat nějakou výmluvu. Tak či onak, měl jsem zkaženej den, jednak kvůli hrůze co si ta žena prožila a jednak kvůli své nechopnosti. Dny jako tyto jsou důvodem proč občas pochybuji, zda jsem dobrý polda.

Zvedla jsem ruce a začala jsem si jimi mnout paže. Přešel přese mě zvláštní pocit nejistoty. To jak se na mě díval mi dávalo najevo, že je něco špatně. Pak mi oznámil co to vlastně bylo. 
Nemohla jsem si pomoct, zničeho nic mi bylo šíleně úzko a vše se ve mně sevřelo. Koutky úst se mi pomalu svezly dolů, a mně se chtělo brečet. "Takže jsme nic nezjistili.." Promluvila jsem smutným hlasem. Přemýšlela jsem co se mohlo stát, proč bych si něco jen tak najednou nepamatovala? Co když mám alzheimera nebo něco takovýho?! Funguje to takhle vůbec? Pokývala jsem hlavou, pak jsem na sebe pomalu natáhla i zbylé oblečení. "..dobře.." Odpověděla jsem mu tiše, pak jsem se pomalu zvedla na nohy. 
"Díky, že jste se..aspoň pokusil." Kývla jsem hlavou, pak jsem se otočila ke dveřím z kanceláře a přešla jsem k nim. 

Zdílela se mnou pochmurnou náladu. Očividně byla též zklamaná z toho, že se nedozvíme kým je. Když jsem zmínil, že ji předám jiným polistům, vydala se ke dveřím jako kdyby měla v plánu rychle odejít. Zabránit sem ji vlastně ani nemohl, ale chtěl jsem jí to zkusit aspoň rozmluvit. "Držet vás tu nemám v plánu a ani nemohu, každopádně doporučuji aby ste tu počkala na kolegy policisty co se vás ujmou." Řekl jsem ti klidný hlasen a ani jsem se na ni neobrátil. Stále jsem koukal z kanceláře a přemýšlel nad tím, co dělám se životem.

Došla jsem ke dveřím, a až u nich mi došlo, že moje dýka byla pořád u něj v šuplíku. Povzdechla jsem si a zamyšleně jsem se podívala na podlahu. V koutě, za kartotékou vedle dveří jsem viděla dost prachu. A něco mi to připomnělo. Okamžik jsem jen čučela před sebe, pak jsem se koukla na Fabia. 
"Asi..mě napadá ještě jedna věc co by mohla pomoct." Oznámila jsem mu. Nepamatovala jsem si  toho moc, ale nějak jsem tušila, že místo kde jsem se probrala bylo hodně, ale hodně podobné tomu kde jsem byla dříve. A nejspíše to bylo blízko. Díky náhlé vzpomínce jsem měla i poměrně pojem o tom, kde to tak je.
"..vzpomněla jsem si na jeden dům tady ve městě." Řekla jsem. 
"Je to..jeden z paneláků..vedle továrny..je to tam u těch opuštěných domů." Snažila jsem se vzpomenout si na bližší údaje. "Nevím adresu..ale myslím, že nás tam zvládnu navést." Zamumlala jsem a koukla se na něho. 

Do teď mi nebylo jasné co se v ní tu chvíli zlomilo a proč zrovna teď. Slečinka si konečně vzpomněla!  Její náhlý zisk informací a taky její plán zněl jak způsob nalákat mě do léčky. Ovšem jaký by k tomu měla důvod? Žádný mě nenapadl a tak jsem se rozhodl její plán zkusit. Otočil jsem se čelem k té ženě a vlídně se usmál. "Fajn, tak si vyjedeme na výlet." Když jsem si uvědomil jak moc od toho místa chtěla pryč dodal jsem: "Pokud se na to tedy cítíte." Aniž bych čekal na její odpověď, vzal jsem ze stolu vysílačku, dal ji do pouzdra na opasku. Přešel jsem k pohovce a začal na sebe nandávat vestu. Chtěl jsem jí tím ukázat, že to myslím vážně. Navíc se do mého těla vlila nová energie z toho, že se konečně někam suneme.

