Chvíli Mad překecávala, ale nebylo jí to nic platné, takže když se její žaludek konečně uklidnil, vyrazily na ruské kolo. Držela jí za ruku a než se vůbec dostaly kam potřebovaly, měly ještě jednu zastávku. Madie potřebovala nutně nakreslit na obličej tygra. Trpělivě vyčkávala dokud nebude šelma zdobit její obličej a pak si nechala na tvář nakreslit malého motýlka. Nechtěla být za suchara a Madie z toho měla upřímnou radost. Z ničeho nic někomu zamávala a když se Ellen podívala tím směrem, viděla Sorena. Přemýšlela nad tím, jaké by to bylo, kdyby dala přednost jemu před Calebem. Jestli by jí potkaly všechny ty zlé a traumatické věci, které zasahovaly do jejího života. Mami? Přinese mi někdy bonbóny? Zamrzelo jí, že nad tím vůbec přemýšlí, když k němu vlastně nikdy nic necítila, byl to jen někdo, s kým se cítila dobře. ,, MAMI?? Donese mi někdy ty bonbóny ?" Z myšlenek jí vytrhlo hyperaktivní dítě, které si mlelo svou, dokud nedostalo adekvátní odpověď. ,, Asi ne zlato.." Ellen se na ní usmála a když se na Sorena podívala znovu, stála u něj žena. Byla krásná, téměř éterická a sálala z ní aristokracie. Potěšilo jí to, protože jestli si někdo zasloužil mít někoho, kdo ho bude mít rád, byl to právě on. Usmála se a pokračovala v cestě. Pouť byla plná tolika lidí, že bylo až neuvěřitelné, kolik jich přišlo. Některé z nich poznávala. Treba Reagana, který jí pomohl najít Mad a trpělivě toleroval její nátlak. S mávnutím se na něj pousmála, ale protože viděla, že je ve službě, nechtěla ho rozptylovat. Ruské kolo nakonec nebylo tak špatné a když viděla jak se její dcera tváří, když byly úplně nahoře, odkud bylo vidět do širých dálek, musela si přiznat, že je ráda, že tu jsou. Madie stála chvíli vedle ní a pak se jí bez varování vysmekla a zmizela někde mezi lidmi. ,,Mad!" Zavolala na ní a nějakou chvíli sledovala její batůžek, který po chvilce zmizel. Spěchala za ní a v hlavě se jí tvořili ty nejhorší scénáře. Mezi myšlenkami jí napadlo, že si na ní příště vezme kšíry. Prodírala se lidmi až k samému okraji poutě, kde strašidelně vyhlíželi nepřirozeně ostříhané keře. Typické útočiště úchylů a jiných individuí. Madie u nich stála a otočila se zrovna ve chvíli, kdy se po ní Ellen natahovala. ,, Hele co mám!" Vypískla nadšeně a zběsile zamávala svým pokladem. Byl to obyčejný kožený náramek, celkem minimalistický, nic z čeho by mělo být dítě tak nadšené. ,, Madie, říkala jsem ti, že se máš držet u mě.." sklonila se k ní. ,, Je tady spoustu nebezpečných lidí a já mám strach pokaždé, když mi někam zdrhneš. Chceš aby maminku trefilo?" Zvedla obočí a zapíchla do ní svůj pohled, čekajíc na odpověď. ,, Ne... Ale mami ! Víš co? Dáme ho Calebovi!" Ellen si povzdechla, ale už jen to, že udržela její pozornost na vteřinu, byl vlastně úspěch. ,, Co kdyby jsme si šly dát něco dobrého na zub?..,,