Její první požadavak jsem nějak minul, když to ovšem zopakovala,  bylo mi jasné, že parkoviště blok od místa činu není dostatek. Nabídla si kafe, fajn, aspoň něco. Původně sem se chtěl občestvit také, ale to teď nepřipadalo v úvahu. Hodil jsem jí padáčkem sáček s koblihama, batoh mrknul na zadní sedačku. Zapl jsem vysílačku a zahlásil "Vůz 12, deset patnáct, transport vězně, Oddělení RCMP Minew, kod 3." Transport vězně rozhodně nebyl sprvný popis, ale takto jsem měl možnost jet na sirény. Jakmile jsem odložil vysílačku, zmáčl jsem na středím panelu dvě tlačítka. Majkáky na střeše začali blikat a vzduchem se roznesl ječivý zvuk policejní sirény. Zařadil jsem rychlost a sešlápl plyn. V cukuletu bylo auto na silnici a já si to šinul k nejbliššímu výjezdu z města, směrem na Minew. Chce pryč? tak jedem pryč! Popravdě sem to s tou holkou začínal trochu ztrácet, fakt sem neměl tucha co s ní. Kdybych tě já blbec rovnou předal místním polišům, bylo by po problému, ale to bych ti neudělal.... Rozhodl jsem se mlčet, cokoliv jsem řekl věci jen zhoršovalo.

Vypadalo to, že se to dalo nějak tak do pohybu. Hodil mi sáček s nějakým jídlem, batoh hodil za sebe. A pak už zase hlásil do vysílačky. Rukou jsem sáhla po pásu a ten jsem si zapnula. Oběma rukama jsem se potom pásu chytila a vyplašeně koukala kolem. 
Změna místa byla definitivně to co jsem potřebovala. Protože jakmile jsme se nějakým způsobem odsouvali k silnici vedoucí z města, přišla jsem si dál od hrozby a dál od toho místa kde jsem se vzbudila. I když jsem si byla jistá, že to nebyla ta stejná místnost kde mi provedl ty věci. 
Před námi jsem viděla silnici a pár aut jedoucích stejným směrem jako my. Okolí se postupně měnilo. 
Podívala jsem se na Danteho a skousla jsem si ret, pak jsem s zhluboka nadechla a otřela jsem si slzy do rukávu. "Já..omlouvám se.." Vyrazila jsem ze sebe, pak jsem jemně sklonila hlavu a zadívala se pod sebe. "...vůbec..nic si nepamatuju..jen co mi udělal.." Zamrmlala jsem. "Nechápu..jakto že jsem živá.." Dodala jsem dost zmateným tónem. Jizvy na rukou, ukazující místa kde mi ten hajzl uřezal ruce mi jasně říkali, že minimálně něco bylo na těch vzpomínkách pravdivé. Ale proč je tedy mám? To mi je přišil? Na jizvách není nic takového znát.. 
Polkla jsem a podívala jsem se na pytlík co mi hodil. Sehnula jsem se a podala si jej, pak jsem ho stále rozklepanýma rukama otevřela a nakoukla do nich. Pár růžových, pár žlutých a pár čokoládových donatů. Nebyla jsem si jistá, jestli se ihned nepozvracím když to sním, ale něco mi říkalo že potřebuju sílu, a tu mi jídlo určitě dá. Vyndala jsem čokoládovou koblihu a dala si ji do úst, pak jsem koukla na Danteho a natáhla ruku s otevřeným koncem pytlíku k Dantemu, nabízíc mu aby si taky vzal. 