Souhlasil, zvedl se a šel se oblékat do vesty. "Mhm..můžu prosím dostat zpět svoji dýku?" Promluvila jsem a stočila pohled k místu kde se moje zbraň nacházela. 
Cítila jsem se dobře. Na to, že jsem na místě co není tak daleko od bytovky kam jedeme měla poměrně silný záchvat úzkosti jsem už ani nemyslela. Můj cíl byl teď úplně jiný - jít se podívat kde jsou moje děti. I když jsem neměla jistotu jestli je doopravdy mám, ta jména si nesla něco co mě k nim táhlo. Mateřský pud se zapíral těžko. 
"Jo..zvládnu to..ale opravdu chci zpět svoje věci." Trvala jsem si na svém a krátce se na něj podívala. 
Pomalým krokem jsem přešla na druhou stranu stolu a koukla na šuple, pak zpět na Fabia a netrpělivě jsem očekávávala buď jeho svolení si dýku vzít, nebo jeho předání mě jí zpět. 

Souhlasila s výletem. Nasoukal jsem na sebe vestu a vzal si čepici. Už jsem byl nakročen ven z kanceláře, když mi zdělila že chce své věci. Trochu mě to zarazilo. Sem jí nic nebral, nebo jo? Podíval jsem se na stůl a leželo tam pár mincí. "Jo tohle, můžete si je vzít."  Kývl jsem směrem k věcem na stole. Pak jsem si vzpomněl na ten nůž, nejspíš jí šlo hlavně o něj. Udělal jsem pár svižných kroků, ocitl se u stolu a otevřel šuplík. Vzal jsem nůž a pořádně si ho prohlédl. Nic speciálního jsem na něm nenašel. Zajímalo mě, proč jí na tom noži tak záleží, asi jí to dodává pocit bezpečí. Poté jsem si nezaujatě zasunul za opasek kalhot. "Tak, můžeme jít." prohlásil jsem nevinně a poté sledoval její výtaz. 
Chvilku jsem ji v tom nechal a potom jsem se vlídně usmál, můž vytáhl, nadhodil ho do vzduchu, chytl za čepel a podal jí ho.
Podíval jsem se ven z okna, už začínalo být šero. Podíval jsem se opět na neznámou a prohlásil. "Nemám vám sehnat nějakou bundu, slunko už nás moc nezahřeje"
Poté jsem se vydal opět ke dveřím, v kanceláři toho už moc víc nesvedeme.

Zůstala jsem stát u šuplíku. Dante chvíli nechápavě koukal namince na stole, pak se otočil ke mně s tím, že si je mohu vzít. Na malou chvíli jsem pocítila náznak paniky. To mi ji už nevrátí?
Nakonec konečně došel a vytáhl dýku z šuplu, pak se na ní okamžik díval. Dýka byla z tmavého kovu a na rukojeti měla zvláštní rytiny. Pro obyčejného člověka ale nepůsobila nijak zvlášť zajímavě, možná spíš jako kýčovitá rekvizita. Strčil nůž za svůj pásek a už chtěl jít. Já jsem zmateně zamrkala a párkrát jsem těkla pohledem mezi jeho tváří a jeho pasem. "Mh-m?" Dostala jsem ze sebe nakonec. Nakonec si s nožem hodil, což mě donutilo si o krok couvnout, a následně mi ho předal zpět. Muselo na mně být znát, že se mi ulevilo jakmile se dýka dotknula mojí ruky. 
Usmála jsem se a zastrčila jsem zbraň do pouzdra u pasu. Konečně jsme vyrazili. 
"Bundu..? No..asi by to bylo dobrý." Souhlasila jsem, jelikož už předtím byla venku zima. Teď když je tma to bude ještě horší. "Stačí jen něco přes ramena." Svižným krokem jsem jej následovala ven z kanceláře do chodby.