Otevřela jsem oči a prudce se nadechla. Modré oči mi začali bloudit po stropě se spoustou prasklin a trhlinek. Netušila jsem kde jsem ani co se děje. Pomalu jsem se vytáhla do sedu a rozhlédla se kolem. Kde sakra jsem.. Místnost byla až na starou, rozvrzanou postel pokrytou sutí prakticky holá. Z levé strany na mě šlo světlo skrze okno, s několika chybějícími okenicemi. 
Zvedla jsem ruce a promnula si oči, pak se pomalu posadila a prohlédla si co mám na sobě. Černá halena s útahem na krku, černé kalhoty, masivní, ale při tom lehké boty z černé kůže. Přes ramena jsem měla nějakou tmavou bundu.
Shodila jsem nohy z postele, která při tom bolestně zakvílela a postavila se. Byla jsem dost zmatená. Nic kolem jsem nepoznávala. 
Zvedla jsem ruku a projela si vlasy. Byly učesané, upravené. 
Čím víc jsem se rozhlížela kolem tím víc mi docházelo, že nejen že nevím jak jsem se tu vzala ale nepamatuju si ani kdo jsem. Jediné co jsem věděla bylo, že jsem se vrátila z temnoty. Že jsem poslouchala Kmotru. Nic víc. Vzpomenu si vůbec ještě na to, co jsem zač?
Začala jsem ze sebe rukama shazovat suť, která během mého šlofíku popadala i na mě. V rychlosti jsem si prohrabala kapsy. Třeba mi to prozradí něco více o tom, kdo jsem. A nebo taky ne. Kmotra mi stejně pravděpodobně nastrkala do kapes věci kterými mě zmate. 
Našla jsem jen několik dolarů a dýku v pouzdře na stehni. 
Chytila jsem rukojeť dýky a zapřela se palcem o její pouzdro, abych ji mohla vytáhnout ven. Pak jsem si ji prohlédla. Vše bylo pryč, a co jsem si pamatovala byli útržky z temnoty. Tahle dýka byla ale něco tak známého. Jako kdyby to byl dlouho ztracený přítel, který mě měl přijít ukonejšit. 
Palcem jsem přejela přes ostří, pak jemně pokývala hlavou. Byla krásně naostřená. 
Uschovala jsem dýku zpět do pouzdra, pak pomalu došla ke dveřím a vzala za kliku. Sakra..je zamčeno.  Zamračila jsem se a svoji pozornost otočila na okno s chybějícími okenicemi a spoustou skla pod ním.
Došla jsem k němu, vzala malou kličku a otočila jí. Okno se otevřelo, ale klika mi zůstala v ruce. Moc jsem tomu nevěnovala pozornost a hodila jsem ji na zem. Pak jsem oběma rukama čapla kraj okna a zatáhla k sobě abych ho otevřela. 
Venku byl sníh, mráz, chlad, zima a všechno možné. Byla mi strašlivá kosa, ale ten bílý povlak mě jaksi uklidňoval. Nejspíše to bylo i tím, že je večer a tím pádem se mi žáře z nebe neodrážela přes sníh do očí. 
Naklonila jsem se dolů. Byla jsem poměrně vysoko. Ale výška mě neděsila. Mohla to být tak dvě patra. 
Vyskočila jsem do okna, shodila nohy dolů a seskočila an malou stříšku pod oknem. Pak se chytila rámu okna a naklonila se dolů. 
Ani jsem na to nějak moc nepomyslela, když jsem levou nohou vykročila vpřed a pustila se okna. 
Pád z takovéé výšky by většinu lidí dost poranil. Já to ale nějak moc nezaznamenala. Přistála jsem na víku kontejneru, které pohltilo většinu síly pádu a jemně se prohnulo. 
Skvěle, teď jen zjistit kde jsem a co mám dělat. 
Udělala jsem jeden odvážný krok vpřed, při tom mi to ale podjelo, já spadla na záda, jemně se odrazila a pak sjela na zem na prdel. Za syčení a nadávání jsem se chytila za bedra a pomalu se zvedla. Pak jsem se otočila na kontejner a s naštvaným šklebem jsem do něj silně kopnula pravou nohou. 
Okamžik jsem ještě kontejner sledovala, jako kdyby z něj měl vylézt můj úhlavní nepřítel. Pak jsem se s odfrknutím otočila na patě a jala se směrem k vyšším budovám co jsem viděla. Pevně jsem doufala, že najdu nějaký náznak toho, proč tu vlastně jsem. 