Jak jsme najížděli na výpadovku z města, vypadalo to, že se trochu uklidnila. Po chvilce začala opět mluvit, bohužel opět nic užitečného. Je hezký, že se omlouváš, a to že si zmatená vím taky...  Ale posun tu určitě byl. Vzala si totiž koblihu!  Normálně by to nebylo nic speciálního, ale v toté situaci to byl zásadní posun. Na chvilku mi dobrý pocit z posunu překazila myšlenka na to, jak během cesty vyšle obsah žaludku přímo na palubovku před sebou. Párkrát jsem zamrkal ve snaze setřást tuhle myšlenku.
"Neomlouvej se mi, jsem tu pro to abych zjistil, co se stalo, a kdo ti to udělal." A taky zjistit, jestli mi nekecáš. Tu poslední část sem si nechal pro sebe, pochopitelně.
Nabídla mi koblihy, jejich vůně byla lákavá, ale odmítl jsem. Zavrtil jsem hlavou a pokusil se ji pozdvihnou vtípkem. "Jsme policista, ne ženská, my umíme dělat jen jednu věc. A věřím, že to abychom se třeba otočili na střechu nechceš ani ty, ani já." Když jsem to dořekl, trochu jsem se zasmál.
Došlo mi, že mám stále zaplou sirénu, která ječí na celé kolo. Vyslal jsem ruku ke středovému panelu, vyhnul se koblihám a vypnul sirénu.
Celá tato situace mi připadala krejně absorudní. Trošku jsem si připadal jako na mém první rande, které taky moc nevyšlo a cestou zpátky byla konverzace oděřená a podivná.
Zároveň jsem si připadal jak něco jako únosce, skoro jsem se cítil blbě za to, že dělám svojí práci.

Jemně jsem pokývla hlavou. "No...to bude složitý." Odpověděla jsem mu a s povzdechem sklonila hlavu. Koblihu nechtěl, a tak jsem zadělala tašku a položila ji na zadní sedadlo. Odůvodnil to tak, že jako chlap nezvládá multitasking. To mě donutilo se na krátko usmát.
Teď když jsem byla klidná, působil celkem mile. Docházelo mi, že se prostě jen snaží pomoct.
Zakousla jsem se do koblihy. V moment co jsem ucítila tu sladkou chuť, jsem si uvědomila jak moc hladová vlastně jsem. A tak jsem koblihu poměrně zhltla. Rychle jsem si promnula prsty abych ze sebe dostala případné šmouhy od čokolány, pak jsem si ukazovákem lehce otřela koutky úst a složila ruce zpět na klín. 
"Snažím se..vzpomenout si co přesně se stalo..ale všechno je v mlze..úplně všechno." Povzdechla jsem si. "Nepamatuju si ani kde mě vzal..jen ty úryvky..a pořád příchází další.." Zamumlala jsem a koukla jsem se z okna. Otřela jsem si oči, které ještě tak nějak nedobrovolně slzily, pak jsem se koukla na střed palubky. "..můžu zapnout topení v sedačce..? Je mi dost chladno." 

Začínala se uklidňovat, koblihu zhtla jak kdyby to byl bonbon. Začala opět mluvit, ale opět nic co by se dalo použít. Nevím, nepamatuju si.... Tak dík za spolupráci holka... 
Podíval jsem se na silnici, provoz byl řídký, cesta suchá, navíc se světelnou šou nad námi jsem nemusel jet předpisově, takže cesta utíkala, už sme byli kousek od Minewu
Sešlápl jsem plyn a opět se plně věnoval řízení, opravdu jsem to nechtěl otočit na střechu. A ano, už se mi to jednou povedlo, ale to je úplně jinej příběh.
Zeptala se, zda může zapnout vyhřívané sedačky. Nahlas jsem se zasmál. "Mladá dámo, tohle není žádná limuzína, nic takového tu nemám." Na konci věty sem se trochu uchetl. "Ale můžu trochu zvednout topení." Natáhl jsem se a otočil knoflíkem s regulátorem teploty na max. Motor byl dost zahřátý, takže o teplo nebyla nouze.
Já se sice potil už teď, ale co bych pro ní neudělal. Že já blbec si nedal náhradní košili do kufru, v Minewu bude taky úplný hovno....

Ráda bych mu pomohla, ale na nic se přímo nezeptal, a já si nebyla moc jistá co mu říkat. 
Když se zasmál, trochu zaraženě jsem se na něj podívala. Pak mi oznámil, že mám od jeho služební viktorky až moc velký očekávání. Zněl hodně pobaveně. Každopádně pak oznámil, že funguje topení a tak můžeme zapnout to. Na to jsem jemně pokývla a sledovala jak natáhl ruku a otočil ovládáním. Do auta začalo proudit příjemné teplo. 
Natavila jsem si vše tak, aby mi vzduch šel na nohy, a prakticky ihned jsem cítila jak mokré kalhoty postupně začínají schnout. "Děkuji." Kývla jsem na něj, pak jsem natáhla ruce a nastavila je tak aby se zahřály i ty. 
Pohled jsem pootočila ven a sledovala tu světelnou šou co jsme si sebou vezli. Z rychlosti kterou nás míjeli stromy jsem usoudila, že Dante určitě nejede podle předpisů.
Viděla jsem jak jsme se pomalu blížili k dalšímu městu. Stromy kolem nás pomalu vystřídali značky a domy kolem silnice, kterých bylo pořád víc a víc. 
"..kam jedeme..?" Zeptala jsem se jej a pootočila se k němu. 

Během našeho rozhovoru o topení jsme dojeli do města. Stanice byla hned na kraji, hned za značkou "Vítá vás Minew" jsem odbočil an vedlejší silnici a zastavil před první buduvou.

Projela jsem skrze industriální část a pomalu jsem cítila silnější a silnější bolest. Zatnula jsem ale zuby, prokličkovala mezi pár budovami a jela dál. Nevnímala jsem Thomase, snažila jsem se ignorovat bolest která se mi po zádech pomalu rozpíjela do zbytku těla. 
Před námi byl nájezd na louku, a já na to šlápla a svižným tempem jsem se rozjela na ni, směrem na San Hillesh. Za námi odlétávala do stran tráva a hlína, kterou kola auta poměrně snadno trhala. Doufám, že se ten ghoul pevně drží, jinak bude za chvíli roztroušenej všude a pro ty zmrdy to bude jak sbírání drobečků při hledání Jeníčka a Mařenky.
Thomas správně uhádl jméno města před námi a pak se ptal jestli to tu znám. "Znám..znám." Utvrdila jsem ho a zařadila výše. Otáčky motoru vyletěly nahoru, stroj se rozeřval  jako hladové zvíře. Velice rychle se však vše srovnalo a my jsme si to rychle šinuli proti industriální části města.
Cesta byla zajímavá, protože louka měla do "dokonalé roviny" daleko. S každým drncnutím jsem cítila větší bolest.
Když jsem ale byla dost daleko a viděla jsem že nás nikdo nesleduje, odvážila jsem se zpomalit. Stále jsem ale musela myslet i na to, že v Hillesh na nás klidně někdo může čekat. 
Konečně jsme byli u industriálky, zatočila jsem doprava a přesunula jsem se k jednomu z mostů, kam jsem zaparkovala auto a vypnula motor. S tímhle autem se nikde určitě motat nebudeme. Jestli byla ta mrdka fakt fízl, dávno se po něm můžou dívat. "Tak..jdeme pryč." Sykla jsem bolestivě, pak jsem otevřela dveře a pomalu vylezla. Všimla jsem si krvavého fleku co po mně zbyl na sedadle, ale rozhodla jsem se to ignorovat. Přece mě tohle neskolí..to zvládnu. Pomyslela jsem si, nevěda že mi krev pomalu skapává i z bundy.
Zabouchla jsem dveře a pomalu přešla k zadku auta, na který jsem dvakrát bouchla pěstí. "Konečná." Oznámila jsem stroze a opřela jsem se zády o korbu.

Cesta byla dlouhá, hlavně protože jsem si připadal jako v pračce, zázelo to se mnou do všech stran, a fakt že jsem měl zlomenou ruku mi moc nepomohl. Chtěl jsem se zvednou, zabouchat na okýnko a požádat ať mě vysadí blok od baru abych si vzal auto, ale nějak to nešlo, měl jsem dost práce na to udržet se na korbě, natož po ní někam ještě šplhat.
Konečně sme zastavili. Zvedl jsem se a podíval se po okolí. Podle budov v pozadí jsem poznal, že sme někde v San Hillesh, konkrétně pod nějakým mostem jak bezdomovci.
Když vystupovali, seskočil jse z korby a dopadl u zadku vozu. Oni mezitím vystoupili a ta ženská zabušila na korbu, s tím, že dál nejdem. 
Když byli oba takto blízko, cítil jsem jejich intentivní pach, byl to fakt hmáč. "Tak jo, řekněte mi co ste zač, protože s toho smradu co z vás táhne se mi chce hodit šavli."
Udělal jsem pár kroků a zahlédl tu ženu v plném obrazu. Nevypadal moc dobře, byla zesláblá a taky od krve. "Ty vole, pěkně ty. Podal bych ti první pomoc ale ještě by ses votrávila." Měl jsem překvapivě dobrou náladu. Akce v baru mě nakonec celkem bavila, adrenalin mi taky pozvedl náladu. Těch dvou jsem se nebál, kdyby mě chtěli mrtvého, dávno se tak stane. Navíc mě přepadlo zvědavost ned tím, co jsou zač. Kdybych byl schopen mít nějaký výraz v obličeji, asi bych se zrovna usmíval od ucha k uchu.