Po fiasku na jedné z kulturních akcí mě vedení odklidilo na služebnu mimo civilizaci, dlouhé dojíždění, občas přespávání na stanici a taky nuda ve službě, to vše k tomu patřilo, fakt mě to tam štvalo. Minulý týden mě ovšem převeleli opět zpátky do dáblova chřtánu. Byl jsem za to rád, tady apoň pomohu. Praktiky místní policie se mi zdají podivné, ve vedení města vládne korupce a u moci jsou různé pochybné existence. Jediné štěstí je, že já nespadám pod město.

Každopádně k dnešnímu dni. Vyfasoval jsem hlídkovou činnost. Oblékl jsem si standartní uniformu skládající se z šedomodré košile, tmavých kalhot se žlutým pruhem,  černé neprůstřelné vesty s nápisem POLICE a tmavé brigadýrky se žlutým pruhem. Do kufru své Viktorky (Ford Crown Victoria s polepem Královské jízdní policie) jsem si na cestu přibalil nabytou brokovnici. "Vůz 12, zahajuji hlídkovou činnost ve starém městě." Zahlásil jsem do vysílačky a vyrazil pročesávat ulice města duchů. Hmm, poslední dobou tu je nějak klidno. Pomyslel jsem si mezitím co jsem si mezitím co jsem pročesával zapadlé konce města.

Okno u řidiče jsem měl mírně stažené, když jsem zaslechl dunivý zvuk kovu. Nahlédl jsem do uličky a spatřil kontejner a osobu co se zbírá ze země. Zvedl se, nakopla nebuhou popelnici a vydala se pryč. Skvělé, máme tu lupiče, určitě chtěl vyrvat měděné kabely, nebo podlahy na zátop. Zapl jsem majáky a vydal se uličkou směrem za kriminálníkem. Jakmile jsem vjel do zúženého prostoru mezi domy zvuk lety zkoušeného motoru se začal odrážet od stěn, stejně jako se odráželo světlo majáků. Vzal jsem mikrofon vysílačky a zahlásil: "Vůz 12, mám tu vloupání ve starém městě, posily zatím negativní." Poté jsem mikrofon přepnul na megafon a zahlásil. "Tady policie, zastavte se a otočte se čelem ke mě!" Na důkaz toho že to myslím vážně jsem zmáčkl střed volantu a ozval se specifický zvuk policejního klaksonu.

Jak jsem tak pomalu odcházela z místa stylem chůze "naprcanej kačer", zaslechla jsem za sebou auto. Moc mě to nezajímalo, co je mi po nějakým autě, že jo. 
Znovu jsem si promnula bedra a trochu se protáhla, pak jsem se znovu trochu nahrbila a ruce nechávala nadále na svých zádech, při tom jsem tupě koukala před sebe. Neměla jsem moc ponětí o tom, jak mohlo moje vyskočení z přehnaně opotřebovaného, polorozpadlého domu být bráno pro obyčejné lidi. 
No, a pak jsem slyšela ten megafon. To není na mě..určitě ne.
Místo věnování se zvuku, jsem pomalu udělala krok před sebe, když se ozval policejní klakson. Prudce jsem sebou trhla a narovnala se, abych se podívala co se děje. Auto jelo pomalu směrem ke mně. Nechápavě jsem pozvedla obočí, pak jsem pozvedla ruce nahoru. "V klidu! Nic jsem neudělala!" Zakřičela jsem zpět k němu, stále držíc ruce nad hlavou. Nevěděla jsem co očekává. A hlavně jsem nevěděla moc co chce po mně. Na druhou stranu..by mi mohl nějak pomoct zjistit co jsem zač, ne? Nějaký ty jejich záznamy a blablabla..něco musí vědět. To mi přidalo nějakou tu naději, a tak jsem s rukama nad hlavou vykročila k němu. 