Sleduju, jak se Zaira tváří stále nepříjemněji, a je mi jasné, že něco není v pořádku. Když konečně zastaví u mostu, chvíli jen mlčky sleduju, jak vypíná motor, jako kdyby jí každý pohyb dělal potíže. Otevře dveře a vystoupí, ale jakmile zahlédnu krvavý flek na sedadle, začne mi to docházet. Krev jí teče po rukávu bundy a kapky pomalu stékají na zem. Na moment se zaseknu a jen zírám na ten flek, než mi konečně dojde, co se vlastně děje. Rychle vystoupím z auta, zabouchnu dveře bez jakékoliv elegance, a mířím rovnou k ní. Oči mám pevně upřené na její ruku, ze které dál kape krev. Ona to ignoruje, snaží se to přejít, ale já ne. Přicházím k ní blíž, tvář mám napjatou starostí, i když se snažím zůstat klidný. "Co… ti sakra je?" Zeptám se ostře, ale starostlivě. "Podívám se jo?" Jemně ji pootočím zádama ke mně a opatrně zkontroluju její zranění. "Proč jsi mi neřekla, že tě jeden z těch zmrdů provrtal?" Dodám tiše. Lehce ji pohladím po rameni. Natáhnu ruku ke své kapse a vytáhnu z kabátu hebvábnej kapesník. "Tady, trochu si očisti ruce aspoň." Říkám a podávám kapesník. Smraďoch něco mumlá, ale v tuhle chvíli mi je to úplně jedno. Snažím se udržet Zairu v klidu a pomoct jí, jak jen můžu. "Budeš v cajku." Podotknu povzbudivě, i když, ona je možná ve větším klidu jak já. Rozhlídnu se kolem, jestli náhodou někdo není poblíž. Otočím se zpátky ke smraďochovi, kterej už začíná být otravnej. "Co jsme zač? Jako první větu bych očekával spíš poděkování." Zakroutím hlavou a podívám se na Zai.

Položila jsem dlaně na pickup a opřela se, při tom jsem se dívala pod sebe. Ghoul měl pindy na to, že mu prej smrdíme, což mi přišlo hodně úsměvný, a kdyby mi tělem nepulsovala bolest tak se i zasměju. 
Ve vzduchu bylo mimo pachu krve a hnijícího masa, i pach vody. Když jsme stáli pod mostem tak na nás nepršelo, ale kolem jsem slyšela jak padají kapičky vody. 
"To nějak dám...zažila jsem horší." Hořce jsem se uchechtla. Thomas byl jiného názoru a snažil se přes bundu nějak zkontrolovat jak moje zranění vypadá, pak mi podal kapesník. Působil dost vykolejeně. "Dík." Odpověděla jsem mu, otřela jsem si ruce a pak jsem chytila zip bundy a pomalu ji ze sebe stáhla, abych odhalila krví promočené tričko. 
Tělo se s kulkama už pralo a pokoušelo se je vytlačit ven z ran, ale i tak by bylo asi lepší kdyby se vytáhly ven co nejdříve. 
"Asi..půjdeme ke mně. Mám tu přes řeku byt." Zamumlala jsem. Bylo mi dost slabo, adrenalin už z těla vyprchal a rány přicházely k sobě. 
Pozornost jsem na krátko pootočila ke ghoulovi. "Spíš mi ty řekni..jak někdo takhle moc domrdal rituál?" Zeptala jsem se ho. I přes tu bolest mě to zajímalo. 
Opřela jsem se zpět o kapotu, pak jsem se podél ní pomalu svezla do podřepu a sedla jsem si na zem. Potřebovala jsem ušetřit co nejvíc energie na regeneraci. Pořádně jsem ani nevěděla co přesně zasáhli..ale fakt to nebylo příjemný. 

Ti dva můj zápal nezdíleli, ale měl sem pro to pochopení. Týpek chtěl abych poděkoval, to jsem ovšem neměl v plánu, Moc se o mě nezajímali, Až pak ta žena položila zajímavou otázku. Jakej rituál? Začínal jsem být zmetenější ještě více, tolik otázek a tak málo odpovědí. "Co, jakej rituál? Sem měl jen nějakou hnusnou chřipku."
Poté jsem si vzpomněl na svou zlomenou ruku, vzal jsem ji a narovnal, poté jsem kost silou napasoval k sobě. Pro kohokoliv jiného by to asi bylo dost bolestivé, mě to jen štíplo.
Pomalu jsem začínal  hlad a touhu. Během akce jsem to potlačil, ale teď se mi to začalo drát do mysli, cítil jsem, že už to dlouho nevydržím, ani jedno z toho.
Fajn, dneska bude divoká noc pro nějakou nebohou slečnu. "Hele, začínaj na mě lozit moje potřeby. Takže, pokud nechcete abych jedno z vás voprcal a druhýho snědl, tak bychom se měli rozejít." Opravdu se mi nechtělo zmasakrovat zorvna tyhle 2, nevěděl jsem zda od nich ještě nechytnu nějakou nákazu, když tak páchnou. Navíc jsem si je celkem oblibil, pokud jsem vůbec takového citu byl schopen.

Jít k ní bylo v tuhle chvíli asi nejlepší rozhodnutí. Vidím, že se už sotva drží na nohou, tak se skloním a začnu mluvit. "Fajn, chceš nějak pomoct?" Zaira se mezitím s úlevou sesunula na zem, její tělo už bojuje s kůlkama po svém. Podívám se na ni, jak slabě sedí na studené zemi, a cítím, jak ve mně roste znepokojení. Snažím se to ale zamaskovat. Potřebuje zůstat v klidu. "Radši pomalu půjdeme... na zemi ti to zrovna moc nesluší." Řeknu ironicky a zkouším ji trochu rozptýlit, aby myslela na něco jiného než na bolest. Mezitím ghoul, si s nechutnou přesností narovnává pracku. Pohlédnu na to, jak si tam kroutí svoje končetiny. Fuj, ty seš pěknej nechuťák. Pomyslím si, ale na zbytečný kecy není čas. Začne něco blekotat o tom, že na něj jde potřeba. Aspoň je upřímnej, což se v jeho případě dá asi považovat za výhodu. "Jo… my si postačíme tady ve dvou. Šťastnou cestu, třeba jindy.“ Odpovím mu s lehkým mávnutím ruky, abychom to s ním měli rychle za sebou. Můj pohled se znovu vrátí k Zaiře, která vypadá, že už vážně potřebuje pomoct. "A my jdeme, dokud to ještě jde." Zlehka se skloním a natáhnu k ní pravačku. "Pojď, zvládneš to? Nebo tě mám odnést?" Starostlivě se jí podívám do očí, snažím se najít nějaký náznak, že ještě má sílu vstát sama. Koneckonců, nejsme v pozici, kdy bychom si mohli dovolit otálet. Zatímco čekám na její odpověď, kolem nás panuje ticho, které narušuje jen tlumený šum nočního města.