Když jsem zatroubil, stalo se něco tak nečekaného, že jsem zůstal v šoku. Ona zastavila, dokonce nemá ani ruce v kapsách! Její výkřik jsem ani nezaregistroval, možná jsem ho neslyšel, možná ho můj mozek vytěsnil, protože všichni tvrdí, že nic neudělali.
Stále s rukou na mikrofonu jsem přepl opět na vysílačku a zahlásil "Vůz 12, kod 4, situace pod kontrolou, kod 6, probíhá vyšetřování." Poté jsem mikrofol uložil na své místo, zařadil, odpoutal se a svižně vystoupil z auta. Dveře jsem nechal otevřené a vytasil jsem svého služebního Glocka. Kvapně jsem zaujal postoj a zamířil na černou siluetu předemnou. "Ruce za hlavu a na kolena, a hned, nebudu se opakovat!" Bylo to sice trochu přísné, ale člověk nikdy neví, raději to trochu přehnat, než toho pak litovat.
Osoba předemnou byla celá v černém, to mi k zloději sedělo, co mi však nesedělo byla osoba co ohoz nosila. Drobná, mladá, hezká dívka, rozhodně né někdo kdo by měl zapotřebí krást dřevo na podpal. Hlavou mi blesklo: Ty možná budeš oběť a né pachatel. Ale začal jsem tvrdě, tak to tak dotáhnu, omluvím se kdyžtak potom...

Zamrkala jsem a nechápavě sledovala vůh přede mnou. Z auta vylezl minimálně dva metry vysokej chlap. Snad nebude moc vyšilovat..však jsem proti němu jako zkurvená myš. Sledovala jsem, jak se schoval za dveře viktorky, a ihned na mě namířil zbraní. Hlavou se mi mihnulo pár vzpomínek na podobnou situaci..škoda, že mi to neřeklo prakticky nic mimo to, že na mě už někdy někdo definitivně mířil.
Stočila jsem pohled dolů, pak na něj. To fakt? Do tý břečky? Zhluboka jsem se nadechla, pak pomalu pokrčila nohy a poklekla. Po těle mi instantně naskočila husina. Po pokleknutí jsem s pohledem pevně upřeným na něj dala ruce za hlavu. Tak nějak jsem hádala, že dojde blíž a když uvidí, že nedělám hlouposti tak mi snad i pomůže, a nepůjde na mě moc tvrdě..zatím to tak ale nevypadalo.
"Nic jsem neudělala pane!" Zakřičela jsem znovu zpět, a přemýšlela co ho mohlo donutit jít mě zastavit. "Jen jsem tam spala! Potřebovala jsem se jen schovat před zimou!" Zakřičela jsem zpět. 
Kalhoty mi pomalu nasávali vodu ze sněhu co se rozpouštěl vlivem tepla mého těla. Skousla jsem si rty a nehybně klečela, ačkoli mi začínala být upřímně zima. 

Poslechla, nojo, přirozená autorita státního policisty se nezapře. Dokonce mi řekla "pane". Né že by mě to dodalo nějaký pocit uspokojení, nepotřebuji se nad lidmi povyšovat, přeci jen, já jsem tu pro ně, ne oni pro mě. Ale u srdíčka mě to trochu zahřálo, to nepopírám. Vyrazil jsem směrem k ní, dokonce jsem se rozhodl ji nepoutat. Potom ovšem zazněla ta druhá věta. Super, takže né zloděj, ale squatter, to sme si tedy pomohli. Obrátil jsem oči v sloup a volnou rukou sáhl do pouzdra na pouta na zadní části opasku a vytáhl je.
Když jsem přišel blíže, vypadala opravdu neškodně. " Klídek ano? Když neuděláš žádnou blbost, vše dobře dopadne." Nebyl jsem si jist, zda to opravdu dobře dopadne, ale snažil jsem se ji uklidnit, byl bych rád, kdyby to skončilo bez nějaké bitky nebo pěší naháněčky. Noc v cele s vytápěním a večeří od policejního oddělení je vlastně taky dobrý konec pro někoho bez domova. Při této myšlence jsem se nepatrně ušklíbl.
Dušel jsem až za ní, dal pistol do pouzdra, chytl ji za pravou ruku a poté spoutal, rychle jsem si za ruce zvedl na nohy. Neměl jsem v úmyslu ji nějak zranit, ale poutil jsem tolik síly, aby neměla na výběr a prostě se musela zvednou. Promiň holka, předpisy.