Jakej rituál? Nechápavě jsem pozvedla obočí. Nevěděl snad, co je zač? 
Sledovala jsem jak si s křupnutím srovnal ruku, pak oznámil že na něj jde potřeba. A jelikož jsem fakt nechtěla skončit jako ghoulí svačina tak jsem ho fakt nedržela. "No..tak se měj...chlape." Okamžik mi trvalo najít nějaké slovo kterým jej oslovit. Tohle bylo to nejlepší s čím jsem přišla. 
Thomas byl nějak moc starostlivej. Nevěděla jsem jestli se mi to líbí nebo ne. Každopádně jsem neoceňovala to jak moc mě poranění dostalo k zemi. 
Zvedla jsem pohled a natáhla ruku, abych chytila Thomase za ruku, pak jsem se s jeho pomocí vytáhla na nohy a pomalu se narovnala. Chtěl mi pomoct, dokonce nabídl moje odnesení. Ale já nejsem žádná křehká květinka. "Zvládnu..je to tady kousek." Kývla jsem a jemně se jej chytila za rameno abych se vzmotala. Pak jsem se podívala dolů k řece pod mostem. "Tady..přeběhneme lávku, a pak je to asi půl kilometru cesty." 
Zhluboka jsem se nadechla, pak jsem si na sebe natáhla zpět bundu, abych nebudila tolik pozornosti. Naštěstí půjdeme z většiny tmou. 
Zaťala jsem zuby a rozešla jsem se k lávce pod mostem, kterou jsem pomalu přešla. Věděla jsem, že musím jít rychle, abych se dostala k domu dříve než úplně odpadnu vyčerpáním ze zranění. "Pojď za mnou." Houkla jsem na Thomase, a pomalu jsem vyběhla menší kopeček a vešla do uličky vedoucí podél mostu mezi domy.

Sleduju, jak se opatrně staví na nohy. Chytí se mé ruky a s mojí pomocí se zvedne, i když na její tváři vidím, že to není snadný. Když mi řekne, že to zvládne a že to je kousek, rychle odpovím. "Fajn, jestli to zvládneš o to líp." Trochu pochybně kývnu, ale rozmlouvat ji to nebudu, stejně by to bylo nejspíš k ničemu. Když se chytla mého ramene, mírně jsem ji podepřel. Ukázala k řece na lávku a dali jsme se na cestu. Nechal jsem ji jít první, jdu těsně za ní, abych ji stihl chytit, kdyby náhodou ztratila rovnováhu. Jakmile přejdem lávku, míříme pomalým krokem přes kopeček. Zamíříme do tmavé uličky mezi domy, a zpomalenou chůzí se protloukáme uličkou. "Hele, zvládáš to? Nemyslím to špatně… ale vidím že meleš z posledního." Znovu se ji nabídnu pomocnou ruku, i když vím že tady radši sebou šlehne, než aby se nechala odnést. Tvrdohlavost ji nejspíš říkala, že by vypadala jako slaboch nebo co. "Tak veď… jsem jako tvůj stín." Podívám se kolem sebe, abych se ujistil, že nikde nečíhá nějaká hrozba. Tenhle večer se vyvinul jinak, než jsem čekal. To, že se všechno zvrhne tak rychle, že skončíme v temných uličkách, bylo mimo moje plány. Ale to je prostě osud. Vždycky něco přijde nečekaně a my se musíme přizpůsobit. Teď je hlavní, aby se ta krvácející hrdost dostala domů.

Hlad byl už neudržitelný, držel jsem se dlouho, ale vše má své meze. Když se konečně setmělo hodil jsem na sebe tmavé oblečení, kapuci na hlavu a vyrazil směrem staré město. Ten den jsem šel neobvikle dlouho, většinou netrvalo dlouho na někoho vhodného narazit ale dnes to bylo jiné. Míjel jsem jednu ulici za druhou a furt nic. Ulice začinali být stále více zpustlější a špinavější. Nebál jsem se, moc dobře jsem věděl, že ot nebezpečí jsem já, ne to co tady potkám. Nakonec jsem dorazil do ulice, kdy by se většina domů dala přirovnat spíše k ruinám. Hladem jsem byl zesláblý a dlouhá cesta mi dala zabrat. Nakonec jsem se rozhodl, že ušetřím síli a počkám až si někdo přijde ke mě. Opřel jsem se o těnu jedné zachovalejší budovy a ruce dal do kapes. S trochou štěstí si mě někdo splete s jeho dealerem meťáku a přileze až ke mě.