Zůstala jsem tam dřepět a pořád jsem si připadala víc, jako zmoklá slepice. Kalhoty jsem už měla úplně promočené a rozhodně mi to nebylo příjemný. Po těle jsem měla husinu a začala jsem se chvět. Každopádně jsem doufala, že bude chlap v klidu. Sledovala jsem jak vytáhl pouta a trochu vyplašeně jsem se na něj podívala. "..to nebude nutný..nehodlám utíkat..prosím..sama potřebuju pomoc.." Začala jsem drmolit slova, doufaje, že mě vyslechne. Byla jsem v tomhle světě ztracená, netušila jsem co se děje. 
Řekl mi, že mám být v klidu a neudělat žádnou blbost, na což jsem hodně pomalu kývnula. 
Měla jsem zaječí úmysly a chtěla jsem zdrhnout, když jsem cítila na zápěstích první náramek. Ale než jsem se stihla k něčemu odhodlat, měla jsem i druhý a on mě poměrně necitelně zvedal nahoru. Zahekala jsem bolestí, jelikož v téhle poloze to opravdu zabolelo, pak jsem rychle přešlápla aybch neztratila rovnováhu. "Co jsem udělala??" Zeptala jsem se jej málem plačtivě, a otočila hlavu jeho směrem. 
Když se rozešel, zapřela jsem nohy před sebe a nechávala pohled na něm. Kmotře vděčím za to co jsem zač..a taky za svoje schopnosti. Každopádně až do momentu než se se mnou rozešel, a nebyl schopen mě odtáhnout jsem si nic z toho neuvědomila. "Co jsem udělala?!" Zopakovala jsem svoji otázku, o něco důrazněji.

Celá akce "zatkni kriminálníka" šla celkem snadno. Když sem ji poutal  mluvila o tom, že sama potřebuje pomoct. Pěknej pokus, bohužel nejsi první, kdo to na mě zkouší, tak lehce mě nezmateš. Pak se začala ptát, co provedla. Fajn, máme tu chytráka, co se bude chtít vykroutit, ale dobře, jak chceš, já své pravomoce znám. "Jste podezdřelá z vloupání do jedné z těchto budov" Vyštěkl jsem na ní trochu ostře. Když jsem ji zvedl trochu se zakroutila, asi jsem to lehce přehnal. S vlídnějším hlasem jsem dodal "Klídek, pokud ste opravdu nic neprovedla, vysvětlí se to a vše dopadne dobře." 
Když jsem chtěl vyrazit zpátky k autu, pocítil jsem jak klade odpor, neměl jsem jí to za zlé, asi se bojí, boj je přirozená reakce. Váhy se překlopili a já začal věřit tomu, že na tom co říká je něco pravdy. Nahodil jsem co nejpřívětivější hlas jsem v této situaci zvládl. "Utíkáte před někým? Byla ste v té budově proti vlastní vůli? Bojíte se o svůj život?" Otázku  jsem doplnil malým úsměvem. Trošku jsem ji postrčil směrem k autu, jen trochu, spíš takové naznačení. Buď vyrazí k autu, nebo ne, tahat jí tam nebudu. Nejraději bych ji usadil do auta a pokecal si tam, přeci jen, je tam teplo, a bezpečno. "Půjdeme k autu dobře?"

Zapírala jsem se nohou před sebou a odmítala jsem se hnout z místa. Měla jsem strach z toho, co se má teď dít. Pamatovat si tenkrát něco z minulosti, a nebýt tak ztracená ve vlastní identitě už bych dávno byla na druhé straně města. Rozhodně bych se nenechala zatknout obyčejným policistou. 
Zase mluvil o tom, že pokud jsem nic neudělala tak se nemusím bát..ale proč se mnou nemluví hned tady? Proč se mnou pořádně nekomunikuje, proč mě nutí jít dál? 
Želízka se mi začala zařezávat do zápěstí a já v sobě cítila pořád větší strach a hrůzu. A pak jsem naprosto zamrzla. Na mysl mi postupně vytanuly nějaké ty poslední záblesky před mojí poslední "smrtí". Na moje ruce přioputané k čelu postele provazem, tak silně že jsem po nějaké době přestala cítit prsty. Na toho hajzla co ze mě pil, co mě znásilnil, co mě tam přivázal, a co mě mučil několik dnů v kuse. Nevěděla jsem detaily.. ale najednou jsem si pamatovala to, že se to stalo. Tu bolest a tu hrůzu co v tom všem byla. Ale..p-roč?? Co jsem mu udělala..? V moment kdy jsem si vzpomněla na tyhle útržky jsem vytřeštila oči a začala hyperventilovat, to se začal konečně zajímat o to co se stalo. Začala jsem urychleně kývat hlavou, a z očí se mi začaly řinout slzy v poměrně velkém množství. "Nepamatuju si skoro nic...nic..! J-jo..bojím se.." Vykoktala jsem ze sebe během zajíkání se pláčem. 
Roztřásla se mi kolena a já ztratila jakoukoli důvěru v to, že chce tenhle chlap nějak pomoct. Co když chce udělat přesně to stejné..?! Musím pryč..musím.. 
Na sucho jsem polkla, pak jsem se podívala k autu o kterém mluvil. Jak to ale udělat..musím nějak sundat pouta..ale jak?!
Udělala jsem vratký krok před sebe a vyděšeně těkala pohledem na muže co mě držel a na auto. Pak mi došlo, že to auto bude asi stejně přijatelnější než ten co mi to provedl. Moje nová priorita byla se co nejrychleji schovat. Udělala jsem několik rychlých kroků kupředu a prakticky ho táhla k viktorce. 