Páteční večery byly ve znamení práce za barem. Nebylo to tak, že by musela, ale bavilo jí si takhle krátit dlouhé chvíle a svým způsobem to byl relax a taky možnost, jak zjistit co hýbe městem. Hannu tahle.. v podstatě brigáda bavila a dokázala si představit, že by takhle žila kdyby nebyla tím, čím byla, což do ní bylo prorostlé skrz na skrz. S nově objevenou schopností, jako kdyby se do ní vlila i nová síla a chuť zkoncovat s každým kdo si svým chováním k druhým zasloužil místo v pekle. Ve městě se zdál klid, ale jen tomu, kdo netušil, co se skrývá ve stínech. Všechno mělo oči a když padla noc, nikdo nebyl v bezpečí. Vždycky se snažila držet míst, kde byly lampy a kudy chodili lidé. Frekventovaná místa byla jistotou, že v klidu dorazí domů. Jenže tentokrát její cestu uzavřely výkopové práce a Hanna musela jít jinudy. Bydlela od středu směrem ven z města, takže čím dál šla, tím bylo vše zpustlejší, špinavější a celkově odpornější. Cítila zatuchlinu a moč a vůbec by se nedivila, kdyby se před ní objevila nějaká šlapka nebo feťák s nožem. Stáhla si batoh z jednoho ramene a schovala si ho pod druhou paži, aby o něm měla lepší přehled. Zároveň si z kapsy vytáhla teleskopický obušek, což bylo méně drastické než střelná zbraň, kterou nosila v batohu. Nechtěla někoho zabít jen protože to byl ztroskotanec co shání prachy na dávku i když pro spoustu z nich byla rána do hlavy vítaná milost. Kousek dál, stál o budovu opřený nějaký muž. Hanna ho typla na dealera, ale nic jí po něm nebylo, takže šla mlčky dál. 

Čekání se vyplatilo. Nedlouho po mém příchodu jsem spatřil osamnělou ženu která si to vykračovala po stejné ulici jako já. Co mi tak neuniklo byla její vůně, ihned se mi seběhly sliny. Tahle žena nebyla nějaká fetka, spíš sem zabloudila. Usoudil jsem, že ta by mě dobrovolně neoslovila a tak jsem musel jednat já. Odlepil jsem se od stěny budovy a vyrazil ji pomalým krokem naproti. Ruce se mi přitom klepaly, nevěděl jsem zda hlady nebo jsem se nažil dostat do role. "Paninko, nějakej drobáček by nebyl?"

Doufal jsem že až bude lovit po kapsách, tak ji snadno zakousnu. Pokud by ovšem nespolupracovala, byl jsem připraven ji chytit pod krkem a přišpendlit na stěnu baráku. A když by bylo nejhůře, vždy jsem ji mohl pravým hákem poslat k zemi. Byl jsem sice slabý, ale i tak jsem si na ni věřil.

Zprvu si myslela, že muž opírající se o zeď, na někoho čeká a ona kolem něj prostě projde a svět bude v dění pokračovat dál, ale nestalo se. Sotva jí spatřil, vydal se k ní a tak zbystřila. Vypadal, že už měl lepší chvíle za sebou a i když působil docela slabě, otupělý touhou po dávce a připravený pro její získání udělat cokoliv, neměla pro něj pochopení. Ba co víc, uvědomovala si, že může být extrémně agresivní. Nevšímala si ho a nenavazovala žádný oční kontakt, jenže jí to nepomohlo a muž jí oslovil. Prohlédla si ho a šla dál. ,, Nebyl, dej si odchod." odpověděla k věci. Ve skutečnosti žádná odpověď nebyla správná. Kdyby mu řekla, že žádné nemá, možná by se o tom chtěl přesvědčit a kdyby mu snad přecijen chtěla něco dát a viděl by, že peníze má, nejspíš by se jí pokusil okrást. Přidala do kroku a očima těkla po okolí, jestli je tam sám, nebo má nějaké schované kamarády. 

Po její odpovědi mi bylo jasné, že lehký scénář se nekoná. Fajn, jak chceš, bude to tedy po zlém. Sebral jsem veškerou sílu a vyrazil přímo protí ní ve snaze chytit ji pod krkem a znehibnit. 
Nemělo cenu šetřit energii, když předemnou byla vidina nasycení. Povšimnul jsem si její sebejistoty, ale ve svém zápalu jsem to ignoroval. Kdybych trochu přemýšlel, došlo by mi, že nebude tak snadná kořist.