Totálně se zhroutila, sotva dokázala mluvit. Fajn, přesvědčila si mě, nevěřím že si tak dobrej herec, takže.... se ti opravdu něco stalo. Chtěl jsem si odpoutat rovnou, ona ovšam vyrazila směrem k autu. Nevadí, aspoň budem u auta a ty mi neutečeš. Následoval jsem ji k předku mého vozu. Když k němu došla, zastavil jsem ji a nasměroval čelem k autu. "Relax, sundám ti ty pouta."  Tykat jí možná nebylo tak profesionální, ale když to je ve snaze uklidnit ji, tak je to přijatelné. 
Nečekal sem na její odpověď, vzal z opasku klíček, odpoutal ji ruce a pouta uklidil. Potom sem lehce odstoupil a nechal ji prostor otočit se a stoupnout si jak bude chtít. I když jsem jí udělal místo, stále jsem stál tak, aby byla skříplá mezi předním rámem na vozu a mnou, když by běžela do boku, mohu po ní snadno skočit. Letmo sem si ji prohlédl ve snaze najít nějaké zranění ale proti záři světel jsem neviděl nic podstatné. 
"Mám zavolat ambulanci?" Nevypadal zraněná, ale lepší je se zeptat, jinak by mohla hrozit žaloba, nebo co hůř, nasranej velitel.

Táhla jsem ho proti autu a on mě stále držel za paži. Snažila jsem se auto obejít ke dveřím, abych se tam mohla schovat. Nevím proč jsem si myslela, žeby zrůdu jako byl ten hajzl zastavilo okno a dveře viktorky..ale nějak jsem nemyslela dost jasně. 
On mě chytil a táhl směrem před auto, což mělo za následek můj vyděšený výkřik. Nechala jsem jej sundat mi pouta a pak jsem se na kapotě přetočila čelem k němu. Zvedla jsem rozklepané ruce a jemně povyhrnula rukávy. Ty odhalily dvě poměrně hluboké jizvy kolem předloktí. Vyděšeně jsem se na ně zadívala, pak jsem zamrkala a rozhlédla jsem se kolem sebe. Zvláště po střechách, zda neuvidím někde tmavou siluetu. Nikde nic ale nebylo. "Do auta..." Zamumlala jsem a pak jsem se pootočila bokem a plazila se po kapotě do strany, abych se dostala ke dveřím vozu. Chtěla někam kde jsem myslela, že bude bezpečí. 
Chtěl volat do nemocnice, Nebyla jsem si jistá odpovědí. Nechtěla jsem být u vice lidí..více lidí, větší šance že narazím na tamtoho. "N-ne!" Odpověděla jsem mu plačtivě a pomalu jsem se rozešla ke dveřím. 

Byl jsem zmaten, nejdřív se nechtěla hnout z místa, teď se naopak snaží co nejdřív zalézt do auta. Ty nemáš všech 5 pohromadě, asi je to fakt vážný. Všiml jsem si otlačenin na zápěstí, nechápu proč jsem si toho nevšiml hned prvně při poutání, no stane se... Ambulanci nechtěla, ale stejně bylo jasné, že v nějakém bodě se na ni lékař podívá. U pár případů znásilnění či jiného únosu jsem již byl, jednou jsem zažil podobné chování. Chudák holka je v šoku, chce odsud pryč a rozhodně nechce přítomnost více lidí, už jen to že jsem se zjevil já ji uvedlo do velkého stresu. Rozhodl jsem se zatím nikoho nevolat. Nejdřív ji uklidním já, a do vyšetřování se pustíme až se bude cítit bezpečně, bezpečně v rámci mezí...
Lakavě jsem se na usmál, a pokunul rukou ke dveřím spolujezdce. "Prosím, dveře jsou odemčené, vevnitř je teplo a bezpečno," Jak jsem to dořekl, vyrazil jsem ke dveřím řidiče, ale stále jsem na ní držel očko. Obešel jsem dveře, chytl se rámu okna a čekal až nastoupí ona. Z interiéru vozu jsem slyšel vysílačku. Odpovím až nasednu, jsem na kodu 6, vědí že nemusím být na příjmu. Nakonec jsem se podíval opět na chudáka holku a mírně se usmál.

Dopotácela jsem se k autu, chytila kliku a pak jsem se vsoukala na sedačku. Ihned mě přivítalo teplo uvnitř, což mě bohužel ale nijak neuklidnilo. Nějak jsem nad tím nepřemýšlela,  a ihned jsem vytáhla nohy k sobě na sedačku, čímž jsem definitivně zasvinila potahy. Nohy jsem si pevně objala a hlavu opřela o kolena. Ke chvění se ze zimi přitom přibylo i jemné pohupování dopředu a dozadu, abych se nějak uklidnila.
Co se stalo? Kdy se to stalo?? Přijde mi to tak blízko..ale ty jizvy jsou staré..co se sakra děje?! Zaúpěla jsem a začala sehoupat trochu intenzivněji. Snažila jsem se vzpomenout si na něco víc, ale kdykoli jsem se ponořila do toho mála co mi vzpomínky odhalily, dělalo se mi ještě hůř. Vzpomínala jsem si, že na mě během zneužívání používal nějaké "hračky" a že měl neskutečně slizký hlas, že jsem z něj měla strach od samého začátku. Ale žádné detaily. Jeho tvář, jméno ani to co měl na sobě, nebo jak mě vlastně chytil jsem nebyla schopna si vybavit. 

Nasedla si vytvořila ochranné klubíčko. Za tohle mě správce vozového parku zabije, no nevadí, když jí to pomůže, jedině dobře. Taky jsem nasedl a zabouchl dveře, celé aute se pod mou vahou lehce pohouplo z leva do prava. Vzal jsem vysílaku a zahlásil. "Dante na příjmu, falešný poplach, žádné vloupání, pauza 15 minut, radio off, over." Vrátil jsem vysílačku na středová panel a rovnou zmáčkl tlačítko a dovřel okno u řidiče, tak aby nám žádné teplo neunikalo. Otočil jsem se na slečnu a opět se trochu nuceně usmál. Zařadil jsem zpátečku a začal ulicí couvat. 
"Chceš mi něco říct? Nutit tě nebudu. Vím že se bojíš, a že tě spíš otravuji než cokoliv jiného." Chvíli jsem se odmlčel a snažil se formulovat slova. "Víš, jsem policista, jsem tu abych ti pomohl a to občas znamená že musím dělat i věci, co nemusí být někomu příjemné."  Bylo mi ji fakt líto, ale taky bylo nutné je rozmluvit, zjistit co se stalo a jít za stopou dřív než vychladne.
Už jsem se blížil ke konci uličky, a tak moje pozornost utekla od dívky k tomu kam jedu. Kdybych trefil nějaké auto co zrovna projíždí, byl by to průser. sice mám stále majáky, ale to mě neopravňuje jezdit jak buran. Zadíval jsem se do prostředního zpětného zdrcátka a začal točit volantem.

Nadále jsem bořila obličej do kolen. Auto se pomalu začalo hýbat a od muže vedle mě jsem slyšela zasyčení a jeho hlas, což zapříčinilo moje poměrně prudké zvednutí hlavy a kouknutí se kolem, předně na něho. Když jsem tak nějak zpracovala, že někam pojedeme a že nemluvil na mě ale do vysílačky tak jsem se vrátila zpět k mému pohupování. 
Aspoň už jsem věděla část jeho jména. 
Snažila jsem se nadále vzpomínat, dostat se k něčemu bližšímu, ale pořád to byla jen mlha. 
Auto se rozjelo na zpátečku dozadu a on začal mluvit. Nechápala jsem co po mně chtěl..sama jsem byla ztracená v naprosto všem. Pootočila jsem hlavu, čelem jsem se nadále opírala o moje koleno a po očku sledovala Danteho. "..co vám mám říct.." Zeptala jsem se potichu, přičemž jsem pozvedla levou ruku a otřela jsem si jí slzy z očí. Ale bylo to užitečný asi jako stěrače v bouři, obličej jsem měla ihned zase mokrý a ještě více zarudlý. 
Vysvětlil mi, že je policista, že mi chce pomoct a hodně necilivizovaně se omluvil za to jak se ke mně choval předtím. Tedy alespoň jsem si myslela, že to má být omluva. "N..nevím co..nepamatuju si..skoro nic." Mohl si všimnout, že oproti stání venku a mrznutí v mokrých šatech působím mnohem klidněji..ačkoli jsem se stále nějak vyrovnávala s tím stresem. 
Lehce jsem se narovnala a zhluboka dýchala, levou nohu jsem spustila ze sedačky dolů a pomalu jsem sis hrnula rukávy abych se znovu podívala jizvy po mém rozpordování v minulém životě. Uprostřed předloktí, silné, bílé, kolem dokola. Na sucho jsem polkla a podívala jsem se před sebe. "Netuším..jak se tohle stalo...vím..vím jen že mi to udělal.." Zašeptala jsem spíše pro sebe. 

Doufal jsem, že mi řekne něco užitečnýho, no ale tak aspoň že něco řekla. Nechal jsem ji brebetat a mezitím jsem najel na silnici a vyrazil směrem k parkovišti o blok vedle. Vypl jsem majáky a lehce sešlápl plyn. Jel jsem mírně přes limit, ale co se mohlo stát, zastavila by mě policie? Mlčel jsem, snažil jsem se vykoumat co jí říct, jak jí pomoct, bohužel marně. Po chvilce jsme dorazili na zmíněné parkoviště, odbočil jsem tam a zastavil uprostřed opuštěného placu. 
Cestou mě napadl jediný obstojný nápad a tak jsem ho realizoval. "Máš hlad? Já totiž jo." Nečekal jsem na její odpověď a otočil jsem se dozadu. Tahle viktorka neměla ani mříž, nebyla určena na převoz pachatelů, a tak mi nedalo námahu vzít zezadu svůj batoh a položit si ho na stehna. Otevřel jsem bato a vytáhl z něj termosku horkého kafe. Otočil jsem se na slečnu a nabídl ji tesmosku s tázavě pozvednutým obočím. Druhou rukou jsem mezitím nahmatal v batohu sáček z pekárny a taky ho vytáhl. Sáček zašistil a vnitřek auta provoněla vůně relativně čerstvého sladkého pečiva. Kafe a koblihy, klasickej polda, že ano. Pomyslel jsem si a lehce se usmál nad tím vtípkem a taky ve znaze povzbudit ji.

Zaparkoval na parkovišti a já se na něj vyvalenýma očima podívala a začala jsem vrtět hlavou. "Tady ne..tady ne..najde nás..musíme se sch-schovat.." Začala jsem se koukat kolem sebe, a opět jsem se dívala o vršcích budov. Pokud vůči mně měl někdo takovou zášť, že mi udělal to co mi udělal..proč by si mě nenašel aby to udělal znovu? 
Před očima jsem měla jen černé, delší vlasy a zuby s ostrými tesáky vyceněnými v psychotickém úsměvu. To bylo vše co jsem z jeho obličeje dala dohromady..nebyla jsem schopná dát dokupy ten zbytek. 
Zeptal se jestli mám hlad a pak vytáhl ze zadních sedaček batoh a termosku. 
Uchopila jsem termosku do rozechvělých prstů a otevřela ji, přičemž jsem se dívala nadále kolem. Co když tu je? Co když mě najde? A co když mi to udělá znovu? Na sucho jsem polkla. Ta myšlenka mě šíleně děsila a já nebyla schopna ji dostat z hlavy. 
Otočila jsem termosku a nalila trochu kafe do víka, pak se z něj napila. Ta vůně mi něco připomínala..ale nevěděla jsem co. Kávu jsem do sebe otočila poměrně rychle, pak jsem našroubovala víko zpět a nechala termosku vedle sebe. 
"Musíme pryč..někam se schovat..ublíží i vám..." Zakuňkala jsem vyplašeně. Kmotra se někde určitě šíleně bavila nad tím, že jsem neměla nejmenší ponětí co se děje. Nic mi ale sama neřekla..a nebo mi možná tyhle vzpomínky sama podstrkovala a užívala si moje utrpení.